Nepochybně každá osobnost je z určité části výrazem své doby a naopak každá doba je ovlivňována svými osobnostmi. Volila jsem tuto větu záměrně, neboť pojetí výkladu života a osobnosti královny Viktorie, jsem zpracovala zcela v jiném duchu a tak mi úvodní proslov měl posloužit jako východisko k omluvě. Velmi dlouhé období vlády Jejího veličenstva mi prostě nedovoluje zabývat se v širším pojetí všemi problémy, které s sebou tehdejší doba přinášela. Taková práce by znamenala hluboký rozbor dějin Velké Británie, jejích podřízených koloniálních států i některých otázek mezinárodní politiky. Mohlo by se pak stát, že by se zajímavá osobnost královny Viktorie mezi všemi těmito fakty prostě ztratila. Rozhodla jsem se tedy vyjít z výkladu jejího osobního života a politickými událostmi se zabývat jen tehdy, dotkly-li se přímo jejího soukromého života.

Jediné dítě Eduarda, vévody z Kentu, čtvrtého syna krále Jiřího III., Viktorie se narodila v Kensingtonském paláci v Londýně, 24. května 1819. Po smrti princezny Charlotte, roku 1817, dcery prince regenta (pozdějšího Jiřího IV.), nebyl žádný jiný žijící legitimní potomek z patnácti dětí Jiřího III. Vévoda z Kentu zemřel, když jeho dceři (pokřtěné Alexandrina Viktoria) bylo osm měsíců. Po nástupu Jiřího IV. (1820) se stala třetí v pořadí možných nástupců trůnu po vévodovi z Yorku (ten ale r. 1827 zemřel) a vévodovi z Clarem (pozdější Vilém IV.), jehož vlastní děti zemřely ještě v dětství.

Viktorie, podle svého vlastního vyjádření, "byla vychována velmi prostě", hlavně v Kensingtonském paláci, kde tvořily její společnost matka, nevlastní sestra Feodore a její vychovatelka Louisa Lehzen. Nejbližším matčiným poradcem byl její bratr, Viktoriin strýc Leopold. Do doby než se stal prvním králem Belgie r. 1831 žil v Claremontu, blízko Eheru, kde ho Viktorie navštěvovala. Od otcovy rodiny byla izolovaná a postupem času na sebe začala nahlížet spíše jako na příslušnici rodu Coburg než rodu Hanoverského.

Když Vilém IV. zemřel, arcibiskup canterburský a nejvyšší komoří se ihned vypravili oznámit tuto novinu do zámku, v němž bydlela Viktorie. Bylo brzo ráno, Viktorie je přijala v županu, jak právě vstala. Zprávu, že je královnou přijala klidně a o jedenácté hodině přišla s lordem Melbournem k první státní radě. Viktorii bylo tehdy 18 let. Byla hezká a na každého působila její mladost. Když projížděla první dny londýnskými ulicemi, lidé ji nadšeně vítali. Byla také bystrá a jak se brzy ukázalo i energická. Chtěla být samostatná a prvním přáním, které pronesla bylo, aby přestěhovali její lože z matčina pokoje. Vévodkyně byla velmi překvapena, a její údiv vzrostl, když nová královna nařídila, aby v královském paláci byly její matce přiděleny komnaty od královniných hodně vzdálené.

Do popředí života Viktorie se postavil lord Melbourne. Svým bezvadným vystupováním získal královnu od prvého počátku a každým dnem bylo více patrno, že ho přijímá jako otce a společníka. Melbournovi bylo tehdy 58 let.

Nástupem Viktorie na královský trůn, korunována byla 28. června 1836 ve Westminsteru, se Anglie odpoutala od Hanoverska, kde tamější zákony, tzv. Salické právo, vyžadovaly, aby panovníkem byl muž. Králem se stal Viktoriin strýc Ernest August, vévoda z Cumberlandu, což je hrabství, které dnes již neexistuje.

Počátky Viktoriiny vlády se neobešly bez obtíží. Uvnitř Anglie byl neklid. Sociální problémy vyžadovaly radikální reformy, ale lord Melbourne si nějaké přílišné změny nepřál. Lid doufal, že nástupem mladistvé panovnice dojde ke změnám, a když se tak nestalo, začal reptat.

V létě 1839 se objevil v Londýně jednadvacetiletý princ Albert, její bratranec z rodu Sachsen - Coburg - Gotha, jenž měl později hlavní vliv na formování jejího charakteru. Měl hezkou postavu a záhadný úsměv. Již třetího dne jeho návštěvy mu Viktorie nabídla svou ruku. Přitom je třeba podotknout, že Albert dívčí společnost nevyhledával, i jeho vztah k Viktorii by se dal charakterizovat spíše slovem přátelský než milenecký, poznal ale, že by se s Viktorií dalo žít a také chtěl něco prospěšného dokázat. Dali si tedy slovo.

Albert odejel na čas domů, aby srovnal své záležitosti. Viktorie zatím připravovala sňatek. Chtěla, aby hodnost jejího manžela a jeho práva byly ustanoveny zákonem, ale narazila na odpor konzervativní strany.

Svatba se konala v únoru 1840. Albert přišel do Londýna s nejlepšími nadějemi, ale brzo byl zklamán. Najednou viděl, že jeho úkol je být manželem, do věcí veřejných že se nemá vměšovat. Manžel královnin byla bytost britské ústavě úplně neznámá. Albert nebyl ani členem horní sněmovny, politicky byl nulou. Také ve společnosti nemohl prorazit. Byl plachý, ve styku s dámami neobratný.

I mezi manžely vznikly trpkosti. Záliby obou byly různé. Albert byl vychován sparťansky, jednoduše, byl zvyklý ráno brzo vstávat a dvorní slavnosti ho proto velmi unavovaly. Naopak královna měla ráda okázalost a zejména tanec. Navíc královninou důvěrnicí byla baronesa Lehzenová, kterou Albert nesnášel. Trvalo mu několik let, než docílil, aby se Lehzenová vrátila do rodného Hanoverska.

Po volbách r. 1841 musel Melbourne odstoupit. Královna tak ztratila přítele a rádce a proto si konečně, ve věcech politiky, začala všímat i manžela. Albert se stával politickým činitelem, královna se více věnovala rodině.

Albert se stal osobním tajemníkem královny a ujal se reformy dvorního hospodářství. Později byl již plně zahrnut politickou prací.

Mohlo by se zdát, že jejich manželství nebylo šťastné. Vzešlo z něj však devět dětí: r. 1840 se narodila princezna Viktorie, která se r. 1858 vdala za korunního prince Pruska a stala se matkou císaře Viléma II. Jejich druhým dítětem byl r 1841 syn, následník trůnu, pozdější Eduard VII. R. 1843 se narodila princezna Alice, r. 1844 princ Alfred, r. 1846 princezna Helena, roku 1848 princezna Louissa, 1850 princ Arthur, 1853 princ Leopold a roku 1857 princezna Beatrice. Jen tak pro zajímavost: královnino první vnouče se narodilo roku 1859, její první pravnouče r. 1870. V době své smrti byla 37 násobnou prababičkou.

R. 1854 tisk napadl korunu - Viktorie hrozila abdikací.

14. prosince 1862 Albert zemřel. Pro Viktorii to byla velká rána. Uzavřela se v komnatách, odmítala jednat s ministry, zanedbávala své vládní povinnosti. Starala se o sňatky v rodině. Stala se v té době téměř legendární osobou. Kdo ji zahlédl, jak v prostých smutečních šatech projíždí parkem v kočáře, taženém oslíky, považoval to za štěstí. Jinak četla málo, o nové proudy se nezajímala, sociální hnutí nechápala, emancipaci žen zavrhovala. Aristokracie se jí zdála příliš povrchní, dělnictvo a nižší třídy neznala.

Její neúčast na veřejném dění byla politicky velmi nebezpečná. Tisk ji začal stále více kritizovat a častěji se ptát po hodnotě monarchie. Důležitým krokem vedoucím opět k popularitě bylo publikování knihy "Náš život v horách" r. 1868. Tato kniha byla královniným vlastním deníkem s kresbami, líčením jejího života po boku prince Alberta v Balmoralu, jejím hradu ve Skotských horách. Veřejnost, zejména vzrůstající třetí stav, to velmi potěšilo. Nikdy předtím nevěděli nic o soukromém životě svých panovníků. A těšilo je, že ho mohou s královnou sdílet. V deníku nazývala svého manžela jednoduše "Albert", prince waleského "Bertie" a královskou princeznu "Vicky". Také psala o svém služebnictvu, jako by bylo členem její rodiny.

R. 1871 veřejné mínění znovu začalo na královnu pohlížet pozitivněji. Souviselo to se zdravotními poměry v královské rodině. Viktorie a její syn vážně onemocněli. To vzbudilo u veřejnosti soucitné sympatie. V únoru 1872, dva dny po bohoslužbách u St. Paulské katedrály a veřejným díkůvzdáním za uzdravení královské rodiny, byl však proveden pokus Viktorii zavraždit.

V červnu premiér Disraeli ve svém projevu vyzdvihnul novou funkci koruny - být střediskem britského impéria. R. 1876 byla Viktorie korunována indickou císařovnou. Panovník se stával symbolem říše. Viktoriina osobní prestiž a popularita dále rostly a její Zlaté výročí (1887 - 50 let vlády) a Diamantové výročí (1897) byly dvěma vrcholy manifestace národní obliby.

Jedním z jejích posledních veřejných vystoupení byla návštěva Irska, kdy bylo královně již přes 80 let. Nikdy nedůvěřovala irskému zemskému právu (Irish Home Rule), ve kterém spatřovala ohrožení jednoty impéria. Pobídnuta touhou poznat udatnost svých irských vojáků v jižní Africe, odcestovala v dubnu 1900 do Dublinu, na svém čepci měla trojlístek, znak Irska. Její irští poddaní, mezi nimi dokonce i nacionalisté, jí připravili vzrušující přijetí. V Irsku bylo ještě mnoho důvěry v britský trůn.

Péči o politiku nechávala ministrům, ale chtěla být o všem informována. Trávila celé dny v práci a ve veřejných povinnostech. Nebyla ani puritánská žena ani pobožnůskářka. Vychována v mládí lordem Melbournem se naučila, že síla britského panovníka nespočívá v obratnosti boje proti názorům ministrů a přáním lidu. Domácí vývoj sledovala tak, že se vždy nechávala svými ministry informovat o tom, co se děje, a když nesouhlasila, uvedla své důvody, ale na změnu politiky nenaléhala, a spíše stranila pokrokovým tendencím. Obnovila a povznesla důstojnost dvora, zneváženou posledními hanoverskými panovníky. Její zásluhou se konstituční monarchie stala všeobecně přijímanou, schvalovanou a žádoucí formou vlády. Byla natolik moudrá, že se v případě sporu se svými ministry vždycky nakonec podvolila, ale zachovala a žádala tři základní práva: právo být dotazován na vlastní úsudek, právo povzbuzovat a právo varovat. Byla také prvním britským panovníkem, který užíval Buckinghamský palác jako své londýnské sídlo.

V dubnu 1900 jí bylo 81 let. Její zdraví bylo již velmi špatné. Trpívala revmatismem, opouštěla jí paměť, zrak slábl, jevil se sklon ke ztrátě řeči. 22. ledna 1901 zemřela v Osborne, v domově na venkově, který s princem Albertem navrhli a zařídili před 55 lety. Ve své poslední vůli nařídila, aby byla oblečena do bílých šatů, protože se setká s Albertem. A zakázala černou barvu i při smutečních obřadech, naopak, všude má vlát jen barva červená, radostná. Stalo se. Pohřbena byla vedle prince Alberta v mausoleu ve Frogmore nedaleko Windsoru.

Literatura:

[1] Dorazil, Otakar: Vládcové nového věku 3. Praha 1994

[2] Mc Dowall, David: An Illustrated History of Britain. 1992

[3] Peprník, Jaroslav: Úvod do dějin a kultury Velké Británie. Olomouc

[4] Polišenský, Josef: Dějiny Británie. Praha 1982

[5] Maurois, André: Dějiny Anglie. Praha 1993

[6] Kol.: Encyklopedie osobností Evropy od starověku do současnosti. 1993

[7] Churchill, Winston: A History of the English-speaking Peoples IV. 1958

[8] Kocmanová, Jessie: Introduction to the History and Culture of Great Britain and the United States of America - II. The First Half of the 19th Century. Praha 1967

[9] Chambers Biographical Dictionary. 1990

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci