Nápad vytvořit cenu v oblasti science fiction vznikl na jaře roku 1953 ve Philadelphii, kdy Hal Lynch sledoval v televizi udělování cen Academy Award (Oscar). Tento svůj nápad sdělil fanům, kteří se tehdy účastnili 11. conu ve Philadelphii. Po mnoha neúspěšných pokusech ceny navrhl a vytvořil Jack McKnight z Lansdale v Pennsylvanii a nešetřil časem ani zručností. Ceny představovaly malé raketky z nerez oceli, s křidélky na spodku a uprostřed, umístěné na kulatý dřevěný podstavec.

Cena byla pojmenována podle Huga Gernsbacka, který pocházel z Lucemburska a do Spojených států přicestoval v roce 1904. Byl fascinován elektronikou a vytvořil časopis, který se zabýval touto novou vědou. Brzy se pokusil o štěstí psaním science fiction, kde mohl předvídat budoucí vývoj elektroniky a vědy jako takové. Jeho vlastní tvorba mu ale nestačila a tak v roce 1926 začal vydávat časopis Amazing Stories (Neuvěřitelné příběhy), který se pravidelně a výlučně věnoval science fiction. Během několika let se kolem tohoto časopisu a několika dalších (Wonder Stories, Astounding Stories) soustředila skupina mladíků a vznikl klub Amazing.

Na 12. conu v San Francisku v roce 1955 se žádná cena neudělovala. Až na 13. conu v Clevelandu v roce 1955 začal počátek ceny Hugo jako každoročně udíleného ocenění. Nový Hugo byl navržen Benem Jasonem z Clevelendu. Od McKnightovy verze se lišil vzhledově tím, že byl větší a bez křidélek uprostřed a spočíval na čtvercové základně. Jasonův model bylo možné vyrábět ve velkém, zatímco McKnightův ne. Od té doby se stala cena Hugo standardem a Ben Jason má patent na originální tvar.

Kniha "Hugo Story" představuje povídky, které byly oceněny cenou Hugo v letech 1955 až 1961. Originální komentáře doplnil známý americký spisovatel science fiction Isaac Asimov. Kniha obsahuje devět povídek: Walter M. Miller, Jr.: "Darfsteller" (The Darfsteller), Eric Frank Russell: "Allamagoosa", Murray Leinster: "Průzkumný tým" (Exploration Team), Arthur C. Clarke: "Hvězda" (The Star), Avram Davidson: "Moře plné ústřic" (Or All the Seas with Oysters), Clifford D. Simak: "Velký přední dvorek" (The Big Front Yard), Robert Bloch: "Vlak do pekla" (The Hell-Bound Train), Daniel Keyes: "Růže pro Algernon" (Flowers for Algernon) a Paul Anderson: "Nejdelší plavba" (The Longest Voyage).

Již dlouho nebyla loď Bustler tak tichá. S vychladlými tryskami ležela v sirianském kosmickém přístavu, krunýř zjizvený mikroskopickými částečkami. Vypadala jako vyčerpaný běžec dlouhých tratí v cíli maratónu. To vše ale mělo dobrý důvod: vrátila se z předlouhlé plavby, při které nebyla o problémy nouze.

Teď si užívala zcela zaslouženého odpočinku, byť pouze dočasného. Klid, sladký mír. Už žádné obtíže a krize, žádné velké zmatky, žádné zoufale kritické situace, jako třeba octnout se i dvakrát za den ve volném letu. Jenom klid.

Hmm.

Kapitán McNaught odpočíval ve své kabině, nohy na stole, a jak to jen šlo, vychutnával chvíle oddechu. Motory stály a po měsících nebylo konečně slyšet jejich pekelné bušení. Čtyři sta mužů posádky právě pod zdejším zářivým sluncem flámovalo ve městě. Až se večer vrátí první důstojník Gregory a převezme velení, vyrazí si také do voňavého soumraku a obrazí neóny ozářenou civilizaci.

V tom byla krása chvil, které nastanou, když loď konečně přistane. Muži se uvolní, starají se jenom sami o sebe, řádně si odfouknou, odreagují se a zbaví přebytečné energie tak, jak je každému libo. Žádné služby, ani starosti, nebezpečí ani povinnosti. V kosmickém přístavu prostě neexistují. Je zátokou, skýtající znaveným poutníkům pohodlí a bezpečí.

Zase, hmm.

Do kabiny vstoupil vrchní radiový důstojník Burman. Patřil mezi těch několik mužů, kteří měli službu, a ve tváři měl výraz člověka, který si dokáže představit dvacet daleko příjemnějších činností.

"Depeše, zrovna ji odvysílali, pane." Podal mu papír a čekal, až si ho kapitán prohlédne a případně mu nadiktuje nějakou odpověď. McNaught převzal list papíru, posadil se vzpříma, sundal nohy ze stolu a nahlas zprávu přečetl.

Pozemské ústředí Bustleru. Zůstaňte v Siripřístavu, čekejte další rozkazy. Kontradmirál Vane W. Cassidy dorazí sedmnáctého. Feldman, velitelství let. oper., Siribezp.

Zvedl hlavu a zaúpěl, z jeho koženého obličeje se docela vytratil výraz štěstí.

"Něco není v pořádku?" zeptal se s neurčitým znepokojením Burman.

McNaught ukázal na tři tenké knížky na stole. "Prostřední. Strana dvacet."

Burman nalistoval udanou stránku a přečetl si: Vane W. Cassidy, kontradm., Vrchní inspektor lodí a skladišť.

Burman ztěžka polkl. "Znamená to snad, že - ?"

"Ano, znamená," pronesl McNaught beze stopy potěšení. "Návrat k výcvikovému učilišti a ke všem těm nesmyslům. Natírat a mydlit, plivnout na to a píglovat." Nasadil zvlášť snaživý výraz a hlas, který tomuto výrazu odpovídal. "Kapitáne, máte pouze sedm set devadesát devět železných dávek potravin. Podle rozdělovníku jich máte mít osm set. Nic ve vašem palubním deníku nezdůvodňuje chybějící položku. Kde je? Co se s ní stalo? Jak je možné, že jedna výstroj neobsahuje šle vydané podle předpisu? Hlásil jste jejich ztrátu?"

"Proč se do nás chce navážet?" zeptal se zděšený Burman. "Zatím nás nikdy nebuzeroval."

"Právě proto," poučil ho McNaught a zamračeně hleděl do zdi. "Jsme teď prostě na řadě, a tak nás pořádně zmáčknou." Očima vyhledal kalendář. "Zbývají nám tři dny - a budeme je zatraceně potřebovat! Řekněte zástupci velitele Pikeovi, ať ke mně ihned přijde."

Skleslý Burman odešel. Natrvalo dlouho a vstoupil Pike. Výraz jeho obličeje opět potvrdil přísloví, že špatné zprávy putují rychle.

"Vystavte žádanku," nařídil mu McNaught, "na pět set litrů syntetické barvy, námořní šeď schválené kvality. A druhou na sto padesát litrů vnitřního bílého emailu. Ihned je doručte do přístavních skladů. Řekněte jim, aby to sem dopravili ještě dnes večer v šest společně s odpovídajícím přídělem štětců a postřiko- vačů. Naberte veškeré čistící prostředky, které budou volné."

"Chlapům se to nebude líbit," poznamenal Pike.

"Ještě budou rádi," trval na svém McNaught. "Nablýskaná loď jako ze škatulky je moc dobrá pro morálku. Tak to stojí v téhle knize. Hoďte sebou a zaneste tam ty žádanky. Až se vrátíte, vyhledejte všechny papíry od skladů a od výstroje a doneste je sem. Musíme zkontrolovat zásoby, než se tu objeví Cassidy. Až dorazí, nebudeme mít šanci vyrovnat nějaké to manko nebo propašovat ven to, co bychom náhodou měli v zásobě navíc."

"Ano, pane." Pike odešel se stejným výrazem jako Burman.

McNaught se pohodlně zaklonil v židli a něco si pro sebe mumlal. Cítil v kostech, že se na poslední chvíli určitě něco semele. Pokud nebyla kryta hlášením, mohla libovolná chybějící položka znamenat dost vážné potíže. Ale i něco navíc představo- valo velké a nepříjemné problémy. Manko poukazovalo na nedbalost či lehkomyslnost, nadbytek svědčil o nepokrytém a bezostyšném rozkrádání vládního majetku, navíc s velitelovým souhlasem.

Jako třeba ta nedávná záležitost s Williamsem z těžkého křižníku Swift. Donesla se mu, když se octli v blízkosti souhvězdí Bootes. Williamse onehdy přistihli, jak nevědomky disponuje jedenácti cívkami elektrického drátu. Podle přídělu jich měl mít deset. Bylo třeba svolat válečný soud, aby rozhodl, že cívka navíc nebyla zcizena z kosmických skladů, v námořnickém žargonu "teleportována na palubu" - kvůli úžasné směnné hodnotě, kterou měla na jisté planetě. Přesto dostal Williams ostrou důtku. K povýšení mu to samozřejmě moc nepomohlo.

Když se Pike vrátil se složkou kancelářských papírů, kapitán si stále ještě něco nespokojeně brumlal.

"Dáme se do toho hned, pane?"

"Budeme muset." Napřímil se a v duchu se rozloučil s volnem a návštěvou zábavních podniků. "Zabere to dost času, než všechno projdeme od přídě až k zádi. Kontrolu výstroje mužů ponecháme až nakonec."

Vyšel z kabiny a zamířil k přídi, zamyšlený Pike šel neochot- ně za ním.

Když míjeli otevřený hlavní uzávěr, Peaslake si jich všiml a dychtivě vyběhl po lodní lávce a zařadil se za ně. Byl to velký pes, regulérní člen posádky, jehož předkové nebyli ani tak vybíraví jako nadšení. Hrdě nosil velký obojek s nápisem: Peaslake - majetek lodi Bustler. Jeho hlavní povinností, kterou plnil s velkou dovedností, bylo zbavovat loď nežádoucích hlodavců a případně také vyčmuchat nebezpečí, které zůstávalo lidským zrakům skryto.

Trojice pochodovala společně vpřed, McNaught a Pike jako ti, kdo se skřípěním zubů obětují zábavu v zájmu služby. Peaslake pak s dychtivou ochotou ke každé nové hře, ať už šlo o cokoliv.

Když vešli do velitelské kabiny, McNaught se složil do pilotova křesla a vzal si od Pikea šanon. "Vy tyhle věci znáte líp než já - já exceluju spíš v navigační místnosti. Takže já budu předčítat a vy to budete kontrolovat." Rozevřel desky a začal na první straně. "K1. Tyčové kružítko, typ D, jeden kus."

"Souhlasí," řekl Pike.

"K2. Směrový a dálkový indikátor, elektronický typ JJ, jeden kus."

"Souhlasí."

"K3. Levoboční a pravoboční gravitační měřidla. Cassiniho model, jeden pár."

"Souhlasí."

Peaslake složil hlavu McNaughtovi do klína, oduševněle přivíral oči a vrněl. Začalo mu to docházet. Tohle otravné inventarizování měla být ta nová zábava. McNaught útěšně spustil ruku, a zatímco se prokousával seznamem, pohrával si s Peaslakeo- výma ušima.

"K187. Polštáře z pěnové gumy pro pilota a druhého pilota, jeden pár."

"Souhlasí."

Když se ukázal první důstojník Gregory, dostali se právě k malému kumbálku s interkomem a v pološeru se v něm hrabali. Peaslake se již dávno znechuceně vytratil.

"M24. Rezervní minireproduktory, třípalcové, typ T2, jedna sada po šesti kusech."

"Souhlasí."

Gregory nakoukl dovnitř, vyvalil oči a vyjelo z něj: "Co se to tady děje?"

"Bude velká inspekce." McNaught letmo pohlédl na hodinky. "Běžte se podívat, jestli nám už ze skladu dodali zboží, a pokud ne, zjistěte proč. Pak mi přijďte pomoct, aby si Pike mohl dát na pár hodin pohov."

"Má to snad znamenat, že se ruší vycházky na pevninu?"

"Na to vezměte jed - dokud tady bude Jeho Ctihodnost." Vrhl letmý pohled na Pikea. "Až budete ve městě, všechno prohledáte a každého muže, kterého najdete, pošlete zpátky. Bez diskusí a výmluv. Žádné omluvy a zdržení. Je to rozkaz."

Na Pikeovi bylo vidět, jak je nešťastný. Gregory se na něj nasupěně zamračil a pak šel pryč. Když se vrátil, oznamoval: "Sklady to sem dodají do dvaceti minut." S nechutí sledoval, jak Pike odchází.

"M47. Kabel k interkomu, oplétaný, tři bubny." "Souhlasí," ucedil Gregory a v duchu se proklínal za to, že se vrátil v nevhodnou dobu.

Kontrolovali až do pozdního večera a brzy ráno začali nanovo. V tu dobu už tři čtvrtiny mužů usilovně pracovaly uvnitř lodě i mimo ni. Všichni svou práci vykonávali, jako kdyby k ní byli odsouzeni na základě zločinů, o nichž možná uvažovali, ale dosud je nespáchali.

Po chodbách a můstcích se teď museli pohybovat jako krabi, nervózně se sunout bokem. Opět se ukázalo, že pozemská forma života trpí strachem z nezaschlého nátěru. První, kdo by ho rozmazal, se mohl rozloučit s deseti roky svého nešťastného života.

Uprostřed toho všeho, odpoledne druhého dne, se ukázalo, že pocit, který měl McNaught v kostech, byl skutečně prorocký. Předčítal právě devátou stránku a Jean Blanchard potvrzoval skutečnou existenci všech vypočítávaných položek. Ve dvou třetinách své cesty ale narazili, metaforicky řečeno, na skálu a začali jít rychle ke dnu.

McNaught otráveně četl: "V1097. Miska na pití, emailová, jeden kus."

"Je tuchle," řekl Blanchard a poklepal na ni.

"V1098. Služes, jeden."

"Quoi?" zeptal se Blanchard a vytřeštil oči.

"V1098. Služes, jeden," opakoval McNaught. "Proč sakra koukáte, jako kdyby do vás prásknul blesk. Tohle je přece lodní kuchyně. Vrchní kuchař jste vy. Musíte přece vědět, co by mělo v kuchyni být, nebo snad ne? Tak kde je ten služes?"

"O tomchle jsem nikdy néslyšel," kategoricky prohlásil Blanchard.

"Ale slyšel. Tady je to v seznamu výstroje jasně a srozumi- telně napsáno. Stojí tam, služes, jeden kus. Když nás před čtyřmi roky vystrojovali, tak to tady bylo. Sami jsme to kontrolovali a podepsali."

"Já nepodpísoval nic, co se ménuje služes," bránil se Blanchard. "V kuchyni žádná takováchle věc není."

"Tak se podívejte!" zakabonil se McNaught a ukázal mu papír. Blanchard se podíval a přezíravě ohrnul nos. "Mám tady elechtronickou troubu, jednu. Mám vyzdívany kotle, vylepšeny, jednu sadu. Mám horké vodní lázně, šest kusů. Ale žádnécho služesa. O tomchle jsem nikdy neslyšel. Já cho neznám." Rozhodil ruce a pokrčil rameny.

"Žádný služes."

"Nějaký tady být musí," trval na svém McNaught. "A kromě toho, jestli tu nebude, až se tady objeví Cassidy, tak to šeredně odskáčeme."

"Tak cho najdite," navrhoval Blanchard.

"Máte vysvědčení z Mezinárodní hotelové a kuchařské školy. Máte vysvědčení z další prvotřídní kuchařské školy. Máte vysvědčení ze Stravovacího střediska kosmického námořnictva se třemi vyznamenáními," poznamenal McNaught. "Tohle všechno máte - a nevíte, co je to služes."

"Nom d'un chien!" vykřikl Blanchard a mával kolem sebe rukama. "Řikam vám to tisíckrát, že tady žádná služes není. Tady nichdy nébyla. Ani sám Escoffier by žádnou služes nenašel, která tady není. Jsem snad nějaký kuzelník?"

"Je součástí kuchyňského vybavení," trval na svém McNaught.

"Musí tu být, protože je to uvedeno na straně devět. A strana devět znamená, že jeho řádné místo je v lodní kuchyni a na starosti ho proto má vrchní kuchař."

"To úrčitě," odsekl Blanchard. Ukázal na kovovou krabici na zdi. "Zesilovač interkomu. Je tochle moje?"

McNaught se zamyslel a připustil: "Ne, je Burmanův. Ty jeho krámy jsou roztahané po celé lodi."

"Tak řekněte o tocho podělanýho služase jemu," prohlásil vítězně Blanchard.

"To taky udělám. Když není váš, tak musí patřit jemu. Nejdřív ale doděláme tuhle inventarizaci. Když nebudu postupovat důkladně a systematicky, serve mi Cassidy hvězdičky." Očima projížděl seznam. "V1099. Rytý obojek, s mosaznými cvoky, pro psa. Ten hledat nemusíme. Sám jsem ho před pěti minutami viděl." Odškrtl položku a pokračoval. "V1100. Koš na spaní, pletený, rákosový, jeden kus."

"Tenchle," ukázal Blanchard a odkopl ho do kouta.

"V1101. Polštář, pěnová guma, do koše na spaní, jeden kus."

"Půlka," oponoval Blanchard. "Za čtyři roky cho půlku ochryzal."

"Možná bude Cassidy chtít, abychom si napsali žádanku na nový. To nevadí. Dokud mu můžeme předložit tuhle polovinu, co máme, tak jsme v pohodě." McNaught se zvedl a zavřel složky.

"Tak tady už je to všechno. Zajdu se podívat za Burmanem kvůli té chybějící položce."

Inventarizační komise se přesunula dál.

Burman vypnul přijímač VKV, vyndal z uší sluchátka a tázavě zvedl obočí.

"V lodní kuchyni nám chybí služes," vysvětloval McNaught. "Kde je?"

"Proč se ptáte mě? Kuchyně je přece Blanchardův píseček."

"Ne tak docela. Vede skrz ni hromada vašich kabelů. Máte tam dvě koncové skříňky, automatický přepínač a taky zesilovač interkomu. Tak kde je ten služes?"

"Nikdy jsem o něm neslyšel," tvrdil zmatený Burman.

McNaught zařval. "Tohle mi neříkejte, už toho mám po krk, to samé mi v jednom kuse tvrdil i Blanchard. Před čtyřmi roky jsme služes měli. Tady to stojí. Tohle je vaše kopie seznamu, který jsme tehdy ověřili a podepsali. Stojí v ní, že jsme podepsali převzetí služesu. Takže ho mít musíte. Je třeba, aby se našel, než se tady objeví Cassidy."

"Je mi líto, pane," s pochopením pronesl Burman. "Nemůžu vám ale pomoci."

"Můžete se ale zamyslet," doporučoval mu McNaught.

"Nahoře na přídi je směrový a dálkový indikátor. Jak tomu říkáte vy?"

"Diňda," vyhrkl mystifikovaný Burman.

"A," pokračoval McNaught a ukázal na pulsový vysílač, "jak říkáte tomuhle?"

"Pupík - ťupík."

"Samá dětská slovíčka, že jo? Diňda a pupík - ťupík. Tak teď si chvíli lámejte hlavu a vzpomeňte si, čemu jste před čtyřmi roky říkal služes."

"Nikdy se ničemu," prohlásil Burman, "neříkalo služes, aspoň pokud je mi známo."

"Tak," dožadoval se McNaught vysvětlení, "proč jsme teda jednoho podepsali?"

"Já nic nepodepisoval. Všechno papírování jste dělal vy."

"Ale vy jste dělal s ostatními inventarizaci. Před čtyřmi roky, dejme tomu v lodní kuchyni, jsem řekl: Služes, jeden, a buďto vy nebo Blanchard jste na to ukázali a řekli to tak, jak tomu říkají ostatní specialisté. Já jsem kvalifikovaný navigační důstojník a jsem důvěrně obeznámen s nejnovějšími navigačními serepetičkami, výmysly a vynálezy, ale s jiným verkem už ne. Takže jsem nucen spoléhat na lidi, kteří ví, co je to služes - nebo by to aspoň měli vědět."

Burman měl po ruce vysvětlení.

"Když nás vybavovali, tak všechny tyhle krámy naházeli hlavním průlezem do chodby a do lodní kuchyně. Pamatujete se, museli jsme tehdy probrat hromadu materiálu a uložit ho, kam patřil. Tenhle klump, služes, může být dneska kdekoli. Takže za to nemusíme bezpodmínečně zodpovídat já nebo Blanchard."

"Uvidím, co budou říkat ostatní důstojníci," prohlásil McNaught. "Gregory, Worth, Sanderson nebo někdo z ostatních si klidně mohli tuhle položku někam zašít. Ať už je, kde chce, musí se najít. A jestli se vypotřebovala, tak je potřeba to naprosto vyčerpávajícím způsobem vysvětlit.

Odešel. Burman protáhl obličej, zasunul si do uší sluchátka a začal se zase hrabat ve své aparatuře.

O hodinu později se McNaught celý zachmuřený vrátil.

"Na lodi," prohlásil rozhněvaně, "s určitostí nic takového není. Nikdo o tom neví. Nikdo ani nemá ponětí, co by to mělo být."

"Tak to odškrtněte a nahlašte ztrátu," navrhoval Burman.

"Cože, když už jsme dávno na zemi? Víte stejně dobře jako já, že ztráta nebo poškození se musí hlásit hned poté, co k nim došlo. Když řeknu Cassidymu, že služes se někde v kosmickém prostoru ztratil, tak bude chtít vědět kdy, kde a proč to nebylo hlášeno. Jestli bude mít ten krám náhodou cenu půl miliónů kreditů, tak tady budeme mít pěkně dusno. Nemůžu nad tím jen tak mávnout rukou."

"A jaké je tedy řešení?" vyzvídal Burman a nevědomky mířil zvolna přímo do pasti.

"Existuje jenom jediné," prohlásil McNaught, "Vy ten služes vyrobíte."

"Kdo? Já?" vyjekl Burman a podrbal se na temeni.

"Vy a nikdo jiný. Jsem si jistý, že ta věc stejně patří do vašeho ranku."

"Proč?"

"Protože je to jasný případ těch zdrobnělin, co používáte pro všechny ty vaše cajky. Vsadím měsíční gáži, že ten služes je něco jako důmyslná allamagoosa. Možná to má něco společného s mlhou. Třeba je to nějaká serepetička k přistávání naslepo.

"Vysílač k přistání naslepo se jmenuje ťapák," oznámil mu Burman.

"Tak vidíte!" zajásal McNaught, jako kdyby bylo náhle všechno jasné. "Takže vy toho služesa uděláte. Bude hotov zítra v šest večer, připravte mi ho k předvedení. Měl by vypadat přesvědčivě a působit i tak nějak roztomile. A musí přesvědčivě fungovat."

Burman se zvedl, ruce volně podél těla, a pronesl chraptivým hlasem: "Jak mám udělat nějakýho služesa, když ani nevím, jak vypadá a co to je?"

"To neví ani Cassidy," poznamenal McNaught a potměšile po něm pošilhával. "On hledá spíš kvantitu než cokoliv jiného. Všechno spočítá, podívá se na to, ověří si, že ty věci skutečně existují, a pak akceptuje doporučení ohledně funkční uspokojivosti nebo opotřebení. My mu musíme akorát schrastit nějakou působivou falešnou allamagoosu a tvrdit mu, že je to služes."

"Kriste Ježíši!" obdivně vyhrkl Burman.

"Nebudeme spoléhat na pochybnou pomoc biblických postav," schladil ho McNaught. "Použijeme ale mozek, který máme od Boha. Chopte se vaší pájky a do zítřka do šesti do večera udělejte prvotřídní služes. To je rozkaz!"

Odešel, naprosto spokojen s tímto řešením. Za ním zůstal Burman, melancholicky civěl do zdi a jednou, dvakrát si olízl rty.

Kontradmirál Vane W. Cassidy dorazil přesně. Byl to malý břichatý človíček s růžovoučkou pletí a očima, které se podobaly očím leklé ryby. Při chůzi se hrozně důležitě naparoval.

"A kapitáne, doufám, že máte vše jaksepatří v pořádku."

"Vše jako obvykle," ujišťoval ho nenuceně McNaught. "Velice na to dbám." Mluvil úžasně přesvědčivě.

"Výborně," souhlasil Cassidy. "Mám rád lidi, kteří berou své povinnosti vážně. Bohužel musím s velkým politováním konstatovat, že jsou i tací, kteří tak nečiní." Prošel rázně hlavním průlezem a jeho tresčí oči ihned zaregistrovaly čerstvý bílý email.

"Kde chcete raději začít, na přídi nebo na zádi?"

"Moje inventární seznamy začínají na přídi a běží směrem dozadu. Klidně se můžeme držet toho, jak jsou sestavené."

"Moc dobře." Slídivě klusal směrem ke špičce a při tom se zarazil, aby poplácal Peaslakea a prohlédl si jeho obojek. "Dobře se o něj pečuje, jak vidím. Ukázalo se to zvíře jako užitečné?"

"Na Marnii zachránil pět životů, když varovně zaštěkal."

"Podrobnosti jste, předpokládám, zanesl do palubního deníku?"

"Ano, pane. Palubní deník je v navigační místnosti připraven k vaší kontrole."

"Dostaneme se k tomu, až přijde čas." Když dorazili do pilotní kabiny na přídi, Cassidy usedl, přijal od McNaughta šanon a začal rozhodným hlasem.

"K1. Tyčové kružítko, typ D, jeden kus."

"To je ono, pane," řekl McNaught a ukázal mu ho.

"Stále řádně funguje?"

"Ano, pane."

Pokračovali dál, dostali se do komůrky s interkomem, do počítačového sálu a na řadu dalších míst, až dospěli k lodní kuchyni. Zde Blanchard pózoval v čerstvě vypraném a vyžehleném bílém obleku a obezřele sledoval přicházejícího človíčka.

"V147, elektrická trouba, jeden kus."

"Je tochle," pronesl Blanchard a přezíravě na ni ukázal.

"Postačující?" vyzvídal Cassidy a vrhl po něm rybí pohled.

"Ne móc velká," prohlásil Blanchard. Obsáhl celou kuchyň výmluvným gestem. "Nic móc velký. Moc malý místo. Všecko móc malý. Jsem šéfkuchař a tochle je kuchyň jako podkroví."

"Toto je válečná loď a žádné luxusní plavidlo pro osobní přepravu," odsekl Cassidy. Zamračeně pohlédl na seznam vybavení.

"V148. Stopky, elektrická trouba, příslušenství, jeden kus." "Je tochle," ucedil Blanchard, a kdyby mu Cassidy poskytl sebemenší záminku, byl připraven je prohodit nejbližším světlí- kem.

Jak Cassidy postupoval seznamem a stále více se blížil onomu kritickému místu, nervózní napětí rostlo. A pak na to došlo a Cassidy řekl: "V1098. Služes, jeden."

"Morbleu!" ujelo Blanchardovi a z očí mu vyšlehly blesky, "už jsem to řékl předtím a klidně to řeknu ještě jednou, tady nichdy nebyl -"

"Služes je v rádiové místnosti, pane," chvatně mu vpadl do řeči McNaught.

"Opravdu?" Cassidy se ještě jednou podíval do seznamu. "Tak proč je to uvedeno společně s vybavením lodní kuchyně?"

"V době vystrojování to umístili do kuchyně, pane. Je to jeden z těch přenosných navigačních přístrojů a zůstalo na nás, abychom ho umístili na to místo, kam se nejlépe hodí."

"Hm-m-m! Pak by ale měl být přenesen na seznam rádiové místnosti. Proč jste tak neučinil?"

"Říkal jsem si, že bude lepší, když počkám na vaše zmocnění, abych to mohl udělat, pane."

V rybích očích bylo vidět uspokojení. "Ano, to je od vás rozumné, kapitáne. Přenesu ho hned teď." Vyškrtl položku ze soupisu, parafoval ho, zanesl ji na list šestnáct a také ho parafoval. "V1099. Rytý obojek, kožený... ano, ano, ten jsem viděl. Pes ho měl na sobě."

Odškrtl ho. O hodinu později vklusal do rádiové místnosti. Burman si stoupl, vyrovnal ramena, ale nedokázal udržet ruce a nohy v klidu. Oči mu nepatrně lezly z důlků a v jednom kuse jimi zabíhal v mlčenlivé prosbě k McNaughtovi. Byl jako člověk, který má v kalhotech ježka.

"V1098. Služes," přečetl Cassidy svým obvyklým tónem, který nepřipouštěl žádné hlouposti.

Burman, který se pohyboval škubavě jako nějaký lehce nekoor- dinovaný robot, tápavě sáhl po malé bedýnce, na jejíž přední straně zářila spousta ciferníků, přepínačů a barevných světýlek. Podobalo se to představě, jakou má asi radioamatér o hracím automatu. Zmáčkl několik přepínačů. Světla se rozsvítila a začala rychle blikat ve fascinujících kombinacích.

"To je ono, pane," ztěžka ze sebe vypravil Burman.

"Ach!" Cassidy se zvedl ze židle a šel blíž, aby se mohl lépe podívat. "Nevzpomínám si, že bych tuhle položku viděl někdy dříve. Od té samé věci ale existuje tolik rozličných modelů, že? Je stále funkční?"

"Ano, pane."

"Je to jedna z nejužitečnějších věcí na lodi," přisadil si McNaught.

"Co to dělá?" vyptával se Cassidy a pobízel Burmana, aby mu předhodil perlu své moudrosti.

Burman zesinal.

McNaught chvatně začal: "Úplné vysvětlení by bylo poměrně složité a odborné, ale řečeno co možná nejjednodušeji, umožňuje nám držet rovnováhu mezi protikladnými gravitačními poli. Kontrolky indikují jejich rozsah a stupeň v kteroukoli danou dobu nerovnováhy."

"Je to chytrá myšlenka," dodal Burman, kterého tyto informace náhle zbavily všech zábran. "Založená na Finagleově konstantě."

"Rozumím," řekl Cassidy, ale nerozuměl vůbec ničemu. Znovu se usadil, odškrtl služese a pokračoval. "Z44. Rozvodná deska, automatická, čtyřicetilinkový interkom, jeden kus."

"Zde je, pane."

Cassidy na něj rychle pohlédl a opět obrátil zraky k seznamu. Ostatní využili jeho zahloubání a setřeli si pot z čela.

Vítězství bylo dosaženo.

Všechno bylo v pořádku.

Již po třetí, hm!

Kontradmirál Vane W. Cassidy odcestoval spokojený a s pochva- lami. Do hodiny mužstvo vyrazilo do města. McNaught se střídal s Gregorym v radovánkách mezi rozpustilými světly. Příštích pět dní patřilo jen klidu a zábavě.

Šestého dne přinesl Burman depeši, hodil ji McNaughtovi na stůl a čekal na reakci. V tváři měl výraz uspokojení, radost člověka, jehož zásluhy byly odměněny.

Pozemské ústřední Bustleru. Okamžitý návrat za účelem generální opravy a přestrojení. Bude instalováno vylepšené hnací ústrojí. Feldman. Velitelství let. oper. Siribezp.

"Zpátky na Zemi," vydechl šťastně McNaught. "A generálka, to znamená aspoň měsíční dovolenou." Sledoval očima Burmana. "Oznamte všem důstojníkům, aby se odebrali ihned do města a nařídili mužstvu návrat na palubu. Až se chlapi dozví proč, vezmou to poklusem."

"Ano, pane," zakřenil se Burman.

Všichni se radostně křenili ještě i po dvou týdnech, když už nechali Siripřístav dávno za sebou a kdy se Slunce objevilo jako rozmazaná skvrna v jiskřivém oparu hvězdného pole. Měli před sebou jedenáct týdnů letu, ale stálo to za to. Zpátky na Zem. Hurá!

Jednoho večera ale začal běhat Burmanovi mráz po zádech a široké úsměvy v kapitánské kabině náhle zmizely. Vkročil onoho večera rázně dovnitř, počkal, až McNaught dokončil zápis do palubního deníku, a kousal se zatím do spodního rtu.

McNaught konečně odstrčil knihu, zvedl letmo zraky a zaka- bonil se. "Co je to s vámi? Bolí vás břicho nebo co?"

"Ne pane. Přemýšlel jsem."

"To to tak bolí?"

"Přemýšlel jsem," setrvával Burman v pohřebním tónu. "Vracíme se na generálku. Víte, co to znamená? Odejdeme z lodi a na ni se nahrne horda fachmanů." Tragicky zírali jeden na druhého. "Chápete, odborníků."

"Samozřejmě, že to budou odborníci," souhlasil McNaught, "Přístroje přece nemůže testovat parta nějakých hlupáků. Něco s nimi dělat, to nemůže jen tak nějaký hňup."

"Ale aby dostali služesa na nějakou slušnou úroveň, na to budou potřebovat víc než nějaké bezvýznamné odborníky," upozornil ho Burman. "Na to bude třeba opravdového génia."

McNaught se zhoupl zpátky a střídal výrazy jako chameleon barvy.

"Panenko skákavá! Úplně jsem na to zapomněl. Až dorazíme na Zemi, tak tyhle hochy nějakou vědou neoslepíme."

"Ne, pane, to ne," souhlasil Burman. Nedodal sice, "teď už ne", ale v obličeji měl zřetelně napsáno: "Dostal jste mě do toho, tak mě taky dostaňte z toho." Chvilku mlčky čekal, zatímco McNaught usilovně přemýšlel, a pak nadhodil:

"Co navrhujete, pane?"

McNaught odpověděl a do tváře se mu zvolna vracel spokojený úsměv:

"Rozbijte ten krám a nacpěte ho do dezintegrátoru."

"To ale nic neřeší," nedal se Burman. "Služes nám bude pořád chybět."

Ne, nebude. Vyšlu zprávu o jeho ztrátě, připíšu ji na konto rizik služby v kosmu." Přivřel jedno oko a nápadně mrkl: "Teď jsme zrovna ve volném letu." Natáhl se po bloku na depeše, a zatímco Burman, kterému se výrazně ulevilo, čekal, něco do něj škrábal.

Bustler Pozemskému ústředí. Položka V1098 - jeden služes, se při průletu polem dvojčat sluncí Hector Major - Minor důsledkem gravitační zátěže rozpadl. Materiál použit jako palivo. McNaught, velitel. Bustler.

Burman odešel se zprávou do rádiové místnosti a odeslal ji na Zem. Další dva dny opět panoval všude klid a mír a let pokračoval bez problémů.

Příště Burman, plný úzkosti, do kapitánské kabiny přímo běžel.

"Generální rozkaz, pane," oznamoval bez dechu a vrazil depeši kapitánovi do ruky.

Pozemské ústředí předává všem sektorům. Urgentní a důležité. Všechny lodě bezodkladně přistanou. Lodě, které mají oficiální příkaz k letu, zamíří do nejbližšího přístavu a vyčkají na další instrukce. Welling. Poplachové a záchranné velitelství. Země.

"Něco prasklo," poznamenal McNaught nevzrušeně. Pomalu se vydal do navigační místnosti, Burman za ním. Prohlédl si mapy, vytočil interkom, spojil se s Pikem na přídi a nařídil mu: "Vznikla nějaká panika. Všechny lodě mají přistát. Musíme se dostat do přístavu Zaxtedu, asi tři dny odsud. Okamžitě změňte kurs. Sedmnáct stupňů na pravobok, deklinace deset." Skončil a nadával: "Měsíc na Zemi je v háji. Zaxted jsem nikdy neměl rád. Smrdí to tam. Posádka bude pěkně zuřit a já se jim ani nedivím."

"Co si myslíte, že se stalo, pane?" ptal se Burman. Vypadal zároveň znepokojeně i naštvaně.

"To ví snad jen nebe. Poslední generální rozkaz přišel před sedmi lety, když Straider explodoval v polovině letu na Mars. Všechny lodě ze stavu musely tehdy přistát a oni zatím hledali příčinu." Třel si bradu, uvažoval a pak dodal: "A předtím k tomu došlo, když se celá posádka Blowgunu zbláznila. Ať už je to, co chce, můžete se vsadit, že jde o něco vážného."

"Nemohlo by to znamenat začátek války?"

"Proti komu?" McNaught udělal pohrdavé gesto. "Nikdo nemá takové lodi, aby se nám mohl postavit. Ne, je v tom něco technického. Nakonec se to stejně dozvíme. Oznámí nám to, ještě než dorazíme do Zaxtedu, anebo krátce potom."

A to se také stalo. Za šest hodin. Burman se vřítil do kabiny a v očích měl čirý děs.

"Co vás žere teď?" chtěl vědět McNaught a upřeně na něj hleděl.

"Služes," vykoktal Burman. Mával kolem sebe, jako kdyby ze sebe smetával neviditelné pavouky.

"Co je s ním?"

"Šlo o chybu tisku. Ve vaší kopii mělo být služ.pes". Velitel mžoural jako sůva.

"Služ.pes?" bezduše opakoval McNaught jako ozvěna a znělo to jako nějaký neslušný výraz.

"Podívejte se sám." Burman hodil depeši na stůl, vyrazil ven a dveře se za ním volně pohupovaly. McNaught se zamračil a zvedl zprávu.

Pozemské ústředí Bustleru. Vaše zpráva o C1098, lodním služebním psu Peaslakovi. Sdělte podrobné okolnosti a způsob, jakým se zvíře působením gravitační zátěže rozložilo. Podrobte mužstvo křížovému výslechu a oznamte všechny koincidující symptomy, které posádka zažila. Urgentní a důležité. Welling. Poplachové a záchranné velitelství. Země.

V soukromí své kabiny se McNaught pustil do okusování nehtů.

Maličko šilhal, když čas od času zkoumal, jestli nezabíhá příliš do masa.

Literatura:

[1] Hugo Story 1955 - 1961. nakl. Winston Smith, Praha, 1993, angl. originál: The Hugo Winners, Volume 1, New York, Fawcett Crest, 1973

časopis o přírodě, vědě a civilizaci