Michael Crichton se narodil roku 1942 v Chicagu. Na americké scéně SF zazářil v souvislosti s filmem režiséra Stevena Spielberga "Jurský park" (Jurassic Park, 1990).

Autora lákalo psaní literatury SF již v době jeho studií medicíny na Harvardově univerzitě, kdy psal povídky pod různými pseudonymy. Prvním SF dílem, které napsal pod svým jménem, byl román "Kmen Andromeda" (Andromeda Strain, 1969) o smrtící chorobě, která postihla jedno malé americké městečko v důsledku dopadu amerického vojenského satelitu. Tento román mu vynesl slávu, byl přeložen do mnoha jazyků a zfilmován.

V roce 1974 následoval román "Velká vlaková loupež" (The Great Train Robbery), k jejíž filmové adaptaci si sám napsal scénař a ujal se i režie. U nás tato kniha vyšla v roce 1977 pod názvem "Čtyři klíče". Následoval román "Pojídači mrtvých" (The Eaters of Dead, 1976), ve kterém autor popsal dobrodružství Ibn Fadlána, účastníka válečné výpravy Vikingů do Normandie.

V roce 1987 napsal román "Koule" (Sphere), který u nás vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1993 a ze kterého je následující ukázka.

Zatím posledním Crichtonovým románem je "Vycházející slunce" (Rising Sun, 1992), který námětově čerpá z napjaté atmosféry mezinárodního obchodu. Román byl rovněž zfilmován režisérem Philippem Kaufmanem a hlavní roli vytvořil Sean Connery.

Norman vůbec neuvažoval o tom, co bude dělat, když nedokáže kouli otevřít. Koneckonců ti dva to už dokázali. Ale jak se jim to podařilo?

První na to přišel Harry se svým logickým mozkem. Ale Harry na to přišel až po tom, co viděl Bethino video. To tedy znamená, že Harry na tom záznamu objevil stopu, důležitou stopu.

Beth si taky pořád dokola pouštěla tu kazetu, dívala se na ni znovu a znovu, až na to nakonec přišla. Něco na té kazetě...

Norman si říkal, že je škoda, že ten záznam tady nemá. Ale viděl ho už mnohokrát a asi by si ho dokázal vybavit, přehrát si ho v hlavě. Jak to bylo? Myslí mu procházeli obrazy: Beth a Tina, jak hovoří a jedí dort. Pak Tina povídala něco o tom, že se všechny záznamy ukládají v ponorce. A Beth jí něco odpověděla. Pak šla Tina pryč, vyšla z obrazu a řekla: "Myslíte, že se jim vůbec někdy podaří tu kouli otevřít?"

A Beth řekla: "Snad. Nevím. A v té chvíli se koule otevřela. Proč?

"Myslíte, že se jim vůbec někdy podaří tu kouli otevřít?" zeptala se Tina. A jako odpověď na tu otázku si Beth musela představit tu kouli otevřenou, a musela v duchu vidět obraz otevřené koule -

Ozval se pomalý, temný zvuk, rachocení nebo chvění, které naplnilo místnost.

Koule byla otevřená. V doširoka zejících dveřích byla tma.

To je ono. Představ si to a ono se to stane. To ale taky znamená, že kdybych si představil ty dveře zavřené -

S dalším temným hučením se koule zavřela. - nebo otevřené -

Koule se znovu otevřela.

"Asi bych neměl pokoušet štěstí," řekl nahlas. Dveře byly pořád otevřené. Snažil se nahlédnout něco uvnitř, ale viděl jen neproniknutelnou temnotu. Teď anebo nikdy, pomyslel si.

Vstoupil.

Koule se za ním zavřela.

Nejdřív tma, ale jak si na ni jeho oči zvykají, cosi jako světlušky. Je to nějaká tančící, světélkující pěna, milióny světelných bodů, které víří kolem něj.

Co je to? napadne ho. Nevidí nic než pěnu. Nemá žádnou strukturu a žádnou viditelnou hranici. Je to vzdouvající se oceán, blýskavá, třpytící se pěna. Cítí nekonečnou krásu a klid. Klid a mír.

Pohne rukama, nabere pěnu a rozvíří ji svými pohyby. Ale pak si všimne, že jeho ruce zprůhledněly, že vidí jiskřivou pěnu skrz vlastní tělo. Podívá se na sebe. Jeho nohy, jeho trup, všechno je pro pěnu průhledné. Je součástí pěny. Ten pocit je velmi příjemný.

Je lehčí a lehčí. Za chvíli je už vyzvednut do výše, pluje v nekonečném oceánu pěny. Založí si ruce pod hlavu a pluje. Je šťastný. Má pocit, že by tu mohl zůstat věčně.

Uvědomí si, že v oceánu je ještě někdo, cítí něčí přítomnost.

"Je tu někdo?" zeptá se.

>> Jsem tady.<<

Skoro poskočí, tak je to nahlas. Nebo se to aspoň zdá tak nahlas. Pak zapochybuje o tom, zda vůbec něco slyšel.

"Říkal jsi něco?"

>> Ne. <<

Jak asi komunikujeme? napadne ho.

>> Tak jako všechno komunikuje se vším. <<

A to je jak?

>> Proč se ptáš, když už znáš odpověď? <<

Ale já neznám odpověď.

Pěna jím jemně, klidně pohupuje, ale delší dobu se neozve žádná odpověď. Napadne ho, zda je už zase sám.

Jsi tady?

>> Ano. <<

Myslel jsem, že jsi odešel.

>> Není kam jít. <<

Znamená to, že jsi v té kouli uvězněný?

>> Ne. <<

Odpověděl bys mi na jednu otázku? Kdo jsi?

>> Nejsem kdo. <<

Jsi Bůh?

>> Bůh je slovo. <<

Myslím to tak, jestli jsi nějaká vyšší bytost, vyšší vědomí?

>> Vyšší než co? <<

Vyšší než třeba já.

>> Jak vysoko jsi ty? <<

Dost nízko. Aspoň si to myslím.

>> Ale to je tvůj problém. <<

Houpe se na vlnách a napadne ho, že se mu možná Bůh směje. Pomyslí si: Děláš si ze mě legraci?

>> Proč se ptáš, když už znáš odpověď? <<

Mluvím s Bohem?

>> Nemluvíš vůbec. <<

Bereš moc doslova, co ti říkám. Je to proto, že jsi z jiné planety?

>> Ne. <<

Jsi z jiné planety?

>> Ne. <<

Jsi z jiné civilizace?

>> Ne. <<

Odkud jsi?

>> Proč se ptáš, když už znáš odpověď? <<

Jindy by ho tyhle pořád stejné odpovědi rozčilovaly, pomyslí si, ale teď žádné emoce necítí. Tady se nic neposuzuje. Dostává jen informace, odpovědi.

Pomyslí si: Ale tahle koule pochází z jiné civilizace.

>> Ano. <<

A možná z jiného času.

>> Ano. <<

A copak ty nejsi součástí koule?

>> Teď jsem. <<

Tak odkud jsi?

>> Proč se ptáš, když už znáš odpověď? <<

Pěna se lehce houpe, konejšivě ho ukolébá.

Jsi tam ještě?

>> Ano. Není kam jít. <<

Já toho o náboženství moc nevím. Jsem psycholog. Zabývám se způsoby lidského myšlení. Během studia jsem se toho o náboženství moc nenaučil.

>> Aha. <<

Psychologie nemá s náboženstvím moc společného.

>> Samozřejmě. <<

Takže souhlasíš?

>> Souhlasím s tebou. <<

To mě uklidňuje.

>> Ale já nevím proč. <<

Kdo je to já?

>> Ano, kdo? <<

Houpe se v pěně, cítí hluboký mír i přes to, že ta konverzace je tak obtížná.

Bojím se, pomyslí si.

>> Řekni mi o tom něco. <<

Bojím se, protože mluvíš jako Jerry.

>> To se dalo čekat. <<

Ale Jerry je vlastně Harry.

>> Ano. <<

Takže ty jsi Harry?

>> Ne. Jistěže ne. <<

Tak kdo jsi?

>> Nejsem kdo. <<

Tak proč mluvíš jako Jerry nebo Harry?

>> Protože pocházíme ze stejného zdroje. <<

Nerozumím.

>> Když se podíváš do zrcadla, koho uvidíš? <<

Sebe přece.

>> Aha. <<

Není to tak?

>> To záleží na tobě. <<

To vím. Každý to ví. To je psychologický fakt, klišé.

>> Aha. <<

Jsi mimozemská inteligence?

>> Jsi ty mimozemská inteligence? <<

Těžko se s tebou mluví. Dáš mi tu moc?

>> Jakou moc? <<

Tu moc, kterou jsi dal Harrymu a Beth. Moc vytvářet věci pouhou představivostí. Dáš mi ji?

>> Ne. <<

Proč ne?

>> Protože už ji máš. <<

Nemám dojem, že bych ji měl.

>> Já vím. <<

Tak jak to, že ji mám?

>> Jak ses dostal dovnitř? <<

Představil jsem si, že se dveře otevřely.

>> Ano. <<

Houpe se v pěně a čeká na pokračování odpovědi, ale žádná odpověď nepřichází, jen pěna se lehce pohupuje, klid a mír, čas neexistuje, je ospalý.

Po chvíli si pomyslí: Promiň, ale já bych byl radši, kdybys mi to prostě vysvětlil a přestal mluvit v hádankách.

>> Na vaší planetě máte živočicha zvaného medvěd. Je to velké zvíře, několikrát větší než ty, je chytré a vynalézavé a má mozek stejně velký jako ty. Ale medvěd se od tebe liší jednou podstatnou věcí. Nedokáže to, čemu ty říkáš "představovat si". Nedokáže vytvářet duševní obrazy toho, jaká by mohla být skutečnost. Nedokáže si představit to, čemu ty říkáš minulost, ani to, čemu říkáš budoucnost. Tahle zvláštní schopnost představivosti učinila tvůj druh tak velkým. Nic jiného. Ani váš opičí základ, ani to, že používáte nástroje, ani jazyk, ani vaše násilí, ani vaše péče o mladé, ani vaše sociální skupiny. Všechny tyto věci najdete i u jiných zvířat. Vaše velikost spočívá v představivosti.

Schopnost představovat si tvoří největší část toho, čemu říkáte inteligence. Domníváte se, že schopnost představovat si je jen užitečný krok k vyřešení problému nebo k tomu, aby bylo něco vytvořeno. Ale představivost je ve skutečnosti to, co vytváří.

Je to dar vašeho druhu a je to jeho nebezpečí, protože nedokážete ovládat své představy. Představujete si nádherné věci a představujete si strašné věci, a za výběr odmítáte nést odpovědnost. Říkáte, že máte v sobě dobro i zlo, anděla i ďábla, ale e skutečnosti máte v sobě jediné - sílu představivosti.

Doufám, že se vám líbila přednáška, kterou se chystám pronést na příštím zasedání Americké psychologické společnosti v březnu v Houstonu. Domnívám se, že by se mohla setkat s příznivým přijetím. <<

Cože? pomyslel si poplašeně.

>> S kým sis myslel, že mluvíš? S Bohem? <<

Kdo je to? pomyslí si.

>> Ty, samozřejmě. <<

Ale ty jsi někdo jiný než já, někdo oddělený. Ty nejsi já.

>> Ano, jsem. Představil sis mě. <<

Řekni mi o tom víc.

>> Nic víc není. <<

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci