První kláštery na území Čech vznikly již v 10. století, kdy kníže Boleslav II. zvaný Pobožný uvedl do země mnichy benediktýnské řehole. Tak roku 933 byl založen první benediktýnský klášter v Břevnově a brzy po něm i ženský klášter při kostele sv.Jiří na Pražském hradě.

Kult druhého pražského biskupa, sv. Vojtěcha sblížil Čechy s tehdy nejkulturnější evropskou oblastí mezi Šumavou a Rýnem a přispěl k upevnění kořenů křesťanství.

Pro panovníka a panské rody, jež kláštery zakládaly a podporovaly, představovaly značný přínos. V době osídlování země měly doslova civilizační poslání - byly nejen středisky kulturního úsilí, napomáhaly rozšiřování sídelní sítě ale přinášely i nové způsoby obdělávání půdy. Z klášterních skriptorií vycházely pečlivě psané knihy, v jejich knihovnách se před založením univerzity soustředilo tehdejší vědění.

Kladrubský benediktýnský klášter, nejstarší v západočeském kraji, byl založen v roce 1108 v krajině řídce osídlené slovanským obyvatelstvem přemyslovským vládcem knížetem Svatoplukem nebo pravděpodobněji v roce 1115 knížetem Vladislavem I. (pozn. 1), který zde byl po své smrti v roce 1125 pochován.

Proč si kníže vybral právě Kladruby? Podle pověsti se řezenský biskup Wolfgang při své cestě do Prahy, která vedla hlubokým lesem, zastavil na pahorku za brodem přes malou říčku, aby si zde po namáhavé cestě odpočinul. Nedaleko odsud pracovali dřevorubci. Wolfgang, chtěje jejich práci posvětit, vzal od jednoho z nich sekeru, usekl silnou větev a zabodl ji do země se slovy, že na tom místě bude oltář benediktýnského kláštera (pozn. 2).

Ve skutečnosti se místo založení kláštera nacházelo na důležité norimberské stezce, a sice v místech, kde se rozdělovala na větev tachovskou a přimdskou. Navíc zde byl, poprvé od Staré Plzně, přechod přes řeku, a tedy možnost osvěžení a ukojení žízně koní i lidí. Také to bylo poslední místo před vstupem do "velikého lesa", který se rozprostíral kolem dnešních hranic s Německem (Svatou říší římskou) (pozn. 3).

Založení kláštera, čin knížecí kolonizační aktivity, dokládá i znění zakládací listiny zachované pouze ve falzech z počátku 13. století. Vznikající klášter tehdy dostal od knížete darem území mezi řekami Úhlavkou a Mží až k zemské hranici (pozn. 4). Na tomto obrovském teritoriu klášter řídil zakládání vesnic, zřizování cest a zároveň byl oporou centrální knížecí moci v poměrně odlehlé, přesto však, jak již bylo výše uvedeno, významné pohraniční oblasti.

Původní osazenstvo kláštera bylo české. Do čela nového klášterního konventu byl postaven opat, kterému byla svěřena i nevděčná funkce a péče o sestavení a doplnění původní klášterní komunity. Kdo byl tímto opatem není známo, víme jen tolik, že jím byl Čech. Tento opat zůstal v čele kláštera také později, když do něho byli knížecím vlivem uvedeni noví mniši z bavorského (pozn. 5) kláštera ve Zwiefaltenu řídící se přísnější řeholí (pozn. 6). Jejich příchod, jenž vedl k dlouholetým sporům s původní komunitou, můžeme klást do konce roku 1117.

Zwiefaltenští mniši se asi museli podrobit většině českých mnichů a uznat za svého představeného domácího opata, i když se patrně domnívali, že obsadí opatský stolec některým svým druhem. Jelikož nechtěli snášet českou nadvládu, rozhodli se odejít zpět do Zwiefaltenu. Pobyt této první kolonie zwiefaltenských mnichů v Kladrubech byl takto ukončen na sklonku roku 1118. V srpnu roku 1120 se však na důraznou žádost knížete Vladislava I. vrátili.

S druhou výpravou, která byla početnější než prvá, přišel také zwiefaltenský mnich Wizimannus, který se zde - na přímý rozkaz opata zwiefaltenského - stal opatem (pozn. 7). Za Wizimannova opatství navštívil kladrubský klášter bamberský biskup Ota, pozdější světec, který se tehdy ubíral přes Čechy na misijní cestu do Pomořan. Po Wizimannově smrti ztratili zwiefaltenští mniši oporu ve svém opatu - novým opatem se stal zástupce domácí komunity, a proto opustili Kladruby podruhé.

Po odchodu zwiefaltenských mnichů řídil český opat znovu zcela český konvent až do doby, kdy změněnými poměry otevřela nová knížecí zahraniční politika cestu zwiefaltenským mnichům k opětovné mu návratu do Kladrub. Vláda českého opata skončila pravděpodobně roku 1130, úmrtím nebo odstoupením, které je pravděpodobnější. Téhož roku se potřetí a definitivně vrátili zwiefaltenští do Kladrub v čele se svým opatem Bertholdem. Berthold se však ze své opatské hodnosti netěšil dlouho, neboť již 4. dubna 1131 zemřel. Opat Berthold jako první začal provádět směny klášterního majetku. Nástupcem Bertholdovým byl opět mnich zwiefaltenské kolonie - opat Eberhard. Tento opat, prvý z představených kladrubského kláštera, se povznesl do skupiny předních prelátů země české. Zemřel téměř současně s knížetem Soběslavem I., 11. února 1140.

Poměry v klášteře, do těchto časů velmi napjaté a hrozící propuknout v nový boj obou mnišských skupin, se počaly uklidňovat a až na některé později se objevivší spory se na delší dobu uklidnily. K tomu nemálo přispělo také zvolení nového opata Lamberta. O Lambertovi nejsou ve zwiefaltenských zprávách žádné zmínky, přestože jeho opatství patří k nejdelším opatským obdobím kladrubských opatů. Poprvé je jeho jméno zaznamenáno v listině z roku 1186, kde je označen jako svědek obdarování konventu johanitů v Praze.Tato zpráva dokazuje, že opat Lambert stál na straně panovníka, od roku 1158 krále Vladislava II. Naposled se opat Lambert připomíná roku 1183. Po tomto roce není již o něm zpráv, takže je pravděpodobné, že tento stařičký opat již v brzké době zemřel.

Za vlády opata Lamberta počal vyrůstat kladrubský kostel zasvěcený P. Marii, sv.Benediktu a sv. Wolfgangovi, který byl vystavěn ve dvou etapách. Z nich zejména první etapa vykazuje výrazné ovlivnění západoevropskými, především normandskými a rovněž pod jejich vlivem vzniklými anglickými kostely. Zcela neobvykle hluboký mnišský chór byl po stranách provázen dvěma hlubokými kaplemi. Všechny tři paralelní prostory byly ukončeny apsidami. Na západní straně byla výrazná příčná loď, k jejíž východní stěně se připojovaly dvě věže se stanovými střechami. Dlouhé trojlodí západně od transeptu vzniklo až ve druhé etapě výstavby v prvé třetině 13.století. Ta navázala na starší stavbu pravděpodobně až po určité přestávce a byla prováděna odlišně umělecky orientovanou hutí.

Byl-li Lambert svým smýšlením bližší domácím mnichům než jeho předchůdci, pak jeho nástupce opat Albert nebo Adalbert byl již národnosti české, nebo alespoň členem kolonie již silně počeštěné, která měla ve svých řadách jen menšinu, uznávající duchovní nadvládu kláštera zwiefaltenského. Opat Albert zemřel asi v posledních letech 12. století, zakončiv prvou velkou kapitolu dějin kladrubských, která byla vyplněna hlavně stálou snahou cizích mnichů o dosažení prvenství v klášteře.

Adalbertův nástupce, opat Silvestr, byl velmi podoben svým předchůdcům. Byl pilný a přičinlivý ve svých řeholních povinnostech, ale byl také neúnavným pokračovatelem v rozšiřování práv a klášterního majetku. Na opatský stolec dosedl v době, která povýšila k hodnosti panovníka opět energického a vládychtivého Přemysla. Ten dovedl ocenit věrnost a přátelství kladrubských při hájení kláštera proti násilí a později rozmnožil i klášterní důchody.

V době Silvestrova opatství se počaly v Kladrubech opět ozývat snahy, řízené z kláštera ve Zwiefaltenu. Účelem těchto snah bylo opětné obnovení nadvlády zwiefaltenských mnichů a dát do čela kláštera svého zástupce. Zdá se, že ani tentokrát nezvítězila snaha zwiefaltenských, neboť benediktýnské kláštery v Čechách se počešťovaly.

V této době byl zvolen opatem Reiner, který pak řídil kladrubské osudy po dlouhou dobu, a to jen ku prospěchu kláštera.

Po svém dokončení v roce 1233 patřil kladrubský klášterní kostel bezpochyby k nejhodnotnějším románským architekturám u nás a byl zřejmě i největším chrámem v Čechách. Stavba kostela tak svými rozměry i výtvarnou náročností plně odpovídala významu kláštera těsně spjatého s panovnickým rodem Přemyslovců, podporujícího jej ekonomicky i politicky a na oplátku zahrnovaného jejich přízní a bohatými dary. Tyto vztahy podmínily mimořádný rozkvět kláštera v druhé polovině 12. a ve 13. století. Kladrubský opat Reiner tehdy disponoval úctyhodným počtem 28 vesnic pod správou tří probošství v Kladrubech, Touškově a Přešticích.

Dokončený klášterní chrám byl za přítomnosti samotného krále Václava I., jeho dvora a předních zemských i církevních představitelů dne 25. srpna 1233 vysvěcen. Tehdy stálo již za brodem přes Úhlavku městečko Kladruby, kterému král dal u příležitosti návštěvy privilegium trhu.

Po Reinerově odstoupení z opatského stolce kolem roku 1275 se do čela konventu postavil opat Milota, za jehož opatství dostal kladrubský klášter několik odpustkových práv.

Smrtí krále Přemysla Otakara II. se klášter stal svědkem převratů a nových zmatků v zemi. Hrabivost zemského správce Oty Braniborského se nezastavila ani před budovami chrámů a klášterů. Kladrubský klášter byl vydrancován a poškozen roku 1279. Škody, které tehdy vznikly, byly opraveny až přestavbami v letech 1306 - 1318. Obdobným způsobem utrpěly např. kláštery v Oseku, Teplicích, Ostrově, Břevnově, Sedlci nebo Světci.

Starý opat Reiner dosud žil a byl stále přibírán jako svědek k důležitým státním aktům. Pohyboval se na dvoře Václava II. v předních kruzích jako kdysi za vlády jeho děda Václava I.

Jako dřívější panovníci, byl i král Václav II. klášteru kladrubskému nakloněn. Snad právě tu působily Reinerovy vlivy, neboť tento opat měl k osobě králově ze všech kladrubských mnichů nejblíže. Václav II. osvobodil klášter od placení cla ze zboží dováženého do Berouna a od pravomoci provinciálních úředníků a určil, že veškeré soudní věci, týkající se kláštera a jeho poddaných mají rozhodovat jen úředníci pražští.

Rackovým nástupcem se stal opat Předota, který se údajně narodil v Kladrubech. Předota však dlouho nestál v čele kláštera, neboť již roku 1304 zemřel. Jeho nástupce, mnich Bohuslav se pustil s velkým elánem do boje proti klášterní nouzi a proti jeho závazkům. I on zemřel příliš brzy, asi roku 1305 nebo 1306.

Krátce po smrti krále Václava II. byl zavražděn i jeho nástupce Václav III. a zem byla postavena před otázku volby nového krále.

Další panovník, první z řady Lucemburků na našem trůnu, Jan Lucemburský, dal dne 24. dubna 1318 svatokateřinské poustce za Přimdou, která náležela ke kladrubskému hospodářství, vesnici Pytlíkov s příslušenstvím. Zároveň ustanovil, že tato vesnice nemůže být od poustky v žádném případě zcizena. Byla-li by poustka zničena, pak by ves připadla zpět ke královskému zboží přimdeckému. Někdy kolem roku 1360, v období renesance již za vlády druhého Lucemburka Karla IV., nastoupil na opatský stolec po smrti opata Jindřicha Racek II. pocházející pravděpodobně z rodu pánů z Prostiboře. Nejdůležitější činnost nového opata, vedle rozšiřování majetku kláštera, lze spatřovat ve vlastní církevní správě, přidružující četné kostely.

Během Rackova opatství, v 70. letech 14. století, byl klášter nově opevněn, byl vybudován polygonální vrcholně gotický závěr kněžiště klášterního chrámu a posléze vznikla i vysoce pozoruhodná kaple Všech svatých, zřejmě na místě starší svatyně dokládané již ve 13. století. Kaple měla čtvercovou loď o čtyřech klenebních polích, založených na střední, patrně válcový či polygonální pilíř. Klenba byla buď hvězdicová, nebo křížová, ve východních polích obkročná. Gotické obvodové zdi drobného presbytáře stejně jako většina obvodového zdiva lodi jsou dodnes zachovány. Náročnost staveb tak vyjadřuje skutečnost, že v tomto období dosáhl majetek kláštera největšího rozsahu.

Na sklonku 14. století byla samotná existence kláštera vážně ohrožena. Král Václav IV. maje v úmyslu využít jeho bohatství, se rozhodl zřídit v západních Čechách nové biskupství, nadané majetkem kladrubského kláštera a usazené v Kladrubech. Václav IV. tím sledoval především posílení své politické moci a získání opory svému režimu. Hodlal na plánované biskupství dosadit někoho ze svých oblíbenců a omezit tak pravomoc a příjmy nenáviděného arcibiskupa Jana z Jenštejna, do jehož diecéze kladrubský klášter spadal. Akce se založením nového českého biskupství byla dobře naplánována. Věděl, že papež Bonifác IX. vyjde jeho žádosti vstříc. A tak se čekalo pouze na okamžik, až starý a nemocný kladrubský opat Racek zemře. Po Rackově smrti někdy na přelomu února a března 1393 přistoupili ihned kladrubští benediktýni podle svých regulí k volbě nového opata. Touto dobou dlel král právě mimo Prahu, a tak se arcibiskup chopil příležitosti a spěšně vyslal do Kladrub generálního vikáře Jana z Pomuku, který okamžitě potvrdil volbu nového opata, mnicha Olena. Rozlícený Václav IV. po návratu do Prahy nechal Jana z Pomuku společně s dalšími dvěma církevními úředníky zatknout (arcibiskup unikl zatčení jen o vlásek). Po zatčení byli uvrženi do vězení a odsouzeni k právu útrpnému, které Jan z Pomuku nepřežil. Jeho mrtvé tělo pak bylo svrženo z mostu do Vltavy.

Husitské revoluční hnutí znamenalo pro klášter především majetkové ztráty, neboť musel finančně vypomáhat císaři Zikmundovi. Přímé husitské výboje se mu vyhýbaly do roku 1421, kdy zčásti opevněný kladrubský klášter, jehož mniši včas uprchli s nejcennějším majetkem do Řezna, dobyl Žižka a správu jejich posádky převzal hejtman Petr Zmrzlík ze Svojšína. Po válečných akcích setrvala v pobořeném klášteře ještě určitou dobu husitská posádka a od roku 1427je klášter uváděn jako majetek katolického pána Hendricha z Elsterberka.

Teprve v roce 1435 se do Kladrub vrací benediktýnská komunita a její první opati věnují veškerou snahu opětovnému získání a vyplacení někdejšího klášterního majetku, rozchváceného mezitím okolní šlechtou. Na sklonku 15. století se ekonomické poměry kláštera natolik upravily, že bylo možno podniknout renovaci kostela a ostatních zpustlých budov. V roce 1504 byl kostel znovu vysvěcen. Období první poloviny 16. století bylo opět dobou rozkvětu. Samotný klášterní areál se tehdy rozrostl k jihu a jihovýchodu, kde vznikly - částečně ještě dřevěné - budovy hospodářského dvora, pivovaru a latinské školy. Jižně od vlastního konventu však doposud zůstal zachován příkop a hradba. Latinská škola v Kladrubech měla v 16. století znamenitou pověst a studovali zde katolíci i evangelíci. V mládí ji navštěvoval i Mikuláš Dačický z Heslova. Hospodářská situace kláštera na sklonku 16.století byla tak dobrá, že umožnila opatu Vítu Hifttlovi, aby dal kolem roku 1598 opravit klášterní kostel. Chrámový prostor byl tehdy částečně renesančně zaklenut a nově bohatě vybaven obrazy a oltáři. Z této výzdoby je bezpochyby překrásný obraz kající sv. Maří Magdaleny na jednom z bočních oltářů, dílo rudolfínského okruhu z doby kolem roku 1600, snad od Mattiase Gundelacha. Dále jsou zachovány dvě pozdně renesanční kamenné plastiky P. Marie. Jedna z nich je umístěna nad severním portálem chrámu a druhá socha, P. Marie na lvu byla dříve v chodbě konventu. Obě pocházejí patrně rovněž z téže doby.

Následující léta třicetileté války přinesla hluboký úpadek klášterního majetku a několikeré vyplenění samotného kláštera. Vyloupený a pobořený klášter si sice uchoval podstatnou část svých panství, avšak obce i městečka byly zpustlé a poddaných během válečných pohrom značně ubylo. Nastávající doba habsburského centralismu spojeného s tuhou rekatolizací české země byla však pro existenci církevních institucí mimořádně příznivá. Četné dosud živořící staré kláštery se opět těší vážnosti a podpoře nových vládců a získávají znovu svůj majetek a význam. V Kladrubech záhy po skončení války započal roku 1650 zvolený energický opat Roman Platzer s obnovou klášterního hospodářství. V prvních letech - s výjimkou nutných oprav kostela (1653 - 1656), kdy byl též otevřen hrob zakladatele kláštera knížete Vladislava I. a jeho ostatky přeneseny k oltáři v křížové lodi - věnoval pozornost pouze hospodářským objektům a snažil se shromáždit prostředky nutné k obnově konventu a prelatury. S jejich výstavbou na místě starších objektů jižně od kostela bylo započato v roce 1664. Středověké stavby byly zcela sneseny a raně barokní konvent a opatství vyrostly na jejich místě jako úplné novostavby. Oba objekty byly spojeny v jeden blok s nárožními polygonálními věžičkami, rozložený kolem dvou vnitřních dvorů. Opatství zabíralo východní polovinu budovy, konvent západní. Zároveň byla raně barokně přestavěna gotická kaple Všech svatých. Stavby byly ukončeny v roce 1670.

Platzerovi nástupci - tzv. velcí opati Maur Fintzgut, Josef Sieber a Amand Streer - pokračovali v dalších desetiletích ve zmnožování klášterního bohatství a zvelebování samotného kláštera.

Zvýšení počtu členů komunity si před rokem 1700 vynutilo výstavbu nové budovy opatství a hostinského domu spolu s hlavní bránou areálu. Ten se tak rozšiřuje k jihu a zabírá prostranství dříve vyhrazené renesančním hospodářským objektům.

Obrovský architektonický a umělecký rozkvět kláštera, který z něj učinil památkový komplex evropského významu, je spojen s pozoruhodnou osobností opata Maura Fintzguta (asi 1665 - 1729), zvoleného v roce 1701. Mimořádně talentovaný syn nevolníka z nedalekého Stoda vystudoval na benediktýnských školách na útraty řádu a jeho výjimečné schopnosti mu zajistily skvělou kariéru. Kladrubský klášter v jeho osobě získal uvážlivého i energického, velkorysého i tvrdého vládce, sledujícího cílevědomě zvýšení hospodářské prosperity a zvelebení kláštera. V prvních letech své vlády získal zpět probošství v Přešticích a koupil panství Čeminy u Plzně. Tím byla dokončena obnova klášterního majetku. Na klášterních pozemcích vybudoval řadu hospodářských dvorů, které umožnily odsunout veškerý hospodářský provoz z klášterního areálu. V následujících letech začal pomýšlet na přestavbu klášterního kostela, jehož statika byla vážně narušena. Z jeho nově objevené korespondence vyplývá, že požádal o projekt dva nejslavnější soudobé české architekty, Kryštofa Dienzenhofera a Jana Blažeje Santiniho. Nakonec se rozhodl pro realizaci Santiniho návrhu (pozn. 8), podle něhož byl celý kostel pronikavě přestavěn v letech 1712 - 1726. Santini koncipoval svůj návrh formou barokní gotiky9). Tím podtrhl mimořádné stáří kostela, i když jeho románskou podobu reinterpretoval v duchu vlastního, barokního chápání gotiky.

Stavba konventního chrámu postupovala od západu k východu, přičemž na románském půdoryse vyrůstala nová architektura s různou mírou využití starých zdí. Dispozice a měřítko románské památky byly v hlavních rysech respektovány, rozdíly vznikly hlavně celkovým posunutím kostela k východu, stržením východních věží a jejich nahrazení kupolí a připojením trojlistého závěru. Roku 1712 byl položen základní kámen k západnímu průčelí, které bylo spolu s bazilikálním trojlodím dokončeno v roce 1716. Výstavba pokračovala transeptem s kupolí nad křížením v letech 1716 - 1718 a uzavřela se v období 1718 - 1726 východní částí. Růst architektonické náročnosti chrámu směrem k východu vyplývá ze záměrné významové gradace dominantních částí stavby.

Kostelní budova stojí na půdoryse latinského kříže, který je uveden do souvislosti s křížem otce Benedikta na vrcholu západního průčelí a současně také s Ukřižovaným na hlavním oltáři. Trojlistý závěr propůjčuje půdorysu zároveň podobu patriarchálního kříže a jeho trojdílná forma symbolizuje současně Nejsvětější Trojici, jejíž tajemství sv. Benedikt uctíval.

Vstupní průčelí kontrastuje podobně jako kupole s lucernou se střízlivým výrazem ostatních částí exteriéru. Panel západní fasády vychází z katedrálního schématu s rozvinutým opěrným systémem. Jediný figurální sochařský prvek zastupuje skulptura P. Marie s Ježíškem s korunami na hlavách v nice štítu. Mariinu postavu obklopuje les fiál prostoupených obelisky. Liliový motiv symbolizuje čistotu a nevinnost P. Marie. Průčelí završuje benediktýnský kříž, do něhož jsou vepsána počáteční písmena benediktýnského hesla "Crux Santa Sit Mihi Lux, Non Draco Sit Mihi Dux" (Kříž svatý budiž světlem mým, ne drak mi budiž vůdcem zlým). Zkrácením trojlodí o jedno klenební pole hlavní lodi se transept dostal přesně do poloviny stavby. Nad křížením se vypíná mohutná barokně gotická kupole s lucernou završenou částečně pozlacenou korunou. Primárně jde o mariánskou korunu, nejvyšší odznak vlády P. Marie. Dále představuje korunu církve a v neposlední řadě korunu knížecí jako symbol fundace kláštera panovníkem. Ve vztahu k nejstarší panovnické dynastii v Čechách symbolizuje jeho starobylost. Koruna zastřešuje hrob knížete Vladislava I. Podle údajů kladrubských análů je koruna na lucerně tak veliká, že se v ní mohou pohodlně posadit čtyři lidé.

Vnitřek kupole vyzdobil Cosmas Damian Asam grissailovými bustami čtyř evangelistů a freskou Nanebevzetí P. Marie. Odrazem malířské výzdoby kupole je čtyřnásobná hvězda na dlažbě téměř celého čtverce křížení - osmicípou bronzovou hvězdu uprostřed rámují hvězdy z šedého, červeného a kombinovaného kamene. Vertikálním vrstvením motivů byla i v prostoru demonstrována myšlenka Nanebevzetí.

Žebroví kleneb vytváří četné mariánské motivy (lilie, hvězdy), které přecházejí v kříž sv. Benedikta. Lilie zde však mohou symbolizovat též sv. Maura, Benediktova žáka a stavitelova jmenovce.

Ostatky knížete Vladislava společně s knížecími insigniemi jsou uloženy v oltáři severní apsidy. Adámkovy sochy Víry, Naděje a Lásky vyjadřují společně s motivy lilie Vladislavovu zakladatelskou zásluhu. Santini v Kladrubech navrhoval nejen chrámovou architekturu, ale i rozhodující část jejího mobiliárního vybavení.

Osmnáctimetrový hlavní oltář svojí architekturou představuje průřez gotickou katedrálou včetně opěrného systému. Těžiště oltáře tvoří socha P. Marie obklopená svatozáří a andílky. Nad svatozáří spočívala obrovská koruna, později odstraněná, jako znamení církevní světovlády. Ze čtyř světeckých postav na spodní části oltáře se podařilo identifikovat zakladatele řádu sv. Benedikta a řezenského biskupa sv. Wolfganga, proroka založení kladrubského kláštera. Sochařská výzdoba hlavního oltáře vyšla z rukou odchovanců M. B. Brauna, nejpravděpodobněji Řehoře Thényho a Jiřího Františka Pacáka.

Veškerá výzdoba kostela je přísně podřízena světcům, jimž byla stavba zasvěcena a tím i oslavě církve. K tomu je zde využito mnoho symbolů, z nichž o některých byla již řeč. Ale jak se vyrovnat s podobou lvích tlam s kruhy na píšťalách varhan? Tyto tlamy představují v užším smyslu klášterní právo azylu, obecněji všechna privilegia komunity.

Slovo boží bylo v klášteře hlásáno z kazatelny, jejíž půdorys ve tvaru sférického trojúhelníka symbolizuje Nejsvětější Trojici a s hranou vysunutou do prostoru, ozdobenou křížem, vyvolává zároveň představu lodě, jež pluje vpřed ve znamení kříže. Stříšku kazatelny završuje baldachýnová koruna tvořená propletenými kýlovými oblouky a fiálami. Na korunu umístil Santini zlatou zeměkouli se čtyřmi křížově rozestavěnými plameny - oheň víry ve všech čtyřech světadílech.

Již za vlády opata Fintzguta se pomýšlelo na výstavbu nového konventu, neboť prostory raně barokní budovy již komunitě nestačily. I tentokrát vypracoval návrh Santini, ale ze stavby sešlo. Podnikl ji až Fintzgutův nástupce Josef Sieber podle nového projektu od Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Stavba monumentálního čtyřkřídlového palácového objektu, situovaného jižněji než starší budova kláštera, vznikala v letech 1729 -1739. Její výbava a výzdoba se protáhly až za polovinu 18. století. Na stavbu nového konventu posléze navázala velkorysá úprava klášterní zahrady. Stavbou nového konventu vývoj klášterního komplexu skončil.

Činnost výše uvedených opatů se také projevila stabilizací poměrů na klášterních statcích,zvýšením hodnoty klášterní knihovny, podporou prestiže konventu koupěmi ostatků svatých a uměleckých děl i získáváním dalších privilegií.

Stát směřující k osvícenskému způsobu vlády stále častěji zasahoval do klášterních pravomocí, byly rozpouštěny celé řády a likvidovány celé kláštery. Roku 1785, dva roky po smrti Amanda Streera, který již neměl nástupce, císař Josef II. přistoupil k zrušení kladrubského benediktýnského konventu. Klášterní mobiliář byl rozprodán v dražbě, mniši se rozešli a panství, tvořené 28 vesnicemi, 15 dvory a 9 mlýny, spravoval náboženský fond. Stavební objekty byly využity jako vojenský špitál, v němž krátce žili mniši trapisté, a kasárna.

Roku 1819 byly od panství odděleny Přeštice, koupené v dražbě hrabětem Sch”nbornem a roku 1822 koupil za 275 000 zlatých Kladruby pozdější polní maršál kníže Alfréd Windischgr„tz. Zaplatil však sotva polovinu této částky, zbytek mu byl odpuštěn za zásluhy o rakouskou monarchii. Roku 1874 dal kníže přestavět původní hrobku opatů na rodinnou hrobku.

Windischgr„tzové se o Kladruby valně nestarali, neboť jejich hlavním panstvím a sídlem byl nedaleký Tachov. V někdejším konventu zřídili roku 1864 dokonce pivovar. Situace se změnila po roce 1918, kdy Windischgr„tzové pozemkovou reformou a pak i vymřením hlavní větve a rozdělením statků ztratili Tachov. Nový majitel Aladár Windischgr„tz se nastěhoval do Kladrub a soustředil zde rozsáhlou knihovnu i rodinný archív. Windischgr„tzům patřily Kladruby až do roku 1945, kdy se staly majetkem státu.

V současnosti je klášter památkovým objektem, částečně přístupným veřejnosti. Budovy na východní straně dvora slouží jako depozitář Památníku národního písemnictví. V posledních letech bylo započato s rozsáhlými úpravami, které obnoví původní stav celé památky.

1) V některých letopisech uváděna též kněžna Richenza, manželka Vladislavova. Blíže k zakladateli kladrubského kláštera Sborník Okresního muzea v Tachově 1978/11 s. 25 - 29

2) Pověst o založení kláštera byla později ztvárněna při Santiniho přestavbě klášterního chrámu Wolfgangovou sochou na hlavním oltáři. Zde stojí tento světec se sekyrou, větvičkou a malým domkem, který má znázorňovat první dřevěnou stavbu kláštera.

3) Jiří Čechura: Proč právě Kladruby?, Tachovská Jiskra, 20. října 1994, s. 5

4) blíže k majetku a poddaným kláštera Sborník Okresního muzea v Tachově 1978/11 s. 29 - 35

5) podle V. V. Kremera; J. Čechura uvádí hornofalcký a M. Horyna švábský

6) Jeden z hlavních důvodů, proč byli mniši povoláni do Kladrub, je třeba vidět ve snaze, aby klášterní duch byl i zde upraven ve smyslu tehdejších reformátních snah. Tyto snahy pronikaly z burgundských a italských klášterů do severských zemí.

7) Wizimann je prvý jmenovitě známý opat kladrubský a prvý opat, který byl ustaven z kladrubské kolonie zwiefaltenské.

8) Santiniho plány pro přestavbu opatského chrámu v Kladrubech jsou uloženy v klášterním archívu benediktýnského kláštera v Melku v Rakousku, jehož opatu Bertholdu Dietmayrovi byly roku 1720 zaslány kladrubským opatem Fintzgutem.

9) Staré, dávno v zemi usazené klášterní řády začínaly již pociťovat postupné omezování státem i pronikající racionalistické tendence a snažily se upozornit na svou tradici i dávná práva. Gotické formy měly být výmluvnou připomínkou někdejšího rozkvětu ve 14. století.

Literatura:

[1] Hauner, M.: Západní Čechy. vydalo Západočeské nakladatelství, Plzeň 1984

[2] Hlaváček, L.: Umění a svět. vydalo Naše vojsko, Praha 1969

[3] Hora - Hořejš, P.: Toulky českou minulostí 1. vydal Bonus Press 1993, str. 186

[4] Horyna, M.: Kladruby. vydalo Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, Plzeň 1983

[5] Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV. (Západní Čechy). vydalo nakladatelství Svoboda, Praha 1985

[6] Chodsko a Český les. vydala Olynpia, Praha 1976

[7] Kejř, J.: Husité. vydalo nakladatelství Panorama, Praha 1984

[8] Koudelková, J.: Naše dějiny v datech. Albatros, Praha 1987, str. 23

[9] Kotrba, V.: Česká barokní gotika. vydala Academia, Praha 1976

[10] Kuthan, J.: Počátky a rozmach gotické architektury v Čechách. vydalo Akademia, Praha 1983

[11] Spěváček, J.: Václav IV. vydalo nakladatelství Svoboda, Praha 1986

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci