Lá iláha illá'lláh va Muhammadun rasúlu'lláh. Není božstva kromě Alláha a Muhammad je jeho prorok.                                                           Šaháda, vyznání víry

Literatura:

[1] Křikavová, Adéla; Mendel, Miloš; Muller, Zdeněk: Islám, ideál a skutečnost. Panorama, Praha 1990

Kontakty mezi střední Evropou a islámským světem jsou starého data a rozmanitého charakteru. Zdaleka nejsou tak vzácné, jak bychom si mohli myslet. K vytvoření určité představy přispěly bezesporu křižácké války, realita důsledků tureckých válek a vyprávění více či méně hodnověrných svědků. Nelze zastírat, že poznání islámského světa bránilo mnoho politických a náboženských překážek. Prázdný prostor neznalosti se tak často vyplňoval falešnou romantikou, omyly a představami od skutečnosti značně vzdálenými.

V současné době někteří politologové a politici hovoří o reálném nebezpečí islámského fundamentalismu, který může představovat ohrožení demokracie a světového míru. Vyspělá technika moderní doby zkrátila vzdálenosti a Evropa se dostala do bližšího kontaktu s islámským světem. Televizní divák a čtenář denního tisku je zaplaven informacemi, jejichž širší a historicky hlubší souvislosti není schopen postihnout.

V roce 1990 byla nakladatelstvím Panorama vydána kniha "Islám, ideál a skutečnost" kolektivu orientalistů, kteří se problémem islámského světa hlouběji zabývají.

Následující článek je výběrem z této u nás ojedinělé knihy.

Křesťané a muslimové se obracejí ve své víře ke stejnému bohu. Židovský bůh Jahve je především soudce. Křesťanský Hospodin je trojjediný, Otec, Syn a Duch svatý, bůh pro každého, kdo v něj věří. Bůh islámu není jakékoliv božstvo, iláh, ale jeden Jediný Bůh (arabsky al-láh, kde "al" je částice určitého členu).

Al-láh, nebo v přepisu do latinky Alláh, je tvůrcem celého vesmíru a jeho vládce. Ustanovil zákony pro pohyb hvězd, planet, Slunce a Měsíce, stanovil zákony neživých i živých přírodních procesů. Všechny stvořené věci a bytosti, s výjimkou lidí, jsou podřízeny svému tvůrci. Lidé jsou náchylní ke svévolnému jednání a k popírání božích zákonů, protože jsou obdařeni vědomím a mohou svobodně rozhodovat o svém jednání. Až nastane Soudný den, budou se všechny lidské bytosti zodpovídat ze svých činů.

Člověk má ve vesmírném systému stvořeném Alláhem jedinečnou pozici. Byl vytvořen z prachu nebo "z chuchvalce sražené krve" a může vládnout na světě jako chalífa, zástupce boha. Je podřízen Pánu obou světů a má jedinečné privilegium pro tento svět. V hierarchii stvořených bytostí zaujímá člověk nejvyšší postavení a stojí nad anděly a džiny, ikdyž jde o bytosti duchovní a jejich říší je především onen svět. V koránu se píše, že Iblís, Satan se odmítl podřídit božímu příkazu padnout na zem před právě stvořeným Adamem.

Podle křesťanské představy je počátek lidského rodu spojen s hříchem, který v ráji spáchali Adam s Evou a byli Stvořitelem z ráje vyhnáni.

Podle koránu Satan ponoukal Adama a Evu, aby jedli ze zakázaného stromu, a sliboval jim za to, že se stanou anděly a budou nesmrtelní. Pokušení byli vystaveni oba, nikoliv jen Eva, jak o tom píše Starý zákon. V koránu se netvrdí, že ovoce pochází ze stromu poznání dobra a zla. Ovoce je zakázané, což lze chápat jako vymezení hranic, kterou bůh klade jako překážku lidským přáním a touhám.

Korán se nezabývá tím, co se stalo s Adamem a Evou po vyhnání z ráje. Když ochutnali zakázané ovoce, objevili svoji nahotu, která symbolizuje sexuální přitažlivost. Vypovězení z ráje je proto vyváženo příjemnou stránkou sexuální aktivity.

V biblické verzi je vyhnání z ráje provázeno silnějším trestem, než je tomu v koránu. V bibli je to Eva, která plody nalezla a dala k jídlu Adamovi. Proto je více trestána: "Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti v těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout". Adamovi Bůh řekl: "Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu... kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý život z ní budeš jíst v trápení." (Genesis, 3:16,17).

V koránu je Adam ihned omilostněn: "Potom Pán jeho si jej vyvolil, odpustil mu a správnou cestou jej řídil." (20:122). Adam se stal prvním z proroků, nesoucím zvěst o bohu a stal se tak prvním chalífou.

Člověk neuposlechl božího přikázání a byl proto potrestán. Muslimové však tento trest nechápou jako "prvotní hřích", ale jako důsledek lidské podstaty. Akt neposlušnosti bohu byl tak prvním lidským činem ve smyslu svobodné volby. Alláh je všemocný a vševědoucí, člověk ale má svobodou volbu. Tento paradox je východiskem a hranicí islámského teologického myšlení. V této souvislosti se v islámu objevily různé interpretace. al-Aš'ari (zemřel 935) a jeho následovníci soudili, že člověk nejedná libovolně podle své vůle, ale má možnosti zvládnout své jednání a konání, které Alláh předem určil a které tak činí člověka svobodným.

V koránu je člověk označen slovem 'insán. Toto slovo ukazuje na společenskou povahu lidské bytosti. Ve vztahu k Alláhovi člověk zaujímá postoj toho, kdo se bojí a toho, kdo potřebuje ochranu. Boží výtvory a činy jsou hodny obdivu, ale koránem vykreslený obraz Vševládce vyvolává spíše bázeň. Bůh je příliš dokonalý a absolutní na to, aby vyvolával pocit lásky. Strach, který je ve vztahu muslima k Alláhovi není pouze prvkem islámu. Je převzat z náboženství předislámských. V koránu pak lze číst: "A oznam zvěst radostnou (přijetí boha a odevzdání se do jeho vůle) pokorným, těm, jichž srdce jsou naplněna bázní, když vzpomínáno je Boha..." (22:35-6). Strach je v koránu motivem, který přivádí člověka k bohu, aby mu bůh zajistil ochranu a aby unikl před božím hněvem: "A hle, Pán tvůj vnukl andělům: Jsem s vámi, podpořte tedy ty, kdož uvěřili! Já vrhnu do srdcí těch, kdož nevěří, hrůzu a vy bijte je po šíjích a bijte je po všech prstech!" (8:12).

V islámském pohledu na svět se lidé chrání před božím hněvem tím, že se podřizují svému tvůrci a přijímají všechny povinnosti a odpovědnost muslimů. Původní význam slova "islám" je "podřízení se". Je to akt rozhodnutí odevzdat svůj osud do rukou Alláha, podřídit se jeho autoritě, která se projevuje pomocí příkazů koránu a jeho proroka Muhammada.

Jde přitom o dobrovolnou volbu. Islám zcela odmítá vynucené konverze k islámu: "Nebudiž žádného donucování v náboženství!" (2:257). Nesmí nás přitom mýlit český význam slova "islám", který jmennými tvary zvratných sloves "odevzdat se, podřídit se, vzdát se, oddat se" navozuje dojem, že jde o pasivní přijetí islámu. Vzdát se Alláhovi neznamená zrušení vlastní aktivity, ale naopak zahrnuje samostatnost jednání člověka v zájmu sebe samého. Muslim je ten, kdo dobrovolně se podrobil Alláhovi a jeho Prorokovi.

Vedle slova islám vyjadřuje lidský vztah k Alláhovi také pojem imán, čili víra. Muslim je ten, kdo postupuje celou svou bytost Alláhovi a ten, kdo Alláhovi neochvějně věří. Ukazuje se, že není důležité, zda člověk k Alláhovi přichází na základě svého přesvědčení a víry, nebo formálně, kdy navenek vystupuje jako člen muslimské obce, což nemusí nutně dělat na základě víry. Jednota islámu a víry, která se zdá být samozřejmou, je těžko uskutečnitelným ideálem. Islám vystupuje jako společenské vědomí a nepřijmout ho znamená vyřadit se ze společnosti nebo se dostat na její okraj.

Negativní pól islámského pohledu na svět lze vymezit dvěma pojmy: kufr (nevíra), džahl (nevědomost). V koránu se uvádí: "Vězte, že život pozemský je pouze hra a zábava, marná okrasa, vzájemné vychloubání mezi vámi a soupeření v rozmnožování majetku a dětí. A podobá se dešti: nevěřícím (kuffár) se líbí rostlinstvo, jež z něho vyrůstá, avšak potom vadne a vidíš je zežloutlé, ale nakonec se stane slámou suchou." (57:20).

Časem získal termín káfir (nevěřící) morální aspekt, kdy je chápán ve smyslu toho, kdo zakrývá či popírá pravdu, odhalenou jako boží zvěst díky prorokovi Muhammadovi. Slovo "kufr" není již pouze nevíra, ale také nevděčnost za seslání pravdy. V koránu se protiklad vděčnosti a nevděčnosti objevuje v souvislosti se zprávou Mojžíše Izraelitům: "...Budete-li vděčni (šakartum), rozmnožíme pro vás dobré, budete-li však nevděčni (kafartum), pak věru trest můj bude přísný" (14:7).

V koránu pojmy kufr a káfir vystupují také jako protiklady pojmů imán (víra) a mu'min (ten, kdo v Alláha neochvějně věří). Rozdělení světa na věřící a nevěřící bylo původně řešeno postojem k existenci jediného boha. Tím se v minulosti polyteistická náboženství ocitla na straně nevěřících. Později se mezi nevěřící začali počítat také židé a křesťané.

Slovo káfir (nevěřící) je v podtextu spojeno s určitou tendencí s nevěrci svádět boj. "Nevděčnost vůči Alláhovi vede k nevíře." Tento boj je ale namířen především do vlastních řad.

Islámští učenci, ulamá, v obavě z radikálních interpretací veršů koránu stanovili, že termín "káfir" označuje toho, kdo pevně stanovená pravidla interpretace a výklad učenců nedodržuje. Toto stanovisko se opíralo mimo jiné o výrok Proroka: "Ten, kdo vykládá korán podle svého vlastního názoru, to znamená nikoliv podle znalosti ('ilm, znalosti kanonizovaného postupu), dává tímto najevo velmi průkazně, že je káfir".

Základní příčinou nevíry (kufr) je stav "džahl". Pojmem "džáhilíja" se označuje období před zrodem islámu. Slovo "džahl" je ve významu nevědomost na opačném pólu, než slovo 'ilm (vědění, znalost). Původně toto slovo ale označovalo aroganci, zbrklost, popudlivost, impulsivnost, tedy chování toho, kdo snadno podléhá vášním. Josef, který v súře 12 vzdoruje svádění Putifarovy ženy volá: "Pane můj, vězení je mi milejší než to, k čemu mne vyzývají. Jestliže ode mne neodvrátíš úklady jejich, zatoužím po nich a z nerozumných (min al-džahilín) budu jedním." (12:33). Josef zde vystupuje jako příklad soudnosti (hukm) a znalosti ('ilm) a proto na rozdíl od toho, kdo je džáhil, zná a chápe morálně správné jednání.

Pojmové dvojice imán a kufr, islám a džáhl byly převzaty z reality staré Arábie. V textu koránu se pak jejich významy rozšířily a získaly univerzálnější charakter. Původně šlo o morálně neutrální termíny, které se v koránu dostaly do oblasti etiky a náboženského hodnocení.

Jazykovým rozborem koránu lze zjistit, že značná část termínů pochází z mravního kodexu arabských kočovníků. Pojmů, které odrážejí pouštní prostředí, je v koránu celá řada. Příkladem může být termín "hádí", tedy ten, kdo vede. Původně se tento termín používal pro vůdce karavany v poušti, kdy jeho příkazy určují přímou (mustaqím) a správnou (rašíd) cestu (šarí', sabil, sirát). Ti, kdo bloudí (dállún), sešli s cesty. Beduínská terminologie v koránu také vyjadřuje konzervativní rys morálky lidí žijících v poušti. Islám jako základ mravnosti považuje sledování "pravé" cesty předků. Minulost je dávána do protikladu s přítomností, kdy společnost "bloudí".

Všemohoucí a vševědoucí Alláh zůstává první a poslední příčinou lidského dobra a toho, že člověk jedná správně a také toho, že člověk dělá zlé skutky. "Bůh dává zbloudit (judliluhu) komu chce, a také uvádí na stezku přímou (sirát mustaqim), koho chce." (6:39).

Islám chápe člověka jako bytost obdařenou svobodnou vůlí, který je schopna si uvědomit boží záměr a nese odpovědnost za své činy. Se svobodou rozhodování souvisí odměna a trest. Korán uvádí příběhy o trestech hříšných jedinců a skupin. Tresty dopadaly na ty, kteří porušovali úmyslně boží zákony, lpěli na neposlušnosti a nedbali varování proroků.

Varovné příběhy vycházející z arabské tradice v koránu doplňují biblické příběhy o potopě světa a zkáze Sodomy a Gomory, jejichž obyvatelé kromě Lota a jeho dcer jsou vyhlazeni. Korán se nezmiňuje o následku, které mělo Lotovo přežití a které později vedlo ke krvesmilstvu. Pokud totiž Lotovy dcery chtěly zachránit potomstvo v otcově linii, musely s ním otěhotnět, což se také stalo, byť bez Lotova vědomí. Někteří muslimští autoři uvádějí, že tento dovětek je dokladem "zkomolení" Písma Hebrejci.

Etický princip těchto příběhů není jednoznačný. Na jedné straně se v koránu uvádí jasné mravní stanovisko: "...žádná duše obtížená břímě jiné duše neponese,..." (53:38), "...A žádná duše nákladem obtěžkaná neponese břímě jiného..." (17:15), "Žádná duše hříchy obtížená neponese břemeno duše jiné; a bude-li pak obtížená duše prosit, aby jí bylo neseno břímě její, nebude jí z něho nic ubráno, i kdyby to byl příbuzný..." (35:18). Podle koránu tedy nikdo nemá trpět za vinu druhého, a to ani ve smyslu křesťanského spasení, kdy Ježíš trpí na kříži a vykupuje hříchy lidstva. Nikdo by také neměl být trestán nespravedlivě.

Na straně druhé se v koránu hovoří o spravedlivém trestu, který se netýká jednotlivců, ale celých skupin. Celé obce a národy jsou ničeny za to, že neuposlechly varování proroků. Varování se v koránu objevuje jako důležitá předehra trestu: "...a nepotrestali jsme nikoho dříve, než byl námi vyslán posel. A když si přejeme zahubit město nějaké, poručíme boháčům jeho, aby v něm nepravosti páchali - a pak uskuteční se slovo Naše nad ním vyřčené a zahubíme je zničením dokonalým." (17:16-17).

Je v souladu s logikou příčiny a následku, že za překročení zákona následuje trest. Spravedlnost je zachována v případě jednotlivce. Z etického hlediska je však nepřijatelné, když obětí přírodní katastrofy, která je trestem za hříchy většiny, se stane nevinný člověk. Východisko lze hledat v tom, že všichni jsou potenciální hříšníci a bůh ukládá trest zcela libovolně. Většina náboženství musí řešit problém, jak spojit zjevně náhodné zcela nezaviněné utrpení lidí s představou morálně jednolitého světa, který řídí spravedlivý bůh. Pod tímto bohem není pouze abstraktní transcendence, uchovávající boží řád, ale bůh, který se zajímá o osud lidských bytostí. Alláh nesporně je takovým bohem a proto musí odpovědět na lidská volání po spravedlnosti.

V islámu stejně jako v křesťanství narážíme na propast mezi obrazem morálně sjednoceného a bohem řízeného světa s faktickým utrpením nevinných. V obou případech se řešení nachází ve víře. Jde o přesvědčení, že vesmír jako celek směřuje k dobru a že člověk je v jeho středu a svým Stvořitelem nebude nikdy opuštěn. Víra je nadřazena rozumu. Tím lze dospět k pochybnému závěru, že nevinné oběti přírodních katastrof si svůj osud nějakým způsobem zasloužili.

Islám hlásá racionalistickou morálku: Ti, kdo nerespektují boží zákony, "křivdí sami sobě" (34:19) a budou trpět: "To dobré, jehož se ti dostane, pochází od Boha a to zlé, jež tě postihne, pochází od tebe samého." (4:79)

Islám morální rozpory neřeší za každou cenu rozumem. Vždy je překlene vírou. Stejně jako křesťanství islám nemůže připustit, že by bůh mohl být jiný, než dobrý: "Bůh věru neošidí nikoho ani o váhu prášku jediného." (4:40).

Konečné smíření víry s rozumem a morálky s historií islám řeší až v den posledního soudu. Poslední soud je rámcem, v němž se spojí a naplnění dojdou pozorovaná realita a touha po morální jednotě. Okamžik posledního soudu je nejpozoruhodnější část koránu:

"Až slunce bude svinuto, až hvězdy pohasnou, až hory se z místa pohnou, až březí velbloudice bude zanedbána, až divoká zvířata shromážděna, až moře se povaří a duše až se spáří, až zaživa pohřbena bude tázána, pro jakou vinu byla utracena, až svitky budou rozvinuty a nebe bude staženo a peklo rozpáleno a zahrada rajská přiblížena, tehdy duše každá, co vykonala, pozná!" (81:1-14)

Bůh je jediným tvůrcem zákonům a současně bude jediným soudcem posledního soudu. Vše dobré a zlé bude posouzeno a právo bude naplněno:

"Komu bude kniha jeho dána do pravice, tomu zúčtováno bude počtem snadným a on radostně se navrátí k lidem svým. A ten, jemuž za záda bude kniha jeho dána ten volat bude po zničení a plát bude ve šlehajícím plameni." (84:7-12)

Člověk, postavený před boha v den posledního soudu, bude určen peklu nebo ráji. Představu pekla spojují muslimové podobně jako křesťané s ohněm a plameny: "...A věru jsme připravili pro nespravedlivé oheň, jenž hustým dýmem je obklopí. A poprosí-li o pomoc, bude jim pomoženo vodou podobnou kovu roztavenému, jež spálí tváře jejich. A jak odporný to nápoj a jak hnusné to místo pobytu!" (18:29)

Ráj je v koránu popsán jako místo radovánek: "Jim budou patřit zahrady Edenu, pod nimiž řeky tekou; tam budou se náramky zlatými zdobit, do šatů zelených z hedvábí a brokátu se odívat a v nich na lehátkách odpočívat. Jak krásná to odměna a jak výtečné to místo pobytu!" (18:31)

Rajské radovánky jsou ve starších súrách koránu popsány velice názorně a živě, což křesťanští kritikové později ve středověku ostře odsuzovali a tvrdili, že jde o zjevné vyjádření smyslnosti. Někteří vykladači koránu tvrdili, že živé popisy jsou pouze symboly. Jiní středověcí vykladači však prohlašovali opak. Jedním z nejznámějších pojednání v tomto duchu napsal Džalál ad-Din as Sujútí (1445 - 1505), který mimo jiné proslul svými polemikami o kuriózních otázkách.

Muslimská představa ráje na rozdíl od křesťanské představy není statická. Od bezprostřední smyslovosti se vyvinula až ke konečnému zduchovnění v oblažujícím zjevení Alláha. Obraz ráje měl nejen náboženský význam, ale plnil společenskou a kulturní funkci, kdy měl přesvědčit muslimy, aby zůstali věrni právním a etickým normám.

Západní církev se nechala ovlivnit dualismem dobra a zla. Tělo a jeho radosti považuje za špatné. Z nich pochází zlo a proto ráj musí být místem čistě duchovního potěšení. Helénsko-křesťanský dualismus duchovního a tělesného vnesl do evropského myšlení vedle sebe stojící filozofické kategorie: ducha a hmotu. Muslimové takové rozdělení odmítli. Oddělení světa pozemského a nadpozemského vede k tomu, že pozemský svět ztrácí svůj význam, svůj "ideální horizont konečnosti" a tím i sám sebe. Člověk v takovém světě nemůže pochopit sám sebe a najít svůj vlastní význam. Podle koránu Konečnost (jako jiný význam pro ráj) je jen jiný, abstraktnější význam, který dává smysl lidské existenci. Bez takového smyslu by byl život s jeho vzruchy a starostmi jen tupou dřinou, která od lidí žádá, aby bezúčelně a zbytečně vydávali své síly. Islám se proto vždy stavěl proti rozdělování skutečnosti na sféru světskou a sféru duchovní. "Zde je poselství pro ty, kteří se zamýšlejí", proklamuje korán a ukazuje přitom na hvězdy, oblohu, na stromy, ptáky, zvířata, stejně jako na jednání lidí. Muslimský ráj proto nikdy neztratil úplný dotyk s prostou smyslovostí.

Korán je základním zdrojem islámu, "zjeveným božím slovem". Arabský výraz "qur'án" vznikl od hláskového kořene Q-R, jehož doslovným významem je "recitovat, přednášet z paměti to, co bylo zjeveno nadpřirozenou silou". V arabských zemích se lze často setkat s recitací koránu. Verše vznešeného koránu (al-qur'ánu 'l-karím) znějí denně z rozhlasu a televize zpravidla v časech určených k modlitbě. Text koránu je přednášen podle přesných pravidel. Prezentace koránu vyžaduje umění výslovnosti a umění zpěvné recitace.

Korán vznikl jako soubor sdělení, která byla zjevena proroku Muhammadovi. Podle legendy se tak poprvé stalo na hoře Híra poblíž Mekky. Od této chvíle až do Prorokovi smrti bylo mnoho dalších zjevení. Zpočátku byly výroky vydávané za boží zjevení předávány ústně bez zjevného záměru je shrnout do jednoho celku. Více než deset let po smrti Muhamada, za chálify Uthmána (644 - 656) byl vytvořen soubor 114 súr. Základem každé súry je ája (verš). Súry mají různý počet veršů a v koránu jsou řazeny, s výjimkou úvodní súry Fátihy, od nejdelší k nejkratší.

V koránu je člověk včleněn do vesmíru, který je účelný, ale současně nevyzpytatelný a tajemný. Ve vesmíru se nachází část, která je lidskému rozumu nedostupná, skrytá (alghajb), jejíž existenci je třeba bez dalšího dotazování přijmout. Korán dále stanovuje některá jednoduchá pravidla návody pro společenské a osobní jednání. Základní poselství vtělené do těchto pravidel je jednoduché. Člověk jako společenský tvor má přijmout normy společnosti, ve které žije. Tyto normy musí být ale přehodnoceny v duchu islámské morálky.

Každé náboženství má svého prostředníka mezi světem pozemským a nadpozemským. Křesťanům poznání věčnosti a boží pravdy přinesl Ježíš, boží syn. U muslimů spojení člověka s bohem zajišťuje korán, který vyzývá k počestnosti. Setkání lidského a božího závisí na morálce každého muslima a celé muslimské obce.

Poselství koránu tvrdí, že člověk není pánem nad světem a nemůže proto utvářet své vlastní zákony morálky. Tyto zákony stanovil bůh a člověk se jim musí podřídit. Všechny zákony zná pouze bůh a člověk je schopen tyto zákony poznat jen částečně. Nelze jednoznačně určit hranici mezi poznatelným a nepoznatelným. Tato hranice ale existuje a odděluje dovolené a zakázané. Hranice morálky není jasně stanovena, ale každá muslimská obec si musí o této hranici s pomocí koránu rozhodnout sama. Korán ukazuje pouze cestu, nikoliv řešení. V tomto smyslu korán plní úlohu Ježíše: "...Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?" Ježíš odpověděl: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli." (Jan 14:5-7).

Analogie koránu a Ježíše je matoucí. Nemuslimové spatřují v osobě Proroka islámu pokus o revizi Ježíšovy pozemské mise. Muslimové zase řadí Ježíše k prorokům předcházejícím Muhammada. Na obou stranách je příčina omylu stejná. Jde o snahu vtěsnat jinou víru do svých vlastních myšlenkových schémat. Anglický islamista W. C. Smith soudí, že Muhammadova úloha v islámu je blízká úloze apoštola Pavla v křesťanské věrouce.

Islám není pouze náboženské vyznání a morální předpis, ale také právo. Islám určuje, co člověk musí dělat a jak se má chovat, aby došel k Bohu. Odpovídá na otázku, kdo je dobrým muslimem a stanovuje normy pro život člověka ve společnosti.

Islám se od počátku vyvíjel s tendencí nejen položit základy morálky, ale také položit základy právních sankcí. Prorok jako boží posel přišel zvěstovat morální kodex a boží zákon.

Pokud by se muslimové omezili pouze na etický princip koránu, islám by se vyvíjel zřejmě k čistě etickému náboženství. Etický princip odevzdání se bohu však dostal podobu závazné právní normy. Poslušnost Alláhovi žádala dodržovat rituály a pravidla společenského jednání, stala se povinností, jejíž nedodržení mělo za následek trest.

Smrt Muhammada v roce 632 postavila muslimy před problém, jak Proroka nahradit ve funkci zákonodárce a zprostředkovatele božího zákona a soudce. Představa, že pouze přímí potomci Proroka, vycházející z rodiny Muhammadovi dcery Fátimy a Alího ibn Abí Táliba, jsou schopni vykládat boží zákon, nalezla odezvu jen u malé části muslimské obce. Přesvědčení o poslání Alího vedlo později ke vzniku sekty Alího (ší'at) a později ke vzniku sekty ší'itů. Pokud si muslimové pamatovali Muhammadovy skutky, právo se vyvíjelo podle okamžité potřeby na základě rozhodnutí autorit nebo jejich shromáždění formou veřejného projednání. Vodítkem pro řízení muslimské společnosti a jednotlivců byla "živá tradice". Prorokovo vystupování v jednotlivých situacích se chápalo jako vzor nebo příkaz k určitému chování, jako tradice (sunna).

Korán byl smrtí Muhammada vlastně uzavřen, ikdyž k jeho konečné redakci došlo až o deset let později. Nemohl proto reagovat na pozdější potřeby muslimské společnosti. Řada příkazů v koránu byla obrazná a symbolická a nebylo možno je přijímat v praxi. Potřeba praxe si vynutila vysvětlování výroků v koránu a vznikla pravidla jeho interpretace. Brzy byla přijata zásada, že vysvětlovat pravý smysl koránu nemůže každý, ale pouze osoba znalá, učenec (álim, množ.číslo: ulamá). Názor znalce (rá'j) a upřesnění (istihsán) byly zprvu jediné možnosti výkladu koránu. Později se objevily další interpretační postupy: idžmá', názorová shoda znalců a kijás, analogické odvozování.

Za vlády arabské dynastie Umajjovců se v 1.pol. 8.stol. projevily silné sklony vytvořit islámský právní řád. Odmítala se praxe používaná v Medině a v Damašku se východiskem práva vedle koránu stala pouze sunna vztahující se k Prorokovi.

Původ tradic (hadís), o které se sunna opírá, je nejistý. Většina muslimů se domnívá, že tyto zprávy o životě a jednání Muhammada jsou pravdivé. Nezaujatí islamisté naopak dokazují, že jde o podvrhy z doby Umajjovců, které vznikly ve snaze vytvořit rozsáhlou islámskou říši pod vládou jediného chalify.

Shromaždování tradic si vyžádalo značné úsilí, pokud šlo o prozkoumání velkého množství informací, které se zachovaly v ústním podání. Ve snaze odlišit pravdu od lži se zkoumala věrohodnost osob (tradentů), které sdělení předkládaly. Každá tradice měla oporu (isnád) v řetězu jmen několika tradentů, jehož posledním článkem bylo jméno přímého svědka činu nebo výroku Proroka.

Sběr tradic a jejich ověřování je provázen řadou více či méně pravdivých zkazek. Jedna z nich například tvrdí, že al-Buchárí prozkoumal 600 tisíc hadísů a 200 tisíc se jich naučil zpaměti, ale pouze 2700 jich zapsal, když se přesvědčil, že jejich isnády jsou neochvějné. Proces oddělování pravdivých tradic od lživých trval do počátku 10.století. Učenci, kteří v 8. a 9.století shromáždili stovky tisíc hadísů a prověřili jejich isnády, se tak podíleli na rozvoji nové islámské kultury a podstatnou mírou rozhodli, co bude základem islámské tradice.

V době, kdy islám překročil oblast Arabského poloostrova a stal se ideologií umajjovské dynastie, medinská právní škola (podle svého teoretického badatele Málika ibn Anase (715 - 795) označovaná jako málikovská) přestala postačovat novým potřebám. Revizi islámského práva provedl Muhammad ibn Idris aš-Šáfi'í (767 - 820), který hledal nová východiska práva, než byl spíše obrazný než věcný korán. Jako základní zdroj práva stanovil výhradně tradice, které připomínaly a popisovaly činy Proroka. Sunnu založenou na hadísech o Muhammadovi oddělil a nadřadil nad živou tradicí, která čerpala z výroků a činů Proroka a z praxe prvních volených chalífů. Obrat k osobě Muhammada vysvětloval tím, že Prorok nebyl jen posel božího slova, ale také jeho vykladač. Proto se má muslimská obec řídit koránem a Prorokovou sunnou.

Sunna jako systém odpovědí na potřeby společnosti se zásluhou aš-Šáfi'ího stala předpisem náboženského a rituálního a také společenského chování. Dnes se její význam snížil a podstatně změnil. K sunně se hlásí hlavní proud stoupenců islámu ahlu 's-sunna (lid sunny), kteří jsou označováni jako sunnité.

Korán boha zachycuje v málo konkrétní podobě, která nesplňuje touhy obyčejných lidí po obdivovaném rádci. Charakteru lidové zbožnosti proto odpovídala postava Proroka. Muhammad ztělesňoval lidovou moudrost a byl prostředníkem božích zjevení a hrdinou různých poučných a mravokárných historek.

Tvůrci sunny neměli v úmyslu odstranit korán a nahradit ho hadísy. Nechtěli ani změnit islám v lidové náboženství a v návod k praktickému životu. Pochopili však, že islám bude funkční, pokud ustoupí od své abstrakce a bude bezprostředně reagovat na praktický život prostých lidí. Byla proto zachována východiska islámu, tedy racionální víra v jediného boha, prorocké poslání Muhammada, věčnost koránu. Současně byl prosazen návod, který sjednocoval společenské chování muslimů a stal se východiskem pro řešení praktických otázek.

Sunna nezůstala otevřeným systémem a byla učiněna nutná kodifikace, aby se zabránilo libovolnému rozšiřování souboru hadísů.

Islám v sunně získal další zdroj práva, praktičtější, než je korán. Současně však sunna právní systém nezavršovala, ale byla jen podstatným článkem jeho stavby. Vznikla pravidla, na jejichž základě lze odvodit náboženské a právní povinnosti muslimů. Systém těchto pravidel je označován jako šarí'a, boží zákon.

Původní význam slova "šarí'a" je "cesta ke zdroji vody" nebo "vyšlapaná stezka, po níž je třeba kráčet". Pro beduína šarí'a představovala záruku bezpečí. Jakákoliv změna ve smyslu novoty, bid'a, byla pro člověka v poušti rizikem, které se kdykoliv mohlo stát osudným. V náboženském slovníku islámu šarí'a má význam cesty, která má být jako záruka bezpečnosti sledována. Bid'a má hanlivý význam pro nepřípustný hazard a kacířství.

Šarí'a zavazuje muslima k životu podle božího zákona. Jde o soustavu nařízení a předpisů, které se dotýkají všech stránek života věřících. Předpisuje, jak se má člověk chovat při aktech vznešených i běžných, jako je například vyměšování. Šárí'a si činí nárok ovládat lidské jednání a tím je islám v určitém smyslu jedinečným náboženstvím. Šárí'a nutí muslima ke stálému hodnocení svých činů, ať je významný nebo jakkoliv malicherný.

Jako normativní systém má šarí'a mimořádný význam ve většině oblastí osobního a společenského života muslimů. Nepodařilo se však dosud realizovat jednotu politických a náboženských záměrů, ikdyž jde o univerzálně přijatelný názor v rozsáhlých oblastech Afriky a Asie.

Šárí'a rozděluje lidské činy do několika kategorií. Jsou v ní stanoveny povinnosti, jejichž opomenutí znamená hřích. Tyto povinnosti a závazky vůči náboženství jsou souhrnně nazývány fard. Do kategorie harám patří všechno, co je muslimovi zakázáno. Pokud muslim překročí hranice harámu, čeká ho těžký trest. Vše ostatní mimo harám lze provádět, protože nejsou proti tomu zásadní výhrady a chápe se jako povolené, mubáh. V kategorii mubáh se rozlišuje to, co je doporučené, mandúb, to, co si zaslouží pokárání, makrúh. Mutlak označuje to, co nemá žádné morální hodnocení.

Šárí'a bývá někdy chápána jako souhrn tří zákoníků. První se týká rituálních záležitostí, 'ibádát, druhý se týká občanských záležitostí, mu'ámalát, třetí řeší záležitosti trestní povahy, 'ukúbát.

Právo lze chápat jako výraz snahy prosadit spravedlnost. Pokud se právo opírá o lidskou spravedlnost, těžko zůstává neměnné. Jak se mění člověk, tak se mění chápání spravedlnosti a tím se mění právo. Pokud je základem práva boží spravedlnost, je zaručena neměnnost práva, které je věčné. Nutně narůstající rozpory mezi neměnným zákonem a měnící se realitou se pak řeší hledáním nových právních zdrojů, které přibližují boží zákon realitě.

Islámské právo se nevyvíjí formou opakovaných novelizací zákoníků, ale formou doplňování interpretačních nástrojů. Život si vynutil, aby vedle koránu, sunny a božího zákona šárí'a byl další zdroj zákona, který by řešil konkrétní otázky. Tímto zdrojem se stalo právo, fikh. Šárí'a je výlučně boží zákon, jednou provždy daný a neměnný. Fikh je budován z něčeho lidského a podléhá změně v závislosti na stavu společnosti. Šárí'a se odvolává na víru, fikh se odvolává na rozum.

Použití rozumu v otázkách práva je vázáno na respektování posloupnosti začínající koránem, přes sunnu a šarí'a. Fikh proto spočívá na čtyřech základech, kterými jsou korán, sunna, názorová shoda znalců (idžmá') a analogické odvození (kijás). V praxi posvátný text koránu vyžaduje interpretaci pomocí hadísů a sunna se tak dostává na stejnou úroveň s koránem.

Jednou z velmi cenných praktik islámské správy a řízení obce byl princip veřejného projednávání, tzv. šúrá, rada vážených členů muslimské obce. Šúrá rozhodovala o zásadních politických otázkách a volila ze svého středu chalífu. Muslimové dodnes tento systém považují za důkaz hluboce demokratické povahy islámu.

V otázce práva je světské podřízeno nebeskému. Vladař, politický vůdce nemůže jednat mimo rámec šarí'y nebo proti soudním rozhodnutím učiněným v rámci fikhu. Vladař není podle islámu zákonodárcem. Tím zůstává výlučně Alláh. Není přípustné, aby vladař svévolně interpretoval boží zjevení zachycená v koránu a zneužíval sunnu pro své vlastní světské záměry. Šarí'a je závazná pro všechny muslimy.

Proti této ideální představě stojí společenská praxe. Za více než 10 století se objevilo mnoho důkazů o rozporech náboženského ideálu a reality práva. Mimo oblast Hidžázu, části Arábie, z níž vyšel korán, je působnost fikhu omezena pouze na záležitosti náboženské, osobní a rodinné. Právní experti, fukahá, nemohli uznat právně chalífy, kteří svojí funkci zastávali dědičně, tedy proti principu šúrá. Fakticky však k tomu byli donuceni a později dokonce začali tvrdit, že lepší je jakýkoliv chalífa, než pouhá anarchie.

Napětí mezi světskými zájmy a zájmy, které diktovala šarí'a vytvořilo dvojznačný vztah islámu a státu. Ačkoliv vše pozemské a nebeské měl sjednocovat boží zákon, ve skutečnosti se boží zásady prosadily jen v osobních a rodinných vztazích. Otázky vztahů vládce a ovládaných, převodů vlastnictví, obchodu a velké části trestných činů, spadaly do kompetence světské moci, která svou vůli prosazovala pomocí dekretů nebo žalovacích soudů.

Systém fikh se uzavřel. Některé oblasti práva se vydělily z pravomoci božího zákona šarí'a. Fikh přestal aktivně ovlivňovat právní praxi. Soudci časem získávali bohatý materiál, aby mohli rozhodovat v podstatě mechanicky. Ideál všeobjímajícího božího zákona šarí'a ztratil své pevné rysy, až se zcela rozplynul.

Někteří muslimové přirovnávají šarí'u k rybářské síti. Zachycuje jen to, co nepropustí. Co v ní zůstane, je uloveno. Teoreticky se šarí'a chce zmocnit všeho. Přestože šarí'a ztratila svoji právní a politickou moc, je trvale společenským a kulturním faktorem, který hluboce ovládá myšlení lidí.

                                                                                                  - pokračování -

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci