Roztoči [Acari] jsou druhově početná skupina z kmene členovců [Arthropoda]. Jejich endemické rozšíření zahrnuje také polární oblasti a nejvyšší nadmořské výšky. Tvoří významnou skupinu živočichů žijících v půdě. Jejich různorodé ekologické vztahy od saprofagie (požírání mrtvých živočichů) až po parazitismus výrazně ovlivňují děje v půdě a mohou být nositeli nebo mezihostiteli různých původců chorob (od virů až po cizopasné červy).

Někteří půdní roztoči jsou nositeli patogenních agens pro lidský organismus. Například larvy sametky čeledi Trombiculidae přenášejí rickettsii Rickettsia orientalis, která je původcem horečky cucugamuši (scrub typhus) v jihovýchodní a východní Asii. U nás roztoči vyvolávají většinou trvalé dermatitidy (zánětlivá onemocnění kůže).

Významným rysem roztočů jsou jejich nepatrné rozměry. Zástupci četných zejména parazitických skupin roztočů mají velikost srovnatelnou s některými sporami hub, prvoky, kvasinkami nebo dokonce velkými baktériemi. Jejich velikost je v rozmezí od 100 do 500 mikrometrů. Dalším významným rysem roztočů je jejich velká rozmnožovací schopnost, zejména pak u parazitických a fytofágních skupin. V hnízdě některých malých druhů ptáků lze nalézt až 70 tisíc jedinců čmelíka kuřího [Dermanyssus gallinae] nebo čmelíka vlaštovčího [Dermanyssus hyrundisis]. Samička klíštěte je schopna snést podle druhu až 17 tisíc vajíček. Na jediném centimetru čtverečném tvrdého sýra může při silné kontaminaci žít 1000 až 3000 jedinců roztoče sýrového [Tyrolichus casei].

Jen málokterá skupina živočichů se dokázala tak dokonale přizpůsobit synantropnímu způsobu života (živočichové žijí s člověkem), jako je tomu u roztočů. Vedle řady synantropních druhů nalézáme druhy, které se postupně přizpůsobují životu v různých zařízeních vytvářených člověkem, jako jsou klimatizační zařízení atd.

Roztoči osídlují spontánně obydlí člověka, kde se přiživují na potravě shromážděné člověkem (komenzálové) nebo žijí v srsti domácích a synantropních zvířat (kaprofágní a saprofágní druhy), případně hledají v lidských obydlích úkryt. Roztoči pronikají bez větších problémů nejen do starších domů, ale také do moderních staveb z nových konstrukčních a stavebních materiálů.

Synantropizace roztočů úzce souvisí s prachem v bytech. Tento prach obsahuje zbytky těl roztočů a může vyvolat různé alergické reakce a astmatické záchvaty. U nás jsou v prachu nacházeni především roztoči čeledi Pyroglyphidae, zejména rod Dermatophagoides (především druh D. farinae, D. pteronyssimus a další). Odborníci prokázali, že jejich potravou jsou lupy a odpadlé šupinky kůže. V domácnostech, v nichž lidé trpěli astmatickými potížemi, byly roztoči nalezeni v prachu ve značném počtu. Akarologové postupně objasňují původy různých alergií, které vznikají z prachu obsahujícího roztoče.

Roztoči napadají také skladované obilí, zeleninu, ovoce, textilní rostliny, seno, mouku, sýry, sušené ovoce atd. Jde především o roztoče čeledi Acaridae, kteří se velmi rychle množí a rozšiřují z místa na místo. Jejich hypopus (jedno ze stádií nymfy) přežívá v latentním stavu i několik let a odolává běžným dezinfekčním prostředkům.

Roztoči konzumovaní s potravou se v těle člověka neusidlují jako dočasní nebo trvalí paraziti. Podle dosavadních výzkumů exkrementy savců obsahovaly vždy jen mrtvé roztoče z potravy. Často jsou však popisovány otravy, tzv. akarotoxikózy způsobené obilím nebo moukou kontaminovanou roztoči. Přítomnost roztočů v některých potravinách nebo krmivech může vést k jejich rychlé kontaminaci nebezpečnými plísněmi. Například podzemnice olejná může být činností roztočů rychle kontaminována plísní Aspergillus flavus. Některé kmeny této plísně tvoří aflatoxiny, které jsou jedovaté jak pro zvířata, tak pro člověka.

Somatičtí parazité (zákožky rodu Sarcoptes, Psoroptes, Chorioptes, Octodectes, Knemidocoptes a další) žijí ve všech svých vývojových stádiích na těle hostitele. Nejrozsáhlejším poškozením kůže člověka je svrab, u zvířat prašivina. V současné době se objevují formy svrabu, které nemají klasický klinický obraz. Vznikají subklinické formy svrabu, ovlivněné soustavným mytím mýdlem a nošením oděvů ze syntetických hmot.

Další významnou skupinou jsou nidikolní (dutinoví, noroví) ektoparaziti, jako jsou některé skupiny roztočů (čmelíkovití [Dermanyssidae], savenkovití [Laelapidae]), dále norová klíšťata z čeledi Ixodidae a klíšťáci z čeledi Argasidae, kteří mohou příležitostně napadat člověka. Často jde o hemisynantropní druhy, kteří z hnízd ptáků pronikly do obydlí lidí a vyvolávají vážné problémy.

Poslední skupinou jsou externí ektoparaziti, kteří napadají člověka ve volné přírodě (klíšťata [Ixodidae], sametky [Trombiculidae] a někteří čmelíkovci). Sametky vyvolávají často úporné dermatitidy.

Klíšťata přenášejí nebezpečné nemoci, vyvolávají nebezpečné dermatózy a mohou vést k příznakům intoxikace z účinku jejich jedovatých exkretů slinných žláz. Klíšťata mohou přenášet různé viry, rickettsie, chlamodozoa, baktérie, spirochéty, prvoky, cizopasné červy. Vědecké výzkumy prokázaly přenos více než 60 arbovirů na člověka. Do skupiny B patří komplex arbovirů vyvolávajících klíšťovou encefalitidu, která je velmi vážným onemocněním centrální nervové soustavy.

Tělo roztočů se obvykle rozděluje na jednotlivé oddíly podle následujícího schématu:

hlavička s kusadly                                                     gnathosoma

hlavička bez kusadel, krček                                       propodosoma

přední část těla                                                           metapodosoma

zadní část těla                                                            opisthosoma

hlavička bez kusadel, krček a přední část těla             podosoma

přední a zadní část těla                                                hysterosoma

celé tělo bez kusadel                                                   idiosoma

kusadlo                                                                        chelicera

makadlo                                                                       palpa

chodidlo makadel                                                         palptarsus

holeň makadel                                                               palptibia

koleno makadel                                                             palpgenu

stehno makadel                                                              palpfemur

kyčel nohy                                                                      coxa

přikyčlí nohy                                                                   trochanter

stehno nohy                                                                     femur

koleno nohy                                                                     genu

holeň nohy                                                                        tibia

chodidlo                                                                            tarsus

Trudníkovití jsou mikroskopičtí roztoči velikosti 0,1 až 0,4 mm. Mají charakteristicky protáhlé červovité tělo, které je rozděleno do tří částí. Přední část (gnathosoma) je široce kuželovitá, se silnými tříčlánkovými palpami (makadly) a bodcovitými chelicerami (kusadly). Na hřbetní straně základního článku každé z palp je silný trn. Podél střední části těla (podosoma) jsou rozloženy 4 páry krátkých pahýlovitých pětičlánkových noh. K jejich kyčlím přiléhají sklerotizované desky. Larvy mají pouze 3 páry noh se dvěma články. Dosud bylo popsáno 40 druhů trudníků, z nichž dva napadají člověka.

Vývoj trudníků začíná vajíčkem, přes larvu, protonymfu, tritonymfu po dospělého jedince. Vývojový cyklus v příznivém prostředí trvá zhruba 14 dní. Předpokládá se však, že je většinou delší.

Na člověku cizopasí trudník tukový [Demodex folliculorum] a trudník mazový [Demodex brevis]. Jsou slabě patogenní na rozdíl od některých trudníků, které cizopasí na zvířatech, jako např. trudník psí [Demodex canis], který způsobuje demodikózu psů.

Průměrná délka těla samce je 280 mikrometrů. Gnathosoma má lichoběžníkovitý tvar. Trny na hřbetní straně základního článku palp jsou kolíkovité nebo na konci knoflíkovitě rozšířené. 4 páry noh jsou rozloženy podél podosomatu. Samice má průměrnou délku 294 mikrometrů.

Trudník tukový žije ve vlasových váčcích člověka. V jednom váčku je obvykle několik jedinců, obvykle 3 a více. Všichni jsou orientováni ústním ústrojím ke spodině váčku. Na histologických řezech je patrné poškození buněk epitelu a proto se předpokládá, že se živí obsahem těchto buněk.

Velmi nízký stupeň patogenity trudníků způsobuje, že převážná většina případů výskytu u lidí probíhá bez klinického projevu. Histologická vyšetření prokázala, že pouze v případě, kdy je více roztočů přítomno v jednom folikulu, může dojít k jeho zvětšení a k epiteliální metaplasii. Výskyt trudníků může mít za následek druhotnou bakteriální infekci.

Statistické vyšetření normální populace v 60.letech 20. století v bývalém Československu ukázalo, že 23,6% lidí bylo hostitelé trudníků (Daniel, Bozděch, Moučka, 1959). Procento napadení rostlo s věkem. Nejčastěji byl napaden nos, zevní zvukovod, čelo, brada, tvář. Čistota pracovního prostředí neměla na výskyt trudníků vliv. Použití kosmetických prostředků, časté omývání obličeje teplou vodou a mýdlem nemělo omezující vliv na populaci trudníků.

Průměrná délka těla samce trudníka mazového je 165 mikrometrů a gnathosoma má lichoběžníkovitý tvar. Trny na hřbetní straně základního článku palp jsou drobné a kuželovité. Podél podosomatu jsou rovnoměrně rozmístěny 4 páry noh. Epimery mají vroubkovaný střední okraj a nedotýkají se střední linie těla. Mezi deskami 2. a 3. páru je větší mezera než mezi deskami 1. a 4. páru. Zadní část těla (opisthosoma) je příčně proužkována a vzadu zahrocena. Samice má průměrnou délku 208 mikrometrů.

Trudník mazový žije jednotlivě v kožních žlázách, kde se zřejmě živí jejich buňkami. Histologické vyšetření neprokázalo zvětšení tukových žláz nebo metaplasii epiteliálních buněk. Výskyt trudníka mazového probíhá bez klinického projevu.

Zástupci čeledi zákožkovitých mají většinou okrouhlé tělo, zřídka mírně protáhlé a měkké. Prodorzální štítek a anterolaterární apodemata chybějí výjimečně. Chelicery jsou redukovány, ale mají malé zoubky. Palpy jsou jednoduché. Nohy jsou kuželovité a na konci mají přísavky.

Příslušníci čeledi zákožkovitých žijí na kůži nebo v kůži různých savců včetně člověka, na němž se vyskytuje pouze druh zákožka svrabová [Sarcoptes scabiei].

Délka těla samice zákožky svrabové je 300 až 500 mikrometrů, šířka je 230 až 420 mikrometrů. Tělo je okrouhlé, dorzoventrálně silně čočkovitě ztlustlé. Povrch těla je vrásněn. Na prodosomatu je příčně položený štítek. Po stranách prodosomatálního štítku je značně dlouhý pár vertikálních brv. Skapulární brvy mají tvar velmi krátkých a silných trnů. Hřbetní hysterosomatální brvy jsou pentlicovitě ztlustlé a jejich vrchol bývá vykrojen. V zadní polovině těla je pravidelné vrásnění často přerušeno útvary v podobě krátkých ostnů. Na spodu těla se spojují epimery I v podobě písmene Y. U samice nejsou epimerity vyvinuty a epimery II až IV končí volně. U samce jsou epimery III a IV spojeny do obráceného U a epimery IV splývají v podélné ventrum. Chelicery jsou klíšťkovité, palpy krátké. Nohy jsou krátké, chodidla I a II končí dlouhým tyčovitým útvarem.

Vývoj zákožky probíhá od vajíčka přes protonymfu, tritonymfu po imago. Kopulace mezi samcem a samičí tritonymfou probíhá na povrchu kůže pacienta. Oplodněná samička proniká na vhodném místě do kůže hostitele. Používá k tomu chelicer a obou předních párů noh. Po vniknutí do epidermis samička svoji chodbičku opustí pouze výjimečně. Několik hodin po vniknutí začne klást vajíčka, a to dvě až tři denně po dobu téměř dvou měsíců. Vajíčka potřebují k vývoji 3 až 4 dny, vylíhlé larvy opouštějí ihned chodbičku a velmi krátce se pohybují po povrchu kůže. Vnikají do vlasových folikulů a živí se výměšky mazových žláz. Za 4 až 6 dní po opuštění vajíčka se objevují samečkové. U samičky vývoj trvá více 10 dní, zpravidla 14 dní. Samečků je velmi málo a pohybují se po celém povrchu kůže.

Zákožka svrabová vrtá chodbičky v kůži na rozhraní stratum corneum a stratum spinosum. Živí se tkáňovým mokem. Projevem svrabu je 1 mm až 3 mm velká, růžová papulka, která je způsobena reakcí kůže na přítomnost parazita. Jednotlivé papulky jsou často pokryty malou hemorrhagickou krustou. Někdy dochází k druhotné infekci pyogenními bakteriemi, jejichž infekce může zcela zastřít klinický obraz zákožky svrabové. Po počáteční fázi infekce se počet roztočů postupně snižuje (zejména u čistotných osob), takže za několik měsíců je řada klinických příznaků stranou od místa výskytu zákožky a je důsledkem imunitní reakce organismu.

Po velké epidemii svrabu v průběhu 2. světové války a těsně po ní klesl výskyt této nákazy na minimum. V 60. letech však došlo k prudkému vzestupu počtu onemocnění prakticky ve všech evropských státech. Tato epidemie vrcholila v bývalém Československu kolem roku 1970, kdy se počet hlášených případů pohyboval kolem 15 tisíc ročně. Na rozdíl od dřívějších epidemií jsou příčiny této pandemie těžko vysvětlitelné. Často se hovoří o tzv. davové přecitlivělosti (herd hypersensitivity), podle níž nákaza svrabem má za následek hypersenzibilizaci organismu s částečnou rezistencí vůči nákaze. K další nákaze pak může dojít po nahrazení této populace populací nesenzibilizovanou, což je období zhruba 15 let.

Výskyt svrabu má sezónní charakter s maximem v podzimních měsících (říjen, listopad). K nákaze obvykle dochází přímým stykem s nemocným a to při dlouhodobém těsném kontaktu nebo prostřednictvím kontaminovaných předmětů.

Klíšťatovití [Ixodidae] jsou blízce příbuzní čeledi Argasidae, s níž tvoří nadčeleď Ixodoidea. Vyznačují se přítomností hřbetního štítku, který u samce pokrývá celý povrch, u samice a nedospělého jedince přední část těla. Hlavička je umístěna terminálně a při pohledu shora je dobře viditelná. Hypostom je u samců některých druhů redukován. Palpy jsou čtyřčlánkové, někdy jsou splynuté články 2 a 3. Poslední článek nasedá na před- poslední na břišní straně subterminálně. Dýchací otvory jsou umístěny za kyčlemi. Na konci chodidel jsou vyvinuty polštářovité přísavky. Na chodidlech je smyslový Hallerův orgán. Pohlavní dvojtvárnost je silně vyznačena. Larvy jsou šestinohé, ostatní vývojová stádia jsou osminohá. Nymfy na rozdíl od dospělých jedinců nemají pohlavní otvor. Všechna vývojová stádia sají na hostitelích několik dní, s výjimkou druhu Haemaphysalis inermis, jejíž larvy sají jednu až dvě hodiny a nymfy jeden den. Mezi hostitele klíšťatovitých patří savci, ptáci a ještěrky. Klíšťata lze nalézt buď na vegetaci (externí, exofilní druhy) nebo v úkrytech jejich hostitelů (norové a dutinové druhy, nidikolní, endofilní). Vývoj klíšťat trvá různě dlouhou dobu, někdy až 6 let. Podle počtu hostitelských jedinců, na nichž parazit během svého vývoje saje, rozeznáváme jedno- až trojhostitelské druhy.

Délka těla hladové samice je 3,5 až 4,5 mm, šířka 2,8 až 3,2 mm. Po nasátí je její velikost 11 krát 7 mm. Délka těla samce je 2,2 až 3,2 mm, šířka 1,2 až 1,4 mm. Nymfy v hladovém stavu dosahují zhruba 1,1 mm, larvy 0,8 mm. Štítek samice je zbarven tmavě, alloscutum červeně. Celá hřbetní strana samce je tmavá až černá. Nymfy jsou zbarveny černě, larvy hnědě. Samice má dlouhé palpy, zaokrouhlený štít, dlouhý vnitřní trn na kyčli, dlouhé přísavky na nohách. Chybí hřbetní růžky. Samci mají typické dlouhé přísavky na nohách, dlouhý vnitřní trn na kyčli.

Klíště obecné je u nás hojně rozšířeno především v listnatých a smíšených lesích až do nadmořské výšky 600 m. Ojedinělé nálezy jsou známy až do nadmořské výšky 1600 m. Imaga se v přírodě vyskytují skoro pravidelně od dubna do října. V některých letech byla pozorována na vegetaci už od března až do listopadu. Jarní nástup aktivity začíná týden až dva týdny po odtání sněhu. Za mírných zim byly nalézány samice klíšťat na lovné zvěři dokonce mezi prosincem a únorem. Celkové období aktivity klíšťat trvá většinou 210 až 240 dní. Larvy se objevují na vegetaci později, v dubnu, za méně příznivých podmínek až v květnu. Poslední larvy se vyskytují ve druhé polovině října až v první polovině listopadu. Průběh křivky sezónní aktivity je značně ovlivněn charakterem mikroklimatu.

Klíště obecné je typickým trojhostitelským druhem. Larvy a nymfy cizopasí na drobných zemních savcích a ptácích. Dospělí jedinci cizopasí zejména na velkých savcích volně žijících nebo domácích. Dosud bylo prokázáno 47 druhů savců, 55 druhů ptáků a 4 druhy plazů, které jsou hostitelem klíšťat. Larva saje 2 až 6 dní, nymfa 2 až 7 dní, samice 5 až 14 dní. Po nasátí opouští každé vývojové stádium svého hostitele. Samice klade v závislosti na své hmotnosti až 5 tisíc vajíček. Přezimovat mohou všechna vývojová stádia v nasátém i hladovém stavu. Celý vývoj klíšťat trvá nejčastěji 3 roky, ale může kolísat od 2 do 6 let. Líhnutí larev a svlékání nymf a imag probíhá nejčastěji ve třetí čtvrtině roku. Ke kopulaci klíšťat dochází na hostiteli nebo mimo něj.

Klíště obecné je rozšířeno po celé západní, střední a jižní Evropě. Na jih rozšíření zasahuje úzkým pruhem do severní Afriky, zejména do Alžírska a Tunisu. Na severu zasahuje do jižních oblastí Skandinávie. Na východ se rozšíření klíštěte táhne zhruba do středního Povolží a jižněji přes Gruzii, Arménii, Ázerbajdžán až do severního Íránu a Turecka.

Klíšťata, zejména klíště obecné, jsou přenašeči původců různých chorob. U nás jde zejména o životu nebezpečnou klíšťovou encefalitidu a lymskou boreliózu. Klíšťata přenášejí některé další druhy virů, některé baktérie, jako Francisella tularensis, Listeria monocytogenes a Erysipelothrix rhusiopathie, které jsou původci tularémie, listeriózy a erysipeloidu, dále Coxiella burnetii jako původce Q-horečky a Rickettsia slovaca.

Na místě přichycení klíštěte dochází po delším sání ke zduření a zatvrdnutí pokožky. Pokud při vytahování klíštěte zůstane v ráně hlavička nebo kusadla, může dojít k sekundární infekci, často doprovázené zánětlivými nebo hnisavými procesy. V souvislosti s přisátím klíštěte obecného se uvádí jako kožní projevy erythema chronicum migrans, acrodermatitis chronica atrophicans a lymfadenosis benigma cutis.

Každý biotop, který svými podmínkami je vhodný pro výskyt klíštěte, může být místem napadání člověka. Jde o lesnaté a křovinaté porosty asi do 800 m nadmořské výšky v období od poloviny března do konce června a v menším množství do konce října. Na kůži člověka se přisávají larvy, nymfy a samice. Drobné larvy a do jisté míry nymfy lze pro jejich velikost snadno přehlédnout. Místa přisátí jsou obvykle části těla s jemnou kůží, zejména hlava za ušima, podpaží, podkolení a genitální oblast.

Přichycené klíště se odstraňuje pinzetou nebo prsty opatrným vikláním do stran za stálého tahu. Místo přisátí se ošetřuje jódovou tinkturou. Pokud se klíště při vytahování přetrhne a hlavička zůstane v kůži, je nutné ji ihned odstranit. Dále je nutné se vyvarovat rozmáčknutí klíštěte, které může být zdrojem eventuální infekce.

Na našem území se kromě klíštěte obecného [Ixodes ricinus] vyskytuje piják lužní [Dermacentor reticulatus, Fabricius, 1794] (nejjižnější části podél řeky Moravy, Dunaje a Latorice), který přenáší klíšťovou encefalitidu a omskou hemorrhagickou horečku. Člověka napadají vzácně dospělí jedinci. Dále se na našem území vyskytuje klíšť lužní [Heamaphysalis concinna, Koch, 1844], který je rozšířen zejména na jižní Moravě. Přenáší virus klíšťové encefalitidy a Rickettsia sibirica. Člověka napadají dospělí jedinci a nymfy.

Dospělé sametky jsou bělaví nebo nažloutlí roztoči velikosti 1 až 2 mm. Od ostatních roztočů se odlišují výrazným osmičkovitým tvarem těla, který vzniká jednak mohutným vývojem předních okrajů těla (tzv. ramen), jednak jeho silným zaškrcením v polovině. Tělo je měkké, silněji sklerotizována je pouze lišta na hřbetní straně přední části těla (crista metopica) rozšiřující se na svém zadním konci ve smyslový dvůrek (area sensilligera), v němž je vklouben pár bičovitých nebo paličkovitých smyslových brv. Celé tělo je hustě pokryto brvami a složitě zpeřenými papilami, takže živý roztoč se podobá útržku vaty nebo sametu.

Vývoj sametek je heteromorfní (larvy jsou zcela nepodobné dospělým jedincům) a probíhají od vajíčka, přes deutovum, larvu, nymfochrysalis, nymfu, imagochrysalis po imago. Deutovum je část embryonálního vývoje, kdy uvnitř vajíčka jsou patrné části těla larvy a vajíčko ztrácí kulovitý tvar. Nymfochrisalis a imago- chrysalis jsou klidová stádia, při kterých uvnitř pokožky nižšího vývojového stupně dochází postupně k histolýze a vývoje vyššího vývojového stupně sametky.

Dospělí jedinci a nymfy jsou slepé a žijí skrytě v horních vrstvách půdy. Živí se drobnými členovci nebo jejich vajíčky. Pouze larvy napadají suchozemské obratlovce (u nás savce, ptáky a letouny) včetně člověka. U většiny druhů sametek jsou popsány pouze larvy, které jsou na hostitelích snáze zjistitelné, než dospělí jedinci v půdě.

Larvy sametek jsou v hladovém stavu 0,1 až 0,2 mm velké. Mají vakovité nečleněné oranžové až jasně červené tělo. Při jeho předním okraji na hřbetní straně je silněji sklerotizovaný štítek nesoucí okrajové brvy a pár smyslových vlasů nebo paličkovitých brv (sensily, pseudostigmální orgány). Stranou štítku jsou obvykle dva páry očí.

Příústní článkované přívěsky mají dva články. Základní článek je silný a svalovitý, druhý článek je čepelovitý. Pedipalpy jsou pětičlenné. Na břišní straně těla jsou tři páry noh a vyměšovací otvor.

V Evropě jsou larvy sametek původcem kožního onemocnění trombikulózy. Celkem je známo téměř dva tisíce druhů sametek. Na našem území žijí příslušníci podčeledí Trombiculinae a Schoengastiinae.

Délka hladové larvy sametky podzimní je 0,2 mm. Má jasně červenou barvu a u živých jedinců jsou patrné oči jako karmínové tečky po stranách štítku. Po nasátí se objem těla zvětší a barva bledne až na žlutooranžovou. Hřbetní štítek má tvar pětiúhelníku, se zadním koncem široce zaokrouhleným. V jeho středu jsou vkloubeny bičovité smyslové vlasy s několika jemnými postranními vlásky. Na hřbetní straně je 30 hustě speřených brv.

Začátkem jara v povrchových vrstvách půdy, kam sametky vystupují z hlubších vrstev probíhá oplození vajíček. Kladení vajíček probíhá v dubnu až červnu v půdě od 0 do 10 cm hloubky. Vajíčka se v těle samičky vyvíjejí postupně. V rozmezí 30 až 40 dní procházejí vývojovou fází ova a deutova. Vylíhnuté larvy mají výrazně vyvinutou pozitivní fototaxi. Vylézají na povrch půdy a na přízemní části rostlin, kde čekají na hostitele. Ve volné přírodě jsou napadáni především hraboši. Hostitelem ale může být kterýkoliv jiný teplokrevný obratlovec. V červenci v zamořeném terénu prudce přibývá larev a jejich výskyt vrcholí v srpnu. Nasáté larvy opouštějí hostitele a zalézají do půdy, kde probíhá jejich vývoj přes nymfochrysalis v nymfy. Část nymf se ještě na podzim přemění v dospělé jedince. K přezimování do hlubších vrstev půdy dochází v listopadu.

Sametka podzimní obývá otevřená travnatá prostranství a tam, kde zasahuje do lesních podrostů, žije na paloucích. Sametka je schopna přežívat v silně obdělávané půdě a tím proniká do nových biotopů.

Larvy sametky podzimní v období vrcholícího léta napadají lidi a způsobují kožní onemocnění trombikulózu. K tělu se přichycují v místech, kde přiléhá oděv, tedy v pase, v podpaží, v tříslech, pod koleny atd. U malých dětí napadají pokožku na hlavě. Larvy svými čepelemi napodávají povrchové vrstvy kůže a do vzniklé ranky vypouštějí silně lytický sekret slinných žláz. Tento sekret narušuje hlubší vrstvy kůže. Koagulací bílkovin pronikajícího tkáňového moku vzniká válcovitý útvar, ve kterém si larva udržuje sáním průchodný centrální kanálek. Pod dolním koncem kanálku se hromadí nekrotizující buňky. Larva se touto drtí buněk vyživuje. Po uvolnění larvy se defekt hojí epitelizací a celý útvar odpadá s postupujícím rohovatěním obnovené pokožky. U člověka po napadení sametkou podzimní dochází k prudké místní kožní reakci alergického typu. Proces je provázen silným svěděním vyvolaným sekretem parazita.

Trombikulóza se vyvíjí ve třech fázích, které odpovídají třem prvním dnům po napadení. Kolem přichycené larvy vzniká zarudlá makula, která se mění v papulu, v jejímž středu vzniká puchýřek naplněný serózní tekutinou. Larvy odpadávají obvykle třetí den po přichycení a ve většině případů jsou setřeny oděvem. V několika dalších dnech papula s puchýřkem zmizí a po dobu několika týdnů na jejím místě zůstávají hnědofialové skvrny. Pro průběh nemoci je velmi důležitá vnímavost pacienta. Nejčastěji nedochází ke vzniku puchýřků. Lehčí případy tohoto onemocnění někdy unikají pozornosti jako "kopřivka".

Pro kalamitní přemnožení sametek je důležitá přítomnost vhodných hostitelů, jimiž bývají drobná chovná zvířata, zejména slepice. V zahradách jde o ježky, krtky a další hlodavce nebo o ptáky, kteří se pohybují po zemi, jako jsou kosi.

Klíšťáci čeledi klíšťákovití [Argasidae] jsou blízce příbuzní čeledi klíšťatovitým [Ixodidae], se kterými tvoří společnou nadčeleď Ixodoidea. Jde o velmi velké roztoče lišící se od klíšťat liší tvarem těla, které je vejčitě oválné, ploché, kožovité bez pravidelných sklerotizovaných štítků, u dospělých jedinců dlouhé 3 až 13 mm. Ústní ústrojí a palpy jsou umístěny na spodní straně těla před kyčlemi prvého páru noh. Pohlavní otvor je umístěn mezi kyčlemi noh prvého a druhého páru. Mezi prvním a druhým párem kyčlí leží vývody koxálních žláz. Hypostom je u obou pohlaví vyvinut, palpy jsou čtyřčlánkové, poslední článek nasedá na předposlední terminálně. Pouze šestinohé larvy se přisávají k tělu hostitele na delší dobu, ostatní vývojová stádia sají pouze krátkodobě, nejvýše 60 minut, často opakovaně. Proto se zdržují v hnízdech a úkrytech svých hostitelů, kterými jsou různé druhy ptáků, drobných savců a plazů. Klíšťáci se živí výhradně krví a jinou potravu nepřijímají. Obvykle své hostitele napadají v noci, kromě klíšťáka netopýřího, který se přizpůsobuje aktivitě svého hostitele. Klíšťáci jsou velmi odolní proti vyschnutí a hladovění. Při nedostatku potravy jsou schopni hladovět až několik let.

Klíšťáci se rozdělují na dvě podčeledi: Argasinae, Ornithodorinae. Příslušníci první podčeledi obývají tropy, subtropy a mírné pásmo. Na našem území jsou zastoupeni čtyřmi druhy rod Argas. Příslušníci druhé podčeledi se na našem území nevyskytují.

Délka těla samice klíšťáka holubího je 6,7 až 9 mm, šířka 4,5 až 6 mm, délka těla samce je 6,5 až 6,8 mm, šířka 4,4 až 4,7 mm. Hladoví jedinci jsou hnědě až temně hnědě zbarvení, po nasátí mají až hnědofialovou barvu. Okrajový lem těla je z jemně zřasené pokožky a tvoří úzké protáhlé obdélníky. Délka druhého článku palp převyšuje jeho šířku 1,5krát. Kuželovitá vnitřní senzila Hallerova orgánu je na tarsu prvního páru noh vyvinuta, komůrka přesahuje kapsulu Hallerova orgánu.

Klíšťák holubí je původně cizopasníkem holuba skalního [Columba livia], jehož domestikací se klíšťák dostal do blízkosti člověka. Ve volné přírodě se vyskytuje jen v některých oblastech jižní Evropy a severní Afriky. Mnohem častěji ho nalézáme v hnízdech zdivočelých holubů, havranů a kavek na půdách vysokých městských budov, kostelů, hradů a zámků, na římsách, fasádách atd. Odtud bývá klíšťák zavlékán holuby do holubníků, kde se může silně přemnožit. Při přemnožení klíšťák proniká do obytných místností ve snaze nalézt vhodného hostitele, kde napadá člověka. Je prokázána korelace mezi hubením zdivočelých holubů v městech a větší aktivitou klíšťáků v pronikání do lidských příbytků.

Vývojový cyklus klíšťáka holubího probíhá poněkud pomaleji než u příbuzných druhů. Pokračuje však i při teplotách nižších než 15 stupňů Celsia, při kterých se vývoj ostatních druhů klíšťáků zastavuje. Samičky kladou vajíčka v závislosti na teplotě 21 až 312 dní po nasátí krve. Z vajíček se líhnou larvy za 20 až 49 dní. Počet vajíček během jednoho kladení kolísá mezi 50 až 200 kusy. Šestinohé larvy po 14 až 30 dnech dozrávání sají krev na hostiteli po dobu 5 až 11 dní a za 13 až 360 dní se svlékají v osminohé nymfy prvního stádia. Po 14 až 30 dnech dozrávání vyhledávají hostitele a sají na něm krátkodobě krev po dobu 30 až 60 minut. Po 20 až 289 dnech se nasáté nymfy znovu svlékají buď v nymfy dalšího stádia nebo v dospělé jedince. V závislosti na teplotě může být celý vývoj dokončen za 255 dní až několik let.

Klíšťák holubí byl nalezen u nás v Praze a v dalších velkých městech, kde se vyskytuje společně se zdivočelými holuby. Na člověku sají převážně nymfální stádia a dospělí klíšťáci. Reakce po bodnutí klíšťákem je silná, erytém (otok) dosahuje až 50 mm v průměru, zpočátku je světle červený, později karmínový až fialový a přetrvává několik týdnů. Při silnějším pobodání se dostavují příznaky celkové intoxikace organismu toxiny slinných žláz klíšťáků. Příznaky se projevují zvracením, zrychlením tepu, bolestmi hlavy atd. Bodnutím klíšťáka mohou být do ranky zaneseny pyogenní baktérie, které mohou způsobit abscesy.

Z dalších druhů klíšťáků na našem území lze uvést klíštáka obecného [Argas vulgaris], který se vyskytuje v hnízdech holubů [Columba liva] a havranů [Corvus frugilegus], klíšťáka zhoubného [Argas persicus], který je cizopasníkem slepic, kachen, krůt, holubů a domácích ptáků a klíšťáka netopýřího [Argas vespertilionis], který napadá netopýry.

Zástupci čeledi čmelíkovití jsou drobní až středně velcí roztoči dosahující velikosti 0,5 až 2,5 mm. Mají oválné tělo, pokryté jemnými štětinami a silněji sklerotizovanými štítky a destičkami. Hřbetní štítek kryje téměř celou hřbetní stranu těla a je zpravidla nerozdělený. Většinou nese 20 až 40 párů jemných štětin. Na břišní straně těla samice jsou tři samostatné štítky (sternální, genitoventrální a anální). U samce někdy splývají ve dva (sternální a ventrianální) nebo v jeden (holoventrální) štítek. Sternální štítek nese 2 až 3 páry štětin. Vývody dýchací trubice (stigmata) jsou umístěny po stranách těla mezi kyčlemi 3. a 4. páru noh. Pokračují dýchací trubicí (peritrema) kupředu přes boční stranu těla na hřbet, nebo je trubice zcela umístěna na břišní straně těla. Před sternálním štítkem leží bičovitý dvouvětevný orgán tritosternum, který má zřejmě smyslovou funkci. Palpy jsou pětičlánkové. Chelicery mají většinou dobře vyvinuté klíšťky, někdy prodloužené v orgán, který slouží k probodávání kůže hostitele. Nohy na chodidlech jsou opatřeny drápky a přísavkou.

Vývoj čmelíků začíná vajíčkem, přes larvu, protonymfu, deutonymfu po dospělého jedince. Stádium larvy a někdy deutonymfy je neaktivní, kdy jedinec nepřijímá potravu. Na hostiteli sají dospělí roztoči a protonymfy, někdy deutonymfy. Vajíčka jsou kladena mimo tělo hostitele. Svlékání vývojových stádií probíhá také mimo tělo hostitele. Za optimálních podmínek může vývojový cyklus proběhnout za jeden až tři týdny.

Cizopasné druhy čmelíků sají převážně krev, ale také lymfu a tkáňovou tekutinu. Některé nidikolní druhy jsou dravé a živí se drobnými členovci a jejich vajíčky a na hostiteli sají pouze příležitostně. Čmelíkovití žijí nejčastěji na savcích a ptácích, někdy na hadech a ještěrkách. V ptačích a savčích hnízdech se mohou značně rozmnožit a pak masově pronikat do lidských obydlí. Člověka napadá jen několik druhů z podčeledi Dermanyssinae, Macronyssinae, Laelapinae a Haemogamisinae.

Podčeleď je charakterizována přeměnou druhého páru chelicer v dlouhý bodcovitý orgán, který slouží k probodávání pokožky hostitele. Hřbetní štítek je většinou nerozdělený. Samice má genitoventrální štítek, který nese 1 pár štětin. U samce je na břišní straně jediný holoventrální štítek.

Čmelík kuří je drobný roztoč (délka samice je 0,7 mm, šířka 0,4 mm, délka samce je 0,6 mm, šířka 0,3 mm) bílé až žlutohnědé barvy. Po nasátí krve dosahuje délky až 1 mm a má jasně červené až rubínové zbarvení. Hřbetní štítek samice nese 15 párů jehlovitých štětin.

Čmelík kuří je původně parazitem některých divoce žijících ptáků. V přírodě se vyskytuje zejména v hnízdech vrabců domácích [Passer domesticus], špačků obecných [Sturnus vulgaris], holubů skalních [Columba livia]. Napadá hojně slepice, krůty, kachny a domácí holuby. Čmelík kuří patří mezi obligatorní (nucené) vnější parazity, kteří se živí krví ptáků a v případě nedostatku hostitelů napadá savce a člověka. Krev sají jak dospělí jedinci, tak vývojová stádia s výjimkou šestinohé larvy. Samička klade vajíčka jednotlivě v hnízdech nebo škvírách. Při teplotě 23 stupňů Celsia se během tří dnů líhnout šestinohé larvy, které bez dalšího sání se za 24 až 30 hodin svlékají v osminohé protonymfy. Protonymfy vyhledávají hostitele a sají krev. Za 24 hodin se svlékají v deutonymfy. Deutonymfy po nasátí krve se za 36 až 50 hodin svlékají v dospělé jedince.

Čmelík kuří je kosmopolitní parazit domácích kurovitých ptáků. Bodnutí člověka těmito roztoči není příliš bolestivé, ale způsobuje nepřiměřeně velkou místní alergickou reakci. Při masivním napadení mohou vznikat ekzémy až dermatitidy. K napadení člověka dochází při práci v kurnících nebo při přemnožení čmelíků ve vrabčích nebo holubích hnízdech na římsách nebo fasádách domů, odkud často masivně pronikají do bytů.

Z čmelíka kuřího byl v ohnisku výskytu opětovně izolován virus koňské encefalitidy a encefalitidy St. Louis. Byl také izolován virus klíšťové encefalitidy a byla potvrzena možnost přenosu na hostitele.

Roztoči pronikají do bytů z hnízd vrabců a holubů umístěných v blízkosti oken. K jejich likvidaci je nutné odstranit zdroj nákazy, tedy ptačí hnízdo a vrstvu guana na nocovišti holubů. K likvidaci roztočů v bytě postačuje jednorázový desinsekční zásah. Používají se přípravky na bázi organofosfátů (Metathion).

Mezi další zástupce podčeledi čmelíkovitých patří čmelík vlaštovčí [Dermanyssus hirundinis], který do lidských obydlí proniká jen výjimečně, čmelík vrabčí [Dermanyssus passerinus], který může do lidských obydlí vzácně pronikat v letním období, čmelík hnízdový [Dermanyssus chelidonis], který do lidských obydlí neproniká, čmelík myší [Liponyssoides sanguineus], který proniká na tělech hlodavců do sklepů, prádelen, kotelen a bytů.

Čmelíkovcovití mají chelicery s dobře vyvinutými klíšťkami, které jsou hladké. Hřbetní štít bývá u samic někdy rozdělen, sternální štítek nese 2 až 3 páry štětin. Hřbetní štítek samce není většinou rozdělen. Ventrální štítek je celistvý a výjimečně je rozdělen na dva až tři štítky.

6.2.1. Čmelíkovec krysí [Ornithonyssus bacoti, Hirst, 1913]

Čmelíkovec krysí je roztoč o velikosti 0,7 až 1,1 mm, žlutohnědé barvy, po nasátí krve červenohnědé až temně fialové barvy. Hřbetní štítek nese 18 párů štětin. Štětiny ve střední části štítu jsou poměrně dlouhé. Sternální štítek samice nese tři páry štětin. Nekrytá pokožka je poměrně hustě porostlá dlouhými štětinami.

Čmelíkovec krysí je na poměrně vysokém stupni synantropizace, vyskytuje se v městských aglomeracích a nálezy z volné přírody jsou vzácné. Parazituje zejména na potkanech [Rattus norvegicus], krysách [Rattus rattus], myších domácích [Mus musculus]. Přestože je parazitem nidikolním, tedy zdržujícím se hlavně v hnízdě hostitele, kterého vyhledává pouze pro sání, někdy toto místo opouští a migruje do značné vzdálenosti. Lze ho pak nalézt ve skladištích, v blízkosti teplovodních potrubí a také v obytných místnostech. Je teplomilným druhem, který je schopen reprodukce pouze při teplotách vyšších než 20 stupňů Celsia.

Samice je schopna klást vajíčka 2 až 3 dny po nasátí krve. Vajíčka klade do temných škvír přímo na podklad. Larvy se líhnou při teplotě 20 až 25 stupňů Celsia za 28 až 54 hodin. Při této teplotě se larva svléká za 15 až 30 hodin a protonymfa aktivně napadá hostitele. Saje opakovaně, vždy 2 až 5 minut v intervalech tří dnů a pak opouští hostitele. Za 48 až 52 hodin po posledním sání se svléká v deutonymfu, která nepřijímá potravu a během 24 až 36 hodin se svléká v dospělého jedince. Dospělá samice žije až 9 měsíců. Doba rozmnožování probíhá v jarním a letním období s maximem v srpnu.

Čmelíkovec krysí žije na lidských sídlištích, velmi často proniká do bytů a napadá člověka, zejména děti. Na kůži způsobuje makulopapulózní eflorescence o průměru 3 až 6 mm, jednotlivé nebo ve skupinách, které silně svědí. Jsou rozmístěny zejména na rukou, nohou, podpaží a v pase. Z epidemiologického hlediska je čmelíkovec krysí významným druhem mezi roztoči. Přenáší baktérii Rickettsia mooserii, která je původcem krysí skvrnivky, kdy byl prokázán přenos bodnutím a sáním. Nelze vyloučit ani přenos rickettsiových neštovic Rickettsia akari. Dále přenáší původce Q-horečky (Coxiella burnetii), Weilovu žloutenku (Leptospira icterohaemorrhagiae). Jistou úlohu hraje při přenosu tularémie a klíšťové encefalitidy.

Mezi další druhy podčeledi čmelíkovcovitých patří čmelíkovec ptačí [Ornithonyssus sylviarum], který je rozšířeným parazitem drůbeže a ptáků, jako je stehlík obecný [Carduelis carduelis], červenka obecná [Erithacus rubecula], havran polní [Corvus frugilegus], břehule říční [Riparia riparia], vrabec domácí [Passer domesticus], špaček obecný [Sturnus vulgaris]. Mezi další zástupce čmelíkovcovitých patří čmelíkovec jižní [Ornithonyssus bursa], který se u nás nevyskytuje, čmelíkovec hadí [Ophionyssus natricis], který napadá tropické a subtropické hady rodů Coluber, Psamophis, Naja, Crotalopeltis, Telescopus, Epicrates, Python a u nás napadá zmije [Vipera].

Čeleď Pyroglyphidae zahrnuje drobné roztoče (500 až 700 mikrometrů), jejichž kutikula je velmi jemně kožovitě zvrásněna, na konci tarsů nese okrouhlý pulvilus a malý drápek. Roztoči této čeledi jsou trvalou součástí prostředí nejrůznějších obratlovců včetně člověka, který je často přenáší na svém těle a jednak je přenáší při přepravě potravin. Četné druhy se mohou šířit vzduchem a jsou přenášeny synantropními druhy hmyzu. Čeleď obsahuje šest rodů, které jsou rozšířeny po celém světě.

Délka těla samice je 340 mikrometrů, samce 260 mikrometrů. Tělo je bělavé, hustě kožovitě zvrásněné až na štítek propodosomy a opisthosomy. Tarsus I samce je zakončen trnem, tarsus II je bez trnů. Epimery noh I u samce a samice jsou volné a jejich konce jsou ohnuty směrem k okraji těla.

Ve vývoji roztočů čeledi Pyroglyphidae chybí stádium deuto- nymfy, takže z protonymfy se vyvíjí tritonymfa. Celý vývoj trvá 23 až 30 dní. Pohlavní zralost se u dospělých jedinců objevuje po jednom až třech dnech. Samečkové jsou schopni oplodnit samičky po celý život, ale z kopulace v druhé polovině života dospělé samičky nevznikají zárodky schopné života. Vajíčka jsou kladena jednotlivě a volně na substrát. Roztoči jsou hojní v hnízdech ptáků, v prachu ve skladech potravin a v lidských postelích. Dospělý člověk ztrácí týdně asi 5 gramů zrohovatělé svrchní části kůže, což postačuje k životu roztočů (na 180 gramů šupin kůže lze vypěstovat za dva až tři měsíce masovou kulturu těchto roztočů).

Výskyt roztočů této čeledi kolísá v závislosti na ročním období. Nejvyšší stavy jsou od srpna do října, kdy jejich počet dosahuje pětinásobku až desetinásobku stavů zjištěných na jaře nebo v zimě. Předpokládá se, že tato populační dynamika souvisí se zvýšenou vlhkostí vzduchu na konci léta a začátku podzimu. Vytápěním v bytech se vlhkost vzduchu snižuje a tím klesá počet roztočů. Jde však zatím o nepodložený dohad.

Tělové substance těchto roztočů obsahují alergen, který je produktem jejich metabolismu. Jako chemická látka nebyl dosud alergen izolován. Jeho molekulová hmotnost je asi 30 tisíc. Je prokázáno, že více než 80 % pacientů s prokázanou alergií na domácí prach reaguje v kožních testech a inhalačních testech pozitivně na tento alergen.

Zdrojem výskytu těchto roztočů v bytě je lůžko, ve kterém je množství roztočů asi 100krát vyšší než v ostatních částech bytu. Bylo zjištěno, že se tyto roztoči v bytě šíří většinou manipulací s lůžkovinami. Pokud má být počet roztočů snížen, je nutné lůžku věnovat zvláštní pozornost. Z chemických prostředků se doporučuje pouze postřik prostěradel 5% roztokem nipaginu. Mezi základní opatření patří:

- Zavést matrace, polštáře a přikrývky s náplní z neklasických hmot, které roztoče odpuzují. Jako nejvhodnější se dosud ukázala silonová střiž. Molitan je vhodný jen pokud je nový, protože během doby se v něm usazují částečky lidské kůže a na nich se roztoči rozmnožují. - Matrace pokrýt fólií z igelitu. - Týdně měnit ložní prádlo. - Nejméně jednou týdně důkladně vysávat celké lůžko. Používat přitom papírový filtr vložený do sběrného sáčku vysavače a tento filtr po vysávání spálit i s obsahem. - Matrace, polštáře i přikrývky pravidelně větrat a vyklepávat.

Mezi další zástupce čeledi Pyroglyphidae patří Dermatophagoides farinae, který se označuje za amerického roztoče z prachu na rozdíl od evropského roztoče z prachu Dermatophagoides pteronyssinus.

Roztoči patřící do této čeledi jsou velmi drobní. Samičky mají vřetenovité, samci jsou okrouhlí. Nohy I samičky jsou poněkud ztlustlé, nohy II až IV jsou si navzájem podobné. Drápky na nohách I jsou přisedlé. Tělo je příčně členěné v několik částí a řídce porostlé brvami. Roztoči této čeledi jsou parazité hmyzu a ochotně přecházejí na člověka.

Roztoč Pyemotes herfsi rodu Pyemotes, Amerling, 1862, má vřetenovitý tvar. Samice má velikost 328 mikrometrů, samec 210 mikrometrů. Chelicery jsou styletovité. Samice má vertikální brvy o něco kratší než vnitřní pár skapulárních brv. Vnější skapulární brvy jsou nejdelšími brvami těla. Hřbetní brvy uprostřed hystero- somatu nedosahují ke konci brv humerálních. Epimery I se spojují ve tvaru Y, emimery II běží téměř rovně napříč tělem. Samec má široce oválné tělo s hlubokou brázdou mezi propodosomatem a hysterosomatem. Brvy jsou vertikální a vnitřní skapulární jsou velice drobné a sblížené.

Mladé samičky pobíhají nejprve volně a jakmile naleznou vhodný hmyz, okamžitě se na něj vrhají a vyhledají vhodné měkké místo, které propíchnou chelicerami a vpustí do rány velmi prudký toxin, který je proteinové povahy. Již Herfs uvedl, že housenka Tineola hyne po vpichu toxinu za jednu až dvě hodiny. Samice po těle své oběti ještě nějaký čas pobíhá a vyhledává vhodné místo k sání. Za 24 hodin po přisání lze sledovat pozvolné rozšíření opisthosomatu, které je po 36 hodinách patrné pouhým okem. Dochází k rozvoji vaječníků a opisthosoma se rozšiřuje na velikost hořčičného zrna. Tato physogastrická samice není schopna samostatného pohybu a odtržena od hostitele hyne. Maximální velikosti dosahuje po 8 až 10 dnech. S pokračující physogastrií se prodlužují trachey do podoby dlouhých vlasovitých útvarů. Již pátého dne od počátku sání lze pozorovat uvnitř mateřské koule prosvítající embrya mladých roztočů a po dalších třech až čtyřech dne lze pozorovat již zcela vyvinuté roztoče. Tělo matky opouští nejprve sameček, který zůstává v pohlavním otvoru matky a pomáhá samičkám ven a zároveň je oplodňuje.

Specifickým onemocněním vyvolaným tímto druhem roztoče a jeho příbuznými druhy je dermatitis Schambergi. Kromě škod na lidském zdraví jsou tyto druhy roztočů nebezpeční jakémukoliv chovu hmyzu laboratornímu nebo praktickému (např. včely).

Roztoči této skupiny jsou obvykle bílého měkkého těla, perleťově lesklí. Tělo je rozděleno příčnou rýhou na proterosoma a hysterosoma. Roztoči obvykle žijí na nejrůznějších organických hmotách. Někteří jsou závislí na hmyzu, jiní na obratlovcích.

Do této skupiny patří nejzávažnější škůdci zásob. Nejlepší ochranou proti těmto roztočům jsou suché sklady, které lze větrat a udržovat v nich nízkou teplotu. V domácnostech postačí při nízkém napadení potravin tyto potraviny, pokud je to možné, vystavit teplotě 60 stupňů Celsia po dobu dvou hodin a mrtvé roztoče odstranit prosetím. Zcela znehodnocené potraviny jsou obvykle napadeny plísní a je nutné je spálit. Prostor, ve kterém byly takové potraviny uskladněny je třeba dezinfikovat některým komerčním insekticidem. Dobrým prostředkem proti roztočům je síření, pokud nehrozí poškodí zdi nebo nábytku.

Nadkohorta Acaridiae má systematiku uvedenou v příloze [E1].

Literatura:

[1] Rosický, Bohumír; Černý, Vladimír; Daniel, Milan; Dusbábek, František; Palička, Pavel; Samšiňák, Karel: Roztoči a klíšťata škodící zdraví člověka. Academia, edice Cesty k vědění, Praha 1979

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci