Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy vítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.

Robert Fulghum (vyslovujte Fuldžum) se narodil v roce 1933. Svoji první knihu s názvem "All I Really Need To Know I Learned in Kindergarten" (Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce) vydal v roce 1988 v New Yorku. Své drobné příběhy, úvahy, zamyšlení a postřehy z běžného života střádal již léta, aniž je vydával.

Fulghum prošel celou řadou životních zkušeností, byl kovbojem, folkovým zpěvákem, učitelem, obchodním agentem, barmanem, učitelem kreslení. Působil také jako protestanský pastor a jeho zamyšlení nad obyčejnými věcmi vznikala vlastně pro jeho kostel. Sám o sobě říká, že je nejraději lidovým filozofem, který přemýšlí o nejobyčejnějších lidských věcech.

Robert Fulghum patří k unitářům. Unitářství není křesťanství. Jde o náboženské hnutí, vycházející z jednoho směru protestantismu které odmítá Boží trojici, Otce, Syna a Ducha Svatého. Neuznává božský původ Ježíše Krista, dědičný hřích, vykoupení, svátost křtu a přijímaní. Jejich výklad Bible je velmi volný a typická je pro hnutí všeobecná náboženská snášenlivost a eticko-humanistická orientace.

Jeho druhá kniha "It was on Fire When I Lay Down On it" (Už hořela, když jsem si do ní lehal) vydaná v roce 1989 byla inspirována objevováním Ameriky zase z jiné strany.

V roce 1991 vyšla jeho třetí kniha "Uh-oh: Some Observations From Both Sides of the Refrigerator Door" (Ach jo aneb některé postřehy z obou stran ledničky). Touto knihou navázal na svou filozofii, svým stylem i tématy na předchozí dvě sbírky.

V srpnu roku 1993 vyšla jeho čtvrtá kniha "Maybe (Maybe Not)" (Možná, možná ne). Robert Fulghum se nikdy netajil svými nejskrytějšími pohnutkami, které nejsou vždy dobré. Neskrývá své nápady, o které by se mnozí nepodělili ani se svými nejbližšími. Nestydí se přiznat ke svým slabostem. Dokáže být upřímný tak, že tím druhé nadchne. Umí ze svých pocitů vyslovit to, co je nám všem společné a podvědomé, něco, k čemu se společnými silami upínáme.

Začátkem roku 1995 vyšla jeho dosud poslední kniha "From Beginning to End" (Od začátku do konce, Naše životní rituály". Tato kniha již není posbíraným souborem příběhů a myšlenek ze života, ale v jistém smyslu o příručku. Fulghum zde svá vyprávění cíleně váže k rituálům, které jsou v náplni každého duchovního a k nim pak rozvíjí své osobité úvahy. K tradičním rituálům, jako jsou oslava narození, svatba a pohřeb, přiřadil také rituály soukromé, dokonce rituály a momenty zasvěcení čistě osobní a tajné.

Tenhle příběh přinesl senzacechtivý plátek. Psal prostě, že v jednom malém městě zavolali požárníky k domu, z jehož okna v prvním patře se valil dým. Hasiči tam vtrhli a v doutnající posteli našli muže. Když byl muž zachráněn a matrace uhašena, zazněla logická otázka: "Jak se to stalo?"

"Já nevím. Už hořela, když jsem si do ní lehal."

Ta zpráva mi uvízla v hlavě. A připomněla mi citát, který jsem si z věnování v nějaké knížce opsal do deníku: "Quid rides? Mutato nomine, de te fabula narratur." Latina. Z díla Horatia. V překladu "Proč se směješ? Změň jméno a ten příběh bude o tobě." Řada z nás by si to mohla nechat napsat na náhrobní kámen. Životní příběh jednou větou. Z louže pod okap. Hledal jsem nějaký malér a jen jsem ho našel, byl jsem v něm až po uši. Nejprve mě k tomu ponoukal ďábel a pak už jsem to udělal sám.

Nebo abych na tu pravdu poukázal méně křiklavě, použiju rozhovor s kolegou, který nadával, že každý den najde v sáčku s obědem to samé.

"A kdo ti připravuje oběd?" zeptal jsem se.

"Já sám," řekl on.

Máme v téhle věci několik spřízněných duší.

Svatý Pavel bědoval: Nemohu pochopit své vlastní jednání. Nedělám věci, které dělat chci, a zabývám se právě tím, co nenávidím."

A řecký dramatik Euripides vložil do Médeiných úst těsně před tím, než zavraždila své děti, tato slova: "Já vím, jaké zlo tím páchám. Mé iracionální já je silnější než má vůle."

Psychologové na tomhle dilematu pěkně vydělávají a teologové kolem něj dělají spoustu rámusu. Ale nejen že je nevyřešené, ono je neřešitelné. Člověk s tím dilematem žije a během života nachází útěchu ve společnosti nenapravitelných, kteří si lehají do takových či onakých hořících postelí. Nejlepší by bylo, kdybychom si jednoduše činili nárok na tu postel, kterou si vybereme za svou, a hotovo.

A ještě něco.

O člověku v té hořící posteli v novinách. Pozorujeme, co lidé kolem nás dělají, ale nevíme, proč to dělají. Jestliže naše vlastní skutky jsou záhadou, o kolik potom skutky druhých? Proč si lehl do hořící postele? Byl opilý? Nemocný? Byl to sebevrah? Byl slepý? Byla mu zima? Byl to cvok? Nebo měl jenom zvrácený smysl pro humor? Nebo co? Já nevím. Je těžké soudit a tak málo o tom vědět. Ale stejně klidně soudíme. Samozřejmě. Jenže kdybychom se soudů aspoň občas zřekli, třeba bychom se měli radši.

Bůh, stojí psáno, varoval své první děti, Adama a Evu. Řekl jim to jasně. Nejezte tamto ovoce - budou z toho maléry. Dál už to znáte...

A část toho příběhu je v téhle knize. [1]

JESTLI JSTE, nebo jestli jste někdy byli majiteli psa, nečtěte, opakuju NEČTĚTE teď dál. Přeskočte na další kapitolu. Protože když si přečtete, co teď bude následovat, budete z toho nešťastní. (Ne všechno v této knize je určeno všem, dejte na mě.)

Jestli ale psa nemáte a mít nechcete, tak si musíme promluvit. To, co teď vyslovím, bude za mlčenlivou menšinu, jejíž stanoviska se v novinách nikdy neobjeví. Je to zcenzurováno ze strachu, že by to urazilo psí svět.

Já žádné zvíře doma nemám. Žádné. Ani psa, ani kočku, ani ptáka, ani rybičku. Přesto jsem celkem odpovědný občan, na veřejnosti se chovám slušně, platím daně, někdy zajdu do kostela a jsem laskavý jak na děti, tak na staré lidi. Mám rád své blízké a oni mají rádi mě. Ale zvířata v bytě - na to nejsem. A speciálně nemám rád psy.

Jednou jsem to řekl na takové velké večeři. Řekl jsem, že nemám rád psy. Řekl jsem to vlastně trochu víc nahlas, než jsem měl v úmyslu, ale opravdu jsem nechtěl nějaký malér. Já vím, jaké ohledně psů panuje veřejné mínění.

Nastalo takové ticho, až mi zvonilo v uších. Nemohl jsem na sebe víc upozornit, ani kdybych vylezl na židli a vykřikl: "MÁM VZTEKLINU!" Dodnes se mi řada z tehdejších přítomných zdaleka vyhýbá.

Tedy snad se nevyžaduje, že abyste byli dobrými lidmi, tak musíte mít v domě psa. Bible neříká: "Budeš míti psů ve svém příbytku a budeš požehnán." V Bibli se toho o domácích mazlíčcích vlastně moc neříká. O psech se nezmiňuje ani Deklarace nezávislosti, Ústava ani text přísahy vlajce. Bez psa se člověk klidně dostane do nebe nebo může být zvolen do veřejné funkce.

(Ale možná ne za prezidenta. Všimli jste si, že všichni prezidenti mají psa? Vždycky je nějaký "první" pes. Nebo dva či tři. Nejspíš musíte mít psa - když chcete být prezidentem. Pořád ještě láskyplně vzpomínám na starého Lyndona Johnsona, jak bral své beagly za uši, roztočil je a psi štěkali. "Jim se to líbí, dělá jim to dobře," říkal Lyndon. Domnívám se, že svou politiku ve Vietnamu založil na stejných předpokladech, ale to je choulostivé téma a já uhýbám jinam).

Tak co já to vlastně mám proti psům? Hned vysvětlím.

Tak především mám z důvodů, které vysvětlit nedokážu, vrozenou vlastnost, kterou bych nazval "psím magnetismem". Přestože já v blízkosti psů být nechci, je to ke mně přitahuje obrovskou silou. Nejvíc po mně jdou ohromná ošklivá kousavá psiska. A to já ještě zvládnu. Ale vyhledávají mě i všichni ostatní. Takoví ti uslintaní, co šíleně vrtí ocasem, touží být blízko mých rukou a obličeje a olizují, slintají a funí. Já si dělám svoje, ale oni na mě skáčou, šťouchají do mě tlapkou a štěkají jako pominutí. Nikdo jim neřekl, že to mají dělat. Na mou duši. Já si o nic takového neříkám. A ani jim nic takového nedělám.

A pak je tu problém psích hovínek. Do detailů zacházet nebudu, jenom řeknu, že i v téhle oblasti mám takový nějaký magnetismus. Stává se mi to tak často, že bych nejradši chodil po světě s papírovými plínkami na botách. Jednou jsem nasbíral pořádný pytlík dárečků, které na mém trávníku uložil pes od vedle, a pak jsem to opatrně vysypal na sousedově přední verandě. A on do toho hamptnul, když si šel ráno v pantoflích pro noviny. Nevěděl jistě, že jsem to udělal já, ale od té doby svého pejsánka na můj trávník nepouští.

Tak to už by snad stačilo. Jestli jste stejného smýšlení, tak nemusím pokračovat, a jestli ne - můžu si říkat, co chci, a stejně to asi nepomůže.

Další věc, která nepotřebuje moc rozebírat, je, jak lidi se psi mluví. Je mi to trapné. Vážně. Říkám si, co si ti psi musejí myslet. Zvlášť když někdo provádí takovou tu břichomluvu a mluví na psa a pak jiným hlasem za toho psa odpovídá. Víte, co myslím. Jistě jste to slyšeli. Dokonce i psi si myslí, že je to divné. Všimněte si psa, když to někdo dělá. Ani ten pes nevěří vlastním uším. "Nechce pejsánek nabumbat? Kdepak, pejsánek půjde s páníčkem pa."

Víte, že jenom v téhle zemi za rok utratíme za psí žrádlo několik miliard dolarů? Asi dvakrát tolik, než kolik dáme za jídlo pro nemluvňata. Žrádlo pro psy se podílí na prodeji potravin v supermarketech jedenácti procenty. Průměrný supermarket věnuje žrádlu pro psy a psím potřebám více než sto čtverečných stop plochy na regálech. Psí hamburgery, psí jednohubky, psí kuřátka a ňam ňam pro štěňátka a všechno to ostatní. Schválně si někdy všimněte. Celkem tři čtvrtě miliardy kilogramů psího žrádla za rok. A čtyřicet procent všech psů má těžkou obezitu - řekl mi to můj známý veterinář.

Přidejte k tomu cenu těch zvířat, náklady na chov, veterinární péči, léky a vitamíny pro pejsky. Připočítejte výdaje na příslušenství - obojky, misky, vodítka posázená sklíčky, šatečky a psí parfémy. (Ano, parfémy.) Plus výdaje za kosmetické salóny a lopatičky na uklízení hovínek a peníze člověku, který jde s pejskem na procházku a taky psímu fotografovi. Všechno to sečtěte a vyjde vám, že Američané za psy utratí asi sedm miliard dolarů za rok. Sedm miliard dolarů.

Devadesát procent psů si v téhle zemi žije a jí lépe než tři čtvrtiny lidstva.

A většina americkým psů si žije a jí lépe než dvacet tři procent dětí v téhle zemi, které žijí a jedí pod oficiální hranicí chudoby stanovenou vládou.

Proč tomu tak je? Proč máme všechny ty psy a tak pěkně s nimi zacházíme? Protože potřebujeme chránit před ostatními? Protože potřebujeme takovou lásku, kterou si lidé dát nemůžou? Protože se nudíme nebo jsme osamělí nebo jsme v podstatě sentimentální lovci a sběrači? Nebo co? Můj soused, který má dva psy, mým tirádám trpělivě naslouchá a říká mi, že tomu prostě nerozumím. Asi ne.

Vůbec nejlepší pocit jsem ze psů měl v primitivní akahské vesničce v horách severního Thajska. Akehové psy chovají, jako my chováme prasata a drůbež. S kravami zacházejí jako s užitečnými pomocníky, dávají jim jména a v životě by je nenapadlo, že by nějakou mohli sníst. Ale jedí psy. Psi nejsou pro potěšení, psi jsou jednoduše potrava.

Na psy se dá koukat i jinak. [1]

VE MĚSTĚ, kde bydlím, je lavička. Konstrukce je to jednoduchá - tři hladké sloupky ze šedé žuly, každý patnáct centimetrů silný. Deska na sezení je čtyřicet centimetrů široká a přes metr dlouhá. Dvě podpůrné nohy jsou vysoké čtyřicet centimetrů. Zkontroloval jsem to s kompasem, aby to bylo úplně jisté, a můžu vám říct, že lavičku pečlivě umístili tak, že dlouhé strany jsou čelem k východu a západu a konce ukazují na sever a jih.

Tu bytelnou lavici schválně dali na nejvyšší bod nejvyššího kopce v mém městě. Takže když je jasné letní ráno, vidíte z té lavičky do třech stran skoro na šedesát mil daleko.

Na západ záliv Puget - na východ Kaskádové pohoří - na severu univerzita - na jihu sekvoje ční. Se vším tím těšilo mě tu žít.

Tahle slova jsou vyrytá na kraji lavičky a je to epitaf. Protože ta lavička je vlastně náhrobní kámen na hřbitově. A kdyby to šlo, tak vás tam zavedu, abyste si poseděli.

Můžu vám zaručit, že byste se na ní nijak nepříjemně necítili. Zpočátku byste si ani nevšimli, co je to za lavičku. Je na samém konci dlážděné cesty, která se vine hřbitovem, na takovém místě, že vás přímo vybízí k posezení. Nejbližší živou věcí jsou sekvoje, uklidňující svým věkem a rozměry. Je to mohutný a důstojný společník.

Umístění té lavičky, slova do ní vyrytá a záměr s výhledem, to vše napovídá, že kdosi si dal velmi záležet, aby byl ve smrti užitečný. Učinil na rozloučenou tiché a štědré gesto.

Za pětadvacet let, kdy jsem působil jako pastor, jsem se připletl ke stovkám pohřbů - k umírání, které předcházelo a i vlastnímu pohřbívání, které následovalo. S pohřby se nevyhnutelně pojí narcisismus - zahledění do sebe: co já chci na MÉM pohřbu a co já chci, aby udělali s MÝM tělem, a jaký chci nápis na MÉM hrobě. Je to velmi lidské lpění na vlastní totožnosti - dokud dýcháme a dokud se žula nerozpadne. Pomníky, které za sebou na posvátných místech necháváme, mají za úkol oddělit mrtvé od živých i mrtvé od mrtvých. Pro mě jsou náhrobky známkou osamělosti.

Ale ta lavička, o které mluvím - to je něco jiného. Unikát. Žádné jméno, ani konvenční nápis. A žádná data. Jen nevyslovená, otevřená výzva komukoliv, aby se posadil a zamyslel. Na tom hrobě je zvláštní kouzlo tichého společenství, které překonává samotu. Na žádném z hřbitovů po celém světě, které jsem navštívil, jsem nic takového neviděl. Nic tak milého. Ta lavička mi je už po mnoho let duchovním útočištěm. A vím, že nejsem sám, kdo ji používá, protože jsem na ní jednou našel zespodu přilepený vzkaz. Pro mě ne; pro jednu dívku od jednoho zamilovaného muže, který jí bez zábran psal vášnivé verše. (Ne, nemrzí mě, že jsem strkal nos do cizích věcí A vrátil jsem to tam, kde jsem to našel. A vůbec jsem se neschoval do křoví, abych viděl, kdo si pro ten vzkaz jde. Milenci, kteří se tajně scházejí, už takhle mají plno starostí.)

Dvakrát jsem na té lavičce seděl s někým neznámým. Nedokážu vysvětlit proč, ale oba jsme věděli, jak je ta lavička pro toho druhého důležitá a že nás přítomnost jiného člověka těší. Prostě jsme to nějak tušili. Beze slov jsme seděli a hleděli si svého.

A právě na té lavičce jsem letního rána po mých padesátých narozeninách dospěl k tomu životnímu okamžiku, kdy člověk přejde od abstraktního vědomím že všichni lidé umřou, k aktivnímu pochopení, že umřu i já. Já. Fulghum. Nebudu. Dříve nebo později.

Nejenom, že jsem pochopil, že umřu, ale já dokonce odcházel s myšlenkou: "Vždyť je to tak v pořádku.

Spojuju si ten okamžik prozření se zvláštním poklidem té lavičky a s tím, kdo se o ni zasloužil. A přijímám výzvu neznámého dobrodince, abych za sebou také zanechal nějaký dar pro živé - místo zbytečného kusu kamene, označujícího jakousi nemovitost v osobním vlastnictví.

Ta lavička přetrvá staletí. Mnoho lidí na ni usedne a nepomyslí na jméno jejího majitele, ale na bezejmenné radosti tohoto nádherného života, na mystérium smrti a na to, jak je to všechno naprosto neuvěřitelné, a že jaksi, někdy, věci prostě jsou tak, jak by být měly. [1]

"Ach jo" v žádném slovníku ani encyklopedii nenajdeme a málokdy to vidíme napsané. Ale většina z nás ten zvuk vydává každý den. A používá ho celý život.

"Ach jo" je jeden z prvních výrazů, které se dítě naučí.

"Ach jo", nebo něco podobného se užívá od té doby, kdy se objevili lidé. A třeba to bylo to první, co Adam řekl Evě, když si kousl do jablka.

A jí také hned bylo jasné, co tím myslí.

Během historie lidského rodu se objevují a zase mizejí milióny a milióny různých zvuků - tak, jak neustále hledáme cesty vzájemné komunikace. A často ta nejvýmluvnější slova, která používáme, vlastně vůbec slovy nejsou: jsou to jen těsnopisné znaky zastupující složité myšlenky - taková mručení, úpění, supění, mlasknutí a hvízdnutí doprovázená různými výrazy obličeje a pohyby těla: "Hmmm... ehe... mmmmmmm... júúú... hej... těpic... oukej... jjjo... ah... ha... mno..." a skoro nekonečné množství dalších, jejichž význam i způsob psaní jsou písmem na papíře nesdělitelné.

"Ach jo" je velmi vysoko na seznamu drobných slůvek s velkým obsahem.

"Ach jo" říkáme děcku, které spadne, uhodí se do hlavy nebo si přiskřípne prst. Znamená to, že víme, jak to bolí, ale že také víme, že ta bolest přejde a dítě má na to, aby se s ní vypořádalo, vstalo a šlo po svých. A jak se dítě bude učit, nebude muset při každém škrábnutí za rodiči, aby mu to pofoukali - samo už bude vědět, kde najít vlastní obvazy. "Ach jo" je první klín, kterým dítě odháníme k samostatnosti.

Čím jsme starší, čím více máme zkušeností a poznatků, tím lépe rozeznáváme pomíjivou potíž od závažného problému. Tím lépe si uvědomujeme, že něco je na "ach jo", a ne na tísňové volání.

Kdyby mě píchlo na prsou, třeba bych hnal na pohotovost a říkal si: "Panebože, infarkt!" Kdyby měla stejné příznaky moje doktorka, nejspíš by si řekla: "Ach jo, to budou větry," vzala by si antacid a věnovala se své práci.

Co je pro mě poslední škytnutí mé staré dodávky, je pro mého mechanika odstranitelný problém s elektřinou. "Ach jo, vy tady máte zkrat v zapalování."

Dokonce můžeme mít podobný pocit i u věcí, které opravit nejdou. Už od malička známe písničku Komáři se ženili a co se stane, když se komáři opijou. I ve školce nám tyhle věci připomínají. Víme, ať děláme, co děláme, nakřápnuté vajíčko dohromady nedáme. Vím toho dost o smrti - často jsem jí nablizku v nemocnicích a na hřbitovech. A tak až uvidím, že se blíží moje vlastní smrt, třeba jenom řeknu "ach jo".

V tomto smyslu je "ach jo" stav mysli. Je to celá filozofie. Nabádá nás, abychom čekali nečekané a také počítali, že se s tím budeme muset nějak vypořádat, protože k nečekanému dochází skoro pořád. "Achjoáci" nejenže jaksi čekají překvapení, ale oni s ním počítají, jako by překvapení bylo atributem životaschopnos- ti.

"Ach jo" v sobě zahrnuje "Nic se neděje, jedeme dál", "Co teď?", "Nikdy nevíš, co se stane příští minutu", "Tak to bychom měli", "Držte si klobouky, pojedeme z kopce", "Lážo plážo", "Zítra je taky den", "Šlehačku zpátky neodšleháš" a "Za sto let už to bude úplně jedno".

"Ach jo" je více než jen momentální reakce na malé problémy. "Ach jo" je postoj - úhel pohledu na vesmír. Je součástí rovnice, která stručně vyjadřuje můj náhled na podmínky existence:

"hmhm" + "noné" + "ach jo" + "ale bóže" = "aháá!" [2]

Jednou jsem sehrál přátelské intelektuální hokejové utkání s rabínem. Snažili jsme se najít jediné slovo, které by shrnovalo lidskou moudrost. Rabín se vytasil s hebrejským slovem "timšel". To slovo je z nejstaršího příběhu společné četby nás všech - z Genesis, knihy počátku.

Po vyhnání z rajské zahrady měli Adam a Eva dva syny. Starší se jmenoval Kain. Byl to první člověk, který se nenarodil v ráji.

Kain rostl, obdělával půdu a své první plody chtěl obětovat Bohu. Jehova oběť nepřijal a vysvětlil Kainovi, že se zaplétá se zlem - číhalo za dveřmi. "Jenže," pokračoval Jehova, "ty nad zlem můžeš zvítězit a budeš žít plným životem."

To je stěžejní věta - to poslední, co Jehova Kainovi říká.

"Můžeš nad zlem zvítězit a žít plným životem."

Klíčové slovo je hned to první, sloveso můžeš.

V hebrejštině "timšel".

To slovo učence a teology trápí už velice dlouho. Je uprostřed pasáže, která je považována za jedno z pěti nejobtížnějších míst v celém Písmu - nejobtížnějších na překlad i porozumění. V daném kontextu může toto slovo nabývat různých významů, a zvláště to platí na ten rozhovor mezi Jehovou a Kainem.

Timšel se překládalo jako "musíš", což je příkaz, nařízení. Timšel také překládali jako "určitě", což implikuje předurčení. Timšel dokonce překládali jako "nesmíš", z čehož cítíme beznadějnou závislost. Ze všech těchto interpretací vyplývá vztah k Bohu, který mnoho svobody neposkytuje.

Můj přítel rabín se domnívá, že praktické poselství té pasáže v Písmu se týká životaschopnosti - sděluje nám to "nebuď mrtvý" nebo "nebuď jen trpnou obětí - žij - buď aktivní". Rabín to chápe jako upřímnou radu: se zlem to není jednoduché - opravdu bys s tím měl něco udělat.

Stačí to dovést o krůček dále - když by člověk něco udělat měl, tak to udělat může.

Překládat timšel jako "můžeš" znamená použít slovo, z něhož vyplývá možnost volby. Tady nejde o teologické hraní se slovíčky. Rozhodně se dá tvrdit, že lidé přinejmenším jednají, jako by správná interpretace slova timšel byla "můžeš" - jednáme, jako bychom osud měli ve svých rukou.

Můžeme si myslet cokoliv a věřit čemukoliv, ale náš příběh se skládá z toho, co jsme skutečně udělali.

Člověk nemusí být teolog ani patřit k nějaké konkrétní náboženské skupině, aby se k této debatě připojil, ale k otázce "co je v životě možné" se každý vyjadřuje tím, jak vlastně žije. Každý člověk tak či onak touto pravdou žije.

V moderní angličtině timšel jednoduše znamená "možná".

Možná. To je to naše slovo.

Ta nejmoudřejší odpověď na zásadní otázky.

Slovo, které nám ukazuje na otevřené dveře a široké obzory.

Nemyslím, že smysl života je nějaká hádanka, kterou je třeba vyřešit.

Život prostě je. Já jsem. Stát se může cokoliv.

Zato si myslím, že mohu svůj život obdařit smyslem.

Nejistota je vlastně požehnání.

Kdyby mi všechno bylo úplně jasné, trávil bych život v hrozných úzkostech a bál bych se, že se ztratím. Ale protože všechno a cokoliv je vždycky možné, zázrak nikdy není daleko a divy stále přicházejí.

Věřím, že lidskou svobodu lze vyjádřit jedním slůvkem, které slouží jako cihlička přidržující dveře existence dokořán - možná. [3]

Léto roku 1959. Hotel u řeky Faether nedaleko města Blairsden v pohoří Sierra Nevada v severní Kalifornii. Výletní místo. A já jsem právě vyšel z univerzity a mám zaměstnání, které obnáší dělat večer recepčního a přes den pomáhat v koňských stájích. Majitel a ředitel je švýcarský Ital a má evropské představy o pracovních podmínkách. Moc spolu nevycházíme. Já si o něm myslím, že je fašista a chce zaměstnávat vesničany, kteří vědí, kde je jejich místo, a on mě považuje za příklad toho, jak se to s demokracií může přehnat. Je mi dvaadvacet a nenechávám si své názory pro sebe. Jemu je dvaapadesát a moc vlastních názorů nemá.

Jeden týden dostávali zaměstnanci k obědu každý den to samé. Dva buřty, kopec zelí a okoralé housky. A aby k urážce přidali ještě příkoří, náklady na stravování nám odečítali z platu. Zuřil jsem.

V pátek toho příšerného týdne jsem byl asi v jedenáct večer ve službě na svém místě a právě přišel do práce noční hlídač. Šel jsem si něco zobnout do kuchyně a uviděl tam vzkaz kuchařovi, že zaměstnanci mají mít buřty a zelí na jídelníčku ještě další dva dny.

Tak to je vrchol. Já už tady nebudu! Lepší publikum jsem neměl, a tak jsem to vysypal na nočního hlídače Sigmunda Wollmana. Prohlásil jsem, že už toho mám po krk; že nandám na talíř buřty a zelí, půjdu vzbudit majitele a hodím mu to do ksichtu. Už mám toho blafu dost a dělá se mi z něj špatně, uráží mě to a nikdo do mě nebude celý týden cpát buřty a zelí a ještě si za to ode mě brát peníze, a kdo si ten člověk vůbec myslí, že je, a copak se dá žít z buřtů a zelí a vůbec - je to neamerické a já nemám buřty a zelí rád tolik, abych to, proboha, snesl třeba jen jeden den a po celém hotelu to smrdí a ty koně jsou stejně herky a hosté jsou idioti a já se sbalím a jedu do Montany, kde nikdo o buřtech a zelí v životě neslyšel a nedávali by to ani prasatům. Něco v tom smyslu. Ještě dnes mě to rozčiluje.

Takhle jsem běsnil asi dvacet minut a je zbytečné, abych to tady teď opakoval. Představu máte. Hlasitost mého monologu byla nastavená naplno, navíc jsem to podmalovával boucháním plácačkou na mouchy o pult, kopáním do židlí a sakrováním. Volání do zbraně, po svobodě, odborech, povstání a aby pracující masy přervaly své okovy.

Sigmund Wollman, noční vrátný, při mém výbuchu tiše seděl na své židli, kouřil a pozoroval mě zarmouceným pohledem. Dejte loveckému psovi oblek a kravatu a máte Sigmunda Wollmana. On má dobrý důvod, aby se tvářil zkormouceně. Přežil Osvětim. Tři roky. Je to německý Žid. Vyzáblý a hodně kašle. Rád býval při noční šichtě sám - měl čas přemýšlet, měl klid a pokoj a především mohl do kuchyně dát si gáblík, kdykoliv se mu zachtělo - mohl se třeba přecpat buřty a zelím. Pro něj to byly hotové hody. A co víc - v noci kolem není nikdo, kdo by mu říkal, co má dělat. V Osvětimi o takových chvilkách snil. Jediná osoba, kterou v práci vídá, jsem já - jsem noční narušitel jeho snu. Naše směny se o hodinu překrývají. A zase tu otravuju. Hlasitá bojová jednotka o síle jednoho muže.

"Už jsi, Fulčume, skončil?"

"Ne. Proč?"

"Poslouchej, Fulčume. Poslouchej mě, poslouchej mě. Víš, co s tebou není v pořádku? Nejde o buřty a zelí a nejde o šéfa, o kuchaře ani o tohle místo.

"Tak co se mnou není v pořádku?"

"Ty si, Fulčume, myslíš, že všechno víš, jenže nerozeznáš rozdíl mezi nepohodlím a problémem.

Když si zlámeš vaz, když nemáš co jíst, když ti hoří dům - tak to je problém. Všechno ostatní je nepohodlí. Život je nepohodlný. Život je hrbolatý.

Nauč se rozlišovat mezi nepohodlím a skutečnými problémy. Dožiješ se vyššího věku. A taky nebudeš tak otravovat lidi. Dobrou noc."

A gestem, jímž mi žehnal a zároveň mě propouštěl, mě poslal spát.

Málokdy v mém životě mě pravda udeřila mezi oči s takovou silou. O několik let později jsem japonského zen budhistického kněze slyšel popisovat okamžik osvícení a věděl jsem přesně, co tím myslí. Za temné noci tam v hotelu u Faether River mě Sigmund Wollman kopl do zadku a zároveň otevřel okno v mé mysli.

Už po třicet let, když nastane nějaké napětí a krizová situace, když mě něco tlačí ke zdi a já se ve vzteku chystám udělat nějakou hloupost, objeví se mi před očima zkormoucený obličej a zeptá se: "Tak, Fulčume. Je to problém nebo nepohodlí?"

Považuju to za Wollmanův test pravdivosti. Život je hrbolatý. A hrbolek na silnici a hrbolek v prsu to není totéž. Člověk by se to měl naučit rozlišovat. Dobrou noc, Sigu. [3]

Znám pár lidí, kteří vydávají spoustu světla. Je to tím, že sami hodně světla vstřebali. Přímo září. Samozřejmě to není světlo, jaké byste mohli vidět na vlastní oči. Ale my hodně částí světelného spektra vidět nemůžeme. Přesto pociťujeme důsledky jeho existence. Předpokládá to dívat se trochu jinak.

Dívat se tak znamená vidět. Vidět znamená prozřít. Prozřít znamená pochopit. Pochopit znamená vědět. Vědět znamená něčím se stát. Něčím se stát znamená žít naplno. Žít naplno znamená dávat smysl. A dávat smysl znamená stát se světlem. A stát se světlem znamená být milován. A být milován znamená hořet. A hořet znamená existovat. Tma a světlo. [2]

Literatura:

[1] Fulghum, Robert: Už hořela, když jsem si do ní lehal. Odeon, Praha 1993 (překlad originálu: It was on Fire When I Lay Down On it, Villard Books, New York 1989)

[2] Fulghum, Robert: Ach jo. Odeon, Praha 1993 (překlad originálu: Uh-Oh, Villard Books, New York 1991

[3] Fulghum, Robert: Možná, možná ne. Odeon, Praha 1993, (překlad originálu: Maybe (Maybe not), Villard Books, New York 1991)

[4] Fulghum, Robert: Od začátk do konce, Naše životní rituály. Argo, Praha 1995 (překlad originálu: From Beginning to End, Random House - Villard Books, New York 1995)

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci