Paul Simon a Arthur Garfunkel

zpracoval: Jiří Svršek materiály zapůjčil: Miloš Pokorný

Paul Simon se narodil 13.10.1942 a Arthur Garfunkel 5.11.1942 v New Yorku, údajně jen tři ulice od sebe. Chodili zřejmě spolu i do školy, kde se v jedenácti letech spřátelili při školním představení Alenky v říši divů. Chodili spolu na atletiku a občas za doprovodu Simonovi kytary společně zpívali.

Za "největší hřích" mládí považují malou desku, na kterou roku 1957 pod pseudonymem Tom a Jerry nazpívali Simonovu písničku Hey School Girl. Sto tisíc prodaných desek z nich zpěváky sice neudělalo, ale vyneslo jim spoustu peněz. Hudba však pro ně byla spíše nezávazným koníčkem, protože oba měli vyhraněné zájmy a dobře se učili. V následujících letech se vídali méně. Paul šel studovat anglickou literaturu na univerzitu v New Yorku a často jezdil do Evropy. Art na columbijské univerzitě studoval architekturu a matematiku. Říká se, že i v této době spolu občas vystupovali v písníčkářských klubech.

Arthur Garfunkel měl velmi blízko folkové skupině Kingston Trio, zatímco Paul Simon obdivoval Joan Baezovou. Nakonec je to oba přivedlo do Greenwiche Village. Kolem bazénu na Washingtonově náměstí, sedávali o nedělích s kytarami lidoví písničkáři. Paula Simona nejvíce ovlivnili Dave Van Rock a Tom Paxton. "Začal jsem se snažit, aby mé písně něco říkaly," hovoří o této době. Zároveň si však uvědomil, že v Greenwiche Village svět nepozná. Vydal se proto do Evropy a mnoho času strávil v Londýně. Pln zážitků z pařížského léta roku 1963 napsal doma na podzim písně, které později vyšly společně s přejatým repertoárem jiných lidových zpěváků na prvním společném albu Simona a Garfunkela Wednesday Morning, 3 AM.

Garfunkel ještě studoval, ale pravidelně si už se Simonem psali a rozmýšleli úpravy některých skladeb pro dva hlasy. V září 1963 se Garfunkel vrátil z kalifornských prázdnin do New Yorku, právě když Simon dopsal skladbu Sparrow (Vrabec). Garfunkelovi se skladba natolik líbila, že ji ihned zaranžoval a večer ji spolu se Simonem zpíval v kavárně Folk City.

"Kdo bude milovat malého vrabce?" ptá se Simon v této písni. "Kdo mu pomůže? Kdo ho nakrmí?" Simonovým obrazům čas ubírá metafory a přidává složitosti, více nálad, rozpory, stále ostřeji vyhraňované pouhým řazením událostí. Hned v další písni Bleecker Street se objevuje téma nedostatku porozumění:

Simon se projevuje již jako básník města, snad ještě více zaujatější New Yorkem, než Bob Dylan. New Yorku náleží hrdina písně A Poem on The Underground Wall, který číhá na okamžik samoty a osvobozuje se od svých pocitů tím, že "hluboko do reklamních plakátů vyryje báseň o jednom slově."

Základní nápad a melodii písně The Sound of Silence, která brzy vstoupila do povědomí širší veřejnosti, měl Simon již v listopadu, ale dopsal ji definitivně až 19.února 1964. Simon se v ní dotýká ústředního tématu své tvorby, samoty. Toto téma nezvolil náhodou. Vyrostl v New Yorku, kde vnímal samotu lidí na každém rohu.

V dubnu pak složil čtvrtou píseň, Wednesday Morning, 3 AM. Píseň je o pocitech muže, odsouzeného do vězení, který ví, že se naposled dívá do očí své lásce. Tato píseň dala název celému albu. Dříve, než album vyšlo, pobýval Simon několik týdnů v Anglii a vydal tam první a nadlouho jedinou sólovou LP desku Paul Simon Songbook.

Album Wednesday Morning, 3 AM nemělo v roce 1965 větší úspěch než jiná alba městských skupin a jednotlivců. Zatímco Simon a Garfunkel odjeli do Londýna, producent Tom Wilson, který přece jen poslouchal citlivěji než ostatní, vybral z alba jednu nahrávku, přitočil k ní baskytaru, dvanáctistrunnou elektrickou kytaru a bicí nástroje a společnost Columbia vydala tyto skladbu The Sound of Silence jako singl. Z desky se stal americký bestseller a nabízené honoráře přesahovali 4 tisíce dolarů za koncert.

Velmi rychle následovalo stejnojmenné album The Sound of Silence, kde s výjimkou jedné instrumentální skladby všechny ostatní skladby pocházely od Simona. Britští interpreti si z nich a z dalších jeho písní začali vybírat skladby pro svá alba a singly. Skupina Bachelors například udělala hit ze skladby The Sound of Silence k nemalému zklamání autora.

Ve Spojených státech se společnost Columbia postarala o nejvýnosnější využití všech nahrávek, které se mohly stát hity. Začala se odvíjet série singlových úspěchů. Skladba Homeward Bound získala 5.místo, následovaly skladby I'm A Rock (3), Dangling Conversation (25), A Hazy Shade of Winter (13), At the Zoo (16), Scarborough Fair (11), Mrs. Robinson (1), The Boxer (4) a konečně v roce 1970 Bridge Over Troubled Water (1), Cecilia (1) a El Condor Pasa (11).

Po prvních dvou albech vydali Simon a Garfunkel alba další, Parsley, Sage, Rosemary and Thyme (1967), Graduate (1968) a Bookends (1968). Následovala téměř rok a půlroční odmlka a na jaře roku 1970 zaznamenal největší úspěch singl Bridge Over Troubled Water a stejnojmenné album, které okamžitě ovládlo všechny žebříčky nejpopulárnějších písní.

Simon ve skladbě Bridge Over Troubled Water vyjadřuje hluboké porozumění pro lidi ztracené ve společnosti. Simon ví, že oni sami za svůj stav většinou nemohou. Věří v základní lidské východisko, v pomocnou ruku přítele.

Paul Simon a Arthur Garfunkel se téměř neobjevili v televizi a měli jen minimální reklamu. Koncertovali jen zřídka a to většinou v klubech nebo na amerických univerzitách. "Studentské prostředí je pro nás ideální. Několik tisíc posluchačů, mikrofony přinejhorším průměrné, a hlavně je to beze zmatků. Můžete s tím publikem mluvit, a vůbec... propojit se."

I přesto byli Simon a Garfunkel v celoamerickém prodeji desek za rok 1968 druzí za skupinou Monkees. Přitom za více než sedm let Simon nesložil více než čtyřicet písní.

Každé jejich album je vysoce kvalitní. Simon si dal laťku hodně vysoko. Své skladby vytvářel s obtížemi ze svých nálad a přemýšlení. K dokonalému vyjádření prostých pravd se složitě propracovával. Jeho písně působí srozumitelně, přesně a celistvě. Nevznikali však bez té božské uvolněnosti, jaká byla vlastní třeba Beatles, Bee Gees nebo Bobu Dylanovi.

"Nejsem schopen dělat tam, kde mne každou chvíli někdo vyrušuje. Dokážu komponovat na jediném místě - doma. Je to věc prostředí a zvyku. Já mám rád, když věci kolem mne chodí ve vyježděných kolejích. Když píšu doma a práce mi zabere řekněme deset dní, tak tři padnou na to, abych se odreagoval a soustředil."

O vzniku skladby I'm A Rock napsal: "Žil jsem tehdy bez jediného přítele. Ne, že by se nějaký nenašel, prostě jsem tak žil, sám pro sebe. Nestýkal jsem se vůbec s nikým. Nebyl to špatný rok. Liduprázdný, ale hezký. Když už se chýlil ke konci, najednou cítím - tak a dost! Okamžitě musím jít ven a obejmout prvního, koho potkám... Člověk ze sebe nemůže na celý život udělat osamělou skálu. Trvalo mi to rok, protože jsem se sebou chtěl nejdřív něco udělat a pak se teprv vrátit mezi lidi. V tom klidu totiž všechno vnímáte daleko ostřeji. Bylo to jako náboženské rozjímání. Když jsem s tím skončil, byl jsem klidný a ničeho se nebál. Ani jsem si nelámal hlavu takovými věcmi jako jestli mne lidé budou mít rádi nebo ne. Byl jsem to prostě já."

Několikrát se Simonovi stalo, že nebyl dlouho schopen cokoliv napsat. Tak tomu bylo i před očekávaným albem Bookends. "Dlouho jsme to dávali dohromady, protože jsme si teprve upřesňovali názory na spoustu věcí... Když mě nic nenapadá, mlčím."

Před vydáním alba Bookends a LP deskou instrumentálních skladeb a písní z filmu The Graduate dosáhli Simon a Garfunkel svého vrcholu v albu Parsley, Sage, Rosemary And Thyme, zejména ve skladbě Scarborough Fair/Canticle. Jeden řádek z jejího začátku dal název i celému albu.

Are you going to Scarborough Fair:
Parsley, sage, rosemary and thyme.
Remember me to one who lives there.
She once was a true love of mine.

Až půjdeš na trh do Scarborough,
petržel, šalvěj, kmín s rozmarínou,
pozdravuj mi tu, co tam žije,
kdysi to byla má jediná láska.

Melodii i námět si Paul Simon vypůjčil z lidové anglické písně. V této skladbě se uplatnila jak Simonova citlivost, tak spolupráce s Artem. Základ je v textu. Simon se drží jednoduché původní představy o vytoužené dívce a klidném životě na venkově, ale k základnímu textu přidává druhý, zcela samostatný, zpočátku téměř nepozorovaně. Začíná přírodními obrázky, ale postupně navozuje stále více představu vojenského ležení.

Na povrch vyplouvá myšlenka skladby. Lidský sen o štěstí je odedávna ničen vojáctvím, jednoduše, samozřejmě a neodvolatelně. Hlasové prolínání s textovým nejen ladí, ale zároveň zdůrazňuje rozpor. Téma vojenského tábora zpívá Artur Garfunkel svým jemným, zastřeným tenorem. Píseň dostává další rozměr, svůj nejvýraznější rozpor, kdy melodický zpěvný vznos a čistota jsou postaveny proti přízemní realitě.

Paul Simon se zdaleka nevyjadřoval k aktuální skutečnosti. Jeho písně si studenti nezpívali na protestních pochodech. Na rozdíl od Boba Dylana, který se vyjádřil písněmi a mimo ně se zdráhal říci cokoliv určitého o současných událostech, Paul Simon s novináři hovořil vždy jasně: "Citově jsem proti vojákům. Rozumově si uvědomuji, že jsou jen součástí mezinárodní politické hry. Přál bych si, abychom je nemuseli mít... Lidé prostě chtějí žít v míru a je jim jedno, před čím je hájí ten, kdo tam přijede a střílí do nich."

Na závěr celého alba přichází jedna z nejpůsobivějších protiválečně zaměřených nahrávek. V pianissimu začínají Simon a Garfunkel zpívat známou německou píseň Silent Night z první poloviny minulého století. Hlas zpravodaje sílí a tiché zpívání o novorozeněti, které přišlo spasit svět, musí nakonec ustoupit tragédiím, vraždám a vojenským přepadům. Album Parsley, Sage, Rosemary and Thyme bylo věnováno americkému komikovi Lennymu Brucovi.

Hledání Ameriky, jejího pravdivého obrazu, je obsahem první strany alba Bookends. Aniž si to Simon možná uvědomil, dostál přece jen svým univerzitním předsevzetím a napsal román, asi patnáctiminutový hudební román z amerického života.

Krátká předehra uvádí hlavní téma (Bookends Theme). Čtyři následující písně vlastně tvoří uzavřený životní běh, dětství, zamilování, manželství a stáří. Všemi čtyřmi písněmi prostupuje strach ze samoty a z nedostatku vzájemného chápání. V první skladbě Save The Life of My Child přihlížejí zvědavci nářku matky, jejíž chlapec sedí na římse a chystá se skočit.

Ve skladbě America tušíme počátky nesouladu.

Skladba Overs začíná otázkou:

Skladba Old Friends nám připomíná, že bolestnou otázku důchodců nelze zodpovědět jen samotnými penězi.

Tony Palmer ve svém seriálu z dějin rockové hudby v britském časopisu Observer napsal: "Tyto písně jsou pavučinovým předivem smutku a touhy, tak silným a jemným, jako vylíčené příběhy. Mají důstojnost, vnitřní rovnováhu a křehkou krásu a to vše jim dodává závažnost." Simonovy písně naplňují smysl poezie v tom, jak své pravdy vyzpívají překvapivě, ostře, nezaměnitelně a z mnoha stran, vždy s korunou citového, zábleskového poznání.

Uvnitř Simonových textů nalézáme lyrické příměry, hovorovou řeč, úvahy a řečnické otázky. Smysl každého slova je dotvářen melodií, doprovodem a pěveckým podáním obou tvůrců. Na Simonových deskách se objevuje celý orchestr, zejména smyčcové nástroje. Simonův způsob hry na kytaru není technicky výjimečný. Občas je ovlivněn silným vzorem, jako je tomu ve skladbě Mrs. Robinson, kde jeho vzorem byl Bert Jansch.

Americký spisovatel Joseph Heller se při popisu poručíka Natelyho, hrdiny svého románu Catch-22 (Hlava 22) nevědomky trefil do jejich povahových rysů: byli na světě dvacet let a ještě netrpěli patologickými stavy nenávisti nebo neurózy. Režisér Mike Nicols si už při spolupráci na filmu The Graduate v roce 1968 oba vybral do filmového přepisu románu Hlava 22. Simonova role byla pro přílišnou délku filmu škrtnuta. Garfunkel výtečně zahrál Natelyho. Jejich duo nemohlo kvůli natáčení filmu téměř rok vystupovat. Garfunkel trpěl nesoustředěností a nechápal například píseň Bridge Over Troubled Water a dokonce ji nechtěl zpívat. Zde se někde datuje počátek jejich rozchodu v roce 1970.

Arthur Garfunkel zůstal u filmu a jen občas nahrával sólové desky. Někteří prorokovali také konec tvorby Paula Simona. Simon však v 70.letech zhudebnil řadu vynikajících básní, které jsou pozoruhodné svojí jemností obrazů a přirovnání. Téma samoty neopustil. Jen niternou bolest vystřídala jakási nostalgie. Již z písně The Only Living Boy in New York, napsané koncem 60.let, je patrný onen lehký úsměv, zatímco v srdci panuje hluboký žal.

Paul Simon vydal několik samostatných desek a vrcholu dosáhl v roce 1975 svým sólovým albem Still Crazy After All These Years, za které v roce 1976 dostal cenu Grammy. Tehdy prohlásil: "Mám-li být naprosto realistický, tak si upřímně myslím, že úspěch Simona a Garfunkela už nezopakuji. Doufám ale, že se mi podaří být mnohem lepším autorem, než jsem býval, když jsem psal pro Simona a Garfunkela."

Simon je ve svém samostatné tvorbě otevřenější, vrací se ve svých písní do svého dětství v rodném městě, zpívá o svých trochu nešťastných láskách, o lidských typech, které pozoroval kolem sebe. Jeho vyzrálá a dokonalá poezie spočívá v jednoduchosti. Jeho verše působí dojmem, jako by si je autor poznamenal letmo na okraj papíru, ale ve skutečnosti je jejich jímavá prostota a lyrická upřímnost výsledkem zralého básnického umění. V písních I Do It for Your Love a You're so Kind je Simon nenapodobitelný.

Jeho sólová tvorba je představována alby The Paul Simon Song Book (1964), Paul Simon (1972), There Goes Rhymin' Simon (1973), Live Rhymin' (1974), Still Crazy After All These Years (1975), Greatest Hits, Etc. (1977), One-Trick Pony (1980), Hearts and Bones (1983). V letech 1986 a 1987 dostal dvakrát cenu Grammy za své album Graceland (1986), což byla událost ojedinělá a široce diskutovaná. Všechna tato alba byla vydána firmou CBS.

Průřezem jeho sólové tvorby je dvoualbový chronologický výběr Negotiations And Love Songs 1971 - 1986 (1988). Úvodní dvě písně jsou z alba Paul Simon a obě se vracejí do dětství. Skladba Mother and Child Reunion (Shledání matky s dítětem), nahraná v Kingstonu ukazuje Simonovu lásku k jamajskému reggae, kdy v 60.letech Jamajku navštívil. Skladba Me And Julio Down By The Schoolyard (Já a Julio na školním dvorku) vypráví příběh kluka, který utekl z domova, protože ho otec chtěl dát do polepšovny. Následují čtyři písně z alba There Goes Rhymin' Simon (Simon jde a rýmuje si). Skladba Something So Right (Něco tak jak má být) s příměrem Čínské zdi k jeho vlastní, neviditelné duchovní zdi, ukazuje autorovy intelektuální pochybnosti. Skladba St. Judy's Comet (Kometa svaté Judity) s příznačnou něhou spojuje autobiografická fakta s každému srozumitelnou ukolébavkou. Obsahem skladby Loves Me Like a Rock (Miluje mě nade vše) je láska matky od dětských let až po kandidaturu na prezidenta. Pro Simonův styl této doby je asi nejpříznačnější skladba Kodachrome.

V trojici následujících skladeb skladba Have A Good Time představuje Simona jako zpěváka s jadrným nasazením. Skladba 50 Ways to Leave Your Lover (50 způsobů jak opustit milou) je známá také z podání Pavla Bobka s překladem Michala Žantovského. Nejsilnější skladbou je titulní skladba alba Still Crazy After All These Years (I po těch letech pořád zblázněný), kde Simon za vydatné pomoci saxofonisty Mikea Breckera zpívá o náhle oživené vzpomínce na dávnou lásku.

Počínaje skladbou Late In The Evening (Pozdě odpoledne) z filmového alba One-Trick Pony (Poník, co uměl jediné číslo) se stává Simonův repertoár zamyšlenější, trpčí, místy sarkastický. Filmový příběh rozvedeného stárnoucího muzikanta, který si bere s sebou na zájezdy svého syna, je realitou autorova života. Simon v té době netuší, že jej v budoucím dalším manželství s Carrií Fisherovou čeká stejný nezdar.

Ani prodejní nezdar singlu Slip Slidin' Away (Vytrácíme se) z roku 1977 neodradil Simona od zařazení této skladby do tehdejšího i tohoto výběru. Vyjadřuje lásku ke svému synovi, k manželce i milostný příběh svého přítele a strach z času, který nás postupně obrušuje.

Titulní skladba Hearts And Bones (Srdce a kosti) uvádí tři písně z předposledního studiového alba, jehož námětem je putování dvojice milenců, námětem, který je znám nejen ze Simonovy, ale také z Kristoffersonovy nebo Cohenovy minulosti. Skladba Train In The Distance (Vzdálený vlak) je ústředním bodem dvojalbového výběru, kde tématem je jedna z porozvodových klasických situací.

Skladba Rene And Georgette Magritte With Their Dog After The War (Rene a Georgetta Magrittovi se svým psem po válce) se řadí ke skupině skladeb, ve kterých Simon občas vyjadřuje symaptie k umělcům a sportovcům.

Závěrečné tři nahrávky jsou z alba Graceland (Zaslíbená země), které dalo podnět ke stejnojmennému turné s mnoha jihoafrickými černými hudebníky a pěveckou skupinou Ladysmith Black Mambazo. Skladba Diamonds On The Soles Of Her Shoes (Diamanty na podrážkách jejích střevíců) byla natočena s vokální mužskou skupinou, která zpívá zásadně bez doprovodu. V začátku se Simonem zpívá i sólista skupiny Joseph Shabala. Za perkusemi sedí senegalský bubeník Yossou N'Dour, jedna z největších hvězd současného afropopu. You Can Call Me Al (Můžeš mi říkat Al) vyšla jako singl coby upoutávka k celému albu Graceland. Titulní skladba alba Graceland (Zaslíbená země) jako tečka za albem je jednou z nejhezčích hudebních poct Elvisu Presleymu, jehož usedlost v Memphisu nesla název Graceland na vstupní bráně. Ve sboru si zazpívali také Everly Brothers, idoly z konce 50.let, pravzory pro Beatles a Simona s Garfunkelem.

Literatura:

[1] Vejvoda, Jiří - Novotný, František: Víc než jen hlas. Práce, Praha 1980

[2] Černý, Jiří: Hvězdy tehdejších hitparád. Panton, Praha 1989

(c) 1997 Intellectronics


časopis o přírodě, vědě a civilizaci