Richard I. se narodil 8.září 1157 v Oxfordu jako třetí syn Jindřicha II. a Eleonory z Poitou. K Anglii neměl téměř žádný citový vztah, velmi však byl závislý na své matce, které patřila Akvitánie. Proto když král odkázal Anglii a Normandii jemu, ale Akvitánii jeho mladšímu bratru Janovi, rozzuřil se, protože si na této provincii zakládal více než na zbytku království. Už v roce 1173 se účastnil vzpoury proti svému otci a znovu povstal roku 1189 a složil francouzskému králi za všechny pevninské země svého otce manskou přísahu. Jindřich II., sevřený Filipem Augustem v Mans, musel z hořícího města uprchnout. Na útěku ho pronásledoval jeho vlastní syn Richard. Roku 1189 v Chinonu zemřel a králem se stal Richard. Někteří mu přezdívali "Lví Srdce", ale např. Périgorďan Bertrand z Born ho nazýval "Richard Ano a Ne".

Richard nestrávil za celý svůj život v Anglii ani celý rok a dokonce se naskýtá otázka, zda vůbec uměl anglicky. Ihned po své korunovaci, která se konala ve Winchesteru 3.září 1189 se začal připravovat na křížovou výpravu. Správu Anglie svěřil Vilémovi de Longchamp, biskupu elyskému.

Ač navenek byl s Filipem Augustem přítel, ve skutečnosti byli tajní sokové. Po zastávce na Sicílii mezi nimi začaly spory. Richard ztratil mnoho času čekáním na malé loďstvo, které pro něho muselo připravit Pět přístavů (anglicky dosud tradičně Cinque Ports). Těchto pět přístavů - Hastings, Dover, Sandwich, Hythe a Romey - mělo pro vojenské námořnictvo velký význam. Král propůjčoval baronům Pěti přístavům velké výsady za to, že mu v době války poskytovaly lodě.

U ostrova Kypr byla flotila Richarda I. z velké části zničena. Na Rhodu porazil Izáka I.Komnena, sesadil ho a jeho korunu dal Guy Lesignanskému. Na Kypru se také oženil s Berengarou Navarskou a 8.června 1190 přistál poblíž Akre, které obklíčil.

V Palestině proslul skutky neobyčejné osobní statečnosti, ale zároveň přispěl svým chováním proti ostatním účastníkům výpravy a nevhodným vystupováním k nezdaru celé výpravy. V září pak uzavřel na tři roky mírovou smlouvu se Saladinem a na podzim roku 1192 se připravil na návrat domů.

Na cestě byl bouřemi zahnán k břehům Jaderského moře, odtud šel v přestrojení územím rakouského vévodu Leopolda V., kterého na Východě těžce urazil, ale byl poznán a zajat. Vězněn byl nejprve na hradě Durnsteině, potom byl vydán Jindřichovi VI., tehdejšímu císaři. Anglie se dozvěděla, že její král je zajat, že své vězení dobře snáší v pitkách se svými strážci a že výkupné bude činit sto tisíc liber. Ministři, kteří stále svého nepřítomného krále zastupovali jak nejlépe mohli, chtěli tuto ohromnou částku shromáždit a snažili se roku 1193 rozdělit břímě daní na všechny společenské třídy. Žádali 20 šilinků za jednotku rytířské půdy, čtvrtinu příjmů všech laiků a čtvrtinu světského důchodu kněžstva. Od chrámů pak žádali všechny jejich stříbrné předměty a zlaté poklady a na klášterních řádech výnos ovčí střiže za jeden rok. Normandie musela zaplatit poplatky stejné výše. Získaná částka byla přes tyto tíživé daně příliš malá. Císař Jindřich VI. však svolil, aby král Richard byl dočasně propuštěn na svobodu. V Richardově nepřítomnosti se pokusil zmocnit vlády jeho bratr Jan Bezzemek, ale díky úsilí Huberta Gaultiera, canterburského arcibiskupa, který prokázal, že je stejně dobrý voják jako ministr, byl poražen.

Když se král Richard vrátil do Anglie, uvítali ho londýnští měšťané s velkým nadšením a slávou. Ale král, místo aby projevil vděčnost, brzy ustanovil nové daně.

Jeden z jeho vazalů, vikomt z Limoges, našel na jednom poli blízko svého hradu Chalus zlatou ozdobu, nepochybně římskou. Král Richard trval na tom, že každý nalezený poklad patří králi a požádal o vydání šperku. Nejprve z tohoto nepatrného incidentu vznikl spor, který nakonec přerostl ve válku. Richard byl při obléhání hradu Chalus zraněn šípem, jeho rána se zanítila a král 6.dubna 1199 zemřel. Jeho tělo bylo pochováno ve Fontevroiult a jeho srdce v Rouenu.

Jaké každý Jindřichův syn měl jen malou nebo žádnou synovskou poslušnost, předvídavost nebo smysl pro odpovědnost. Byl horkokrevný, velmi energický a schopný politik. Rychle se naučil řídit bouřlivou poitskou a gaskoňskou aristokracii. Byl lyrickým básníkem, měl velkou sílu a později se stal hrdinou trubadúrské literatury.

Podle některých důkazů se zdá, že v překvapujícím protikladu ke svému otci a králi Janovi, byl homosexuál. Neměl děti s královnou Berengarou, se kterou byl ženatý pouze formálně. Jako panovník nebyl bez schopností, ale chyběla mu rozvaha, státnický důmysl a vytrvalost. Za jeho vlády nastal úpadek královské moci v Anglii.

Literatura:

[1] Ottův slovník naučný. 21.díl, 1904, str.728 - 729

[2] Chambres Biographical Dictionary. England 1990

[3] The New Encyclopaedia Britannica. vol.10, 15th edition, 1989

[4] Maurois, André: Dějiny Anglie. Praha 1993, str.89 - 94

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci