[..] Čtvrtý den se Kressovi zdálo, že v písku postřehl pohyb, nějaké jemné, podzemní přesuny.

Pátý den zahlédl prvního písečníka, bílého.

Šestý den jich už zahlédl třicet bílých, červených a černých. Oranžoví se opozdili. Vhodil otvorem v krytu napolo shnilé zbytky svého jídla. Písečníci je hned ucítili, vydali se k nim a začali je odtahovat do svých rohů. Každá barva měla svůj systém. Nebojovali. Kress byl poněkud rozčarovaný, ale rozhodl se, že jim dá trochu času.

Oranžoví písečníci se objevili osmý den. V téže době již ostatní začali snášet malé kaménky a budovat neohrabané opevnění. Stále nebojovali. Byli ještě malincí, poloviční než ti, které Kress viděl v obchodě Wo. Ale pomyslel si, že rostou velmi rychle.

Zámky začaly růst v polovině druhého týdne. Organizované skupiny tahaly do svých rohů těžké kusy pískovce a žuly, další tam klepety a končetinami tlačily písek. Kress si koupil kukátko a díky němu mohl sledovat jejich práci v celé nádrži. Kroužil a kroužil podél vysokých plastikových stěn a díval se. Bylo to fascinující. Zámky byly poněkud bezbarvé a jednolité na to, jak si je představoval, ale věděl si s tím rady. Druhý den hodil do nádrže spolu s potravou trochu obsidiánu a zlomky barevného skla. Během několika hodin to písečníci vkomponovali do zdí.

Jako první ukončili zámek černí, hned potom stálo opevnění bílých a červených. Oranžoví byli poslední, jako obyčejně. Kress si vzal jídlo do salónu a jedl v křesle, aby mohl bez ustání pozorovat písečníky. Každou chvíli čekal, že vypukne boj.

Byl rozčarovaný. Míjely dny, zámky rostly stále výš a byly stále rozlehlejší. Kress odcházel od nádrže jen proto, aby uspokojil své biologické potřeby a odpověděl na naléhavé telefony, které se týkaly obchodů. Válka však ne a ne vypuknout. Kressovo rozladění rosto stále víc a víc.

Nakonec je přestal krmit.

Dva dny potom, co potrava přestala padat z jejich pouštního nebe, obklíčili čtyři černí písečníci jednoho oranžového a zatáhli jej ke své matce. Nejdřív ho zmrzačili, uštípli mu klepeta, tykadla a končetiny a potom ho odnesli do svého zámku. Ze zámku už nevylezl. O hodiny později více než čtyřicet oranžových přepochodovalo přes poušť a zaútočilo na předvoj černých. Bylo jich mnohem méně než obránců, kteří se vyrojili z nitra zámku. Boj skončil masakrem. Zabití a ranění se stali potravou pro matku.

Kress si blaženě gratuloval k dobrému nápadu.

Když následující den hodil dovnitř zbytky svého jídla, vypukla o ně lítá bitka. Bílí si vybojovali velké vítězství.

Od toho dne vypukaly války jedna za druhou.

Asi měsíc po tom, co mu Wo dodala písečníky, zapnul Kress holografický projektor a jeho tvář se zmaterializovala uvnitř nádrže. Pomalu se otáčela, aby všechny čtyři zámky byly obdařeny jeho pohledem stejně. Tuto svou podobiznu volil Kress proto, že ji považoval za nejvydařenější. Věrně ukazovala jeho šelmovský úsměv, široká ústa a plné tváře. Modré oči se leskly, šedavé vlasy byly stočeny do módních kudrlin, obočí tenké a výrazné.

Zanedlouho se písečníci dali do práce. V čase, kdy jeho tvář zářila na nebi, je Kress krmil neobyčejně štědře. Války přestaly. Veškerá aktivita byla namířena na vytváření oltářů.

Na zámcích se objevily Kressovy tváře.

Zpočátku se zdálo, že všechny čtyři řezby jsou stejné. Postupem času si však Kress všiml drobných rozdílů v technice i provedení. Červení písečníci byli nejvíce tvůrčí - použili drobné úlomky břidlice na šeď jeho vlasů. Idol bílých mu připadal mladší a zarputilý, tvář, kterou vyřezali černí, jakkoliv byla věrná a dokonalá ve svých liniích, ho zase upoutala dobrotou a moudrostí. Oranžoví písečníci byli jako obyčejně poslední a nejhorší. Boje pro ně končily neúspěšně a jejich zámek v porovnání s ostatními vypadal dost uboze. Podobizna, kterou vyřezali, byla toporná a zbavená života a vypadalo to, že ji takovou hodlají nechat. Kress se cítil hluboce uražený, když zjistil, že na ní přestali pracovat. Nemohl s tím však nic dělat.

Když své řezby ukončili, vypnul hologram a rozhodl se, že nastal čas k uspořádání večírku. Jeho přátelé budou paf. Napadlo ho, že by pro ně mohl zinscenovat bitvu. Když připravoval seznam hostů, mnul si radostně ruce.

Večírek měl ohromný úspěch.

Kress pozval třicet lidí: hrstku blízkých přátel, kteří měli stejné zájmy, několik bývalých milenek a konečně řadu obchodních konkurentů a politických protivníků, kteří si nemohli dovolit ignorovat jeho pozvání. Věděl, že někteří z nich budou jeho písečníky znechuceni nebo dokonce uraženi. S tím počítal. Večírek by považoval za nevydařený, kdyby alespoň jeden z hostů od něj neodešel vzteklý.

Pod dojmem momentální nálady napsal na jednu obálku jméno Jaly Wo. Když jí předával pozvánku, řekl: "Jestli chcete, můžete s sebou vzít i Shadea."

Fakt, že pozvání přijala, ho trochu zaskočil.

"Shade nepřijde," dodala. "Neúčastní se zábav svých známých. Já se však ráda přesvědčím, jak se daří vašim písečníkům."

Objednal přepychové jídlo. Když konečně odumřely poslední debaty a většina hostů byla zpitá vínem a přejedená pochoutkami, šokoval všechny tím, že začal osobně sbírat do velké misky zbytky se stolu.

"Pojďte všichni," řekl. "Chtěl bych vás představit svým nejnovějším oblíbencům."

Nesl misku před sebou a zavedl je do salónu.

Písečníci překonali jeho veškeré naděje. Nechal je dva dny o hladu, a proto teď byli velmi bojovní. Kress hosty předvídavě vybavil kukátky a ti se teď tlačili kolem nádrže. Písečníci svedli před jejich očima znamenitou bitvu o vhozenou potravu. Po jejím skončení napočítal Kress šedesát mrtvých. Červení a bílí, kteří v poslední době uzavřeli příměří, pro sebe získali většinu potravy.

"Kressi, jsi odporný," řekla Cath m'Lane. Žila s ním po nějakou dobu před dvěma lety, až ho její tklivý sentimentalismus téměř přivedl k šílenství. "Byla to moje hloupost, že jsem sem znovu přišla. Myslela jsem si, že se mi chceš omluvit." Nikdy mu neodpustila jeho chování po tom, co plzáč sežral jejího neobyčejně milého pejska. "Nikdy mě už nezvi, Simone."

Odešla, doprovázena svým nynějším milencem a výbuchy smíchu.

Ostatní hosté měli spoustu otázek.

"Kde jste získal ta stvoření?" chtěli vědět.

"U firmy Wo a Shade, Import," odpověděl a upřímným gestem ukázal na Jalu Wo, která se po většinu večera držela stranou.

"Proč vyzdobili zdi svých zámků tvými podobiznami?"

"Protože jsem pro ně zdrojem veškerého dobra. Takového mne přece znáte, že?" Odpovědělo mu přidušené pochechtávání.

"Budou ještě válčit?"

"Samozřejmě, ale ne dnes. Netrapte se. Budou další večírky."

Jad Rakkis, xenobiolog amatér, začal vykládat o dalších druzích hmyzu, které žijí ve společenstvích a o válkách, které spolu vedou.

"Tihle písečníci jsou zábavní, ale není na nich nic zvláštního. Něco jako, dejme tomu, pozemští červení mravenci."

"Písečníci nejsou hmyz," řekla ostře Jola Wo, ale Rakkis byl na koni a nikdo se jejích slov ani v nejmenším nevšímal. Kress se na ni usmál a pokrčil rameny.

Malada Blaneová navrhla, aby se při následující bitvě sázelo. Všichni souhlasili a začali bezmála hodinovou diskusi o pravidlech. Nakonec se začali hosté rozcházet. Wo byla poslední.

"Tak to vypadá," řekl Kress, když zůstali sami, "že moji písečníci jsou trhák."

"Vyvíjejí se celkem dobře. Už teď jsou větší než moji."

"Ano, s výjimkou oranžových."

"Všimla jsem si. Zdá se, že je jich málo a že jejich zámek je v dezolátním stavu."

"No co, někdo musí prohrávat," řekl Kress. "Oranžoví se vylíhli jako poslední. Teď se to na nich odráží."

"Mohu se vás, prosím, zeptat, jestli své písečníky dost krmíte?" zeptala se Wo.

Kress pokrčil rameny.

"Občas jsou o hladu. Díky tomu jsou bojovnější."

Svraštila obočí.

"Není nutné je nechávat o hladu. Dovolte jim bojovat v jejich vlastní době a z vlastních důvodů. Boj mají v povaze, budete svědkem nezvykle jemných a složitých konfliktů. Zdlouhavé války o potravu jsou ponižující a zbavené fantazie."

Kress jí odpověděl se stejně zřetelným nesouhlasem.

"Wo, jste v mém domě a tady rozhoduji já, co je ponižující. Krmil jsem písečníky tak, jak jste mi radila, a nechtěli bojovat."

"Musíte se obrnit trpělivostí."

"Ne," odpověděl Kress. "Přece jsem jejich pán a bůh. Proč bych měl čekat, až budou k něčemu ochotni? Nebojovali dost často, aby mě uspokojili. Tak jsem to zařídil."

"Rozumím. Promluvím o tom s Shadem."

"To není vaše věc. Ani jeho," odsekl Kress.

"Potom mi nezůstává nic jiného, než vám popřát dobrou noc," řekla Wo rezignovaně. Potom, když si oblékla plášť, na něj vrhla pohled plný nesouhlasu.

"Sledujte své tváře," upozornila ho. "Pozorně je sledujte."

Po jejím odchodu přešel rozčíleně k nádrži a díval se na zámky. Jeho podobizny byly na svých místech. Možná jen...

Rychle se podíval kukátkem.

Dokonce i tak bylo těžké změnu postřehnout. Zdálo se mu, že výraz vyřezaných tváří trochu změnil, že se v jeho úsměvu objevil stín podlosti. Byla to velice jemná změna, jestliže se skutečně něco změnilo. Nakonec Kress došel k závěru, že ten dojem způsobila slova Joly Wo a rozhodl se, že už ji nepozve. [..]

George R.R. Martin se narodil v roce 1948 v Bayonnu. V roce 1970 dokončil studium žurnalistiky na northwesternské univerzitě a píše a přednáší žurnalistiku a literaturu.

Svými povídkami v časopise Analog získal pověst jednoho z nejslibnějších autorů 70.let a zakrátko získával prestižní ceny za sci-fi literaturu. Do roku 1985 byl navržen na 20 ocenění cenou Hugo nebo Nebula. Tři roky po svém debutu získal první cenu Hugo za povídku A Song for Lya (Píseň pro Lyu, 1974). Ceny Nebula, Hugo a Locus získal za povídku Sandkings (Písečníci, 1979) a Nightflyers (Noční letci, 1985).

Martin používá tradičních rekvizit sci-fi, ale jeho příběhy vynikají bohatým stylem a důkladnou charakterizací postav.

Knihu "Písečníci" vydalo nakladatelství Laser v roce 1992.

Literatura:

[1] Martin, George, R.R.: Písečníci. Laser, Plzeň 1992

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci