Jménem Chodové byli v minulosti označováni královští poddaní pověření úkolem střežit zemskou hranici. Kroniky, listiny a místní názvy Chody dokládají od počátku 14.století v oblasti Českého lesa kolem královských hradů Domažlice, Přimda a Tachov.

Strážní služba Chodů spočívala především v obchůzkách po zemské hranici. Tyto obchůzky daly Chodům jméno. Chodové při nich zjišťovali, zda nehrozí nebezpečí nepřátelského vpádu do země, ale hlavně zda nedošlo k posouvání hraničních mezníků, zda bavorští sousedé netěží na českém území dřevo, nebo zda se zde dokonce neusazují. Za odměnu rovněž Chodové poskytovali ozbrojený doprovod cestujícím. Obtíže služby byly vyvažovány řadou výsad.

Nejvýhodnější postavení mezi Chody přitom získali Chodové domažličtí.

I Chodové ovšem byli poddanými, nikdy nebyli osobně svobodní, jak se občas mylně uvádí. Jejich vrchností však nebyla šlechta, ale sám panovník, kterému patřily hrady v Domažlicích a v Tachově a hrad Přimda.

Čeští králové Chodům postupně udělovali v průběhu 14. a 15. století a ještě počátkem 16. století řadu výsad. Klíčový význam pro svébytné sociální postavení domažlických Chodů měla listina Jana Lucemburského ze 16.března 1325, podle níž měli napříště užívat na soudech práva města Domažlic. Dalšího úspěchu dosáhli roku 1456, kdy chodské obce společně zakoupily chodské rychtářství v Domažlicích. Kooperativně uspořádaný celek 11 chodských obcí tvořil jednotnou obec s vlastní pečetí, praporcem, samosprávou, společnými výsadami (Pocinovice, Postřekov, Klenčí, Chodov, Draženov, Újezd, Stráž, Trhanov, Mrákov, Klíčov a Lhota).

O podobě praporce se nám dochoval jen jediný doklad, a to z roku 1543. Uvádí se v něm, že na praporu byl vyobrazen pár plstěných bot. Psí hlava dobovými písemnými prameny doložena není. Objevuje se až na jednom obrazu z 18.století. Jeho autor byl nejspíše inspirován přezdívkou Psohlavci, která bývala v minulosti domažlickým Chodům dávána. Později představa praporu se psí hlavou z obrazu přešla do odborné literatury a z ní do obecného povědomí. Chodové si proto hlavu psa zcela samozřejmě umístili na nový prapor v 60.letech 18.století.

Práva Chodů byla veliká. Jejich soud propouštěl z poddanství a přijímal nové usedlíky. Chodové volně vykonávali ve svých vsích řemesla a dávali jim učit své děti, byli osvobozeni od cel a mýt v zemi a volně užívali hraničního lesa k myslivosti a těžbě dřeva. Odváděli sice běžné peněžité platy i berni, dokonce dříve i robotovali. Jejich povinnosti však byly přesně určeny a nesměly být zvyšovány. Mezi Chody se rozšířilo přesvědčení, že jsou od robot zcela osvobozeni svými privilegii, což neodpovídalo plně pravdě.

V 16.století se postavení Chodů začalo zhoršovat: 1. Upadal význam chodské strážní služby, neboť se stabilizovala hranice a skončily války. 2. Současně s rozvojem vrchnostenského podnikání se objevila snaha utužit osobní závislost poddaných v Čechách. 3. Zatímco ve středověku byla plně respektována zvyková práva, v této době se uznávalo jen to, co bylo stvrzeno písemně.

Chodští sedláci, neovládající latinu ani písmo 14. a 15. století, neznalí práva, popř. zcela negramotní, vkládali v dobré víře do svých "pergamenů" více, než v nich skutečně bylo. Práva, která neměli potvrzeny písemně se v 16.století neuznávala. Chodové tuto skutečnost nesli těžce.

Za stavovského povstání Chodové podléhali Domažlicím a ač se Domažlice odboje účastnily, Chodové se držely zpátky.

Lamingerové přišli na Domažlicko nejspíše z Chebska. Byli horlivými luteránu. Po bitvě na Bílé hoře byl rodu zabaven majetek, ale jeho část pro sebe zachránil Volf Vilém, který včas přešel na stranu císaře a pomáhal mu. Brzy se stal císařovým oblíbencem a zásluhou konfiskací se stal i pánem Chodů. Roku 1623 zahájili Chodové jednání o potvrzení svých privilegií. Laminger mezi tím stále více potlačoval chodské svobody. Začal žádat roboty, které Chodové ze zásady odmítali, nařídil jim odevzdat střelné zbraně. Navíc začalo období rekatolizace.

Císařova rozhodnutí z let 1628 až 1630 znamenala konec chodské svobody. Ukládala Chodům slíbit vrchnosti poddanství a poslušnost a dokonce člověčenství.

Rodinné jmění Lamingerů zdědil Volf Maxmilián. Snažil se zařadit mezi českou aristokracii, která v jeho době pevně ovládala zemské úřady. Lamingerové udržovali styky i s B. Balbínem. Za Volfa Maxmiliána se konečně na Chodsku plně rozvinulo režijní vrchnostenské podnikání. V letech 1676 až 1677 si v Trhanově postavil nový zámek. Poblíž Nemanic vybudoval skelnou huť, v nynější Peci pod Čerchovem železárnu, pro niž na panství pracovalo pět hamrů, ve Kdyni založil v roce 1686 manufakturu na výrobu mlynářských plátýnek a punčoch. Rozvoj vrchnostenského podnikání s sebou přineslo zvýšení požadavků na práci poddaných, kdy zvláště Chodové se robotám urputně bránili.

V suplikách císaři i české komoře v letech 1652 až 1670 Chodové žádali o potvrzení svých privilegií, protestovali proti robotám a různým projevům nevolnictví a současně zpochybňovali legalitu prodeje chodského zboží a královských lesů Lamingerovi. Odbor Chodů Lamingerovi překážel v podnikání. Využil proto některých netaktických činů Chodů a obvinil je ze vzpoury, hrozící přeskočit i na jiná panství. To byl pro úřady účinný argument. Dvorským reskriptem z 24.března 1668 bylo oznámeno, že Chodové pozbyli rebelií svých starých práv a privilegií a odkazují se k poddanské poslušnosti k Lamingerovi. Jejich privilegia byla tak výslovně zrušena. Chodové se však nevzdali.

Roku 1680, když byl císař Leopold I. v Praze (z obavy před morem), přišli Chodové s novou peticí, jejíž obsah neznáme.

Podnětem k nové akci byla kuriózní událost. Hajný Matyáš Just se dostal do sporu s městem, odvolal se, dosáhl osobní audience u císaře a spor vyhrál. Všude pak vyprávěl o svém přijetí. Největší rozruch vzbudil u Chodů údajným výrokem nejvyššího kancléře Kinského, který se prý Justa zeptal, co že dělají Chodové, že se nehlásí o svá privilegia. Kolik je však na této historce pravdy, nevíme.

Chodové se rozhodli vyslat do Vídně deputaci se žádostí o potvrzení jejich starých výsad. Roku 1692 se do Vídně vydali sedláci Jan Sladký, řečený Kozina z Újezda a David Forst z Tlumačova a s sebou měli i dvě originální privilegia. Spolu s nimi se do Vídně vydal i Matyáš Just. Ve Vídni si najali advokáta Wilhelma Strausse. Císař netušil, co Chodové požadují a proto reagoval nezávazně, choval se k Chodům vlídně a pak nařídil pražským místodržícím celou věc prošetřit. Chodové si však přijetí u císaře vyložili jako své vítězství. Brzy také přestali robotovat. Laminger okamžitě Chody obvinil ze vzpoury a žádal hrdelní tresty. Reskriptem z 12.ledna 1693 byla žádost Chodů o potvrzení privilegií císařem zamítnuta. Chodové nemohli uvěřit tomu, že je císař zradil. Vydali se proto znovu do Vídně. Císař jim předal list, který měli odnést do Prahy, v němž nařizoval místodržícím, aby Chodům vysvětlili, že jejich privilegia byla zrušena. Delegáti, mezi nimiž byl opět Kozina, se však mylně domnívali, že zvítězili. Cestu do Prahy vzali oklikou přes Chodsko, aby všem sdělili, že nesou do Prahy císařem podepsaný list, osvobozující Chody od roboty.

V Praze však byla před očima osmi zástupců Chodů privilegia zničena. Chodové byli vyzváni ke slibu poslušnosti, ti se však odvolali na to, že nemají plnou moc svých obcí a slib odmítli. Proto byli uvězněni a na Chodsku mezi tím došlo k povstání, proti kterému zasáhlo vojsko. Při náhodném výstřelu byl smrtelně zraněn jeden Chod. 17.července 1693 v Trhanově zástupci jednotlivých obcí slíbili poslušnost.

Původní návrh rozsudku byl pro vůdce Chodů mírný, jeden rok nucené práce pro Kozinu, Syku a Justa, půl roku vězení pro barona Tunkla. Laminger však chtěl Chody jednou provždy zastrašit a přičinil se o radikální zvýšení trestů, tři vůdci Chodů měli být popraveni, dva vypovězeni ze země, dvanáct potrestáno nucenými pracemi a Tunkl měl být potrestán pevnostním vězením. Císař však tresty zmírnil a rozhodl o popravě jen jednoho z Chodů. Protože jeden z kandidátů, Kryštof Hrubý, ve vězení zemřel, rozhodla komise pro Kozinu. 28.11.1695 byl Jan Sladký Kozina v Plzni popraven oběšením.

Literatura:

[1] Maur, Eduard: Kozina a Lomikar. Slovo k historii č.20

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci