Po celé 19.století byla věnována malá pozornost tomu, co psát dohromady (graficky, jako jedno slovo) a co zvlášť, a nebyla stanovena žádná systematická pravidla, jimiž by se psaní mohlo řídit. Existovaly jen dílčí pokyny, ale ani ty nebyly důsledně dodržovány. Zvláště hranice mezi spřežkami a volnými spojeními byla velice nezřetelná. V Dobrovského mluvnici se např. věnuje pozornost případům, kdy na prvním místě je původní předložka. Často se píšou dohromady, např. polehku, porůznu, pozejtřku, vespolek, nazad, nakrátce, naruby, opravdu, zdaleka, zevnitřku, bezděky, nadmíru aj. Některé výrazy se však píšou odděleně. Výslovně to Dobrovský žádá tehdy, když před adjektivem zakončeným na -sko stojí po, např. po rusku, po česku, po německu, a když před adjektivem zakončeným na -o stojí na: na jevo; (barviti) na modro, na zeleno; na pravo, na levo atp. Dobrovský píše také do naha, do čista, po každé, po druhé, za druhé, bez mála, mezi tím, při nejmenším. Avšak většina podobných výrazů je psána v jeho mluvnici jako jedno slovo. V tom je Dobrovský blízký nynější kodifikaci, v některých případech ji dokonce předstihuje, píše např. osamotě, opolednách, (jíti) posvých, pohlavě. Hanka ve své české úpravě Dobrovského mluvnice dodržuje jeho způsob psaní českých příkladů a v některých případech ještě rozšiřuje psaní dohromady. Na rozdíl od Dobrovského píše pokaždé, podruhé, zadruhé, bezmála, mezitím, přinejmenším. Dobrovský (a po něm Hanka) píše dohromady také kondicionálové tvary bylbych, bylbys, bylby atd. a většinou (ne docela důsledně) spojku -li dohromady se slovesným tvarem, někdy i s jiným druhem slov, např. mámli, budeteli, živli (či mrtev).

Ve druhé polovině 19.století lze pozorovat od pouček Dobrovského a Hanky patrný odklon a to hlavně ve školních mluvnicích. Např. v Mluvnici Matyáše Blažka se píše na ruby, na vzdory, na kvap, na zad, na krátce (Dobrovský i Hanka píšou tyto výrazy dohromady), k vůli, do kořán, na mále, bez mála, po tichu; stejně je tomu v mluvnici Emanuela Kováře. Naproti Wenzlův Pravopisný ukazatel dává přednost psaní dohromady. Značná nejednotnost byla způsobena hlavně nízkou úrovní tehdejší slovotvorné teorie, obzvláště její sémantické stránky. Kromě odvozenin se sice rozlišovaly složeniny a tzv. sloučeniny (spřežky), ale jejich vymezení a pojetí bylo nejednotné.

O vytvoření jakéhosi pravopisného pravidla se pokusil František Bačkovský. Navrhoval, aby se volné sloučeniny mající platnost příslovcí psaly dohromady, tj. např. namnoze, poprvé, podruhé, odjinud, nadmíru. Bačkovský se snažil rozlišovat psaní dohromady a zvlášť podle toho, jak dalece se daná slova považovala za příslovce. [16]

Toto kritérium ovšem nebylo jednoznačné, o čemž svědčí některé z příkladů, které uvádí: v pravo, v levo, v zadu, na jevo, za živa aj. Vlivem historizujícího přístupu se základová část v takovýchto výrazech považuje stále za adjektivum, přestože v nich už charakter adjektiva nemá. Zásluhou Bačkovského však je, že patrně jako první promýšlel u nás užívání "ležací čárky", tj. spojovníku. [17] Věnoval pozornost nejen adjektivům typu česko- německý, nýbrž i některým případům jiným. Doporučuje psát Beneš Třebízský (nikoli Beneš-Třebízský) a koriguje starší zvyklosti o psaní částice 'li' (u Dobrovského, Hanky a jiných).

V názorech na psaní dohromady a zvlášť došel v minulém století asi nejdále Fr. Vymazal. Vyjádřil se k tomu takto: "Adverbia (a částice vůbec) pišme co nejvíce jedním slovem, neboť k tomu směřuje každý pravopis, na př. také německý: zuguterletzt. Proto pišme najednou, dopoledne, shůry, stěží, zanedlouho, zpočátku, podnes, bezpochyby, dokořán. Nezvratných pravidel není ovšem ani tu, poněvadž nová adverbia bez přestání vznikají. Co bylo dnes konstrukce (po tom), může býti zítra příslovkou (potom)" Přesto Vymazal vedle kvůli píše i k vůli, vedle (mluviti) spatra také s patra a jen "na bíle dni".

Koncem 19. století byla tendence k hojnějšímu psaní dohromady u výrazů s významem příslovcí dobře patrná. P02 vyšla této tendenci vstříc v dost velké míře, ale v některých jednotlivostech ještě ještě podržela psaní oddělené, např. k vůli, v pravo, v levo, v pravdě, po prvé, z rána, na bíle dni, z čista jasna. P13 zavedla psaní vpravo, vlevo, vpravdě, napravo, nalevo, zrána, avšak až do r.1957 bylo kodifikováno oddělené psaní u výrazů po prvé, po druhé, na pospas, na bíle dni, z počátku, z čista jasna. P57 ještě poněkud rozšířila psaní dohromady a v četných případech zavedla dublety. Toto řešení se osvědčuje. Podstatně se snížila možnost dopustit se v této oblasti pravopisu nedodržení kodifikace.

Psaní dohromady a zvlášť se týká také některých zkratek. Z tohoto hlediska nevěnovala kodifikace zkratkám pozornost po dlouhou dobu; teprve v P57 je způsob jejich psaní kodifikován poprvé. Je pochopitelné, že do té doby bylo užívání zkratek rozkolísané. V minulém století převažovalo psaní zvlášť, jen u některých zkratek se vyskytovalo psaní dohromady (nejčastěji u zkratky atd.) Ještě v úvodních kapitolách P41 se užívá zkratek a pod., t.j., a.p., na př." avšak atd., atp. aniž se někde k tomu podává výklad. Ve srovnání s P41 přibylo v P57 zkratek psaných dohromady (apod., tj., aj., např., kupř., popř., tzv.) V úzu se projevuje snaha počet zkratek psaných dohromady ještě poněkud rozšířit. O tzv. iniciálových zkratkách je kodifikační zmínka poprvé v P13.

Pravopisnou oblastí, která zůstávala v 1. polovině 19.století téměř nepovšimnuta, je interpunkce. Pravopisné příručky od Hanky, Tomíčka a jiných se o ní vůbec nezmiňují a stejně je tomu ještě v prvním vydání matičního Brusu. Prvním, kdo u nás věnoval interpunkci větší pozornost, byl zřejmě Martin Hattala, a to ve své Srovnávací mluvnici. [18] Úloha interpunkce spočívá podle něho v tom, "aby čtenář viděl a věděl, kde má hlas změniti, a kde delší anebo kratší čas přestati čísti. Znaky, kterými se to děje, slují dělidly anebo rozdělovacími znameními." Rozlišuje znamení "hlasoměnná" a "znaky přestávky". K prvním patří "znak otázkový" (?) a "znak podivení" (!). K druhým řadí tečku, čárku, středník, dvoutečku, "znak dokládací anebo husí nožičky" ("), "příčnici" (nynější pomlčku), závorky a spojovník. S výjimkou tří teček jsou to všechna znaménka, která nyní k interpunkčním počítáme. Také poučení o tom, kdy jich užívat, je vzhledem k době na dost slušné úrovni. Avšak dlouho zůstaly výklady Hattalovy nevyužity a trvalo několik desítek let, než se pokročilo dále. Např. ve 2.vydání matičního Brusu je zmínka pouze o čárce a středníku, ve 3.vydání je přidána poznámka o tečce.

Celkový přehled o interpunkci v češtině podal po Hattalovi až František Bartoš ve své Skladbě (1.vydání r.1878). Podobně jako Hattala také on rozlišuje "dělidla, kteráž označují a) část vět, b) přízvuk vět" (to jsou otazník a vykřičník). K interpunkčním znaménkům počítá Bartoš i tzv. znaménka pomocná, "znaménko rovnosti" (=), paragraf (­), znaménka, jimiž se odkazuje k poznámkám (hvězdičky, křížky, číslice), dokonce i "znamení délky nebo krátkosti slabiky".

Kromě celkového přehledu Hattalova a Bartošova vzniklo v posledních desetiletích 19.století několik příspěvků o dílčích otázkách české interpunkce (některé se zajímavými postřehy), protože pro školní vyučování bylo zapotřebí některé interpunkční zásady prohloubit. Autory těchto příspěvků byli většinou pedagogové, jako např. Jan Lepař, autor článku O větoslovných znameních rozdělovacích v písmě, v nichž mj. výstižně vyložil rozdíl mezi přívlastkem několikanásobným a postupně rozvíjejícim. [19] P02 podnětů ze všech předcházejících prací dostatečně nevyužila a o některých interpunkčních znaménkách (o otazníku, vykřičníku, uvozovkách) se vůbec nezmínila.

Závažným způsobem přispěla k rozvinutí interpunkčních zásad P13. Rozsah kapitoly Znaménka rozdělovací je v nich ve srovnání s P02 zdvojnásoben, výklady rozšířeny a prohloubeny, významové hledisko opět trochu zesíleno. Koncem 30. a začátkem 40.let se intenzívně zabýval interpunkční problematikou Jiří Haller. [20] Výsledků jeho práce mohlo pak být využito v P41 i v P57, v nichž byla kapitola o interpunkci rozšířena a upravena v dost velké míře. Přesto je možno říci, že základní principy české interpunkce se za posledních 80 let podstatně nezměnily, byly pouze postupně rozvíjeny a doplňovány. Současný stav kodifikace interpunkce celkem vyhovuje, postačí malé úpravy. [21]

Velmi malá pozornost byla téměř po celé 19.století věnována pravopisu velkých počátečních písmen. V Hankově Pravopisu českém se o nich jedná na dvou malých stránkách, v České mluvnici pro školy střední a ústavy učitelské od E.Kováře z r.1889 je poznámka o užívání velkých písmen na pěti řádcích, většina tehdejších učebnic se o nich nezmiňuje vůbec. Proto bylo užívání velkých počátečních písmen značně rozkolísané.

Prvním pokusem podat soustavný přehled zásad o psaní velkých počátečních písmen je publikace Kdy jest psáti v češtině na počátku slov písmena velká? od Františka Bačkovského (vyšla asi v polovině 80.let 19.století, přesný rok není uveden); ve stručnější podobě a s menšími úpravami ji autor převzal do svých Mluvnických rozprav. Při zpracování využil článků otištěných v různých časopisech, především pedagogických, jejichž autory byli hlavně učitelé, a pokusil se o syntézu názorů v těchto článcích obsažených. Spisek Bačkovského vyniká bohatým materiálem a snahou dát psaní počátečních písmen teoretický základ. To se mu sice zcela nepodařilo, ale jeho úsilí o syntetické řešení této problematiky je podnětné dodnes.

Bačkovský si uvědomoval, že největší nesnáze při psaní velkého počátečního písmena jsou zejména ve vlastních jménech složených, protože tvoří dohromady jeden pojem, jedno vlastní jméno. Proto se velké písmeno píše jen na počátku vlastního jména. Pravidlo se ovšem týká jen takových vlastních názvů, v nichž není žádné další vlastní jméno. Bačkovský některé odchylky od něho vysvětlit. Například píšeme jména měst Králové Hradec, Německý Brod, Česká Lípa a pod., ačkoli hradec, brod, lípa nejsou sama o sobě jmény vlastními. Příčina podle Bačkovského tkví v tom, že si nepodržela tato slova svůj prvotní význam a my nemyslíme na skutečný hradec, brod nebo lípu, ale máme na mysli jen místo, kterému bylo toto jméno dáno.

Problematika velkých počátečních písmen v zeměpisných jménech zůstala aktuální dodnes. Už v době Bačkovského se ukazovalo, jak nesnadno se různorodý materiál zeměpisných jmen klasifikuje a jak obtížně se někdy způsob psaní zdůvodňuje. Dosvědčuje to tento případ: V publikaci Kde jest psáti... argumentuje Bačkovský tak, že "v názvě Český les znamená les opravdový les", a proto je má psát toto slovo s počátečním malým písmenem.

V Mluvnických rozpravách však přijímá stanovisko Lepařovo, že je třeba psát Český Les. Lepař napsal: "Lesů v Čechách, tedy českých lesů, jest několikero. Ale vykládajíce o svazích a prostých výškách v Čechách Českého lesu, mluvíme o pohoří, které se lesem nazývá, ačkoli místy lesu ani nemá, a které i po straně bavorské Českým lesem zůstává, skutečným českým lesem nejsouc".

Z toho je patrno, že rozhodování o tom, zda "podrželo slovo prvotného významu svého", je někdy nesnadné. Přesto se ho Pravidla až do r. 1941 zcela nevzdávala. Např. pravopis názvů ulic V Tůních, U Studánky apod. se v nich odůvodňoval tím, že "obecný význam slov tůně atd. v těchto jménech vymizel z paměti", kdežto názvy ulic U invalidovny, U reálky se píšou odchylně, "ježto zde se obecný význam slov invalidovna, reálka atd. ještě cítí." [22]

Je zřejmé, že je toto hledisko vágní, proto ho P41 a po nich P57 přestala používat. Avšak jeho náhrada přinesla nesnáze jiného druhu. Způsob psaní byl pak vázán na znalost reálií, většinou historického rázu. Aby pisatel správně napsal např. ulice U hybernů, ale ulice Na Skalce, musel vědět, že hybernové byly členové mnišského řádu a Skalka původně usedlost. Nová Pravidla odstraňují tuto nesnáz tím, že se uchylují k mechanickému řešení, zavádějí psaní velkého písmena po předložce vždycky, takže se píše U Hybernů stejně jako Na Skalce. [23] Psaní velkých počátečních písmen je oblast pravopisu, která za posledních sto let vůbec prošla velkými změnami, jak je vidět z následujících příkladů.

V P13 se píše Český les, P41 Český Les, P57 opět Český les. V matičním Brusu z r.1894 je vytištěno Staré Město, Malá Strana (pražské čtvrti), Národní Listy (noviny), Český Lid, Moravská Orlice (časopisy), Skřivánčí písně (sbírka básní). V P02 nacházíme Staré město, Nové město, Malá strana (čtvrti), ale stejně jako dříve Moravská Orlice, Naše Doba, Smilova Nová Rada (literární dílo). V P13 je shodně Staré město, Nové město, Malá strana, obdobně Starý zákon, ale odlišně Moravské orlice, Naše doba, Národní listy a pak Panna Orleánská, Vysoké Kolo, Králický Sněžník, ale staroměstská radnice, valdštejnský palác, vladislavský sál. P41 mají odlišně Staré Město, Nové Město, Malá Strana (čtvrti), Staroměstská radnice, Valdštejnský palác, Vladislavský sál, Starý Zákon, shodně Panna Orleánská, Vysoké Kolo, Králický Sněžník, navíc České Středohoří, Kunětická Hora (hrad), Zelená Hora (zámek), Svatá Hora (poutní místo), shodně Moravská orlice a navíc vysoké učení technické. V P57 je změněno Panna orleánská, České středohoří, České vysoké učení technické, bez bližšího určení se píše Kunětická hora - ostatní jako v P41.

Všechny tyto změny byly projevem hledání vhodných kritérií, pomocí nichž by se pojmenování dosti různorodých jevů utřídila tak, aby bylo možno stanovit pro ně nejvhodnější pravopisná pravidla. Dost často se uplatňovala snaha, aby bylo zároveň využito možnosti, kterou velké počáteční písmeno v psaném projevu na rozdíl od projevu mluveného leckde poskytuje, tj. podat kromě informace, že jde o vlastní název, ještě nějakou informaci navíc, např. využít u víceslovného názvu některých kombinačních možností ve volbě počátečních písmen k pojmenování různých míst (např. černá hora, Černá hora, Černá Hora; nové město, Nové město, Nové Město), k různým hodnocením pojmenovaných míst (Staroměstská radnice, malostranská radnice) atp.

Ne vždy se tato snaha v praxi osvědčila, někdy přinesla přílišné komplikace. Proto se od pravopisného diferencování v některých případech upustilo, např. podob jako Nové Město se začalo užívat nejen jako pojmenování pro město, nýbrž i pro městskou čtvrť nebo část. Projevuje se tendence vytvářet větší skupiny pojmenování psaných stejným způsobem, např. psát stejně pojmenování pro místa, v nichž člověk sídlí (a třeba i sídlil), tj. měst, vesnic, čtvrtí, předměstí, novodobých městských sídlišť (a třeba i zámků, hradů atp.). Tato tendence je patrná v nejnovějších Pravidlech.

Tato pravidla se musela vyrovnat také s problémy jiného druhu, a to s takovými, které značně překračují hranice jazykovědy. Jde v nich o to, jak už připomněl František Vymazal, že volba počátečního písmena může být leckdy projevem hodnotících anebo citových vztahů pisatele k pojmenovávané skutečnosti. Této skutečnosti se využívá již dlouho např. v náboženských textech. Za druhé světové války se muselo v našich novinách psát slovo Vůdce (= Hitler) s velkým počátečním písmenem, naopak po válce se krátký čas objevovalo slovo Němci s počátečním písmenem malým. V P57 se zavedlo psaní Slovenské národní povstání, ale dále se psalo polské povstání atd.

Po roce 1945 a ještě více po r. 1948 se velmi zvýšila prestižnost velkých počátečních písmen, mj. s rozšířenou tendencí považovat četné popisné názvy za oficiální, za vlastní. Není pochyb, že k tomu silně přispívaly cizí vlivy a velké společenské změny, především násilné rušení soukromých podniků, které mělo za následek vytváření institucí, a nesmírné zbyrokratizování veřejného života.

Uměle tvořené názvy jako Hygie, Masna, Narpa, Druchema se jakožto názvy podniků psaly s počátečním písmenem velkým a podle nich i názvy vyloženě popisné, jako Železářství, Stavebniny atp. Před r.1945 se ovšem označení soukromých živností psala s písmenem malým, např. řeznictví, pekařství, kovář, hostinec apod. S malým písmenem se psala nejen označení živností a obchodů. Tehdejší úzus kodifikovala P41: "Jména úřadů, škol a podobných institucí vlastními jmény nejsou: ministerstvo školství a národní osvěty, okresní soud, notářská komora, reálné gymnasium, vysoké učení technické." Jenomže po r.1945 se v názvech nových institucí začala postupně prosazovat písmena velká, např. Místní národní výbor v..., Ústřední rada odborů, Komunistická strana Československa. Snahy brzdit šíření velkých písmen neměly úspěch.

V P57 došlo v kodifikaci velkých počátečních písmen k velice neobvyklému řešení, které se brzy ukázalo jako pochybené. Bylo způsobeno hlavně zásahy z politických míst. Tehdejší komunističtí politici, kteří návrh nové kodifikace posuzovali (např. ministr Václav Kopecký), víceméně znali předválečný pravopis a nepovažovali za potřebné, aby se přestala psát malá počáteční písmena v názvech, které se tak psali už před válkou a na nichž neměli zvláštní ideový zájem. Požadovali však, aby názvy nových skutečností politického, ekonomického nebo ideového rázu se z prestižních důvodů psaly s počátečním velkým písmenem. Jednání se konalo nedlouho po odhalení kultu osobnosti, proto se při tom hodilo předstírat stranickou skromnost. Z tohoto důvodu byla prosazena zásada, že názvy stranických orgánů se mají psát s písmenem malým, kdežto názvy "lidových" orgánů s písmenem velkým. Přestože se do té doby psal název Ústřední výbor KSČ s velkým Ú, zavedlo se psaní ústřední výbor KSČ, ale ovšem Místní národní výbor ve Lhotě.

Způsob, jak se jednalo o návrhu P57 v předsednictvu vlády, zachytil účastník jednání Vítězslav Kocourek v článku Furor orthographicus (přeloženo: pravopisná vášeň, zběsilost) otištěném v Literárních novinách (příloha Lidových novin), čís. 16, 18.4.1991, s.16. Píše v něm, že "nejbouřlivější rozprava se strhla kolem psaní velkých a malých písmen." O úrovni diskuse svědčí tento výrok V.Kopeckého: "Doly se musí psát s velkým písmenem, tam se těží naše černé zlato."

Jména úřadů, škol a podobných institucí se i podle P57 měla psát s počátečním písmenem malým a stejně tak i "názvy složek a orgánů jedinečných institucí", kdežto názvy nových skutečností s písmenem velkým, např. Úřad předsednictva vlády, Státní statek v... V mnoha případech se užívalo velkého písmena z důvodů ideových, např. Sovětská armáda, Velká vlastenecká válka. Tím se stalo, že kodifikace v P57 byla založena na dvou odlišných normách, předválečné a poválečné. Tato koexistence odlišných norem byla velmi nepraktická. Obzvlášť patrné to bylo tehdy, jestliže byly obě normy uplatněny u pojmenování skutečností stejného druhu. Např. názvy škol a soudů se psaly podle předválečné normy dále s počátečním písmenem malým, ale nově bylo zavedeno, že názvy vysokých škol a nejvyššího soudu se píšou s písmenem velkým. Vznikaly i dost kuriózní situace. Např. fakulty vysokých škol se jakožto "složky" psaly s písmenem malým, ale když se některé pedagogické fakulty staly samostatnými vysokými školami, začaly se psát s písmenem velkým, zatímco pedagogické fakulty začleněné k univerzitám se měly psát dále s písmenem malým.

Nová Pravidla (P93) nutně musela slabá místa předcházející kodifikace (P57) upravit. Návrat před rok 1945 už nebyl možný. Jako řešení se zvolilo důslednější uplatnění a částečné rozšíření normy poválečné, takže velkých počátečních písmen v českých textech trochu přibývá.

Pro většinu víceslovných názvů s charakterem vlastního jména platí stále základní zásada, že s velkým písmenem se píše pouze první slovo názvu, kdežto slova následující s písmenem malým, pokud ovšem není některé z nich jménem vlastním. Srov. např. český název Spojené státy americké s anglickým United States of America. Nová pravidla zároveň omezují striktnost zásad o využívání velkého písmen k honorifikačnímu účelu, a to tím, že sám pisatel má častěji možnost se rozhodnout, jaké počáteční písmeno zvolí.

Ani psaní slov přejatých do češtiny z jiných jazyků (tzv. cizích slov) nebylo v 1.pol. 19.stol. věnováno příliš pozornosti. Avšak rozvoj české literatury, zvláště odborné a překladové, přinášel různé otázky, na než bylo třeba dávat odpovědi. Takovou odpovědí na některé aktuální otázky byl článek P.J.Šafaříka O skloňování jmen cizojazyčných, otištěný r.1852 v Časopise českého museum. Vznikl na základě porad autora s Čelakovským, Erbenem, Štorchem a několika profesory pražského akademického gymnázia. Mezi nimi byl i Václav Svoboda. Ten se problematikou cizích jmen a přejatých slov později velmi podrobně, ale ne příliš úspěšně zabýval. Šafaříkův článek ovlivnil přístup k těmto otázkám na dlouhou dobu. Přitom pravopisu přejatých slov obecných se dotýká jen okrajově. Zdůrazňoval, aby cizí podstatná jména v 1.pádě byla ponechávána v původní formě. Tato zásada byla míněna především pro latinská a řecká jména vlastní, ale mezi příklady jsou uvedena i podstatná jména obecná: museum, gymnasium, drama, clima, schema.

V. Svoboda se později jednání se Šafaříkem dovolával, ale výsledek interpretoval trochu po svém: prvním pravidlem bylo, aby se v češtině převzatá cizí jména ze staroklasických, románských a germánských jazyků psala pravopisem původním, přičemž řecká jména je možno psát tak, jak je psávali latinští spisovatelé. Druhým pravidlem bylo, aby se při skloňování cizích jmen věnovala pozornost kmeni, rodu a číslu. Avšak Šafařík si byl vědom toho, že existují výjimky: "V řídkých případnostech a pouze výjimkou, u slov velmi známých, od původní formy i již se ustupuje, i napotom odstupovati může, na př. despot místo despota neb despotes, Atény, protestací, komisí atd.; a však v též míře, jako ve staroslovanštině a ruštině... to u nás v češtině více provedeno býti nemůže."

Dlouho se uplatňovala snaha podržet z původního pravopisu slov z antických jazyků co nejvíce. Velmi silně se to projevuje ve Wenzlově Pravopisném ukazateli. [24] Tam se velice často dodržují v přejatých slovech zdvojená souhlásková písmena, např. effekt, batterie, zachovávají se i jiné původní skupiny písmen, píše se např. geodaesie, haemorrhoidy, obscoenní, mathematika, katarrh a leckdy se ponechávají v původní pravopisné podobě také slova přejatá ze živých jazyků, např. bassin, gendarm, plaid, pair aj. P02 tyto pravopisné podoby ve velké míře převzala, jen v nepříliš četných případech je upravila, např. místo amethyst, deserteur, refrain mají P02 ametyst, desertér, refrén, popř. uvedla dublety např. kapella i kapela, aether i ether, daemon i démon.

V novinách a časopisech se však ve 2.pol. 19.století vyskytovaly počeštěné podoby přejatých slov častěji než v Ukazateli a v P02. Dokazuje to mj. Kapesní slovník novinářský Josefa Ranka vydaný r.1862, v němž jsou např. pravopisné podoby geodésie, archeologie, obscénní, barikáda, okupace apod. Radikální obrat v kodifikaci přejatých slov ve prospěch podob českému pravopisu přizpůsobených představují až Pravidla z r.1913.

Snahu dodržovat u přejatých slov původní způsob psaní nelze však připisovat jen vlivu Šafaříkova článku. Důležité jistě bylo i to, že značná část české inteligence (včetně učitelstva) prošla na středních školách výukou latiny a mnohdy i staré řečtiny, takže jim pravopis a výslovnost v těchto jazycích byly dobře známy.

Nejen v 1.pol. 19.století, nýbrž ještě dlouho v polovině druhé doznívalo úsilí představovat češtinu jako jazyk blízký (dnes bychom řekli nejspíše "typologicky blízký") vysoce vyspělým jazykům antickým a tím i český národ jako blízkého dědice vysoko hodnocené antické vzdělanosti. K pravopisným otázkám se tedy přistupovalo také z hlediska národní prestiže.

Patrně nejagilnějším zastáncem psaní přejatých slov původním pravopisem byl zmíněný Václav Svoboda; jeho stanovisko však bylo nereálné a neudržitelné. Největším problémem bylo označování kvantity (délky) na samohláskových písmenech, hlavně u slov latinského a řeckého původu. Jak známo, v latině se délka samohlásky v písmě diakritickým znaménkem neoznačovala, proto se většinou neoznačovala ani v latinských slovech přejatých do češtiny, studenti se ovšem správné výslovnosti délek v latině (a také v řečtině) učili.

František Bačkovský o označování délky samohlásek v takových slovech napsal: "Protože pak označována nebyla, zvykli jsme vyslovovati slabiky některých slov počeštělých tak, že není radno již prvotní délku v nich označovati, jako na př.: Evropa (m. Evrópa), politika (m. polítika), theorie (m. theórie), planeta (m. planéta), mimika (m. mímika), kolega (m. kolléga), komický (m. kómický), parodie (m. paródie), ironický (m. irónický),... Změna kvantity v počeštělých slovech vyskýtá se také tím, že velmi často psávalo místo ae a oe toliko krátké e, na př. esthetický, pedagogika a čeština způsob ten si též oblíbila u některých slov již velice, jako na př. Egypt, prelát, ceremonie, mecenáš, Feničané aj.... Tak tedy některá cizí slova počešťujeme tím, že měníme jejich kvantitu." [25]

V označování resp. neoznačování kvantity samohlásek vládla tehdy neochota a nedůslednost. Např. ve Wenzlově Ukazateli jsou podoby askése, diecése, hemisféra, karanténa, bibliothéka (ale glyptotheka, pinakotheka), balkón, balón, ozón, salón (ale bonbon, citron), aksamít, Apollón, Betlém, Polyfémos kdežto v P02 jsou samohlásková písmena v těchto slovech bez diakritických čárek. Ale na rozdíl od Ukazatele se v P02 píše délka ve slovech gladiátor, kompilátor, kurátor (příp. -átor), sultán, korán, sonáta, kompaktáta, panoráma, harém, elixír, karmazín aj. V P13 byly odstraněny některé nesrovnalosti, např. jako atmosféra se hemisféra, jako harém také systém, ale většinou je u přejatých slov délka stejná jako v P02. Také P41 trochu zvýšila počet případu, v nichž je délka označena, ale k zásadnějším změnám v označování kvantity v nich nedošlo. To se stalo až v P57. V čem byl přístup P57 od dřívějších Pravidel odlišný?

Hlavní rozdíl mezi předcházející kodifikací délky samohlásek v P57 je možno zjednodušeně charakterizovat takto: Cílem dřívější kodifikace bylo přiblížit pravopis výslovnosti, kdežto v P57 šlo o to, ovlivnit a sjednotit spisovnou výslovnost přejatých slov pomocí kodifikace pravopisu. Domníváme se, že za základ se vzala výslovnost rozšířená ve východní části českého území (vých. Čechy a větší část Moravy). Patrně z obavy před zásadou "přímočaré pravidelnosti" nezvolila se vždy stejná výslovnost pro slova stejně zakončená. Jestliže se při tom vycházelo z nějakých výzkumů výslovnosti, pak zřejmě nebyly reprezentativní. Nemůžeme např. věřit tomu, že mluvčí vyslovovali jen karosérie, drapérie, periférie, matérie a jen drogerie, rafinerie, galerie, artilerie, jak je to kodifikováno v P57 (v pozdějších vydáních musela být tato nesrovnalost odstraněna, stalo se to zavedením dublet, ne však důsledně). Stejné pochybnosti máme o slovech zakončených na -ón a -on, -ér a -er a dalších.

Podle našeho mínění se v P57 zašlo v označování délky samohlásek u přejatých slov příliš daleko, stanovené zásady byly pro pisatele příliš komplikované a neodpovídaly výslovnosti běžné na celém českém území. Přitom v příslušnících mladších generací, hlavně těch, kteří se ve škole neseznámili s latinou, vzbudil častý výskyt čárek nad písmeny dojem, že délka samohlásek v přejatých slovech je vždycky označena, a proto tam, kde označena není, vyslovuje krátce. Následkem toho je nyní častá výslovnost [infinytyf], [lokomotyva], [kultura], [literatura].

Kodifikátorům nelze vyčítat, že se neuchýlili k psaní "infinytýv", neboť by se tím český pravopis příliš vzdálil od mezinárodních zvyklostí i od tradice domácí. Vhodným řešením by asi nebyla ani podoba "infinitív", a to proto, "aby psaní čárky nesvádělo k měkké výslovnosti předchozí hlásky". Schůdnější by bylo bývalo psaní "kultúra, brožúra", když už se zavedly podoby pedikúra, drezúra (v P41 bylo ještě pedikura, dresura) a tím byla oslabena zásada, že úöse píše na počátku slova, popř. na začátku druhé části složeniny. Ovšem i v tomto případě by zavedení diakritického znaménka bylo odchylkou od mezinárodních zvyklostí. Výslovnost [infinytyf] a [kultura] je dokladem toho, že výjimky - i když opodstatněné - snadno mohou být zdrojem komplikací. To potvrzuje i výslovnost [dyskuze], [rezort], v současnosti velmi rozšířená. V P57 nebyla totiž zásada, že v přejatých slovech se písmena s a z píšou podle výslovnosti, uskutečněna důsledně. Zůstalo dost výjimek - přípona -ismus, slova jako kurs, puls a původně i president, filosofie, universita, gymnasium a jejich odvozeniny. Také dublety jako "konserva i konzerva" přispěly k domnění, že psané s se v cizích slovech vyslovuje vždy [z].

Pokud je známo, i v tomto případě zasáhla tehdejší politická místa. Nezdálo se jim dost důstojné, aby slova komunismus a president se psala jakýmsi plebejským pravopisem (tj. s písmenem z). Vždyť šlo o pojmenování nejlepšího společenského řádu a o hlavu nejen státu, ale i strany. Aby slovo prezident nebylo výjimkou samo, muselo se k němu několik dalších, ovšem nevšedních přidat. Dublety prezident, filozofie, univerzita, gymnázium byly kodifikovány až v 70.letech. To kritikové podoby filozofie zřejmě nevědí a stejně tak nevědí, že se tato podoba vyskytovala (jako dubletní) už v dost dávné minulosti, jak je možno se přesvědčit ve Slovníku staročeském Jana Gebauera a ve Slovníku česko- něměckém Josefa Jungmanna. Nejtrapnější jsou ti, kteří označují podobu se z za rusismus. V ruštině se totiž píše ve slově filosofija písmeno s.

Nejnovější Pravidla (P93) nutně musela podrobit pravopis přejatých slov revizi. [27] V označování kvantity samohlásek zvolila nejschůdnější cestu, tj. ústup. Ve velkém rozsahu se vrátila k zásadě, že u slov přejatých z jiných jazyků se délka samohlásek často neoznačuje, i když se (v češtině) vyslovuje. Píše se tedy podle P93 jako před r.1957 balkon, pasivum, logoped apod., a někdy je návrat dokonce i před r.1941, např. psaním sezona, citronek. P93 se však nevracejí k psaní konserva a inserát, kodifikují pouze podoby s písmenem z. Četné dublety typu "konserva i konzerva" byly v P57 míněny jako řešení přechodné, nežli v úzu zvítězí podoby se z. Je tedy možno s řešením P93 souhlasit. Změny ve prospěch podob kurz, pulz ap. budou jistě přijaty se souhlasem a snad i možnost psát diskuze, rezort atp., tedy tak, jak se už běžně vyslovuje.

Začleňování slov z jiných jazyků do češtiny je složitá záležitost. V psaní přejatých slov není možné dosáhnout naprosté stability, protože existují v češtině v několika vrstvách s různými stupni adaptace. Slovo obvykle přechází z jedné vrstvy do druhé, a to podle častosti výskytu, podle délky "pobytu" v češtině, podle příslušnosti ke stylové vrstvě atp. Příslušníci různých profesionálních skupin zaujímají k pravopisné podobě přejatých slov rozdílná stanoviska. Některá z nich mají opodstatnění. Např. vzhledem k mezinárodní chemické terminologii je třeba souhlasit s tím, že v názvech chemických prvků thorium, ruthenium se píše skupina th a stejně tak ve vědeckých pracích methan, ethan atp., třebaže se nyní užívá už jen podob teorie, metoda, antologie atd. Toto stanovisko zaujímají také nová Pravidla.

Stává se však, že někteří pisatelé se snaží prosazovat u jednotlivých slov určité pravopisné podoby jako jediné správné a neberou při tom v úvahu situaci v celé skupině, k níž slovo z hlediska pravopisu patří. Např. už několikrát se v tisku objevil požadavek, aby se slovo filozofie psalo jen s písmenem s, a to s odvoláním na původ tohoto slova, tj. na řecké sofía. Pisatelé si však neuvědomili, že ze stejného důvodu bychom pak měli psát také jen konserva, reserva (lat. servare), residence (lat. sedere), basen (franc. bassin) atp., čímž bychom vraceli náš pravopis o desítky let nazpět a nerozumně bychom prohlubovali předěl mezi podobou psanou a vyslovovanou.

Věnovali jsme větší pozornost těm oblastem českého pravopisu, v níž došlo v průběhu posledních 150 - 180 let k větším změnám. Jsou ovšem i takové, v nichž se za tu dobu mnoho nezměnilo. Téměř beze změny je užívání písmena ě (a skupiny je), málo se změnilo v psaní ů - ú i v psaní i - y. V 19.století kolísalo psaní i - y (í - ý) ve slovech posílati (a ve slovech příbuzných), syčeti, sýkora, plytký, osika, Přibyslav, ale od začátku 20.stol. se jejich pravopis stabilizoval, a to zásluhou P02. V P57 bylo zavedeno měkké i místo dřívějšího y ve slovech sirup (sirob), lišaj. [28] Dost překvapuje, že Pravidla českého pravopisu až do r.1957 nepodávala v úvodní části poučení o psaní předložek z a s. Přitom šlo o jev, který působil potíže i v 19. století, ale výklad o něm býval jen v mluvnicích, a to nikoli ve všech. Zbytečnou složitost pravidel o psaní předložek z - s se postupně dařilo odstranit. [29]

Literatura:

[1] V. Zikmund, Mluvnice jazyka českého pro nižší třídy středních škol. Praha 1874, s.17

[2] F. Vymazal, Pravopisný slovník a zásady českého pravopisu. Brno 1886, s.10-12

[3] J. Gebauer, Uvedení do mluvnice české. Praha 1876, s.59

[4] J. Zubatý, O českém pravopise. NŘ 3, 1919, s.97-98

[5] Jan Slav. Tomíček, Pravopis český dle ústrojnosti českého jazyka. Praha 1850,s.13

[6] V. Hanka, Mluvnice českého jazyka na základě soustavy Dobrovského. 3.vydání, Praha 1849, s.10

[7] J. Vachek, K obecným otázkám pravopisu a psané normy jazyka. SaS 25, 1964, s.117 - 126

[8] P. Sgall, Charakteristika českého pravopisu. Question of Orthography and Transliteration, Praha 1986, s.47-100

[9] Nejstarší české veršované legendy. k vydání připravil Jiří Cejnar, Praha 1964, s.72 - 73.

[10] J. Gebauer, Uvedení do mluvnice české. Praha 1876, s.61

[11] J. Gebauer, Uvedení do mluvnice české. Praha 1876, s.62

[12] J. Gebauer, Příspěvky k historii českého pravopisu a výslovnosti staročeské. Praha 1871, s.223

[13] F. V. Autrata, K novým Pravidlům..., Komenský 30, 1902, s.286

[14] V.Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947, s.424

[15] J. Porák - J. Jančáková, Bibliografie prací prof. PhDr. Emila Smetánky s přehledem jeho činnosti. Praha 1977

[16] F. Bačkovský, Mluvnické rozpravy. Praha 1889, s.85

[17] M. Sedláček, Sto let od vydání Mluvnických rozprav Františka Bačkovského. Naše reč 72, 1989, s.173-179

[18] M. Hattala, Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského. Praha 1857, s.104-106

[19] J. Lepař, O některých sporných věcech gramatických. Praha 1889, s.37-43

[20] J. Haller, Rozdělovací znaménka. sb. Hovory o českém jazyce, Praha 1940, s.15-38

[21] M .Sedláček, K základním otázkám interpunkce v češtině. Naše řeč 69, 1986, s. 121-132

[22] Pravidla českého pravopisu. 1926, s.III

[23] Z. Hlavsa, Psaní velkých písmen. sb. Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu. Praha 1991, s.27-33

[24] Jos. Wenzl, Pravopisný ukazatel. vydali Frant.Bílý a Jul.Roth, Praha 1886

[25] Vl. Macura, Znamení rodu. Praha 1983, s.48

[26] Fr.Bačkovský, Slovník cizojazyčný. Praha 1895, s.19-20

[27] V. Vlková, Pravopis přejatých slov, sb. Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu. Praha 1991, s.34-42

[28] Z. Hrušková, Sirup a lišaj. Naše řeč 41, 1958, s. 61-63

[29] M. Sedláček, Psaní předložek z/s s genitivem. Český jazyk a literatura 18, 1967-68, s.370-371

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci