V historii evoluční teorie se objevila myšlenka, která přežívá dodnes. Je založena na úvaze, že organismy se postupně vlastními silami zdokonalují a dosažené vymoženosti pak předávají potomkům ve formě změněných genů. Zmíněný proces se dlouhou dobu nazýval "dědičnost získaných vlastností". Tato myšlenka byla lákavá nejen svou jednoduchostí, ale i naznačenou představou, že evoluce samotná směřuje k pokroku, že tlačí vývoj k dokonalejším formám.

Víra v dědičnost získaných vlastností bývá obvykle označována kratším a historicky nesprávným termínem "lamarckismus". Jean Baptiste Lamarck (1744 - 1829), francouzský biolog a raný evolucionista, sice v dědičnost získaných vlastností věřil, ale svou evoluční teorii na ní nestavěl. Lamarck tvrdil, že život vzniká nepřetržitě a spontánně ve velice jednoduché formě. Při svém vývoji je podněcován silou, která má trvalý sklon k vytváření stále složitější organizace. Ve skutečnosti však život nemá podobu vývojových stupňů, protože ideální cesta přímo vzhůru je velmi často porušena místními požadavky vnějších životních podmínek. Tak vznikly žirafy s dlouhým krkem, brodiví ptáci získali plovací blány a krtkové a jeskynní ryby přišli o zrak.

Koncem 19.století se celá řada evolucionistů snažila najít jinou možnost než Darwinovu teorii přírodního výběru. Obrátili se tedy zpět ke studiu Lamarcka, odvrhli jeho myšlenku nepřetržitého vznikání života a myšlenku síly tvořící stále složitější organismy a ústřední roli přisoudili dědičnosti získaných vlastností. Mnozí "neolamarckisté" popřeli hlavní Lamarckovu myšlenku, že evoluce je aktivní a tvořivá odpověď organismů na jejich potřeby a na vliv vnějšího prostředí. Tvrdili, že nově nabyté vlastnosti "vštípilo" organismům přímo vnější životní prostředí.

Současný lamarckismus je založen na názoru, že organismy se vyvíjejí získáváním adaptivních vlastností, které se potomstvu předávají ve formě pozměněné genetické informace.

Za cenu zkreslení si lamarckismus zachoval postavení oblíbené evoluční teorie. Darwin sice bitvu o evoluci vyhrál, ale jeho teorie mechanismu evoluce, přírodního výběru, byla přijímána vcelku chladně, dokud někteří přírodovědci nepřijali ve 30.letech 20.století myšlenky mendelovské genetiky.

Pokud chceme porozumět většině západních společenských teorií nedávné minulosti, musíme si uvědomit stále trvající vliv lamarckismu. Je v nich spousta myšlenek, které přestanou dávat smysl, pokud se je budeme snažit přenést do darwinovského systému. Když sociální reformátoři hovořili o "cejchu" chudoby, alkoholismu nebo kriminality, mysleli to doslova: hříchy otce, v jejich pojetí dědičné, padnou na hlavy vnuků, prapravnuků atd. Když ve 30.letech 20.století začal Lysenko prosazovat svoji léčebnou kůru sovětského zemědělství, nepoužil žádnou pseudovědeckou teorii, ale tehdy stále živou lamarckistickou teorii předávání genetické informace. Lysenkova debata s ruskými mendelovci byla ve svém počátku skutečným vědeckým sporem. Tragicky se zvrhla až později.

Darwinova teorie přírodního výběru není tak jednoduchá, jako lamarckismus, protože počítá se dvěma oddělenými procesy. Obě teorie vycházejí z pojmu adaptace. Tento pojem plyne z myšlenky, že organismy odpovídají na změny vnějších životních podmínek vývojem tvarů, funkcí nebo chování, které lépe vyhovují novým okolnostem. Podle obou teorií musí být informace o změnách přeneseny do organismů. Podle lamarckistů jde o přímý přenos. Jakmile organismus vnímá změnu prostředí, reaguje určitým způsobem a tuto reakci předá geneticky svým potomkům.

Naproti tomu darwinismus rozpoznává ve stejném procesu dvě fáze: variaci (rozmanitost) a selekci (výběr). Každou fázi zajišťují jiné síly. Ke slovu "variace" přidávají darwinisté přívlastek "nahodilá". Jde o velmi nešťastný termín, protože nejde o nahodilost ve statistickém smyslu, kdy se variace může se stejnou pravděpodobností ubírat jakýmkoliv směrem. Chtějí tím pouze vyjádřit skutečnost, že k variaci dochází bez předchozí orientace organismu v adaptivních možnostech. Pokud poklesnou teploty a silnější kožich by pomohl přežít, nedochází ke zvýšenému výskytu genetické variace vedoucí k huňatosti. Druhá fáze, selekce, dělá v neorientovaných variacích výběr, propůjčuje výhodným variantám větší reprodukční úspěšnost a proměňuje tak celé populace.

Zde leží zásadní rozdíl mezi lamarckismem a darwinismem. Lamarckismus je teorie směrované variace. Je-li budoucnost v huňatém kožichu, zvířata to zaregistrují a "zaopatří si ho" a tuto schopnost předají potomkům. Tak má každá variace adaptivní ráz a žádná další síla, jako je přírodní výběr, není potřebná. Stěžejní úlohu směrované variace v lamarckovském systému lidé často chápou nesprávně. Namítají, že vnější přírodní podmínky na dědičné vlastnosti vliv mají. Jde o mutageny, které zvyšují počet mutací a tím rozhojňují množství genetických informací, které má populace k dispozici. Tento mechanismus sice zvyšuje míru variace, ale neorientuje ji nejvýhodnějšími směry. Lamarckismus je založen na tom, že genetické variace vznikají přednostně v adaptivních směrech.

V předním britském časopise Lancet ve vydání z 2.6.1979 hájil dr. Paul E.M. Fine to, čemu říká "lamarckismus". Probíral celou řadu biochemických procesů vedoucích k získané dědičnosti, což je ovšem nesměrovaná genetická variace. Viry se mohou včlenit do genetického materiálu baktérie a jejich DNA je pak předávána potomstvu baktérií jako součást chromosomu. Enzym reverzní transkriptasa dokáže zprostředkovat přenos informace z buněčné RNA zpět do DNA, která je v buněčném jádře. Představa jediného nevratného směru informací, předávaného z DNA přes intermediální RNA do bílkovin (enzymů a strukturálních bílkovin pro výstavbu tvarů buňky), tedy neplatí vždy (viz pozn.1). Dr. Fine má za to, že vniklý do genetického materiálu baktérie je "získanou vlastností" a že tedy lamarckismus v některých případech funguje. Avšak Fine si nepovšiml zásadní myšlenky lamarckismu, že vlastnosti jsou získávány z adaptivních důvodů.

Dosud nebyl objeven žádný biochemický mechanismus, který by mohl vést přednostně k začleňování příznivých genetických informací, které by znamenaly nějakou vývojovou vymoženost. Snad je něco podobného možné, třeba se tak i děje. Podobný objev by nepochybně byl impulsem k lamarckistickému vývoji evoluční teorie.

Dosud se ve výsledcích mendelovského bádání ani v biochemii DNA neobjevilo nic, co by nasvědčovalo tomu, že vnější životní podmínky nebo získané adaptace mohou přimět pohlavní buňky, aby mutovaly potřebným směrem. Jak by mohlo chladnější počasí "zvěstovat" chromosomům, aby vytvářely huňatější kožich?

Přesto lamarckismus úspěšně přežívá, přinejmenším v obecném podvědomí. Jeho významným zastáncem je Arthur Koestler, a to hned v několika knihách. Mezi ně patří i spis "Případ ropušky vejconosné".

Evoluce nabízí jen málo jevů, které by na první pohled očekávaly lamarckistické vysvětlení. Úspěchy lamarckismu obvykle pramení z nepochopení darwinismu. Často a právem se uvádí názor, že předpokladem mnoha genetických adaptací musí být negeneticky podmíněný posun v chování. Dnes již klasický příklad se týká několika druhů sýkor, které se v Anglii naučily naklovávat uzávěry lahví s mlékem a pochutnávat si na svrchní smetaně. Těžko lze potlačit představu, že evoluce časem tuto zlodějnu sýkorkám usnadní šikovnou adaptací zobáku. Není to triumf lamarckismu? Vždyť aktivní, geneticky nepodmíněná změna v chování předjímá genetický vývoj.

Darwinismus však není mechanistickou teorií určenosti prostředím. Nepovažuje organismy za kulečníkové koule, které jsou směrovány a tvarovány údery vnějších podmínek. Uvedený příklad vylepšeného chování lze vysvětlit darwinovsky. Když se sýkory naučily krást na lahvích mléka, pozměnily své vnější životní podmínky a vytvořily tak nové selektivní tlaky. Je teď na přírodním výběru, aby dal přednost zobákům nějakého vhodného tvaru. Samotné nové vnější podmínky ovšem netlačí sýkory ke genetické variaci, který by vyústil v zobák vytvořený k otevírání lahví s mlékem. Lamarckistické teorii by odpovídalo, kdyby se některá nová generace sýkorek vylíhla se zobáky uzpůsobenými k této činnosti.

Další jev má celou řadu jmen, včetně "Baldwinova efektu" a "genetické asimilace" a na první pohled nahrává výrazně lamarckismu. Klasickým příkladem jsou pštrosi, kteří mají na nohou v místech, kde při častém klekání přicházejí do styku s tvrdou půdou, mozoly. Jenomže tyto mozoly se vyvíjejí již ve vajíčku. Podle lamarckismu lze podat toto vysvětlení: předkové pštrosů žádné mozoly neměli, ale protože si začali klekat, došlo k negenetické adaptaci. Mozoly pak potomstvo zdědilo jako genetickou adaptaci.

Darwinovské vysvětlení genetické asimilace lze podat na příkladu Kammererovy ropušky vejconosné, kterou uvádí Koestler. Tato suchozemská žába povstala z vodních předků, kterým na předních končetinách rostou výběžky, tzv. pářící mozoly. Samečkové si jimi v kluzkém prostředí přidržovali při páření samičku. Ropušky vejconosné páření provádějí na suchu a proto pářící mozoly u nich vymizely, třebaže některým anomálním jedincům dále vyvíjejí v zárodečné podobě (což ukazuje, že genetická schopnost tvorby mozolů ještě nevyhasla).

Kammerer donutil několik ropušek k rozmnožování ve vodě a vypěstoval další generaci z několika málo vajíček, která v nepříznivých podmínkách přežila. Když celý proces opakoval po několik generací, podařilo se mu vypěstovat samečky s pářícími mozoly. Kammerer z toho vyvodil závěr, že se mu podařilo provést lamarckistický úkaz: navrátil ropušku do životních podmínek předků a získal znovu původní adaptaci a ta se geneticky předala potomstvu.

Ve skutečnosti však Kammerer předvedl darwinovský pokus. Když přiměl ropušky, aby se rozmnožovaly ve vodě, přežilo jen několik málo vajíček. Kammerer vytvořil silný selektivní tlak, který zvýhodnil genetickou variaci, která podporuje úspěšnost při reprodukci ve vodním živlu. Tento selektivní tlak se opakoval po několik generací. Kammererův výběr soustředil žáby s geny, kterým život ve vodě vyhovoval a dosáhl takového výběru, že zůstali pouze samečci s pářícími mozoly.

Podobně je tomu s mozoly u pštrosů, které se mohly nejprve objevit jako negenetická adaptace. Pštrosí obyčej klečet ovšem vyvolal selektivní tlak na zachování této nahodilé genetické variace, která podmiňuje výskyt příslušných znaků. Samotné mozoly tedy nebyly generaci potomků předány od rodičů prostřednictvím záhadného působení dědičnosti získaných vlastností.

Lamarckismus obsahuje ještě mnohem závažnější důvod, proč je stále přitažlivý. Nabízí nám jistou útěchu, kdykoliv se nás zmocní hrůzný pocit, že z hlediska vesmírného bytí nemají naše životy žádný skutečný smysl. Utvrzuje nás ve dvou z našich nejhlubších omylů. Jednak je to víra, že úsilí by mělo být korunováno úspěchem a jednak naděje, že světu je vlastní účelné uspořádání a má sklon k neustálému pokroku. Tato útěcha přitahuje Koestlera a ostatní humanisty mnohem více, než technické řešení otázek dědičnosti. Žádnou takovou útěchu darwinismus nenabízí, neboť učí, že organismy se přizpůsobují vnějším životním podmínkám tím, že bojují o co největší úspěch při rozmnožování. Darwinismus nás nutí hledat smysl života všude. Naše poznání je nedokonalé, a proto na přírodu rádi klademe nemístné požadavky, a v pohodlných představách redukujeme její bohatství. Odpovědi, byť osobní a nikoliv absolutní, musíme hledat v sobě.

Lamarckismus, alespoň pokud lze soudit, není prorokem tam, kde o to usiluje. Jako biologická teorie genetické dědičnosti neplatí. A přece zobrazuje, byť jenom analogicky, fungování "dědičnosti" v lidském kulturním vývoji. Druh Homo sapiens vznikl před více než 50 tisíci lety a nemáme žádné důkazy, že se od té doby geneticky vylepšil. Všechno, co máme dnes na rozdíl od cromagnonského člověka navíc k dispozici, je výsledkem kulturního vývoje.

Kulturní vývoj pokročil tempem, jakému se darwinovské procesy nemohou ani nesměle přiblížit. Darwinovská evoluce v druhu Homo sapiens sice pokračuje, ale tak pomalu, že zřejmě jeho dějiny příliš nepoznamená. Lidský kulturní vývoj se od biologického vývoje odlišuje svojí lamarckistickou povahou. Co se v jedné generaci lidstvo naučí, předá přímo potomkům výukou a písemnými záznamy. Získané vlastnosti jsou děděny v technologii i kultuře. Lamarckovská evoluce je prudká a akumulativní. Tím lze vysvětlit ten propastný rozdíl mezi naší dávnou minulostí vyznačenou ryze biologickými změnami a dnešním prudkým vývojem, který nás může přivést jak k něčemu novému a osvobodivému, tak k apokalypse.

Neživou přírodu lze členit jako hierarchii různých stupňů, kdy nižší stupeň je součástí stupně vyššího. Lze tak postupovat od atomů k molekulám, které jsou z atomů sestaveny, ke krystalům, které jsou složeny z molekul, odtud k nerostům, horninám, Zemi, Sluneční soustavě, Galaxii a konečně vesmíru jako celku. Na každém stupni se projevují různé síly. Skály se působením gravitace lámou, ale na úrovni molekul a atomů má gravitace nepatrný význam.

Na život se lze dívat obdobným způsobem, neboť také působí na různých úrovních a stupních a každý má v evolučním procesu svoji jedinečnou roli. Vezměme např. jen tři ze základních stupňů: geny, organismy a druhy. Geny jsou nositeli dědičné informace organismů. Organismy jsou stavebními kameny druhů. K evoluci je třeba variability (proměnlivosti), protože bez široké škály, ze které lze vybírat, nemůže přírodní výběr fungovat. Rozhodujícím zdrojem variability je mutace a jejími jednotkami jsou geny. Jednotkami výběru jsou ovšem zase individuální organismy. Jenže jednotlivci se historicky nevyvíjejí, mohou jen růst, rozmnožovat se a umírat. Evoluční změny se vyskytnou až ve skupinách vzájemně na sebe působících organismů. Jednotkou evoluce jsou tedy druhy.

Určení jednotlivců jako prvků a jednotek přírodního výběru je uzlovým bodem Darwinových úvah. Darwin tvrdil, že rovnováha přírody nemá žádnou "vyšší" příčinu. Evoluce neuznává ani "dobro ekosystému", ani "blaho druhů". Jakákoliv harmonie a stabilita jsou pouze nepřímým důsledkem vytrvalé honby jedinců za jejich vlastními zájmy, tedy důsledkem snahy předat prostřednictvím většího úspěchu při reprodukci co nejvíce genů dalším generacím.

Protesty proti Darwinovu zaměření na jedince byly poměrně řídké, ale značně hlasité. V 70.letech 20.století se objevily námitky, které podnítily evolucionisty k několika čilým debatám. Zmíněné útoky přišly jednak shora, jednak zdola. Shora útočil skotský biolog V.C. Wynne-Edwards, který tvrdil, že jednotkami výběru nejsou jednotlivci, ale skupiny, přinejmenším pokud jde o evoluci sociálního chování. Útok zdola vedl anglický biolog Richard Dawking, který tvrdil, že jednotkami výběru jsou samotné geny a jedinci jsou pouhými schránkami na udržování těchto genů.

Wynne-Edwards hájil svůj "skupinový výběr" spisem "Rozšíření živočichů s ohledem na sociální chování". Hned na začátku si klade zásadní otázku: Pokud o maximum reprodukční úspěšnosti usilují pouze jedinci, proč se zdá, že mnohé druhy udržují své populace na zcela konstantní početní úrovni, dobře odpovídající dostupným zdrojům obživy? Tradiční darwinovská odpověď se dovolává vnějších omezení, která stanoví množství potravy. Uživit se může jen určité množství jedinců a zbytek uhyne hlady. Wynne-Edwards se proti tomu ohrazuje tvrzením, že své populace regulují zvířata sama tím, že posoudí omezující faktory prostředí a usměrní podle toho svoji reprodukci. Ihned však pochopil, že jeho teorie je v rozporu s Darwinovým individuálním výběrem, neboť předpokládá, že množství jedinců svou reprodukci omezí nebo se jí vzdá ve prospěch skupiny.

Wynne-Edwards vyšel z předpokladu, že většina druhů žije rozdělena do mnoha víceméně uzavřených skupin. Některé z těchto skupin si způsob, jak vlastní reprodukci omezovat, nikdy nevyvinou a vládne v nich proto neomezeně individuální výběr. V potravně bohatých letech populace takové skupiny vzrůstá, v potravně chudých letech bývá krutě devastována nebo zcela zaniká, protože nedokáže svůj početní stav udržet na určité úrovni. Jiné skupiny si vytvářejí systém regulace, který spočívá v tom, že se jistý počet zvířat zřekne vlastní reprodukce v zájmu skupiny (což je ovšem nemožné, pokud by přírodní výběr stranil jedincům, kteří bojují za své vlastní výhody). Takto regulované skupiny přežijí období příznivá i nepříznivá. Evoluce je tedy boj mezi skupinami, nikoliv mezi jedinci. Skupiny přežívají za předpokladu, že dokáží regulovat vlastní populaci prostřednictvím altruistických činů svých jednotlivých příslušníků.

V tomto duchu vyložil Wynne-Edwards většinu projevů chování zvířat. Podle jeho názorů prostředí "vydává" omezené množství oprávnění k reprodukci. Zvířata o tato oprávnění mezi sebou soupeří. Takovým oprávněním k reprodukci je každé teritorium.

U druhů, které žijí v hierarchizovaných skupinách, jsou oprávnění pro reprodukci přidělována jen určitému počtu příček společenského žebříčku. Zvířata pak soutěží o společenské postavení. Celá tato soutěž se podobá spíše loterii než zkoušce schopností a dovedností. Skutečnost, že bude rozděleno odpovídající množství oprávnění, je mnohem důležitější než to, kdo je získá.

Ale jak mohou zvířata znát skutečný počet oprávnění? Je zřejmé, že je prostě znát nemohou, pokud nejsou schopna svoji populaci sčítat. Ve své nejodvážnější hypotéze přišel autor s myšlenku, že houfování, rojení, společné trylkování vzniklo prostřednictvím skupinového výběru jako účinný prostředek pro sčítání.

V desetiletí následujícím po vydání Wynne-Edwardsovy knihy se proti autorovi ozvala většina darwinistů. Řídili se přitom dvojí strategií. Jednak přijali většinu Wynne-Edwardsových pozorování, ale interpretovali je na základě individuálního výběru. Tvrdili např., že v boji o postavení v hierarchizovaných skupinách nebo o teritoria jde především o to, kdo zvítězí. Pokud je poměr mezi pohlavími přibližně 50 samců na 50 samic, úspěšní samci si osobují právo hned na několik samic a pak ne všichni samci se mohou podílet na rozmnožování. Každý z nich soupeří o odměnu, která spočívá v možnosti podílet se na rozmnožování. Výsledkem je dobře regulovaná populace, jako mechanismus regulace však působí individuální boj.

Ve skutečnosti lze všechny Wynne-Edwardsovy příklady zjevného altruismu vysvětlit jako ukázky individuálního sobectví. V mnoha ptačích hejnech například vydá první jedinec, který spatří dravce, varovný křik. Hejno se pak rozletí do všech stran. Podle výkladu skupinových selekcionistů tím jedinec zachránil ostatní tím, že upozornil na sebe, tedy volil vlastní záhubu (nebo přinejmenším nebezpečí), aby zajistil bezpečnost hejna. Debaty kolem této záležitosti přinesly několik alternativ, které dovolují varovný křik interpretovat jako prospěšný danému jedinci. Pták, který upozornil křikem, by se rád uchýlil do bezpečí, ale nemůže opustit hejno, protože by ho dravec mohl lépe polapit. Svým křikem uvede hejno do chaotického pohybu a tím se v hejnu ztratí. Tedy na jedné straně může být ve zjevné nevýhodě, že se ozval jako první, na straně druhé je rozhodně první, kdo míří do bezpečí.

Druhá strategie darwinistů proti skupinové selekci vykládá zdánlivé projevy altruismu jako sobecký prostředek, jak přenášet geny prostřednictvím přežívajícího rodu. To je teorie rodové nebo pokrevní selekce. Sourozenci mají polovinu společných genů. Pokud jedinec zemře, aby zachránil své tři potomky, přenáší 150% své genetické informace na potomky. Jedinec opět jednal ve vlastním evolučním zájmu, pokud v zájmu již není tělesné trvání.

Tyto alternativy ovšem skupinovou selekci nevyvracejí, ale pouze ji vykládají v duchu individuálního výběru. Dnes většina evolucionistů připouští, že za určitých zvláštních okolností se skupinová selekce vyskytnout může (u druhů žijících v mnoha uzavřených, sociálně soudržných skupinách, které mezi sebou přímo soupeří). Považují takové okolnosti za nezvyklé, protože uzavřené skupiny jsou většinou skupinami rodovými, což vede k vysvětlení altruismu uvnitř skupin preferencí selekce rodin.

Brzy po ukončení sporů kolem skupinové selekce jiní evolucionisté naopak tvrdili, že jednotkami výběru nejsou jedinci, ale geny. Tvrdili, že živočich slouží pouze k přenosu DNA. Nejrazantněji tuto záležitost načrtl Richard Dawkins ve své knize "Sobecký gen".

Pro Dawkinse je evoluce bitvou mezi geny, kdy každý se snaží vytvořit co nejvíce vlastních kopií. Organismy jsou pouze schránky pro uchovávání genů. Dawkins otevřeně odvrhl pojetí jedince jako jednotky výběru. Výběr funguje tak, že zvýhodňuje geny, které byly náhodně pozměněny tak, že v následujících generacích přežilo více jejich kopií.

Dawkinsův útok zdola má osudovou trhlinu. Ať už chce Dawkins přisoudit genům jakékoliv významné schopnosti, jednu věc jim dát nemůže: přímou viditelnost v procesu přírodního výběru. Výběr nemůže mezi nimi přímo vybírat. K tomu potřebuje organismy jako prostředníky. Gen je pouze pramen DNA, skrytý uvnitř buňky. Výběr však nazírá na organismy. Některé jedince zvýhodňuje proto, že jsou silnější, lépe chránění, dříve sexuálně vyspělí, vítězní v boji nebo příjemnější na pohled.

Kdyby výběr, pokud chce favorizovat silnějšího jedince, působil přímo na gen pro sílu, pak by bylo možno dát Dawkinsovi za pravdu. Pokud by organismy byly přímou a jednoznačnou mapou genů, pak by výběr mezi geny mohl probíhat přímo a bez zprostředkování organismem. Avšak organismy jsou něčím jiným.

Neexistuje žádný gen pro tak jednoznačnou část morfologie, jako je vaše levá čéška nebo váš nehet. Tělo nelze rozdělit na části podle příslušnosti k jednotlivým genům. Ke zbudování většiny částí těla přispívají stovky genů a jejich působení je usměrňováno sledy vlivů prostředí: vlivů prenatálních, postnatálních, vnitřních i vnějších. Výběr nepůsobí na části organismu, ale přijímá nebo odvrhuje pouze celé organismy, protože přednosti nese až souhrn všech částí, které na sebe složitě působí. Představa individuálních genů, které zajišťují své vlastní přežití, nemá nic společného s vývojovou genetikou, jak ji běžně chápeme. Dawkins by potřeboval možnosti, aby geny vytvářely skupiny, aby se různě stavěly do hierarchií podle vlivu vnějšího prostředí. Výsledným objektem ovšem nebude nic jiného, než organismus.

Dawkinsova představa vyžaduje, aby geny ovlivňovaly organismy. Výběr mezi nimi nelze provést, pokud se neprojevují jako souhrn morfologických a fyziologických parametrů nebo jako prvků jednání, které rozhodují o úspěšnosti organismu. Nejenže tato hypotéza potřebuje, aby každá část těla měla vlastní gen, ale je třeba mít k dispozici jednoznačný adaptivní vztah mezi geny a tělesnými částmi. Dawkins přišel se svojí teorií v době, kdy stále více evolucionistů odmítá panselekcionistické tvrzení, že přírodním výběrem procházejí nutně všechny části těla. Je zcela možné, že mnoho genů pracuje stejně dobře ve všech svých variantách a že výběr mezi nimi nerozhoduje. Pokud se ovšem většina genů nevystavuje zkouškám úspěšnosti, nemohou být geny jednotkami výběru.

Stephen J. Gould má za to, že okouzlení z Dawkinsovy teorie pramení z některých pochybných zvyklosti západního vědeckého myšlení, z přístupů, které lze nazvat atomismem, redukcionismem a determinismem. Tedy z idejí, že celky lze pochopit, jakmile se rozloží na základní části, že všechny děje a předměty mají zcela zřejmé, předvídatelné a určité příčiny. Tyto přístupy slavily úspěch při studiu jednoduchých objektů složených jen z několika komponent a navíc nedotčených žádnou historií. Organismy jsou však něčím víc než pouhým shlukem genů. Mají svoji historii a ta je směrodatná. Jejich části na sebe vzájemně a složitě působí. To, co buduje organismy, jsou skutečně geny, pracují přitom ve složité souhře, jsou ovlivňovány prostředím a vyjadřují se v částech, které výběr vnímá a vidí. Tušení celistvosti je zřejmě odrazem biologické pravdy.

DNA je zkratka pro desoxyribonukleovou kyselinu. DNA je nositelkou dědičné informace v buněčném jádře. Má tvar dvoupramenné šroubovice, kdy jednotlivé prameny spojují tzv. báze. Báze jsou celkem čtyři: adenin, guanin, cytosin a thymin. Vždy tři báze kódují jednu aminokyselinu, z nichž jsou složeny bílkoviny.

RNA je zkratka pro ribonukleovou kyselinu. Při dělení buněk se informace z DNA předává do tzv. intermediální RNA a z této RNA se pak kódují jednotlivé aminokyseliny pro sestavení bílkovin.

Velmi podrobně se bude touto problematikou zabývat připravovaný seriál "Molekulární biologie", který bude vycházet ve druhé polovině letošního roku v tomto časopise.

Literatura:

[1] Gould, Stephen Jay: Pandin palec. Mladá fronta, edice Kolumbus, Praha 1988

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci