Literatura:

[1] Sedláček, Miroslav: K vývoji českého pravopisu. Naše řeč 2, ročník 76, duben 1993, Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky v nakladatelství Academia

Odkazy na literaturu v článku jsou uvedeny v jeho závěru.

První delší souvislé texty psané českým jazykem vznikly přibližně před sedmi sty lety. Od té doby prošla vnější podoba českých písemností značným vývojem. Ten souvisí s druhem písma v češtině od počátku užívaným, tj. s latinkou. Protože se toto písmo vyvinulo pro jiný jazyk, bylo nutné je pro české texty přizpůsobovat. Několik fází tohoto přizpůsobování bývá nazýváno vývojem českého pravopisu. V této souvislosti je chápán pravopis velmi široce, jsou do něho zahrnuty nejen pravopisné jevy v užším smyslu, nýbrž i záležitosti v podstatě grafické, např. stabilní náhrada dosud užívaného písmena jiným (kupř. 'v' místo' w').

Pravopisná problematika budila pozornost už v minulosti. Zamýšlel se nad ní např. M. Jan Hus a v různé míře se jí dotkly i pozdější gramatiky češtiny. Od 19.století se objevují pokusy český pravopis charakterizovat, zjistit hlavní zásady, jimiž se řídí, a popř. stanovit jejich hierarchii. Zmíníme se o některých.

Václav Zikmund zastával názor, že pravopis lze odvodit jednak podle zvuku slov (pravopis fonetický) a jednak podle jejich původu (pravopis etymologický). Tvrdil, že český jazyk se řídí etymologickým pravopisem a pouze tam, kde není znám původ slova, se používá pravopis zvukový, jako jako tchoř m. dchoř, masť m. mazť, povříslo m. povřízlo..." [1]

František Vymazal rozlišoval tři základní zásady. První z nich byla zásada fonetická, která rozhodovala v případě, že nebylo možno použít zásadu jinou. Druhá byla zásada etymologická, podle původu slova. Třetí zásadou byla analogie. Analogicky píšeme, kdykoliv se řídíme blízkými tvary. Píšeme např. dub (slyšíme dup), protože ostatní tvary b chovají: dubu, dubem, dubový. [2]

Jan Gebauer zastával názor, že český pravopis je většinou fonetický, ale také etymologický a historický. Čeští písaři se v různých dobách řídili různými pravidly a zvyky. [3]

I když autoři označují zásady českého pravopisu většinou stejnými pojmenováními, je zřejmé, že je stejně nechápou. Je to patrné třeba na zásadě nazývané etymologickou. V minulém století se někteří jazykovědci snažili odůvodňovat pravopis skutečně na základě etymologie. J.S. Tomíček stanovil např. takovéto pravidlo: "Široké samohlásky se zastupují, to jest: na místo a, o, u (nikoliv ů neb ú) vstupuje vždy y, nikdy i neb í". Kupř. 'y' ve slově myš odůvodňuje latinským ekvivalentem mus, řeckým mys, německým Maus, y ve slově syt latinským satis, německým satt, v zájmenech my, vy latinským nos, vos atp. [5] Je samozřejmé, že pro praxi je tento historizující přístup neúnosný a jeho mechanická aplikace by mohla vést ke kuriózním závěrům. Častěji býval etymologický ráz českého pravopisu chápán tak, že z psané podoby slova je patrné, z kterých částí se slovo skládá, i když se vyslovovaná podoba s psanou neshoduje.

Václav Hanka tuto zásadu nazýval nazýval slovozpytnou a poměrně dost dobře si uvědomoval její význam i problematiku. Napsal: "...ze všeho viděti jest, že pravopis náš více slovospytně než libosvorně spořádán jest..." Předtím podrobně vyložil, jak se vyslovovaná podoba slova leckdy liší od psané, např. u slova klet-ba: [kledba], pro-sba: [prozba], hloub-ka: [hloupka] apod. [6]

Hanka si uvědomoval, že ve vývoji češtiny došlo u mnohých slov v jejich stavbě ke změnám, takže "kdybychom ještě přísněji slovozpytu se držeti chtěli, museli bychom psáti i vzjal, obvlak, mázlo (přesněji mázslo - pozn. autor), vzstáti a.t.d. místo vzal, oblak, máslo, vstáti,..." Zároveň správně chápal, že tento proces může pokračovat, a poznamenal: "...jak daleko my touto načatou cestou kráčeti máme, zanechávám zdravému rozhodnutí povážlivě soudných spisovatelů." Hanka se díval na pravopisné otázky z praktického hlediska a měl často na paměti především píšící veřejnost.

V posledních padesáti letech se zájem o teoretické otázky českého jazyka projevoval hlavně tehdy, když se objevily kritické připomínky k němu a požadavky na jeho reformu. Při studiu mezi mluvenou formou jazyka (fonémem) a psanou formou jazyka (grafémem) věnoval v četných statích hodně pozornosti pravopisu Josef Vachek. Na začátku 60.let se rozvinula diskuse o možnosti reformy českého pravopisu, jíž se také účastnil. Ve svém příspěvku napsal, že pro český pravopis je podstatná korespondence mezi základními jednotkami projevů mluvených a psaných. [7]

Kromě J. Vachka věnoval teoretickým i praktickým otázkám pravopisu již dlouho pozornost Petr Sgall. Také on konstatoval, že základem pravopisu je jednoznačná korespondence mezi fonémem a grafémem. Podle jeho názoru fonologický princip v pravopisu češtiny má centrální postavení a odchylky od tohoto principu jsou většinou dány zřetelem tvaroslovným (morfologickým). [8] Vývoj českého pravopisu potvrzuje, že dominující v něm skutečně byla tendence k posílení zmíněných principů. Nikdy však nemohlo být dosaženo jejich úplného uplatnění, protože kromě nich dodržovaly i zásady jiné (viz výše slova J.Gebauera).

Ve starších fázích vývoje našeho pravopisu se projevovala především tendence k tomu, aby jednomu fonému (hlásce) odpovídal jeden grafém (znak). Této zásadě málo vyhovoval první typ českého pravopisu, tzv. pravopis jednoduchý. Např. grafémem c v něm bývaly zaznamenávány fonémy /c/, /k/, /č/. Částečné zlepšení přinášel pravopis spřežkový; v něm byly některé fonémy zaznamenávány skupinou písmen. Ideální řešení to ovšem nebylo, hlavně proto, že se některá písmena vyskytovala i v několika spřežkách, takže nebyla dodržena zásada, aby jednomu grafému odpovídal jeden foném. Navíc nebylo zpočátku složení spřežek dostatečně stabilizováno, teprve později a jen v některých textech se ustálenou spřežkou označuje důsledně jeden foném, takže je možno říci, že spřežka zastupuje grafém. Naše ukázka z Legendy o apoštolích představuje starší stav spřežkového pravopisu.

Zápis spřežkovým pravopisem

Iat byl prsieliutym pohanem Cziezzarsem domicianem Tet gho chtye muchzity wzzady W oley wruczi w pylney cady

Přepis

Jat byl přelútým pohanem ciesařem Domiciánem Tet jho mučiti vsadi v olej vrúcí v pilnéj kádi [9]

Z ukázky je patrno, že např. grafém z se uplatňuje ve spřežkách cz /c/, zz /s/, chz /č/; zřejmě vlivem dřívějšího jednoduchého pravopisu ještě doznívá užívání grafému c pro /c/ i /k/.

Fonologičnost českého pravopisu by byl velice posílil pravopis diakritický neboli Husův, ujal se však jen v omezeném rozsahu. J. Gebauer o tom napsal, že po Husových opravách český pravopis již vyhovoval svým potřebám, ale nebyl obecně uznán a valná část písařů českých se přidržovala způsobu spřežkového, takže v 15. a první polovici 16.století existovaly vedle sebe dva pravopisy. [10]

Na pravopis Husův navazoval pravopis bratrský, ale nikoliv důsledně, užívalo se v něm např. spřežky pro foném /š/. Vznik některých zvláštností tohoto pravopisu, které později hrály důležitou roli, vysvětluje opět J. Gebauer: "Od sklonku 16.stol. do sklonku 18.stol. panuje pravopis bratrský... V podstatě své pak jest to zhoršený pravopis Husův. V pravopise spřežkovém, který vedle Husova byl v užívání, vyvinuly se totiž jisté zvyky, které dílem i grammatice české odporují, ale nicméně platnost pravidel měly. Zejména psáno y za spojku i, po souhláskách c, z, s psáno také vždy y, na př. cyzý sýla, a mimo to bylo obecným zvykem začátečné u, ú psáti literou v, na př. včiniti, včinek místo učiniti, účinek, a hlásku j v superlativním nej-, v imperativech na -ej a v rozšířenině ej (povstalé z ý) psáti literou y, např. neylepé, woley, peycha. A tyto dílem i grammaticky chybné zvyky přijali Bratří do pravopisu svého, v němž jinak Husa se přidržovali." [11]

Bratrský pravopis se uplatňoval již v době existence knihtisku. Dokud existovaly jen texty psané, bývaly mezi jednotlivými písaři, popř. písařskými centry, hlavně v nejstarším období, pravopisné rozdíly a nebyla vzácností ani nejednotnost v témž delším textu. S rozšířením knihtisku vznikla potřeba jednotnější úpravy grafické i pravopisné stránky textu.

Texty tištěné bratrským pravopisem mají ve velké míře ustálenou grafickou podobu. Dodržování zásad zděděných ze starší doby (jak jsou výše popsány Gebauerem) způsobilo nejednotnost v pravopisu některých gramatických tvarů. V první polovině 19. století se uskutečnila série úprav, jejímž cílem právě bylo posílit morfematičnost (tvarosloví) a ovšem i fonologičnost českého pravopisu. U všech těchto úprav figuroval Václav Hanka, osobnost dobře známá v souvislosti s Rukopisy (Rukopis Královédvorský a Zelenohorský). Ve vývoji českého pravopisu sehrál poměrně pozitivní úlohu a vzhledem k době prokázal dobré porozumění pro zvukovou stránku češtiny a její vztah ke stránce písemné (viz výše). Mezi roky 1817 až 1849 vydal celkem devětkrát útlou knížečku Pravopis český, založenou sice na mluvnici Dobrovského, ale postupně (od vydání k vydání) doplňovanou názory Hankovými. Byl to tehdy nejrozšířenější přehled českého pravopisu. Na Pravopis český navazovala stejně nazvaná práce Tomíčkova. [5]

První pravopisnou úpravou v 19.století byla tzv. oprava analogická. Podnět k ní vyšel vlastně od Dobrovského a ten také přesvědčivě ukázal její přednosti; nijak je však neprosazoval. Ve své mluvnici napsal, že jedná důsledně, pokud píše po 'c' vždy 'i' a ne 'y', po 'z' a 's' však jak 'i' tak 'y', podle analogie. Souhlasil však s tím, aby každý psal podle svých zvyklostí. Požadoval však, aby ve své naučné knize ("in einem Lehrbuche") mohl použít zobecněná pravidla: "Jestliže je např. (substantivum) dubina utvořeno pomocí (přípony) -ina od dub, doubí, příměří, předměstí odvozeno pomocí 'í', pak by se mělo psát také březina, vyzina, lysina, dále březí, pomezí, rákosí, protože si tím ušetřím rozpomínání na to, že podle zavedeného zvyku se píše po 'z', 's', 'c' 'y' místo 'i' a 'ý' místo 'í'. Neplatilo by ani obecné pravidlo, podle kterého končí (některá) adjektiva ve všech třech rodech na -í, kdyby se nepsalo kozí, husí, knížecí, nýbrž kozý, husý, knížecý. ...Podle pravidla se označuje množné číslo u substantiv (podstatných jmen) mužského rodu (koncovkou) i, u adjektiv i nebo í: ,chlapi, hloupí, páni, krásní, moudří. Proč bych nesměl tohoto pravidla při skloňování dbát a utvořit plurál od koželuh, mnohý, losos, kusý, pták, veliký pomocí i a í? Píši tedy směle koželuzi, mnozí, lososi, kusí, ptáci, velicí a nikoli podle zavedeného zvyku koželuzy, mnozý, lososy, kusý, ptácy, velicý."

Hlavním, ikdyž ne jediným bojovníkem za uskutečnění analogické opravy byl Hanka. Ten navíc zaváděl psaní 'u' místo dosavadního 'v', např. učený místo včený. Pro analogickou opravu se mu podařilo získat i Jungmanna, třebaže ten se zprvu klonil k názoru, že dosavadní pravopis není třeba měnit. Největším odpůrcem opravy byl Jan Nejedlý. Aby ji znemožnil, neváhal užít proti ní i politických argumentů a snad i udání u policie. Dobrovský, Jungmann a Hanka obhajovali analogickou opravu takovými argumenty, které bychom dnes mohli charakterizovat jako úsilí o posílení morfematičnosti v českém jazyce.

R.1842 byla oficiálně zavedena další, a to tzv. skladná oprava českého pravopisu. Za dosavadní písmeno g se začalo psát j, neboť [j] se vyslovovalo, místo g s háčkem se pak psalo pouhé g, vyslovované [g], dlouhé měkké í se přestalo psát j a místo skupiny písmen ey se zavedlo podle výslovnosti ej, např. místo woley se psalo wolej. Zavedení této úpravy podpořil P.J. Šafařík a brzy byla přijata bez většího odporu (J.Nejedlý už nežil, zemřel r.1834). Souhlasil s ní i František Palacký.

Tato úprava přispěla ke zpravidelnění grafické soustavy češtiny, k odstranění nedůslednosti v systémovém uspořádání grafémů. Háčkem nad písmeny se totiž označují grafémy pro fonémy realizované jako tzv. měkké souhlásky zubodásňové a předopatrové, kdežto písmeno g s háčkem označovalo souhlásku zadopatrovou, tvrdou. Písmena s diakritickou čárkou označují fonémy realizované jako dlouhé samohlásky, kdežto pro foném /í/ se užívalo písmena j. Úpravou byla posílena i fonologičnost našeho pravopisu.

Sbor musejní pro řeč a literaturu českou r.1842 "za potřebné a prospěšné uznal naříditi, aby budoucně všickni spisové v jazyku českém nákladem Matice české na světlo vydávání, s vymíněním na některý čas spisův pouze pro lid obecný určených, co do písmen g a j opraveným čili skladným pravopisem tištěni byli, ostatně nižádných dalších proměn a novot v pravopisu českém, a tak ani uvedení navrhovaného ou místo au a v místo w, potřebu nebo užitečnost neuznávaje, aniž jim ve spisech od Matice vydávaných místa propůjčuje." Z citátu je patrné, že se žádnou další úpravou pravopisu se nepočítalo a s tím zřejmě byl nucen souhlasit i Hanka, neboť byl na schůzi Sboru přítomen.

Palacký tedy přijal analogickou i skladnou opravu českého pravopisu kladně. Když však přišli Hanka, Franta Šumavský a jiní s požadavkem psát ou, v místo au, w, postavil se proti tomu a dovolával se usnesení Sboru. Palacký se dalších úprav zalekl, obával se, že by jimi byla stabilita našeho pravopisu rozrušena. Svědčí o tom jeho slova: "...proměny takové, jak mile jednou z mezí positivnosti vykročíme, nepostačí ještě, ale potáhnou za sebou nutně nekonečné pásmo jiných." Obavy Palackého nebyly zbytečné, Hanka připravoval úpravy další, chtěl písmena ch, č, š, ž nahradit novými, jím vymyšlenými písmeny. Takové pochybné návrhy by ovšem nemohly v době existence knihtisku uspět. Psaní v místo w a ou místo au se však po r.1849 rychle ujalo, třebaže Palacký a někteří další (W.W.Tomek) se změně nepřizpůsobili.

Náhrada au skupinou ou přispěla rovněž k posílení fonologič- nosti českého pravopisu. Dokud se skupina au četla [ou], grafém a se v ní vyslovoval [o], kdežto v ostatních případech [a]; po úpravě grafém a odpovídal pouze fonému /a/. Náhrada dvojitého w jednoduchým v byla záležitostí grafickou. Protože již předtím bylo v vyslovované na začátku slova jako [u], popř. [ú] nahrazeno písmenem u (ú), zůstávalo písmeno v nevyužito až do té doby, než nahradilo w.

Možno říci, že všechny tzv. pravopisné opravy zavedené v první polovině 19.století přispěly k větší důslednosti v grafickém obraze českých textů a k posílení fonologičnosti a morfematičnosti českého pravopisu, tj. jeho dvou hlavních principů. Lze ovšem mluvit jen o posílení, nikoli snad o důsledném zavedení.

Pravopisnými úpravami uskutečněnými do konce první poloviny 19.století byly řešeny problémy, které se z hlediska tehdejší písemné praxe jevily jako nejdůležitější. Ještě na začátku 70.let Gebauer napsal, že danými úpravami byl uzavřen a ukončen vývoj českého pravopisu. [12] Ve skutečnosti už tehdy bylo zřejmé, že k dokonalosti pravopisné kodifikace ještě schází hodně.

Postupně se v českém pravopise stávaly aktuálními jiné problémy, a to ty, které do poloviny 19.století zůstávaly kodifikací téměř nedotčeny. To souviselo s tehdejší situací dobové spisovné češtiny. Ta sice už měla položeny základy (hlavně zásluhou Dobrovského), ale stále se ještě dotvářela, jednak činností jazykovědců (především Jungmannovou), jednak tvorbou předních spisovatelů, překladatelů a novinářů. Jejich texty však nebyly po jazykové stránce jednotné a kodifikace Dobrovského se v nich zcela důsledně nedodržovala. Dost příkladů bylo možno nalézt v prózách Tylových, Máchových, Němcové a dalších. V tom však nebyl vědomý záměr. Použití spisovného jazyka nebylo ještě dostatečně ustáleno a kritéria jazykové správnosti se teprve utvářela. Je proto přirozené, že nejednotnost se tolerovala, či spíše: čtenář si ji neuvědomoval. To souviselo také s dost ubohým stavem tehdejšího školství u nás, především s postavením češtiny v něm.

Že kodifikace měla četná bílá místa a místa nedostatečně osvětlená, se ukázalo v 2.polovině 19.století, hlavně když nastal prudký rozvoj českého školství, tj. když se začalo předmětům učit česky a předmět český jazyk se stal jedním z nejdůležitějších. Jak známo, v každém předmětu se klasifikuje, a aby se klasifikace jevila jako objektivní, je zapotřebí stanovit, co je "správné" a co "nesprávné". Ze škol se pak přenáší hodnocení do běžného života. Potřeby škol byly jistě velmi důležitým činitelem, ale přece ne jediným. Je přirozené, že kodifikace Dobrovského, i když doplněna činností Jungmannovou (Slovník česko-německý), nemohla už stačit v době značně odlišné od doby jejího vzniku. Jenomže v prvních desítiletích 2.poloviny 19.století nebyl u nás žádný tak významný jazykovědec, který by dokázal svou autoritou v díle těchto klasiků pokračovat. Dá se říci, že v té době existovalo jakési kodifikační vakuum. To trvalo několik desetiletí, tj. do doby, než Jan Gebauer začal věnovat více pozornosti současné češtině a současné jazykové situaci.

Kodifikační nejistota nevadila rozvoji krásné literatury. Spisovatelé celkem respektovali pravidla spisovného jazyka, ne však zcela důsledně. Pociťovali slabiny a nedali se jimi poutat. Při tehdejším prudkém rozmachu naší literatury tak vlastně vytvářeli nová pravidla, v ledačems odlišná od dosavadních. Někteří jazykovědci konzervativnějšího zaměření jim to vytýkali ještě po mnoha letech.

V českých školách byla situace odlišná. Kodifikace z první poloviny století nestačila, a to ani rozsahem, ani kvalitou. Přitom školy nutně potřebovaly učebnice češtiny i další jazykové příručky. Jejich autoři mohli sice navazovat na práce dřívější, ale mnohé věci byli nuceni dotvářet a někdy i přetvářet. Učebnice pro nižší stupně škol psali převážně učitelé češtiny, pro školy střední také někteří tehdy uznávaní jazykovědci (Zikmund, Kovář, Bartoš, později i Gebauer). Kromě učebnic (bývaly to spíše mluvnice) vznikala celá řada dalších jazykových příruček, od různých autorů a různé hodnoty. Na konci století V. Flajšhans výstižně napsal: "V těchto dobách rozšířila se touha opravná v jazykozpytě českém tak, že skoro každý český filolog aspoň článkem, když ne knihou, v práci této se účastnil."

Učebnice pro školy musely být úředně schváleny, tím dostávaly ráz oficiálnosti a pro školu zastupovaly kodifikační příručky. Byla snaha, aby se jednotlivé učebnice v kodifikačních otázkách nelišily, ale dosáhnout naprosté jednoty se nepodařilo. Velmi nejednotné v hodnocení byly příručky rázu brusů, dost často hodně puristicky zaměřené. Ty sice nebývaly určeny přímo pro školy, ovšem jistý vliv na učitele a tím i na vyučování měly. K prohloubení kodifikace však přispěly jen málo, spíše ji ještě rozkolísávaly.

Které mezery v pravopisné kodifikaci zůstaly v 1.polovině 19.století? Jednu skupinu tvořily případu, kdy mezi zvukovou a písemnou podobou není zřetelný vztah, tj. kdy psaná podoba nemá dostatečnou oporu v podobě vyslovované. Druhou skupinu pak představovala téměř celá oblast jevů specifických pro projevy psané, tj. takových, které nemají přímou obdobu v projevech mluvených. Pokusíme se podrobněji ukázat, o které konkrétní problémy v obou skupinách šlo a jak se řešily.

Hlavní příčinou toho, že psaná podoba neměla dostatečnou oporu v podobě mluvené, spočívala v krajových, popř. nářečních rozdílech ve výslovnosti a v neexistenci pevné normy. Situaci ještě komplikovala snaha řešit současné problémy podle záměrů ve starších fázích vývoje češtiny, popř. podle etymologie. Při tom někdy docházelo až ke krajnostem.

Jedním z otevřených kodifikačních problémů v 19.století byla kvantita (délka) samohlásek, resp. její označování v psaných projevech. S tím si autoři jazykových příruček leckdy nevěděli příliš rady. Např. v 9.vydání Hankova Pravopisu českého (z r.1849) se slovesa jako vésti píšou s dlouhým é, ale zároveň se poznamenává, že "se také psáti může: vesti, mesti, nesti, kvesti a.t.d." (str.60). Naproti o rok později v Pravopisu českém J.S.Tomíčka se píše: "Krátká samohláska dvéslabičných slovek formy první na u (vedu)... dlouží se ve způsobu neurčitém (vésti)..." (str.48).

O jiné skupině sloves se v prvním vydání matičního Brusu píše: "Infinitiv dvouslabičný, stává-li se předložkou trojslabičným, krátí z pravidla kmenovou samohlásku tenkrát, jest-li kmen jeho otevřen; na př. vypiti (od píti), zabiti (bíti), pokryti (krýti), vyryti (rýti), dobyti (býti), vybrati (bráti), poznati (znáti), zachtěti (chtíti), zastkvěti (sktvíti) a.p." Většina jazykových příruček dodržování tohoto pravidla vyžadovala, třebaže to neodpovídalo stavu v tehdejší spisovné češtině. Postupně se pravidlo alespoň trochu omezovalo. Ve třetím vydání matičního Brusu se píše, že nekrátí infinitivy "končící se v -ýti: býti - dobýti, krýti - přikrýti, ač tento se od mnohých spisovatelů po příkladě Bratří také zkracuje: býti - dobyti..." Jazykovědec E.Kovář šel ještě dále, srov.: "Někteří píší též složené infinitivy zakončené na -íti s krátkou kmenovou samohláskou: na př. býti - nabiti, píti - vypiti; jest to krácení dialektické." Pravidla z r.1902 už mají pouze dobýti, přikrýti, ale u sloves na -íti dublety, např. přiliti i přilíti, vypiti i vypíti. V úvodní části těchto Pravidel se k tomu poznamenává: "Psaní -íti a -iti v infinitivech složených, má-li vyhovovati pravidlům dosud doporoučeným, patří v praxi k nejtěžším stránkám českého pravopisu, a analogie správného ctíti - uctiti atd. svádí i odborníky a vynikající spisovatele k chybám mříti - umřiti, díti - naditi, klíti - zakliti atp. Obtíže by přestaly a spolu žádoucí stejnost ve psaní by nastala nejsnáze a nejspíše tím, že kdyby se psalo veskrze -íti, v infinitivech dvouslabičných i v jejich složeninách víceslabičných, jak se k tomu také výslovnost nachyluje. Prozatím budiž takové psaní aspoň dopuštěno." Následující vydání pravidel z r.1903 udělalo definitivní konec tomuto spíše pseudoproblému než problému tím, že jako jediné kodifikovalo podoby uctíti, vypíti, nalíti atp.

Záznam délky samohlásek v písemných projevech působilo v minulém století značné obtíže. Jazykové příručky se v záznamu délky u jednotlivých slov dost lišily, rozdíly byly i ve školních učebnicích. Aby nevznikaly (hlavně ve škole) spory o správnost kvantity, zavedla Pravidla českého pravopisu z roku 1902 (dále P02, pod. P03 atp.) poměrně hodně dublet, např. déšť/dešť, dveře/dvéře, pero/péro, jméno/jméno, chléb/chleb, léto/leto, pléna/plena, neprvé/nejprve, nahlédnouti/nahlednouti, přikližiti/přiklížiti a mn.j. Dubletami se Gebauer snažil překlenout nejistotu v délce samohlásek také u některých typů substantiv. Dobře je to patrné u četných činitelských jmen s příponou -tel; podle P02 je správné např. vyjednavatel i vyjednávatel, vykonavatel i vykonávatel atp.

Gebauer se snažil, aby kodifikovaná délka samohlásek se příkře nerozcházela s délkou vyslovovanou na většině území. I když se nevyhnul některým problematickým rozhodnutím (např. jen preclikář, pokryvka, schliplý, lyčený, skryvka, instrumentál singuláru žabou, kravou, slamou, drahou, děrou, věrou aj.), je možno hodnotit kvantitu samohlásek v P02 jako krok vpřed. V následujících letech však bylo zapotřebí ve sbližování pravopisu se skutečnou výslovností pokračovat, tj. nepodléhat vyabstrahovaným ze stavu ve starších fázích vývoje jazyka. Jak už jsme se zmínili, zčásti se tak stalo v P03 u některých typů sloves (vypíti ap.), proto může překvapit, že právě v tomto vydání Pravidel byl učiněn v jiných případech výrazný krok vpřed.

Srovnáme-li výklady z oddílu Pravidla (úvodní část) v P02 a P03, nacházíme v P03 některé poučky, které vyžadují větší pravidelnost. Je tam např. tato poučka: "V podst. jménech, která mají více než dvě slabiky, před příponou -dlo nečárkujeme; píšeme tedy na př. tahadlo, vahadlo, draždidlo, schovavadlo, napajedlo, lehadlo, divadlo, čihadlo, řikadlo, spinadlo, stinadlo, stinidlo, ličidlo,..." Naproti tomu v P02 se píše rozvážně: "...psaní stinidlo, řikadlo atp. více se doporoučí, než stínidlo, říkadlo atd." Nová je v P03 také poučka o krácení u substantiv zakončených na -č: "Ve víceslabičných před slabikou poslední nečárkujeme, a píšeme tedy vazač, pomahač, nakladač, schovavač, přechovavač, sazeč, zahaleč, vyhaněč, pohaněč, roznašeč, palič, draždič..., zaklinač, upominač, najimač, řidič, slidič..., pokryvač...; a rovněž tak ve jménech odtud odvozených: vazačka..., zaklinačka..., pokryvačství atd."

Kdo byl autorem nových, mnohem striktnějších pouček v P03 a jaké pohnutky ho ke změnám vedly? Na první otázku najdeme odpověď ve 2.vydání Gebauerovy Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé z r.1904. Výše citovanou poučku o kvantitě u substantiv s příponou -dlo najdeme na str.68, poučku týkající se substantiv na -č na str.76, o tom, že dlouhou samohlásku mají substantiva přítel a nepřítel, kdežto "ve jménech ostatních před -tel nečárkujeme", na str.71. V prvním vydání Příruční mluvnice tato místa nejsou, do 2.vydání byla začleněna jako poznámky pod čarou. Je tedy zřejmé, že autorem, resp. spoluautorem zostřené kodifikace je sám Gebauer. Podařilo se nám najít i odpověď na otázku, co ho vedlo k tomu, že své původní tolerantní stanovisko změnil. Bylo to proto, že značná část učitelstva nebyla spokojena s množstvím pravopisných dublet v P02. Učitelstvo očekávalo od "úředních" Pravidel vyřešení sporných pravopisných otázek, a to zcela jednoznačně. V dubletách spatřovalo slabost a nedůslednost kodifikace. [13]

Gebauer nemohl názorů učitelstva nedbat, protože Pravidla byla určena především pro školy. Jak jsme se zmínili výše, spisovatelé měli ke kodifikaci volnější poměr a za její nedostatečné dodržování bývali kritizováni jen zřídka a nesoustavně (změna nastala, až když začal vycházet časopis Naše řeč). Učitelstvu nejvíce vadily dublety v označování délky samohlásek. Proto především v této věci byl hned v následujícím vydání Pravidel (tj. v P03) zvolen kurs, který byl později charakterizován jako "snaha po přímočaré pravidelnosti". Zvolený kurs byl ještě důsledněji uplatněn ve vydání Pravidel z r.1913,ale tehdy už Gebauer nežil. Tato P13 potom platila bez podstatných změn do r.1941. Jak známo, stala se předmětem ostré kritiky na konci 20. a na začátku 30.let. Autory kritik byli především členové Pražského lingvistického kroužku (dále jen PLK) a jejich výtky se ve velké míře týkaly právě označování délky samohlásek.

Zmíníme se v této souvislosti také o autorech Pravidel, která platila od r.1913 do r.1941. Gebauerovu úlohu v nich převzal E. Smetánka, spolupracovníky zůstali někteří středoškolští profesoři. Srov.: "Někdy před r.1911 byl prof.Smetánka povolán do redakční komise Pravidel českého pravopisu. Pro vydání Pravidel v r.1913 upravil úvod napsaný kdysi Gebauerem a podílel se na doplnění materiálu abecedního slovníku... Prací na vydání v r.1913 se vedle E. Smetánky účastnili zejména středoškolští profesoři Bílý a Hulík... Je těžko dnes pátrat po autorství jednotlivých zásahů a změn." [15] Že autorem změn v P13 nebyl jen jeden člověk, je patrno z některých drobných diferencí v nich. Např. jedním ze slov, jehož podobu členové PLK kritizovali, je kupadlo. Přitom do úvodní části P13 byla beze změny převzata tato poznámka z P03 (přetištěná i ve 2.vydání Gebauerovy mluvnice): "Okolnost, že vedle struhadlo, kusadlo s krátkým -u- je zkoumadlo, koupadlo, houpadlo s dlouhým -ou- nesmí nás tu másti; pravidelným nečárkováním má se jen učiniti přítrž dosavadnímu kolísání, kterého tu není při slabikách s -u- a -ou-, které však jest při slabikách jiných." Přesto na s.39 je heslo kupadlo, kupadliště jen v této podobě a tak to zůstalo beze změny do r.1941.

V P41 a v P57 byla kodifikace délky samohlásek upravována tak, aby se příliš nerozcházela se skutečnou ustálenou výslovností. Podle našeho mínění nynější kodifikace označování kvantity u samohláskových písmen v domácích slovech (!!) celkem vyhovuje. Ovšem okrajové rozdíly ve výslovnosti trvají i nadále, i když v menším rozsahu než v minulém století. V západních Čechách je možno slyšet např. vyhýbka, vyjímka, vypůjčka, vyšívka apod., kdežto Pravidla vyžadují od r.1903 jen podoby s první slabikou dlouhou a druhou krátkou. V P02 je ještě výhybka i vyhýbka, stejně tak ve Wenzlově Ukazateli, tam je pouze vyšívka aj. Bylo by asi nejlépe řešit uvedené případy zavedením dublet. O označování kvantity ve slovech přejatých se zmíníme dále.

Vyslovovaná podoba slova nebývá oporou pro podobu psanou ani při některých pravopisných otázkách týkajících se situace na slovotvorném švu. V první polovině 19.století se těmto otázkám nevěnovalo dost pozornosti, přitom písemná praxe byla nejednotná (např. Hanka psal ve slově měkký pouze jedno k). Nejčastěji šlo o to, kdy psát na švu dvě stejná souhlásková písmena. Z počátku byla snaha založit pravopis v těchto případech na přísném slovotvorném členění. Např. Fr. Prusík požadoval, aby se psalo postrannice, prostrannice, vápennice, protože jsou tvořena příponou -ice od přídavného jména postranní, prostranní, vápenní, jako na př. pobočnice, zadnice, přednice, kostnice, lednice, máselnice.

V Pravopisném ukazateli Josefa Wenzla je uvedena tato poučka: "Jména podstatná utvořená příponou -ník a -nice ve kmeni na -n zakončená, píšeme správně s nn: kominník, učenník, soukenník, dennice, jak už také doporoučí Brus (na str. 154, II.vyd.)."

Odvolání na matiční Brus však není docela na místě, neboť tam se dodává: "Než v těchto případech od starých dob jedno n se vysouvá a píše se také: soukeník, vápeník, nádeník, denice, vinice; avšak lépe jest, hledíc k původu slov, psáti nn; tedy dennice, vinnice atd." P02 pravopisnou poučku opět trochu posouvají, ale nepočínají si důsledně, protože k přídavným jménům s koncovkou -nný, -nní jsou přiřazena podstatná jména mužského rodu s koncovkou -nník, a ženského rodu -nnice. Proto je z téže příčiny -nn-: cenník, denník, nádenník, kamenník atd. Často se však píše také jen -n-. Píše se tedy vedle kamenník, soukenník také kameník, soukeník atd., a obyčejně jen zákoník, pláteník, varhaník, kominík, čalouník, zvoník, seník..., a taktéž plátenice atp. Když kolísáme mezi psaním -nn- a -n- a důvod pro -nn- není dost zjevný, volí se psaní -n-. Počínaje P03 uvádějí se v abecedním seznamu slov a tvarů jako náležité pouze podoby s jednm -n-; podržuje se pouze rozdíl mezi vinnice, vinník (od vina, vinný) a vinice (od víno). Tato výjimka byla odstraněna teprve v P57.

Psaní skupin souhláskových písmen vůbec patří i v současnosti pro pisatele k obtížným pravopisným jevům. Psaná podoba často nemá oporu v podobě vyslovované a slovotvorné hledisko nelze vždy uplatňovat důsledně, protože existují ustálené odchylky (např. český, plaský, hradecký, vlaština a ovšem deník apod.) nebo neprůhledné případy (plátěný : soukenný) i jiné zvláštnosti. Pisatel proto nemůže spoléhat příliš na pravidelnost, mnohé případy si osvojuje spíše pamětně. Avšak vzhledem k tomu, že současný stav je poměrně ustálen, nebylo by prospěšné radikálněji do něho zasahovat.

                                                                                         - pokračování -

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci