Svět se mění a Ian Haise to očekával. Přesto však určité věci díky svému účelu a využití zůstávají stejné. Ian je vyhledával a zřídkakdy se mýlil.

Dětské hřiště se moc nelišilo od hřišť, která znal jako dítě. Ale hřiště je určeno pro zábavu dětí. Vždycky musí mít něco, na čem se mohou houpat, šplhat, s čím mohou prolézat. Tohle mělo všechny náležitosti a ještě něco navíc. Kus hřiště byl hustě zarostlý, nechybělo ani koupaliště. Pevně zabudované prolézačky se střídaly se svítivě natřenými lehkými sochami, které vás rázem zaujaly a okamžitě se zase z hlavy vypařily. Stála tam také zvířata: trpasličí nosorožci a elegantní gazely sahající člověku po kolena. Zdála se nepřirozeně mírná a přítulná.

Ale především byly na hřišti děti.

Ian měl děti rád.

Seděl na dřevěné lavičce ve stínu na kraji lesíku a díval se na ně. Děti všech barev a velikostí a obou pohlaví. Černé jako lékořicový rosol a bílé jako králíčci, hnědé s kudrnatými vlasy a ještě hnědší s šikmýma očima a rovnými černými vlasy, několik bílých dětí opálených víc dohněda než některé z těch hnědých.

Ian se soustředil na děvčátka. Kdysi dávno to zkoušel s chlapci, ale neúčinkovalo to.

Chvíli sledoval jedno černé dítě a pokoušel se odhadnout jeho věk. Něco kolem osmi nebo devíti, pomyslel si. Příliš mladé. Další měla víc než třináct, jak usoudil podle její sukně. Ta by ušla, ale dal přednost nějaké mladší, všedněji oblečené a méně podezíravé.

Nakonec našel děvčátko, které se mu líbilo. Hnědé, ale s překvapivě světlými vlásky. Deset? Možná jedenáct. V každém případě dost mladé.

Soustředil se na něj a udělal něco podivného, tak jako vždycky, když našel to pravé děvče. Nevěděl, co to bylo, ale obvykle to fungovalo. Většinou na něj upřeně hleděl, ať se hnulo kamkoli nebo dělalo cokoli a nedovolil, aby ho něco vyrušilo ze soustředění. A nakonec se to stalo. Za několik minut zvedlo děvče oči, rozhlédlo se a jejich oči se setkaly. Krátkou chvíli vydrželo jeho pohled a potom se vrátilo ke své hře.

Uvolnil se. Možná to vůbec nebylo k ničemu. U dospělých žen si všiml, že když některá ucítila jeho pohled, obvykle vzhlédla od práce a střetla se s jeho očima. Zdálo se, že to nikdy neselže. Když mluvil s jinými muži, zjišťoval, že jde o všeobecnou zkušenost. Téměř jako kdyby cítily jeho upřený pohled. Ženy mu říkaly, že je to nesmysl nebo že jde o reakci na periferní vidění u lidí vysoce sexuálně vzrušivých. Pouhé podvědomé pozorování pronikající do vědomí. Nic záhadného jako mimosmyslové vnímání.

Možná. Ian přesto výtečně ovládal tento druh kontaktu očima. Několikrát si všiml, že dívky se škrábaly na krku, když je pozoroval, nebo že se nahrbily. Možná v sobě rozvinuly nějaký druh mimosmyslového vnímání a přitom ho považovaly za něco jiného.

Teď se pouze díval. Usmíval se, aby pokaždé, kdy k němu vzhlédla - což se stávalo stále častěji - viděla přátelského, lehce prošedivělého muže se zlomeným nosem a mohutnými rameny. Měl také silné ruce. Ležely sepnuté na klíně.

Za chvíli se začala potulovat po hřišti směrem k němu.

Nikdo, kdo by ji sledoval, by nebyl řekl, že jde k němu. Pravděpodobně to nevěděla ani ona sama. Na své cestě nacházela spoustu důvodů k zastávkám. Tu si vyskočila na měkké gumové matrace, tam udělala kotoul nebo prohnala hejno kejhajících husí. Ale přitom se k němu pořád přibližovala a skončila na lavičce v parku vedle něho.

Rychle se rozhlédl kolem. Stejně jako předtím bylo na hřišti málo dospělých. Překvapilo ho to. Nové výchovné metody založené na formování osobnosti výukou zřejmě snížily počet násilníků do té míry, že rodiče bez obav dovolovali svým dětem běhat bez dozoru. Přítomní dospělí se starali sami o sebe. Když přišel, nikdo mu nevěnoval ani letmý pohled.

Ianovi to vyhovovalo, protože jeho záměr se tak dal snadněji provést. Měl samozřejmě nachystanou omluvu, ale bylo by trapné, kdyby představitelům zákona museli odpovídat osamocení muži středního věku, kteří se potloukají kolem hřišť.

Na okamžik docela vážně zauvažoval, jak jsou rodiče těchto dětí důvěřiví, i když existuje ona výchovná metoda. Koneckonců, nikoho nepřiváděli do žádoucího stavu, dokud něco neprovedl. Pravděpodobně se noví maniaci objevovali každý den. Bylo pro ně typické, že vypadali jako všichni ostatní, dokud nějakým úchylným činem nedokázali, že se od nich liší.

Někdo by měl dát rodičům tvrdou lekci, pomyslel si.

"Kdo jsi?"

Ian svraštil obočí. Ani ne jedenáct, určitě ne při pohledu takhle zblízka. Možná ani deset. Možná jí bylo teprve osm.

Stačilo by osm let? Přemítal o téhle myšlence s obvyklou opatrností, znovu se rozhlédl, zda ho nesledují zvědavé oči. Žádno neviděl.

"Jmenuji se Ian. A ty?"

"Ne. Nechci vědět, jak se jmenuješ. Kdo jsi?"

"Myslíš, co dělám?"

"Ano."

"Překupníka."

Okamžik přemýšlela a pak se usmála. Měla už druhé zuby, nahuštěné do malé čelisti.

"Kupuješ a prodáváš drogy?"

Zasmál se. "Výtečně. Vidím, že hodně čteš." Neříkala nic, ale výraz obličeje naznačoval, že ji potěšil.

"Ne," pokračoval. "To dělali překupníci dřív. Já jsem kšeftákem trochu jiného druhu. Ale to už znáš, viď?"

Když se usmíval, začala se chichotat. Rukama prováděla bezvýznamné pohyby, jak to malé holky dělávají. Pomyslel si, že velice dobře ví, jak je rozkošná, ale nebyl v ní žádný náznak zakázané erotiky. Připomíná zralé semeno připravené prasknout a vyhnat výhonek sexuality na povrch. Její tělo bylo nákresem z kostí, kostrou, ze která měla vyrůst žena.

"Kolik je ti let?"

"To je tajemství. Co se ti stalo s nosem?"

"Zlomil jsem si ho, už hodně dávno. Vsadím se, že je ti dvanáct."

Zachichotala se a potom přikývla. Takže jedenáct. A jen tak tak.

"Nechceš cukroví?" Sáhl do kapsy a vytáhl papírový sáček s růžovými a bílými proužky.

Vážně potřásla hlavou. "Máma říká, že si nemám brát cukroví od cizích lidí."

"Ale my dva si přece nejsme cizí. To jsem přece já, Ian, kšefták."

Uvažovala o tom. Zatímco váhala, sáhl do sáčku a vytáhl jakousi čokoládovou věc tak hustou a lepkavou, že vypadala skoro neslušně. Kousl do ní a přinutil se žvýkat. Nenáviděl sladkosti.

"Tak dobře," ozvala se a natáhla ruku k sáčku. Odstrčil ji. Hleděla na něj s nevinným překvapením.

"Jenom jsem si na něco vzpomněl. Nevím, jak se jmenuješ, takže podle mě jsme lidé."

Prohlédla jeho hru, když spatřila záblesk v oku. Tak to obyčejně dělával. Záblesk na správném místě a ve správnou dobu.

"Radiant. Radiant Shiningstar Smithová."

"Velice nezvyklé jméno," řekl a v duchu přemýšlel, jak se jména změnila. "Pro tak hezké děvče." Odmlčel se a zvedl hlavu. "Ne. Myslím, že ne. Ty jsi Radiant... Starrová. Se dvěma r... Kapitánka Radiant Starrová z Hvězdné hlídky."

Na okamžik zaváhala. Zajímalo ho, jestli by poznal, že se v ní mýlí. Možná byla opravdu slečnou Radiant Faintingheart Belleovou nebo paní Radiant Motherhoodovou. Ale prsty měla trošku špinavé.

Namířila na něho prstem a když pohnula palcem dopředu a dozadu, zakvákala jako Kačer Donald. Dal si ruku na srdce a přepadl stranou z lavičky ven. Rozesmála se, ale obezřetně na něho pořád mířila zbraní.

"Radši bys mně měl dát cukroví nebo vystřelím znovu."

Na hřišti se už setmělo a nebylo tam tolik lidí. Seděla vedle něho na lavičce a houpala nohama. Její malé nohy nedosáhly až na špinavou zem.

Chtěla být opravdu krásná. Viděl jí to zřetelně na obličeji. Co se týká těla... kdo mohl teď říci?

Ne, že by mu na tom opravdu záleželo.

Měla na sobě něco málo hadříčků, jen tak halabala slátaných, byla oblečená bez velkých ohledů k jeho konvenčním představám o módním oblečení. Hodně dětí na sobě nenosilo nic, což ho, když přijel, šokovalo. Teď už si skoro zvykl, ale pořád si myslel, že rodiče nejsou moc opatrní. Mysleli si snad, že svět je tak bezpečný, když nechali jedenáctileté děvčátko prakticky nahé na ulici?

Seděl a poslouchal její žvatlání o kamarádkách - o těch, které nesnášela a o jedné nebo dvou, které prostě obdivovala - jen tak na půl ucha.

Na správných místech vložil hm a hm, hm.

Byla rozkošná, o tom nebylo sporu. Zdála se sladká jako dítě, které stále roste a které téměř ve stejném okamžiku dovede být slaďoučké a jedovaté jako chřestýš. Uměla být vlídná, ale jenom na povrchu. Pod ním se většinou zajímala jen o sebe. Její příchylnost byla přechodná a snadno dosažitelná, stejně lehce ji dokázala zapomenout.

A proč ne? Byla mladá a tohle dokázala všechno využít.

Co kdyby si dodal odvahy a pokusil se jí dotknout?

Šílená myšlenka. Bláznovství, jak mu často říkali. Nápad účinkoval málokdy. A proč zrovna u ní? Cítil na sobě tíhu porážky.

"Není ti něco?"

"Cože? Mně? Ne, kdepak, jsem v pořádku. Nebude mít máma o tebe starost?"

"Nemusím být doma ještě hodně dlouho." Na okamžik vypadala tak dospěle, že málem uvěřil její lži.

"Sezení mě začíná unavovat. A cukroví je už pryč." Podíval se jí do obličeje. Většina čokolády skončila svoji cestu ve velkém kruhu kolem úst, s výjimkou míst, kde ji roztomile rozmazala po rameni nebo na předloktí.

"Co je tam vzadu?"

Obrátila se.

"Tam? To je koupaliště."

"Co kdybychom k němu zašli? Budu ti něco vypravovat."

Ani slíbený příběh ji nestačil zadržet a hned vběhla do vody. Nevěděl, jestli je to dobře nebo špatně. Věděl, že je chytrá, že hodně čte a má velkou představivost. Ale byla tak živá a příliš ho přitahovala. Seděl daleko od vody pod jakýmsi křoviskem a díval se na ni, jak plave ještě s dalšími třemi dětmi, které zůstali v parku do pozdního večera.

Možná se k němu vrátí a možná ne. V žádném případě by se jeho život nezměnil, ale možná by se změnil její.

Vynořila se z kalné vody se sprškou kapek a neskonale čistší. Oblékla se zase do svých náhodně rozmístěných hadříků a přiběhla roztřesená k němu.

"Je mi zima," stěžovala si.

"Pojď sem." Sundal si sako. Dívala se mu na ruce, když ji do něho balil, a najednou natáhla ruku a dotkla se jeho pevného ramena.

"Určitě máš velkou sílu."

"Strašnou. Jako kšefták tvrdě pracuju."

"Co je to zač, ten kšefták?" zeptala se a potlačila zívnutí.

"Sedni si mně na klín a já ti to řeknu."

Vyprávěl jí příběh, velice poutavý příběh, kterému nedokázalo odolat žádné dítě toužící po dobrodružství. Znovu a znovu jej opakoval, piloval, mnohokrát namlouval do záznamníku, dokud rytmus a kadence slov nebyly bez chybičky, dokud nenašel ta pravá slova - slova nepříliš těžká, ale s jistým ohněm a šťávou.

Ještě jednou si dodal odvahy. Když začal vyprávět, byla unavená, ale postupně zaujal její pozornost. Možná, že jí ještě nikdo nikdy nevyprávěl příběh takovým způsobem. Byla zvyklá sedět před obrazovkou a pasívně přijímat očima a ušima. Možnost přerušit vyprávění otázkou a hned na ni dostat odpověď byla pro ni čímsi novým. Ani čtení se tomu nepodobalo. V jeho podání byla ústní vypravěčská tradice, která uměla dokonale upoutat pozornost n-té generace elektronického věku.

"To je nádhera," vydechla, když se ujistila, že skončil.

"Líbil se ti?"

"Opravdu se mně líbil. Až budu velká, chci být kšeftákem. Byl to opravdu báječný příběh."

"Vidíš, ale zrovna tohle jsem ti nechtěl vyprávět. Co to znamená, když je člověk kšeftákem."

"Chceš říct, že znáš ještě další příběh?"

"Samozřejmě." Pohlédl na hodinky. "Ale bohužel je pozdě. Už je tma a všichni šli domů. Radši bys měla také jít."

Prožívala duševní muka, rozpolcená mezi tím, co chtěla dělat a tím, co měla dělat. Ve skutečnosti by ale nemělo jít o rozpor, kdyby byla tím, za koho ji považoval.

"Dobře... ale - ale já se zítra vrátím a ty mi -"

Odmítavě potřásl hlavou.

"Moje loď ráno odlétá. Není čas.

"Pověz mi ho teď hned! Smím zůstat venku. Řekni mi ho, prosím, prosím."

Ostýchavě se zdráhal, protestoval, namítal, ale nakonec se nechal svést. Cítil se báječně. Pohrával si s ní jako s pětilibrovým pstruhem na dvacetilibrové šňůře. Nebylo to sportovní. Ale také nehrál poctivou hru.

Takže se konečně dostal ke své zálibě.

Občas si přál, aby se mohl pochlubit vlastním příběhem, ale ve skutečnosti nedokázal vymýšlet příběhy. Už se o to ani nepokoušel. Místo toho kradl myšlenky z každé pohádky a fantastického vyprávění, které dokázal najít. Pokud byl génius, tak jedině v úpravě jejich částí tak, aby se hodily do jejího světa - a přitom jim ponechával zvláštní ráz, takže ji okouzlily a v zaujetí, s jakým je vyprávěl, aniž se držel předem určeného konce.

Příběh v jeho podání byl úchvatný. Vystupovaly v něm začarované zámky na skleněných horách, vlhké podmořské jeskyně, flotily hvězdných korábů a svítící jezdci sedící rozkročmo na koních, kteří prolétávali galaxií. Zlá, nepřátelská stvoření a zase jiná, velice přívětivá. Nechyběly v něm omamné nápoje. Šupinatá zvířata řvala z hyperprostoru a polykala planety.

Uprostřed této vřavy kráčeli princ a princezna. Dostávali se do ošklivých situací a vzájemně si pomáhali.

Příběh nikdy nebyl úplně stejný. Sledoval její oči. Když těkaly po okolí, vyhodil z něho celé kusy. Když se rozšířily, věděl jakou část má za chvíli přidat. Šil ho na míru podle jejích reakcí.

Dítě bylo ospalé. Dříve nebo později kapituluje. Potřeboval, aby zůstalo v tranzu, ani bdělé, ani spící. A právě v té chvíli příběh skončil.

"...a přestože se ranhojiči dlouho a usilovně snažili, nedokázali princeznu zachránit. Té noci zemřela, daleko od svého prince."

Ústa se jí zkroutila do malého o. Pohádky takto končit nesmí!

"A to je všechno? Umřela a nikdy prince nespatřila?"

"No, ne tak docela. Ale zbytek asi není pravdivý a já bych ti ho neměl říkat." Ian se cítil příjemně unavený. Lehce zanícený krk ho nutil chraptět. Radiant byla teplou tíhou na jeho klíně.

"Musíš mi ho říct," ozvala se mírně. Připustil, že má pravdu. Zhluboka se nadechl.

"Dobrá. Pohřbu se zúčastnili všichni významní lidé z těchto končin galaxie. Mezi nimi i největší Čaroděj, který žil. Jmenoval se... ale já bych ti opravdu neměl říkat, jak se jmenuje. Určitě by se velice rozzlobil, kdybych to udělal.

Tento Čaroděj přešel kolem princeznina katafalku... to je-"

"Já vím, já vím, Iane. Pokračuj!"

"Najednou se zamračil a sklonil se nad její bledou postavou. "Co je tohle?" zahromoval. "Proč mi to nikdo neřekl?" Každého jeho slova zaujala. Čaroděj byl totiž nebezpečný. Kdysi, když ho někdo napadl, pronesl zaklínadlo, které obrátilo hlavy všech přítomných o sto osmdesát stupňů kolem krku, takže museli chodit se zpětnými zrcátky. Nikdo nevěděl, co by udělal, kdyby se skutečně rozhněval.

"Na princezně leží Hvězdný kámen," napřímil se a zachmuřil se na všechny kolem, jako kdyby ho obklopovali samí pitomci. Podle mě si to určitě myslel a možná měl pravdu. Protože když jim začal vysvětlovat, co je Hvězdný kámen a co způsobuje, nikdo z nich o něm nikdy předtím neslyšel. A právě tady si nejsem moc jistý. Protože i když každý věděl, že Čaroděj je moudrý a mocný muž, znali ho také jako velkého lháře.

Řekl, že Hvězdný kámen je schopen uvěznit v sobě duši člověka v okamžiku jeho smrti. Veškerá její moudrost, všechny vědomosti, krása a síla se vsákly do kamene a přebývají v něm nekonečně dlouho."

"Živé, ale bez vědomí," vydechla Radiant.

"Přesně tak. Když to slyšeli, lidé užasli. Zasypávali Čaroděje otázkami, na které jim dával málo odpovědí nebo odmítal vůbec odpovědět. Nakonec rozhněvaný odešel. Když byl pryč, každý dlouho do noci omílal jeho slova. Někteří cítili, že Čaroděj nabídl naději, že princezna ještě bude žít. Jiní si mysleli, že Čaroděj to považoval za nemožné a že princezna je odsouzena k živoření mezi životem a smrtí, uzavřená v kameni.

Převládl však tento názor:

Princezna se už nikdy nevrátí zpátky do života. Její duše však vyletí z Hvězdného kamene a přejde do jiného člověka, jestliže se najde ten pravý. Všichni souhlasili, že to musí být mladá panna. Musí být krásná, velice chytrá, rychlonohá, milující, laskavá... och, bože, seznam byl strašně dlouhý. Všichni pochybovali, že se takový člověk najde. mnozí se o to ani nepokoušeli.

Nakonec však se rozhodlo, že Hvězdný kámen by měli věnovat princovu věrnému příteli. Bude za touto pannou cestovat křížem krážem galaxii. Jestliže existuje, najde ji.

A tak se s požehnáním mnoha světů vydal na cestu, poté co slavnostně slíbil, že najde pannu a předá jí Hvězdný kámen."

Znovu se odmlčel, odkašlal si a mlčení znovu narůstalo.

"To je všechno?" zašeptala konečně.

"Ne tak docela," připustil. "Bojím se, že jsem tě oklamal."

"Oklamal?"

Rozevřel lehce pokrčené sako, které jí stále zakrývalo ramena. Sáhl rukou kolem jejího kostnatého hrudníku do náprsní kapsy. Vytáhl odtud oválný krystal s jednou stranou plochou. V pravidelných záchvěvech ze sebe vydával rubínové světlo, když spočíval v jeho dlani.

"Svítí," pronesla s široce rozevřenýma očima a otevřenými ústy.

"Ano, svítí. A to znamená, že ta panna jsi ty."

"Já?"

"Ano. Vem si ho." Podával jí ho a přitom do něho vryl nehtem palce zářez. Do jejích rukou se rozlilo rudé světlo, plavalo mezi prsty a zdálo se, že prosakuje do kůže. Když bylo pryč, krystal ještě pulsoval, ale jen tlumeně. Ruce se jí třásly.

"Byl strašně horký," ozvala se.

"To byla duše princezny."

"A co princ? Ještě ji pořád hledá?"

"Nikdo neví. Myslím, že je ještě na cestách a jednoho dne se pro ni vrátí."

"A co potom?"

Odvrátil se od ní pohledem. Nevím. I když jsi krásná, a třebaže máš Hvězdný kámen, možná zahyne žalem. Hodně ji miloval."

"Postarám se o něho," slíbila.

"Snad to pomůže. Ale já teď mám problém. Nemám to srdce říct princi, že je mrtvá. Přestože cítím, že Hvězdný kámen ho k ní jednou přitáhne. Jestli přijde a najde tě, bojím se o něho. Asi bych měl vzít kámen do vzdáleného kouta galaxie, někam, kde by ho nikdy nenašel. Aspoň by o tom nikdy nevěděl. Možná by to bylo takhle nejlepší."

"Ale já bych mu pomohla," pronesla vážně. "Slibuju. Počkala bych na něho a pak bych ji nahradila. Uvidíš."

Pozorně studoval její obličej. Snad by to dokázala. Dlouho jí hleděl do očí a nakonec jí dal najevo své uspokojení.

"Výborně. Můžeš si ho tedy nechat."

"Počkám na něho, uvidíš."

Cítila se velice unavená, téměř ospalá.

"Měla bys jít domů," navrhl.

"Jen bych si jenom na chvilku lehla," odpověděla.

"Dobrá." Něžně ji zvedl a položil ji rovně na zem. Stál a díval si na ni, potom si klekl vedle ní a začal jí něžně hladit čelo. Bez obav otevřela oči a zase je zavřela. Hladil ji dál.

O dvacet minut později odešel z hřiště. Sám. ...

John Varley se narodil v roce 1947 v Austinu ve Spojených státech amerických. K psaní ho přivedl článek spisovatele sci-fi Roberta A. Heinleina, který obsahoval pět pravidel, jak se stát spisovatelem vědeckofantastické literatury. V roce 1947 mu otiskli první povídku a od té doby jsou jeho povídky v seznamu děl na ocenění. V počtu prací v tomto semifinále drží rekord hlavních cen, ale vlastní jich pět: Huga a Nebulu za povídku "Mé oči se za mnou zavřely" (The Persistence of Vision, 1978), Huga za povídku "Překupník" (The Pusher, 1981) a opět obě ceny spolu s Locus Award za rozsáhlou povídku Press Enter (1984).

Varleyova první sbírka devíti povídek The Persistence of Vision (Mé oči se znovu zavřely, 1978), patřila ve své době k nejlepším sbírkám. Následovaly sbírky The Barbie Murders (Vrah Barbie, 1980), kde získal cenu Locus Award za titulní povídku Blue Champagne (Modré šampaňské, 1986).

Značná část povídek z prvních dvou sbírek se odehrává ve stejném světě jako Varleyův první román The Ophiuchi Hotline (Horká linka z Hadonoše, 1977). Lidstvo v něm obdrží poselství od vyspělé civilizace, ale je posléze těmito bytostmi vyhnáno ze Země a donuceno vydat se na pouť k jiným planetám.

V jeho románu Titan (1979) ztroskotá pozemská expedice na uměle vytvořeném satelitu planety Saturn, obydlené inteligentními tvory. Dějová linie románu sleduje příhody velitelky kosmické průzkumné stanice Chirocco Jonesové, která pátrá po vládcích tohoto podivuhodného světa. Varley později tuto knihu doplnil na trilogii tituly Wizard (Čarodějka, 1980) a Daemon (Démon, 1984).

Na základě své povídky Air Raid (Létající komando, 1977) napsal Varley román Millenium (Tisíciletí, 1983), ve kterém lidé ze vzdálené budoucnosti zachrání posádku letadla těsně před výbuchem. Při záchraně však lidé z budoucnosti zapomněli v troskách letadla velice nebezpečnou ničivou zbraň.

Literatura:

[1] Varley, John: Press Enter. Laser, Plzeň 1992

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci