Již překlad anglického slova "to assert", čili potvrdit, nebo také prosadit sebe sama, naznačuje, co vlastně asertivita, nebo lépe řečeno asertivní chování znamená.

Ne všichni lidé však mají to správné množství asertivity. Někteří mohou být asertivní příliš, což při vnímání zvnějšku pozorujeme jako chování agresivní, opačnou variantu pak představují lidé pasivní, ti jsou asertivní málo.

Podle typu pak můžeme očekávat i odlišné chování vůči svému okolí. Agresivní člověk prosazuje jen a jen své názory a potřeby, kdežto člověk pasivní hlavně plní to, co se po něm chce. Ovšem člověk asertivní se snaží vytvořit jakousi rovnováhu mezi oběma extrémy. Hlavním záměrem tohoto typu lidí pak je prosazení svých zájmů při respektování zájmů toho druhého.

Asertivita jako taková je odrůdou vyjednávacích zásad, ovšem není tou nejlepší metodou vždy a všude, mohou nastat situace, kdy není vhodná. Ty však musí najít sám vyjednávající.

1) Sám posuzovat své chování, myšlenky a emoce a být za ně i za následky zodpovědný,
2) Nenabízet žádné výmluvy či omluvy ospravedlňující vlastní chování,
3) Sám posoudit, nakolik jsem odpovědný za řešení problémů ostatních lidí,
4) Změnit svůj názor,
5) Dělat chyby a být za ně odpovědný,
6) Říci "nevím",
7) Být nezávislý na dobré vůli ostatních,
8) Dělat nelogická rozhodnutí,
9) Říci "já ti nerozumím",
10) Říci "je mi to jedno".

1) Pokažená gramodeska
2) Pootevřené dveře
3) Negativní aserce
4) Negativní dotazování
5) Sebeotevření
6) Volné informace
7) Přijatelný kompromis
8) Selektivní ignorování

Asertivita je soubor pravidel na prosazení vlastního oprávněného zájmu. O oprávněném zájmu lze hovořit tam, kde pro nás někdo něco udělat musí.

Asertivita jako "psychická zbraň" nastupuje tehdy, když prosazením svého zkřížíme cestu někomu jinému. Když nastane konflikt. Ten druhý pro nás udělá, co žádáme, jen tehdy, když vnitřně uzná, že dané zlo je ze všech zel nejmenší.

Použitím této nové metody vlastně dáváme najevo, že se nenecháme zviklat. Že se nenecháme "ukecat", a že náš protivník má volbu:

a) vyhovět nám,
b) ztratit s námi mnoho času a nakonec nám vyhovět,
c) inkasovat mnohonásobně větší zlo, před kterým jej varujeme.

Zkušený "asertivista" při použití této metody s protivníkem silně manipuluje, respektive jej motivuje. Jak? Ustupuje a přiznává mu pravdu téměř ve všem, dokonce i na nejsilnější invektivy reaguje slovy: "Může vám to tak připadat, ...". Jen v tom, co chce, je neoblomný "jako skála".

Tento postup je postaven na vědomí, že každý z nás má omezenou dávku svých "NE", zásobu, která někdy skončí. Umění je v tom, že my musíme být se svou prosbou vytrvalejší.

Pokud by snad někomu bylo zatěžko "vydržet" všechna "NE", může se to naučit. Nejjednodušší metoda spočívá ve vyhledání obchůdku (nejlépe na hlavní třídě většího města, aby byla zajištěna anonymita), na jehož dveřích je informace: "Drobné nerozměňujeme". Hrdě vstoupíme do obchodu a prodavače požádáme o rozměnění desetikoruny. Budeme-li mít štěstí, odpoví nám NE a my zjistíme, že nás odmítnutí nezničilo, naopak, že nás v dané situaci pobavilo ...

Dalším velice důležitým krokem je naučit se říkat NE. I v tomto případě je možné tuto schopnost natrénovat a to buď v prostředí chráněném nebo "naostro".

V prostředí chráněném potřebujeme "sehnat" sparingpartnera, aby neustále zdůrazňoval oproti našemu oponování musí vždy zdůrazňovat význam a důležitost svých potřeb.

Povinností trénujícího je stále opakovat pouze odpověď NE. Samotné NE, bez vysvětlování, omluv a zdůvodňování. Většina lidí cítí potřebu strohé NE něčím oslabit a strohé odmítnutí něčím zeslabit. Ovšem sparingpartner má povinnost všechny takové pokusy zmařit v samém počátku, nedovolit, abychom se ze situace vykroutili.

Důležitým cílem nácviku je dosažení stavu, kdy se nám NE bude říkat s naprostou samozřejmostí a klidem, asi tak jako DOBRÝ DEN.

Pamatujte si, že říkat NE je poctivé, určitě poctivější, než říkat "budu se snažit". Představte si situaci, že by vám někdo řekl, že letadlo, kterým poletíte, se "pokusí" přistát v Praze.

Zásadou asertivního chování je nejen umět říci NE a zároveň je i přijmout, ale také se naučit požádat o to, co potřebujeme. Můžeme to pak udělat beze strachu, že z naší prosby vyplyne nekonečný řetězec závazků a zároveň bez obav, že náš požadavek nějak ohrožuje nebo omezuje druhé.

Při jednání se musí asertivní člověk chovat vždy tak, aby jednal jinak, než když dostal zápornou odpověď. Nemůže počítat s tím, že se změní protivník, pouze změna našeho chování má šanci dosáhnout změny odpovědi protivníka.

ad 4) Přijetí až podpora kritiky - "negativní dotazování":

tato metoda předpokládá postupné oslabení kritiky oponenta, případně získání dalších potřebných informací. Spočívá v pobízení protivníka k další a další kritice naší osoby, resp. snahy, čímž by mělo dojít k postupnému vyjasnění vztahů a zjištění výhrad vůči vašim názorům. Zároveň logicky dochází k otupování ostří kritiky.

ad 5) Nabídnutí nevyžádaných informací o sobě či problému - - "Sebeotevření":

pokud potřebujeme získat informace o protivníkovi, nabízí se možnost mezi řečí "prozradit" něco ze své kuchyně. Samozřejmě, že vyzrazené informace nesmí být takové, které by předaly všechny trumfy do rukou oponenta.

ad 6) Nereagování na nekonkrétní kritiku

pokud protistrana neustále skrytě a nekonkrétně kritizuje náš názor, je nutné, aby se jednající nenechal vyprovokovat k oponování této kritice. Naopak, ignorováním různých narážek donutíme opozici postupně vyslovovat konkrétní kritiku, kterou je možné řešit.

ad 7) Nabízení konkrétního oboustranně přijatelného kompromisu - "přijatelný kompromis":

postupným nabízením ústupků přijatelných naší stranou je možné "donutit" protistranu k obdobným krokům, jejichž vyvrcholením by měla být oboustranně výhodná dohoda.

Ani mezi odborníky v poslední době již nevládne jednoznačný názor na "využitelnost" asertivity v praktickém životě. Částečným potvrzením může být věta Davida Grubera: "..., že asertivita nelze používat vždy a všude".

Nejradikálněji se však vyjádřil Jiří Plamínek ve své knize řešení konfliktů a umění rozhodovat: "Asertivita byla hitem USA doby nedávno minulé. Jako Hvězdné války nebo Batman. V čem je analogie? Jde o soubor jednoduchých myšlenek velmi dobře vyhovujících potřebám průměrného amerického konzumenta. Je to jakýsi hamburger v menu vyjednávacích metod.

Rozhodně nechci být nespravedlivý. Asertivita je bezpochyby zvláštní jev, který přináší řadu pozitivních věcí - zvyšuje sebedůvěru těch, kteří se naučili asertivně jednat. Nutí brát odpovědnost za své činy do vlastních rukou. Na druhé straně je s ní spojena řada stránek stinných. Ať již jsou její záměry jakékoliv, lidový výklad asertivního chování spočívá ve vlastním prosazování jako základní taktice jednání s ostatními. Asertivita se zcela jednoznačně točí kolem jednotlivce jako středobodu vesmíru. Podporuje individualismus, naviguje (byť to nezamýšlí) k egoismu. V konfliktních případech orientuje jednající (opět bez ohledu na své původní představy) spíše k soupeření než ke spolupráci.

Ostatně hlavní nevýhoda soupeření - že jde ve své podstatě o cestu k takovému rozdělení nějakého konstantního objemu hodnot, kde co jedna strana získává, to druhá musí ztratit - se projevila i faktickým ústupem asertivity v USA. Jakmile se totiž začali stále častěji střetávat asertivně se chovající lidé, docházelo k patovým situacím. Každý byl sice krásně asertivní, každý byl plně odpovědný za své činy, každý myslel svědomitě jen na sebe, ale řešení nebylo stále ani na obzoru. Jak také mohlo být, když se sešli dva lidé, hrající stále pokaženou gramofonovou desku? Výsledkem mohl být nanejvýš Big Mac, ale nikdy orchestr chutí, kterým se vyznačují vrcholná díla světově proslulých vyjednávacích kuchyní. Mimo jiné z tohoto podhoubí vyrašilo v USA kooperativní vyjednávání.

Sečteno a podtrženo: asertivita spíše ne. Pokud ano, tak nanejvýš jako jedna z metod vyjednávací sebeobrany".

Literatura:

[1] David Gruber: Něco více o asertivitě. Computerworld roč. 1994

[2] Radkin Honzák: Asertivně ke hvězdám. MF DNES - Víkend, 1994

[3] Jiří Plamínek: Řešení konfliktů a umění rozhodovat. AGRO 1994

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci