"Kdo ví, zda lidský duch stoupá k nebi a dech zvířat se noří do země? ptá se Bible. Jednou, v kterési pozdější verzi, to možná bude znít takto: Kdo ví, zda lidský duch stoupá k nebi a dech androidů se noří do země? Kam dospějí duše androidů po smrti? Ale - pokud nežijí, potom nemohou zemřít. A když nemohou zemřít, pak budou stále s námi. Mají vůbec duši? A máme my nějakou? Jsem přesvědčen, stejně jako Bible, že všichni jsme na cestě k jednomu společnému cíli. Ale tím není hrob, je jím život za ním. Svět budoucnosti."

Philip K. Dick se narodil 16. prosince 1928 v Chicagu, dva týdny poté se rodina odstěhovala do Kalifornie. V roce 1934 se jeho rodiče rozvedli a Philip žil jen se svou matkou u jedné z tet v Berkley. Později studoval High School ve Washingtonu. Po návratu do Berkley ho zaujala literatura. Pracoval jako prodavač v obchodě s deskami a měl mnoho času číst. Na rozdíl od jiných autorů však začal Kafkou, Proustem, Flaubertem a Mannem, k science fiction se dostal až později. Rok se pokoušel o studium na univerzitě v Berkley. Začal psát komentáře pro soukromou rozhlasovou stanici v Berkley a pokoušel se o vlasní tvorbu. V roce 1951 prodal svoji první povídku Beyond Lies the Wub, která vyšla o rok později v magazínu Planet Stories. Rozhodl se věnovat nadále jen psaní. V následujících čtyřech letech uveřejnil 75 povídek a novel. Většina jeho povídek této doby je výborná a charakterizuje celá 50.léta v americké science-fiction. Témata mnohých próz Dick později rozpracoval ve větší literární celky. The Defenders (Obránci) vyšly poprvé v roce 1953 v lednovém vydání magazínu Galaxy. Nosnou myšlenkou příběhu je, že svět není takový, jak se nám jeví.

O deset let později se k tomuto tématu vrací a spolu s námětem povídky The Mold of Yancy (1958, Yancyho zvláštní vlastnost) vytváří román The Penultimate Truth (1964, Předposlední pravda). Na Zemi žije jen několik lidí a ostatní žijí v podzemí v domnění, že na povrchu zuří válka. Když proniknou na povrch, poznají pravdu, ale zároveň pochopí, že celá tato iluze slouží jen k jejich prospěchu.

K nejlepším Dickovým povídkám patří Colony (1953, Kolonie), The Variable Man (1953, Proměnlivý muž), Foster You're Dead (1955, Fostere, jste mrtev). Často se však opomíjí Dickova nejdelší povídka z prvního období jeho tvorby The World of Talent (1954, Svět Nadaných). Myšlenkou příběhu je, že každý neobvyklý talent, ať už schopnost pohybovat věcmi kdekoliv ve vesmíru, nebo vidět do budoucnosti, se stává prokletím, které je člověku jen na obtíž. Ovšem jen do chvíle, kdy se objeví člověk s dokonalým talentem: "Můžeme měnit věci tak, že se pohybujeme zpět v čase," říká hlavní hrdina této novely: "Je to nebezpečné. Jednoduchá úprava v minulosti může změnit celou přítomnost. Talent k cestování v čase je tím nejkritičtějším - přímo prometheovským. Jakékoliv jiné nadání může bez výjimky měnit jen to, co se má stát. Já mohu nechat zmizet vše, co teď existuje. Mám výhodu přede vším a před každým. Nic se mi nemůže postavit. Jsem tu stále. A byl jsem tu stále."

V roce 1955 Dick napsal jen dvanáct povídek. Pracoval již na svém prvním románu Solar Lottery (1955, Sluneční loterie). Sociální uspořádání represivního státu je řízeno prostým losováním. Dick již zde využívá svých tří zásadních témat, která prostupují jeho tvorbou: neustálé odhalování nepochopitelné tváře reality, záliba v postavách obdařených neobvyklým talentem, studium teorie her projevující se v dějové linii vedené v několika větvích se vzájemnými zkraty a logicky vybroušenými epizodami.

V dalších třech románech se jeho myšlenka neuchopitelnosti našeho světa rozeznívá v nejrůznějších tóninách. Hrdinové příběhů Eye in the Sky (1956, Oko v obloze), Cosmic Puppets (1956, Kosmické loutky) a Time out of Joint (1959, Vykolejený čas) poznávají, že za kulisami jejich světa se skrývá pravdivější skutečnost a pokoušejí se k ní proniknout.

V této době se Dick potýkal s nemalými finančními problémy. Své práce nabízel nakladatelům, kteří platili jen málo. Na knižním trhu se však objevil paperback. Vznikla možnost tvořit přímo pro paperbackový trh a ne pouze pro časopisy a magazíny, které byly doménou žánru sci-fi až do poloviny 50.let. Dick byl jedním z prvních autorů science fiction, který se díky paperbacku dostal do rukou čtenářů, kteří o sci-fi měli jen pramálo ponětí. Ohlas ze seriózních literárních kruhů však byl nepatrný a snad tím lze vysvětlit, proč Dick napsal sedm až osm románů ze současnosti, aby se pokusil vyprostit z žánru sci-fi. Bohužel, ani jeden z nich nenašel nakladatele a Dick, který byl vyčerpán konflikty v soukromém životě napsal jeden z nejsmutnějších a zároveň nejlepších sci-fi románů, jehož tématem jsou paralelní světy The Man in the High Castle (1962, čes.: Muž z Vysokého zámku, Laser, Plzeň 1992).

Tak se začalo druhé tvůrčí období v Dickově životě, na jehož počátku stojí velký úspěch. Jeho román hned po svém vydání získal prestižní cenu Hugo. Autor v románu vychází z předpokladu, že Spojenci prohráli 2.světovou válku a Japonci a Němci si rozdělili mezi sebe Spojené státy.

Dickova finanční situace se však úspěchem knihy nezlepšila. Stále pracoval pro průměrné nakladatele a byl nucen psát rychle. V letech 1962 až 1970 vydal celkem 19 románů, mezi nimi jsou mistrovská díla science fiction jako je Martian Time-Slip (1964, Marťanský časový skok), The Three Stigmata of Palmer Eldritch (1964, Tři znamení Palmera Eldritche) a Ubik (1964). Právě v tomto posledně jmenovaném románu se nejvýrazněji projeví jeho tři zásadní témata. Joe Chip odlétá se svými kolegy na Měsíc, aby splnil zvláštní úkol. Je členem Runciter Associates, organizace, která sleduje a neutralizuje parapsychologicky nadané jedince. Je však spáchán atentát, při kterém je šéf organizace Glen Runciter těžce zraněn a pro lékařské účely zmrazen. Ostatním se podaří vyváznout, ale brzy pozorují, že se jim vnímání světa rozpadlo před očima. Chip odhalí děsivou skutečnost. On sám se nachází ve zmrazeném stavu a je možné, že celý svět kolem je jen výplodem jeho mysli balancující mezi životem a smrtí. Skutečnost však je možná ještě zcela jiná. Strhává ze sebe jednu masku za druhou a tím autor románu odhaluje podstatu našeho světa, to vše s humorem a parodickými prvky.

V této době také vzniká trojice románů, které si kladou stejnou otázku: Jak se lidé liší od vyspělých robotů, androidů? V čem spočívá esence lidskosti? Romány The Simulacra (1964), We Can Build You (časopisecky 1969-70, knižně 1972, Můžeme tě stvořit), Do Androids Dream of Electric Sheep (1968, Sní androidi o elektrických ovečkách) nedávají jednoznačnou odpověď. Začátkem 70.let je Dick považován za bezesporu nejvýznamnějšího filozofa současné americké sci-fi scény a kritika jej zvolna bere na vědomí.

V osobním životě však následuje další ztroskotání, počtvrté se rozvádí, z předešlých manželství mu zůstávají dvě děti, se kterými se téměř nestýká. Jeho finanční situace je zoufalá. "Potom, co mě v roce 1970 opustila moje žena Nancy, jsem se ocitl v dost zuboženém stavu," říká Dick v jednom rozhovoru: "Úplně mě to vzalo, protože jsem ji měl rád - odvedla s sebou i naši malou dcerku, kterou jsem pak směl vidět možná jednou v roce a jen na pár minut. A tak jsem prostě pozval kupu lidí z ulice do svého domu, jen proto, aby dům nezůstal prázdný. Dům se čtyřmi ložnicemi a dvěma koupelnami je příliš velký pro jednoho člověka. Mezi těmi lidmi byla i kupa těch, kteří brali hodně drog. Tenhle stav trval asi rok. Já jsem sice bral amfetaminy, ale nikdy ne nic tvrdého. Jasně jsem poznal, co tvrdé drogy u těchto lidí způsobily. Vůbec jsem tomu nemohl věřit, tak strašné to bylo." Román A Scanner Darkly (1977, Temný obraz, slov. vydala Smena, Bratislava 1986) je právě pokusem vyrovnat se z touto pochmurnou životní epizodou.

Začátkem 70.let se Dick také velmi kriticky stavěl k americké vládě a Nixonův aparát několikrát veřejně označil za bandu zločinců. Zvolna se dostal do pozornosti undergroundové kultury, po otištění článku v hudebním časopisu Rolling Stone se stal v kruzích "antiamerické" mládeže slavným. Byl vystaven doslova policejnímu teroru ze strany severokalifornských úřadů, které v něm spatřovaly "státního nepřítele". Po několika domovních prohlídkách a opakovaných předvoláních opustil na čas Spojené státy. Až v roce 1972 se vrátil z Kanady na jih Kalifornie, do Los Angeles. Začalo jeho třetí tvůrčí období, které je složeno prakticky jen z pěti románů. Tím prvním je Dickův román Flow My Tears, the Policeman Said (1974, Tečte mé slzy, pravil policajt). Příběh je postaven do roku 1988, kdy Spojené státy jsou totalitním státem, kde vládne policejní teror, a vnitřní disidenti i přisluhovači režimu se rovnou měrou stávají obětí nedemokratického zřízení.

Policejní úřady, které se doslechly, o čem Dick píše, se v jeho nepřítomnosti rozhodli prohledat jeho byt. Dick však předtím rukopis románu schoval u svého notáře a tím jej zachránil. Další dva romány, A Scanner Darkly (1977) a Deus Irae (1976), který napsal společně s Rogerem Zelaznym, nedosahují kvality drsné vize totalitního státu. Román Flow My Tears, the Policeman said získal cenu John W.Campbell Memorial, udělovanou každoročně literárně nejnáročnějšímu a nejoriginálnějšímu románu porotou sestavenou z amerických autorů a vědců. Při rozhodování o prestižních cenách Nebula a Hugo se kniha umístila na 2.místě.

Po desítkách let v Dickově životě nastal zlom a jeho rozchod se vším, co předtím prožil. Tvrdil, že se stal svědkem božího zjevení, které mu s konečnou platností odhalilo podstatu našeho světa. Několikrát se k tomu vyjádřil v různých esejích a rozhovorech a konečně pod dojmem této vize napsal trilogii Valis, složenou z románů Valis (1980), The Divine Invasion (1981, Božská invaze), The Transmigration of Timothy Archer (1982, Převtělení Timothy Archera). Jde v podstatě o extrapolace do teologie, děj románů je oproštěn od prvků science fiction. Jeho základem je popis symbolického zápasu Boha a Satana, kdy se Bůh snaží s konečnou platností získat na Zemi převahu nad Satanem.

První verze románové trilogie Valis vznikla patrně v polovině 70.let a byla nalezena až v jeho pozůstalosti a v roce 1985 byla otištěna pod názvem Radio Free Albermuth. Americký prezident terorizuje pomocí svého státního aparátu menšinu, která se nemůže bránit.

Koncem 70.let se Dickova finanční situace výrazně zlepšila. Především v Evropě se mu dostalo uznání, ale také literární Amerika jej začala brát na vědomí. Románová trilogie Valis se stala bestsellerem, o který projevili zájem nejlepší nakladatelé. V roce 1981 se začalo s přípravami filmu Blade Runner, jehož předlohou byl román Sní androidi o elektrických ovečkách?

Na posledních fotografiích při setkání americké sci-fi elity je možné Dicka vidět, jak se doopravdy usmívá. 2.března 1982 Dick zemřel na následky srdečního infarktu a nedožil se tak fenomenálního úspěchu filmu Blade Runner a souborného vydání svého díla.

Štíhlý paprsek bílého světla nehybně svítil do levého oka Rachael Rosenové. Na tváři měla přilepený kotouč se svazkem drátů. Vypadala klidně.

Rick Deckard, usazený tak, aby viděl na obě měřidla Voigt- Kampffova testovacího přístroje, řekl: "Nastíním vám několik společenských situací. Vy se ke každé co nejrychleji vyjádříte. Samozřejmě vám budu měřit čas."

"A samozřejmě," řekla Rachael chladně, "moje slovní reakce budou bezvýznamné. Záleží jenom na reakci očních svalů a kapilár, to jsou pro vás důkazy. Přesto budu odpovídat; chci to podstoupit a -." Odmlčela se. "Tak do toho, pane Deckarde."

Rick si vybral otázku číslo tři a řekl: "K narozeninám jste dostala kabelku z teletiny." Obě měřidla okamžitě zaregistrovala změnu ze zelené na červenou; ručičky se zhouply a pak se uklidnily.

"Nepřijala bych ji," řekla Rachael. "Taky bych toho člověka, který mi ji dal, ohlásila na policii."

Rick si něco poznačil a pokračoval osmnáctou otázkou Voigt- Kampffovy profilové stupnice: "Máte malého chlapce a ten vám ukazuje sbírku motýlů, včetně svojí smrtičky."

"Odvedla bych ho k lékaři." Rachaelin hlas byl hluboký, ale pevný. Měřidla znovu zaznamenala reakci, ale tentokrát ne tak bouřlivou. Tohle si také poznamenal.

"Díváte se na televizi," pokračoval, "a najednou zjistíte, že vám po ruce leze vosa."

Rachael řekla: "Zabila bych ji." Měřidla tentokrát nezaznamenala téměř nic: jenom se lehce a na kratičko zachvěla. Poznamenal si to a pečlivě hledal další otázku.

"V časopise narazíte na celostránkovou fotografii nahé dívky." Odmlčel se.

"Testujete, jestli jsem androidka," řekla Rachael kousavě, "nebo jestli jsme homosexuální?" Měřidla nezaregistrovala nic.

Pokračoval: "Vašemu manželovi se fotka líbí." Měřidla stále neukazovala žádnou reakci. "Ta dívka," dodal, "leží obličejem dolů na velké a krásné medvědí kožešině." Měřidla zůstala netečná a Rick si řekl, to je reakce androida. Nepodařilo se jí zachytit hlavní prvek, kůži z mrtvého zvířete. Její mozek se soustředil na jiné faktory. "Váš manžel si fotografii pověsí na stěnu v pracovně," dopověděl a tentokrát se ručičky pohnuly.

"To bych mu jistě nedovolila," řekla Rachael.

"Oukej," řekl a přikývl. "Teď uvažujte o tomhle. Čtete román, který byl napsaný dávno před válkou. Hrdinové zavítají do přístavu v San Francisku. Dostanou hlad a vejdou do restaurace s mořskými specialitami. Jeden si objedná humra a šéfkuchař hodí humra do hrnce s vařící vodou, přičemž naši hrdinové se na to dívají."

"Ach Bože," řekla Rachael. "To je odporné! Opravdu to dělali? To je zkaženost! Myslel jste živého humra?" Jenomže měřidla nereagovala. Formálně správná reakce. Ale předstíraná.

"Pronajmete si horskou chatu," řekl, "v místech, kde je ještě zeleň. Je sroubená z borovic, s velkým krbem."

"Ano," řekla Rachael a netrpělivě přikývla.

"Na stěny kdosi pověsil staré mapy. Currierovy a Ivesovy tisky, a nad krbem je umístěna jelení hlava, krásný exemplář s rozvětvenými parohy. Lidé, kteří jsou s vámi, obdivují výzdobu chaty, a společně se rozhodnete -"

"Jenom, když tam ta jelení hlava nebude," řekla Rachael. Přesto měřidla vykázala rozpětí pouze v rámci zelené.

"Otěhotníte," pokračoval Rick, "s mužem, který vám slíbil, že si vás vezme. Ten muž odejde s jinou ženou, s vaší nejlepší přítelkyní; necháte si udělat potrat a -"

"Nikdy bych si potrat udělal nenechala," řekla Rachael. "Stejně by to nešlo. Je za to doživotí a policie stále bdí." Tentokrát se obě ručičky bleskurychle zhouply k červené.

"Jak to víte?" zeptal se jí Rick zvědavě. "To o tom, že je těžké nechat si udělat potrat?"

"Každý to ví," odpověděla Rachael.

"Vypadalo to, že mluvíte z osobní zkušenosti." Upřeně pozoroval ručičky; opsaly široký oblouk přes číselník. "Ještě jednu. Máte schůzku s mužem a on vás požádá, abyste ho navštívila u něj v bytě. Když tam jste, nabídne vám skleničku. Jak tak stojíte se sklenkou v ruce, nahlédnete do ložnice; je atraktivně vyzdobená plakáty z býčích zápasů a vy se na ně chcete podívat blíž. On jde za vámi a zavře dveře. Položí vám ruku kolem ramenou a řekne -"

Rachael mu skočila do řeči: "Co je to plakát z býčích zápasů?"

"Kresby, obyčejně barevné a velkých rozměrů, na kterých je znázorněn matador s rudým pláštíkem, a býk, který se ho snaží nabrat na rohy." Byl překvapen. "Kolik je vám let?" zeptal se; to by mohl být důležitý faktor.

"Je mi osmnáct," řekla Rachael. "Oukej, takže ten muž zavře dveře a položí mi ruku kolem ramen. Co řekne?"

Rick řekl: "Víte, jak končily býčí zápasy?"

"Předpokládám, že byl někdo zraněn."

"Býka nakonec vždycky zabili." Čekal a pozoroval dvě ručičky. Nepokojně se chvěly, nic víc. V podstatě žádná skutečná reakce. "Poslední otázka," řekl. "Má dvě části. Díváte se v televizi na starý film, natočený ještě před válkou. Ukazuje už pěkně rozjetý večírek; hosté si pochutnávají na syrových ústřicích."

"Fuj," řekla Rachael; ručičky se rychle zhouply.

"První chod," pokračoval, "je vařený pes s rýží."

Ručičky se tentokrát pohnuly méně, méně než při syrových ústřicích. "Jsou pro vás ústřice přijatelnější než vařený pes? Jak je vidět, tak ne." Položil tužku, zhasl světlo, odstranil jí náplast z tváře. "Jste androidka," řekl. "Takový je závěr testu," informoval ji - nebo spíš to - a Eldona Rosena, který ho pozoroval s narůstající obavou; obličej starého muže se zkřivil, proměnil se zlostí. "Mám pravdu, že?" řekl Rick. Nedočkal se odpovědi, od žádného z Rosenových. "Podívejte se," řekl chlácholivě. "Naše zájmy se přece nekříží; pro mě je důležité, že Voigt-Kampffův test funguje, skoro tak důležité, jako pro vás."

Rosen starší řekl: "Ona není androidka."

"Tomu nevěřím," řekl Rick.

"Proč by lhal?" řekla Rachael Rickovi ostře. "Když už, tak bychom lhali jinak."

"Chci, aby vám udělali analýzu kostní dřeně," řekl jí Rick. "Tou se nakonec dá organickým způsobem prokázat, jestli jste androidka nebo ne; uznávám, že je to pomalé a bolestivé, ale -"

"Podle zákona," řekla Rachael, "mě nemůže nikdo přinutit, abych podstoupila test kostní dřeně. Tak to stanovily soudy; jedině na vlastní žádost. A stejně to u živého člověka - ne u androida na odpočinku - trvá hodně dlouho. Tenhle zatracený Voigt-Kampffův test se má užívat jenom při vyšetřování speciálů; ti musejí být pořád testovaní, a zatímco vláda tohle dělala, policejní agentury jí toho Voigt-Kampffa vyfoukly. Ale to, co jste řekl, je pravda: tohle znamená konec testování." Vstala, poodešla stranou a zůstala stát zády k němu s rukama v bok.

"Nejde o právní stránku analýzy kostní dřeně," řekl Eldon Rosen chraptivě. "Jde o to, že váš test empatického profilu u mé neteře selhal. Vysvětlím vám, proč dopadla jako androidka. Rachael vyrůstala na palubě Salanderu 3. Narodila se na něm; čtrnáct let ze svých osmnácti žila z toho, co o Zemi věděla tamní knihovna a devět dospělých členů posádky. Pak, jak víte, se loď obrátila zpátky, v šestině cesty k Proximě. Jinak by Rachael nikdy Zemi nespatřila - možná až někdy ve starším věku."

"Vy byste mě poslal na odpočinek," prohodila Rachael přes rameno. "Při policejním zátahu by mě zabili. Dozvěděla jsem se to hned, když jsem před čtyřmi lety přišla; tohle není poprvé, kdy jsem dostala Voigt-Kampffův test. Ve skutečnosti tuhle budovu opouštím jenom málokdy; riziko je obrovské, kvůli zátarasům, které staví policie a těm létajícím kontrolám, které mají najít nezařazené speciály."

"A androidy," dodal Eldon Rosen. "I když veřejnosti se to přirozeně neříká; nemají vědět, že androidi jsou na Zemi, mezi námi."

"Nemyslím, že by tu byli," řekl Rick. "Myslím, že je různé policejní agentury tady a v Rusku všechny pochytaly. Obyvatelstva je teď tak málo, že každý dřív nebo později narazí na náhodnou kontrolu." Takhle si to každopádně nepředstavoval.

"Jaké jste dostal pokyny," zeptal se Eldon Rosen, "pro případ, že chybně označíte člověka jako androida?"

"To je služební záležitost." Začal skládat testovací výbavu do kufříku; Rosenové ho mlčky sledovali. "Samozřejmě," dodal, "mi bylo řečeno, abych s dalšími testy přestal, což právě dělám. Jestli selhal jednou, nemá smysl pokračovat." S cvaknutím kufřík zavřel.

"Mohli jsme vás podvést," řekla Rachael. "Nic nás nenutilo, abychom přiznali, že jste mě otestoval špatně. Stejně jako u ostatních devíti, které jsme vybrali." Energicky mávla rukou. "Jednoduše bychom se řídili podle výsledků vašeho testování."

Rick poznamenal: "Předem bych si vyžádal seznam. V zapečetěné obálce. A pak bych svoje výsledky porovnal se seznamem. Musely by být shodné." A jak vidím, uvědomil si, tak jsem nic takového nedostal. Bryan měl pravdu. Díky bohu, že jsem nevyrazil na lov podle výsledků tohoto testu.

"Ano, předpokládám, že byste to udělal," řekl Eldon Rosen. Pohlédl na Rachael, která kývla. "Hovořili jsme o této možnosti," řekl pak Eldon neochotně.

"Tenhle problém," řekl Rick, "celý pochází z vašich metod práce, pane Rosene. Nikdo nenutí váš podnik, abyste vyvíjeli roboty, až do stádia, ve kterém -"

"Vyrábíme to, co chtějí kolonisté," prohlásil Eldon Rosen. "Řídíme se tímhle dobou prověřeným principem, který provází každé obchodní podnikání. Kdyby naše firma nevyrobila tyhle vysoce pokrokové humanoidnější typy, udělaly by to jiné firmy v našem oboru. Znali jsme riziko, když jsme vyvíjeli mozkovou jednotku Nexus-6. Ale ten váš Voigt-Kampffův test byl špatný ještě předtím, než jsme vyvinuly tento typ androida. Kdyby se vám bývalo nepodařilo určit androida Nexus-6 jako androida, kdybyste ho byl býval považoval za člověka - ale to se nestalo." Jeho hlas byl najednou tvrdý a kousavě pronikavý. "Vaše policie, stejně jako ostatní, mohla poslat na odpočinek a velmi pravděpodobně poslala pravé lidi s nerozvinutými schopnostmi empatie, podobné mé nevinné neteři. Z morálního hlediska je vaše pozice velmi špatná, pane Deckarde. Naše ne."

"Jinými slovy," řekl Rick ostře, "nebudu mít možnost prověřit jediný Nexus-6. Předhodili jste mi jen tuhle schizoidní holku." A můj test, uvědomil si, je v háji. Neměl jsem do toho chodit, říkal si. Ale stejně je už pozdě.

"Dostali jsme vás, pane Deckarde," řekla Rachael Rosenová tichým mírným hlasem; pak se k němu otočila a usmála se.

Literatura:

[1] Dick, Philip K.: Blade Runer, Sní androidi o elektrických ovečkách?, Winston Smith, Praha 1993 (překlad originálu, Dick, Philip K.: Do Androids Dream of Electric Sheep, Del Rey Book, Ballantine Books, New York 1982)

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci