Rolníci a chovatelé dobytka

V této době se Západočeský kraj soustavněji zalidnil. První zemědělci si pro osídlení vybírali úrodné půdy a postupovali proti tokům řek. Proti toku Mže dostalo se první zemědělské obyvatelstvo na území k dnešním Rokycanům a podél potoka Klabavy k Plzni. Odtud pak šli hlouběji do kraje, a to proti toku Mže přes Radčice, Křimice, Vochov a Kozolupy ke Stříbru, dále podél Radbuzy k Holýšovu, podél Úhlavy ke Klatovům a Plánici a podél Úslavy ke Spálenému Poříčí. První zemědělci si stavěli již také trvalejší osady na úrodných sprašových půdách nejlepší kvality. Sídliště bývala zpočátku ještě otevřená, jen někdy ohrazená plotem, palisádou nebo příkopem. Obydlí byla budována ze dřeva. Konstrukci domu tvořily kůly zasazené do vykopaných jamek v zemi. Obvodové stěny domu byly ze slabších kůlů. Stěny se vyplétaly proutím a omazávaly hlínou, která se ještě mísila s řezankou nebo plevami, takže vznikla tzv. mazanice. Střecha byla patrně složena z větví a slámy. Neolitické domy dosahovaly značných rozměrů a řady kůlů je dělily na čtyři podélné prostory. Známe obydlí s délkou od 5 do 9 metrů, ale vyskytují se i domy 45 m dlouhé (pozn. 3). Rozdělení plochy domů na menší části souviselo s tím, že kolektiv se rozčlenil na rodiny. Neolitičtí zemědělci žili na jednom místě asi po dobu 15 let, pak se opět stěhovali na jiné území.

V západních Čechách můžeme jmenovat např. tyto lokality: Křimice, Vochov, Radčice, Kozolupy, Radobyčice, Touškov, Blovice, Losiná, Příchovice, Merklín, Spálené Poříčí (pozn. 4).

V pozdní době kamenné, eneolitu, chránil lid svá obydlí tím, že je umisťoval do vyšší polohy. Mluvíme o výšinných sídlištích. K nejstarším výšinným sídlištím zemědělského lidu v západních Čechách patří Lopata u Šťáhlav, kde byl později ve 13.století postaven hrad stejného jména. Další významné sídliště tohoto typu bylo na Velké Skále u Bzí na Nepomucku, kde se našlo 74 přeslenů, dokládajících rozvinutou textilní výrobu (pozn. 5). Přesleny, tkalcovská nářadí, ruční mlýnky (drtidla), keramika a zbytky chat byly objeveny na sídlišti Koubova skála v Kališti u Švihova a v Srbech u Blovic. Další sídliště byla např. v Brdku-Hrádku u Manětína, v Kříženci u Tachova, na Teplé skále u Kaliště, v Opálce u Klatov, v lokalitě Stupno-Břasy na Rokycansku, ve Starém Plzenci, kde později vznikl přemyslovský správní hrad Plzeň. Jde většinou o sídliště zemědělského lidu východní větve chamské kultury (pozn. 6), který k nám pronikl Všerubským průsmykem a postupoval dále podél Úhlavy a Úslavy. Výšinná sídliště tohoto lidu byla umisťována na namnoze těžko dostupných místech, často na buližníkových skalách a ostrožnách. Plocha sídlišť nebyla velká, vešlo se na ni jen několik dřevěných obydlí. Hlavním zdrojem obživy bylo pastevectí (pozn. 7).

Doba bronzová

Doba bronzová přinesla novou vlnu osídlení západních Čech. Ve starší a střední fázi se setkáváme s lidem mohylové kultury, který k nám přišel jednak ze sousedního Bavorska a Falce (česko- falcká větev), jednak z Rakouska a Slovenska (středodunajská větev). Lid českofalcké větve se zabýval především pastevectvím, osídlil výše položená místa a pahorkatiny, kde mohl chovat velká stáda dobytka. Stěhoval se více z místa na místo, takže si stavěl většinou jen jednoduchá, lehká obydlí, jejichž zbytky se nedochovaly. Hlavním zaměstnáním lidu středodunajské větve bylo zemědělství. Název lid mohylový nebo kultura mohylová pochází od zvláštního způsobu pohřbívání, kdy nad hroby mrtvých se vršily mohyly s kamennou konstrukcí. V západních Čechách se udrželo pohřbívání pod mohylami až do historického období.

Známé mohylové pohřebiště je na Nové Hospodě u Plzně. Patřilo k velkým pohřebištím a původní počet mohyl - více než 100 - tomu odpovídá. Všechny se však nedochovaly, byly porušené při výstavbě obce.

Novohospodské mohyly jsou zbudovány z hlíny, promíšené s kameny, a některé mají ještě zbytky kamenné konstrukce. Největší z mohyl má průměr 24 metry a měří 1,7 metru. Zatímco většinu mohylových pohřebišť nacházíme v zalesněných, vyšších polohách, novohospodské má tu zvláštnost, že je v údolí u Vejprnického potoka (pozn. 8).

Mohylové sídliště bylo prozkoumáno v lokalitě Meclov-Březí u Domažlic. Existence kůlových, srubových chat dokládá 150 jamek po kůlech. Sídliště se rozkládalo na ploše asi 3000 m^2. Kromě toho tu archeologové objevili pohřebiště s 12 mohylami.

Další mohylová pohřebiště jsou např. v lokalitě Smrčí u Štěpánovic na Klatovsku, v Nové Huti u Chrástu v lese "Háj", v okolí Štáhlav u Plzně. Tyto prozkoumal v letech 1878-1884 F.X.Franz, jenž pracoval jako zahradník u hrabat Valdštejnů na zámku Kozlu u Šťáhlav. Stal se jedním z průkopníků vědeckého archeologického bádání. Jen v oboře zámku objevil a prozkoumal na 100 mohyl.

Z dalších lokalit uveďme např. "Černou mýť" v lese Zábělá u Plzně, Planou horu u Kbel u Měčína, pahorek - Husín nad Tajanovem u Klatov, Předslav a Vícenice, rovněž na Klatovsku, Mělnice-Holubeč a Medná na Domažlicku, na Tachovsku např. Kšice, Vrhaveč, Malovice, Únehle, Vrbice, Erpužice, Víchov, Svojšín, Skapce. V blízkosti Plzně u Netunic nad Nebílovským potokem byla objevena chata čtvercového půdorysu, zbytky keramické pece, keramika a kamenné nástroje na její hlazení (pozn. 9).

V roce 1972 bylo objeveno mohylové pohřebiště v katastru obcí Čečovice a Štichova u Všekar na Domažlicku. Výsledky z výzkumu tohoto pohřebiště publikovala Eva Čujanová-Jílková a Dara Soukupová ve studii Mohyla se středobronzovým a časně laténským hrobem ze Štichova, okr. Domažlice, uveřejněné v Archeologických rozhledech XXIX - 1977, 3, Academia, Praha. V roce 1974 zde odkryly mohylu kruhové, kamenné konstrukce, vysokou kolem 1 metru, o průměru 10 metrů. V ní byl objeven žárový pohřeb ze střední doby bronzové, zbytky keramiky a zvláštní předmět kulovitého tvaru s otvorem uprostřed, který autorky studie pokládají za předmět symbolického charakteru a uvedený žárový hrob zařazují s největší pravděpodobností ke středodunajské větvi (pozn. 10). Mohylové pohřebiště ve Vrhavči prostudoval významný plzeňský archeolog Václav Čtrnáct v letech 1928 - 1930. Zprávu o těchto výsledcích a další závěry z průzkumů shrnuje studie Evy Čujanové-Jílkové, Mohylové pohřebiště ve Vrhavči a horizont nálezů středodunajské mohylové keramiky v západních Čechách (Památky archeologické, roč. LXVIII, 1977, č.1, Academia, Praha, s. 74 - 116.)

V mladší době bronzové přichází na území z Lužice, Slezka a části Polska zemědělský lid významné kultury lužické, nazývaný též lidem popelnicových polí, neboť pohřbíval své mrtvé výlučně žehem a jejich popel ukládal většinou na rozsáhlých hřbitovech v pohřebních nádobách nebo v bronzových jamkách, vyplněných střepy.

Osídlil soustavněji téměř celé severovýchodní Čechy, ale také část severních a západních Čech, zejména okolí dnešního Chebu. Zde byla sídliště tohoto lidu zjištěna v Hradišti, v Dolnicích, v Okrouhlé-Dřenici, Slatině. Největším nalezištěm lužické kultury na Chebsku jsou Žírovice. Výzkum, probíhající zde v letech 1957 a 1958 objevil 50 hrobů. Našly se tu i pohřby zvířat. V lokalitě Slatina byly zjištěny zbytky dřevěné obdélné chaty o rozměrech 260-270 x 140 cm. Podlahu tvořily silné kmeny, z kmenů byla i střecha, krytá patrně rákosem. Stěny měly kůlovou konstrukci (pozn. 11).

Lužický lid přinesl i nový typ sídlišť. Byla to již dobře opevněná hradiště s rozlohou i několika desítek hektarů, umisťovaná na strategicky výhodných místech. Dokládají rozvinuté pevnostní stavitelství i tu skutečnost, že vzniká kmenové zřízení. Příslušníci kmene sídlili společně v chráněné osadě. Hradiště měla většinou mohutné valy, zpevněné dřevěnou konstrukcí. Později - na počátku starší doby železné - se objevuje navíc čelní zeď z nasucho kladeného kamene, jež zpevňovala val.

Hradiště tohoto typu se zachovalo v Okrouhlém Hradišti u Konstantinových Lázní. Jeho výzkum v letech 1960 - 1964 vedla dr. Věra Šaldová. Hradiště se rozkládá na ploše kolem 50 ha, má dvě akropole a je sevřeno valem přes 3 km dlouhým a místy přes 1 m vysokým, postaveným z hlíny a kamene. Do hradiště se vstupovalo pěti branami, z nichž čtyři se částečně dochovaly. Podle kůlových jamek byla na hradišti zjištěna obydlí obdélníkového a čtvercového půdorysu, jednoprostorová, s ohništi umístěnými většinou mimo chaty. Dr. Šaldová uvádí, že tato obydlí byla z lehčí dřevěné nebo proutěné konstrukce, nejmenší měřilo 4 m, největší 20 m .

Keramika, která se tu našla, je stejného typu jako z pohřebiště v Nynicích u Plzně. Jde o amfory, mísy a misky zdobené černě malovanými ornamenty. Některé nádoby z Okrouhlého Hradiště mají červený nebo černý povrch, jiné uplatňují - podobně jako v Nynicích - černý ornament na podkladě jiné barvy. Takováto keramika je velmi vzácná a objevuje se hlavně ve starší době železné - halštatu (pozn. 12).

Stavba opevněných hradišť byla vyvolána skutečností, že lužický lid přicházel na již osazené území a musel si často své místo vybojovávat a chránit. Byly tu i důvody hospodářské, související s ekonomickými a sociálními změnami společnosti. Měla tedy hradiště jak funkci obrannou, kdy v době nebezpečí sloužila lidu žijícímu v okolí jako útočiště, tak funkci hospodářskou. Na hradištích se rozvíjel čilý hospodářský život, provozovala se zde výroba i obchod. Základem hospodářství bylo zemědělství a dobytkářství. Nasvědčují tomu nálezy kamenných drtidel na obilí i zbytky kostí zvířat, hlavně skotu.

Do pozdní doby bronzové náleží i další hradiště, umístěná většinou v poměrně vysoké poloze (přes 600 m nadmořské výšky), jako na vrchu Rýzmberku u Kdyně v okrese Domažlice nebo na hoře Žďáru u Pavlovska na Rokycansku. Toto má rozlohu kolem 25 ha a je obklopeno mohutným kamenným valem (pozn. 13).

Ostatní hradiště z pozdní doby bronzové byla osídlena především v době železné a řadíme je namnoze k halštatsko - laténským. Bude o nich pojednáno později.

Vedle mohylové a lužické kultury se setkáváme s kulturami dalšími, jež vznikaly působením a prolínáním mohylové českofalcké větve s prvky středodunajskými. V západních Čechách je takovou kulturou kultura milavečská, nazvaná podle pohřebiště v Milavčích u Domažlic. Lid milavečské kultury se usadil v jižních a západních Čechách a jeho charakteristickým rysem je pohřbívání pod mohylami. Tradice pohřbívání pod mohylami byla tak silná, že přetrvala přes další kultury až do doby slovanské. Pohřebiště v Milavčích je v lesích za touto obcí směrem na Chrastavice. Bylo tu objeveno několik desítek mohyl, z nichž některé dosahovaly výšky až tři metry a měly kamennou konstrukci. V jedné z největších mohyl o průměru 15 metrů byl v roce 1883 objeven žárový hrob - podle nálezu bronzového meče patrně bojovníka. Kromě toho obsahovala mohyla vzácný nález - bronzovou nádobu připevněnou na čtyřech neotáčivých bronzových kolech. Tento předmět měl patrně kultovní charakter a sloužil k obřadním účelům (pozn. 14).

Mohyly milavečského období jsou také na Stříbrsku, např. v lokalitě Kšice-Stelka, Strahov-Únehle, Slavice - les "Na Romadě", v Záchlumí (pozn. 15).

Zvláštní skupinu v pravěkých kulturách západních Čech tvoří nynická kultura. Jméno dostala podle pohřebiště v Nynicích u Plzně. Ačkoliv Nynice leží v oblasti, kde v bronzovém věku i později převládala mohylová kultura, s mohylami se tu nesetkáme. Na poměrně malé ploše 1855 m^2 na levém břehu řeky Mže se našlo asi 200 hrobů žárového typu, kdy popel mrtvých se ukládal do popelnic. Nádoby mají tvary amfor nebo misek a jsou někdy zdobeny černě malovanými ornamenty. Jde o keramiku tzv. nynické skupiny. Zvláštním nálezem je kulička z modrozeleného skla, svědčící patrně o již existujícím obchodu s vyvinutějšími oblastmi. Nejcennější nález představuje železný nožík, neboť jde o první nález předmětu ze železa v jihozápadních Čechách (pozn. 16).

S lidem nynické skupiny je patrně spojen i další unikátní nález - okrouhlý bronzový štít z Plzně - Jíkalky. Jde o ojedinělý nález v našem prostředí, s obdobnými se setkáváme hlavně v zemích severní Evropy.

Doba železná

Hradiště jež poprvé začal budovat lid lužické kultury, se stavěla i v další vývojové fázi pravěku - ve starší době železné (halštatu) a v mladší době železné (laténu).

Počet hradišť v tomto období stoupl, což patrně souviselo s neklidnou dobou, kdy se obyvatelé tímto způsobem zajišťovali proti začínajícímu pohybu Keltů. Hradiště byla dokonale opevněna a při jejich stavbě bylo použito kamene nebo různého materiálu (kámen, hlína, dřevo). Halštatsko-laténské hradiště bylo např. v Luhové v okresu Plzeň-sever; patřilo k největším z této doby - 9 ha. Další byla na Homolce v Plzni, v lokalitě Zámek u Podražice na Domažlicku, na Lipně, na Klatovsku hradiště na Malechovské hůrce u Švihova, na svahu Doubravy u vsi Řakom u Dolan, na vrchu Hradci a u obce Boříkovy u Kolínce, u Čejkov u Sušice, dále v Plané nade Mží, na řece Střele - Horní a Dolní Hradiště, hradiště Radošov na Ohři, a na vrchu Vladař v okrese Karlovy Vary (pozn. 17).

Zvláštní typ představuje hradiště Sedlo u Sušice. Je vybudováno ve vysoké poloze 902 metry na lesnatém vrchu. Mělo mnohoúhelníkový půdorys a bylo obehnáno valy z velikých kamenů, kdy bylo využito skalnatého terénu. Obvod valů je přes 920 m a dodnes dosahuje místy výšky až 7 m. Valy byly zvýšeny dřevěnou nástavbou a zesíleny dřevěnými pevnůstkami.

Nejvýše položeným hradištěm na území Československa je Obří hrad u Nicova na Šumavě, 16 km jihovýchodně od Kašperských Hor. Leží ve výšce 1010 m. Při opevnění bylo rovněž výborně využito skalnatého terénu a strmých skalnatých srázů v kombinaci s kamennými valy. Opevnění je dodnes dobře dochováno. Můžeme sledovat dva pásy valů. Vnitřní val obklopoval nejvyšší místo hradiště, tzv. akropoli, vnější val obepínal celé hradiště. Obří hrad i Sedlo jsou hradiště útočištného charakteru a sloužily zřejmě k ochraně okolí usazeného lidu i k ochraně rýžovišť zlata (pozn. 18).

Zajímavé halštatské a starolaténské pohřebiště se nachází v Manětíně-Hrádku. V roce 1972 tu byl odkryt pod kamennou konstrukcí obdélný hrob č.196 s rozměry 280x270 cm, dokládající, že zde byl pohřben významný jedinec. Nasvědčují tomu četné nálezy, např. dvě bronzové spony, keramika, jantarový šperk, postroje na koně a především stopy po dvoukolovém vozíku (zachované jámy po dvou kolech, hromadný nález hřebíků z vozu). Podobný hrob s dvoukolovým vozíkem a postroji na koně byl objeven v mohyle č.44 v Sedlci-Hůrkách (prozkoumal ji již F.X. Franz), v mohyle v Kladrubech na Rokycansku a v Mírkovicích u Hostouně na Domažlicku. Dvoukolové vozíky se začaly objevovat v hrobech na konci doby halštatské, ale výrazněji se uplatňují v laténu, běžně pak v době keltské. Jednalo se zřejmě o válečné vozy (pozn. 19).

Vyvrcholením pevnostního stavitelství byla bezesporu v době laténské hradiště Keltů - tzv. oppida. Byla důkladně opevněna pomocí příkopu a zdi z nasucho kladených kamenů, jež byla ještě z čelní strany zpevněna mohutnými kůly, zaraženými do země. Za touto zdí byla vytvořena konstrukce z klád a zeminy. Pak následovala další kamenná zeď, opět zpevněná vpředu i zezadu kůly. Keltská hradiště měla velkou rozlohu, od 21 ha do 170 ha.

V západních Čechách se s oppidy nesetkáváme. Nacházíme však různé předměty keltské výroby, jako šperky, meče i mince, jež se sem dostaly obchodem. Takovéto nálezy máme např. z Kyšic u Plzně, z Chlumu u Rokycan, z Kralovic, z lesa Husína u Tajanova na Klatovsku, z Lelova u Stoda, z Čertova Kamene u Stříbra. V Podmoklech na Křivoklátsku byl objeven vpravdě zlatý poklad keltských "duhovek", zlatých mincí mističkového charakteru (pozn. 20). Objevil je náhodou v roce 1771 sedlák z Podmokel, když šel na louku. Bylo po velkých deštích a sedlák spatřil, jak z potoka vyčnívá bronzové vědro. Vytáhl je a nevěřil vlastním očím. Až po okraj bylo naplněno zlatými mincemi. Bylo jich snad na 5000 a váha se odhaduje až na 40 kg. Zlaté mince se razily v nedalekém keltském oppidu ve Stradonicích a objevený poklad má patrně s tímto oppidem spojitost.

Zaujímá dobu od změny letopočtu do konce 4.století. Čechy byly osídleny germánským kmenem Markomanů, severozápadní Čechy později Hermundury, předky Durynků.

Kulturní úroveň byla nižší než v době laténské, kromě rozvinutého zpracování kovů. Lid se i nadále zabýval zemědělstvím. Bylo to intenzivní zemědělství, pěstovala se pšenice, ječmen, proso. Značnou úlohu hrálo též chovatelství dobytka - skotu, vepře, ovcí a koní. Lov (jelen, srnec, medvěd, zubr) měl jen doplňkovou roli.

Ve starší době římské se mrtví pohřbívali většinou žehem, ikdyž se vyskytují také bohatší hroby kostrové (pozn. 21). Žárové pohřby se kumulují na velkých pohřebištích, kde nalézáme i stovky hrobů. V západních Čechách tyto hřbitovy nejsou. Muži byli pochováváni se spálenými zbraněmi (oštěpem, mečem).

Doba římská přinesla poměrně husté osídlení. Pro svá sídliště si lid vybíral mírné jižní svahy nad vodními toky v nízkých polohách. Typické byly pevné obdélníkovité chaty velikosti asi 3x5 m.

V západních Čechách je osídlení z této doby jen na Plzeňsku (lokality v okresu Plzeň-sever: Hodyně, Tlučná, patrně i Vochov a Líně; dále nálezy v Plzni - dnešní ulice Veleslavínova, Sedláčkova, Saská, Pražská; malé žárové hřbitůvky z období stěhování národů byly objeveny v Plzni-Doudlelcích a v Plzni-Bílé Hoře (pozn. 22).

Poznámky

1) Kosmova Kronika česká, Praha 1950, s.16

2) Materiály Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Plzni

3) Sklenář, K.: Památky pravěku na území ČSSR. Praha 1974, s.61

4) Materiály Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Plzni

5) Neústupný, J.: Pravěk Československa, Praha 1960, s.147-148

6) Pleslová-Štiková, E.: K západočeským eneolitickým výšinným sídlištím. In: Archeologické studijní materiály II., Archeologický ústav ČSAV, Praha 1965, s.41-47 a Sklenář, K: cit.dílo, s.99

7) Pleslová-Štiková, E.: cit.dílo, s.41-46, a Sklenář, K.: cit.dílo, s.99

8) Sklenář, K.: cit.dílo, s.134-135

9) Sklenář, K.: cit.dílo, s.139,142. Eichhorn, O.: Ausgrabunden des Museums der Stadt Mies, Stříbro 1937, s.16 Archív expozitury Archeologického ústavu ČSAV v Plzni

10) Čujanová-Jílková E. - Soukupová, D.: Mohyla se středobronzovým a časně laténským hrobem ze Štichova, okr. Domažlice. In: Archeologické rozhledy XXIX-1977, 3, Academia Praha

11) Sklenář, K.: Památky pravěku na území ČSSR, Praha 1974, s.176-177 a Materiály Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Plzni

12) Šaldová, V.: Zpráva o výzkumu na Hradištském vrchu u Okrouhlého Hradiště. In: Minulostí Západočeského kraje XV, Plzeň 1979, s.263-272

13) Šaldová V.: Sociálně ekonomické podmínky vzniku a funkce hradišť z pozdní doby bronzové v západních Čechách. In: Památky archeologické, roč. LXVIII, 1977, č.1, Academia Praha, s.138, 142, 148 a 149

14) Filip,J.: Pravěké Československo, Praha 1948, s.225 a Sklenář, K.: cit.dílo, s.142

15) Šaldová, V.: Příspěvek k problematice mohylovo-milavečského období na Stříbrsku. In: Archeologické rozhledy, XXVIII - 1976, č.5, Praha, s.481-491

16) Sklenář, K.: cit.dílo, s.131-133

17) Maličký, J.: Předslovanská hradiště v jižních a západních Čechách. In: Památky archeologické XLIII, 1947-48, s.21.42 a Bochenek, R.: Od palisád k podzemním pevnostem, Praha 1972, s.43

18) Maličký, J.: cit.dílo, s.21-42, Bochenek, R.: cit.dílo, s.43, Neústupný, J.: Pravěk Československa, Praha 1960

19) Soudská, E.: Hrob 196 z Manětína-Hrádku a další hroby s dvoukolovými vozíky v Čechách. In: Archeologické rozhledy XXVIII-1976, č.6, Academia Praha, s.625-648

20) Filip,J.: Pravěké Československo. In: Výhledy, svazek 3-6, Praha 1948, s.276, a Sklenář, K.: cit.dílo

21) Na konci doby římské převládá kostrové pohřbívání.

22) Materiály Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Plzni. Za radu a pomoc děkuji pracovníkovi střediska archeologovi Miroslavu Husovi.

Slované v našich zemích

První slovanské kmeny osídlily naše země během 6.století. Do západních Čech zasahoval patrně kmen Čechů, a to v oblasti dnešního Rokycanska a Radnicka. Kosmas se zmiňuje o pomezním hradišti tohoto kmene, a tím mohlo být starobylé slovanské hradiště nad Březinou u Rokycan (pozn. 1). Dále do západních Čech zasahovali Lužané. Ústřední hradiště měli v Lúkach v Žatecké plošině (dnešní Žatec) a dalším jádrem osídlení byla Tepelská plošina. Kosmas v Kronice české vymezil pět krajů Lučanů: tři při říčkách Úzké, Kutné a Brocnici (dnešní Střela), čtvrtý "Lesní kraj" (Silvana regia) při Mži a pátý - Lúky - při Ohři na Žatecku. Lesním krajem je patrně míněna oblast bezeminského hradiště u Konstantinových Lázní na Stříbrsku.

Lze předpokládat, že do západočeské oblasti zasáhl z jižních Čech kmen Doudlebů. Západní hranice tohoto kmene vedla mezi řekami Úhlavou a Otavou, dále mezi Úhlavou a Úslavou, rozvodím v Radyňské pahorkatině a odtud možná pronikala až ke Stříbrsku.

Údolí Ohře od Sokolova ke Karlovým Varům a k Císařskému lesu a na jihu k Doupovským horám osídlili Sedličané, mající své ústřední hradiště v Tašovicích u Karlových Var.

Území Chebska bylo osídleno buď slovanským kmenem neznámého jména, který bývá v literatuře někdy označován jako Chebané, nebo je třeba chápat Chebsko jako původně jednotné kmenové území Sedličanů (pozn. 2). V Chebu, v místech románské falce císaře Fridricha I. Barbarossy, zahájil v roce 1911 německý archeolog J.E. Jonas výzkumné práce, jež měly prokázat starogermánské osídlení. Namísto germánských hrobů odkryl kostrové pohřby slovanské, vybavené zlatými, stříbrnými a bronzovými esovitými záušnicemi. Jonas práce přerušil a teprve po dvaceti letech byly práce obnoveny. Zatím nejrozsáhlejší výzkum chebského pohřebiště a sídliště provedl v letech 1962-64 dr. Antonín Hejna. Nedaleko dnešního Jánského náměstí objevil části opevnění slovanského hradiště. Tvořily ho dva příkopy a val, zpevněný silnými trámy a hlínou. Byl široký téměř 35 metrů. Už v roce 1932-33 bylo objeveno slovanské sídliště přímo v místech dnešního chebského hradu (mezi palácem a Černou věží). Našly se tu sídlištní jámy, ohniště a keramika z doby hradištní z 10.století. V roce 1967-68 byl proveden výzkum pod románskou kaplí a kolem ní. Jeho výsledkem byl nález slovanského pohřebiště. Hroby obsahovaly stříbrné a bronzové náušnice a zbytky keramiky.

Už v roce 1879 bylo odkryto slovanské kostrové pohřebiště v Horních Lomanech se starou slovanskou keramikou. Podobná se našla v Chocovicích a Rudolf Turek ji časově zařazuje do období příchodu Slovanů na naše území. Další slovanské kostrové pohřebiště je v Třebeni (pozn. 3).

Všechny tyto nálezy jsou cenným důkazem toho, že území Chebska bylo původně osídleno Slovany. Německé osídlení bylo až druhotné, souviselo s německou kolonizací. Chebsko patřilo původně ke slovanským oblastem.

Přes to, že západní Čechy byly osídleny všemi uvedenými slovanskými kmeny, neznamenalo to, že toto osídlení bylo soustavné. Velká část území osídlena nebyla. Můžeme ji označit čarou, vedoucí od Císařského lesa podél Kosího potoka, podél Mže k jejímu soutoku s Úslavou a podél Úslavy na jih až na Šumavu. Mezi jednotlivými kmeny byly jakési hranice, tvořené neobydlenými pruhy země, většinou hornatými, bažinatými nebo lesnatými.

Na území, která osídlili, budovali si Slované mohutně opevněná hradiště. Byl to tak příznačný rys pro toto obyvatelstvo, že doba nejstaršího slovanského osídlení od 7. století bývá nazývána dobou hradištní.

Představu, jak asi takové hradiště vypadalo, si můžeme vytvořit na slovanském hradišti z 9.století v Bezemíně u Konstantinových Lázní. Je to ono hradiště, jehož oblast jmenuje Kosmas jako Silvana regia - Lesní kraj. Dodnes se hradiště tyčí na soutokem Úterského potoka a Hadovky jako majestátný odkaz dávných věků.

Hradiště obepínal příkop vyhloubený ve skále, který byl 9 metrů široký a 1,5 metru hluboký. Při budování opevnění vznikl navršením zeminy z vykopaného příkopu val čili násep. Byl zpevňován dřevěnými rošty, jež tvořily soustavu komor, v nichž byla udusaná hlína. Boční stěny komor, tvořící přepážky mezi jednotlivými komorami, sestávaly buď z kamenů nebo z tyčkoviny, proplétané proutím. Přední i zadní stěna náspu se opírala o mohutnou palisádovou hradbu. Vnitřní palisádová stěna bývala mnohdy přeměněna ve stěnu zhotovenou z vodorovně kladených fošen, držených silnými dřevěnými sloupy a vzepřených šikmo zakotvenými kládami. Přední stěna mívala místo palisády kamennou zeď. Bezemínské hradiště mělo hradbu s čelní kamennou zdí téměř 1 m silnou z velkých, nasucho kladených kamenů. Uvnitř byla zeď upevněna dřevěnou konstrukcí. Za čelní zdí - asi ve vzdálenosti přes 3 m - byla zadní dřevěná stěna hradby. Val hradiště byl zdvojený v místech vstupní brány a navíc měl samostatné opevnění nad zákrutem potoka Hadovky. Vstupní brána měla poměrně úzké průchody, které postačovaly jen k projití jednotlivých osob a zvířat nebo k průjezdu vozu s rozkolem kol přes 1 m. Val ještě dnes místy dosahuje výšky 2,5 m a jeho šířka téměř 10 metrů. Plocha hradiště měla rozlohu 3,85 ha (pozn. 4). Jde o jednodílné hradiště, avšak v severozápadní části poblíž je malý opevněný prostor (pozn. 5).

Slovanské hradiště v Bezemíně není jediným na území Západočeského kraje. Staré hradiště ze 7.století o rozloze 1,44 ha je nad Březinou u Rokycan. Významné je hradiště v Hradci u Stoda. Jde o kmenové hradiště z 9.století, jež se rozkládá na ostrohu nad soutokem řeky Radbuzy a Touškovského potoka. Má dvě prostory o celkové rozloze 6 ha. Akropole měří něco přes 2 ha a předhradí má plochu přes 3 ha. Hradiště bylo částečně poškozeno zástavbou a železniční tratí. Ještě v druhé polovině 18.století byl na akropoli kostel sv.Vavřince z konce 11.století. Na návrší naproti hradišti bylo slovanské sídliště z 9.století, a to v místech, kde byl později postaven gotický kostel sv.Jiří. Nedaleko slovanského hradiště v borovém lese je mohylové pohřebiště asi s 50 mohylami o průměru od 10 do 20 m a výšce od 0,5 m do 1,2 m.

Na hradišti i na sídlišti u kostela sv.Jiří se našly černé zlomky slovanské keramiky ze střední a mladší doby hradištní, především zlomky hrncovitých nádob, zhotovovaných většinou na hrnčířském kruhu a často zdobených vlnovkou či linkou. Keramika má hnědou, šedou, žlutou a červenou barvu.

V roce 1972 provedla pracovnice pražského Archeologického ústavu ČSAV dr. Jarmila Justová výzkum západního valu předhradí. Objevila kamennou a roštovou konstrukci valu a dvojité opevnění. Skládalo se z čelní zdi, zbudované z nasucho kladených kamenů, z ochozu z hlíny a dřeva a ze zadní stěny stavby. Je to opevnění dost typické pro slovanská hradiště z 9. a 10.století (pozn. 6). Z dalších slovanských hradišť uvádíme: Smolov na Domažlicku (9.století), Štítary u Horšovského Týna (10. - 11.století), Příkopy u Kdyně, Tašovice, zvané též "Starý Loket" u Karlových Var (9.století), Cheb, Sedlec u Karlových Var, Staré sedlo u Sokolova, Dasnice u Kynšperku nad Ohří, Zborovy u Plánice, Zbynice u Sušice, Radkovice a Jindřín u Měčína, Obrovo hradiště u Žinkov, Třebuz u Všerub, Kočov, Brod nad Tichou a Michalovy Hory na Tachovsku.

Kromě těchto nově budovaných sídlišť usadili se Slované na hradištích, která zde byla už z doby halštatsko-laténské, např. na Kněží hoře a Práchni u Hořovic, ve Žďáru u Rokycan, ve Velichově na Ohři u Karlových Var, v Kolové na Sokolovsku, v Luhově na okrese Plzeň-sever, na hradišti Sedlo u Sušice a v Bukovci u Plzně.

Slované své mrtvé pohřbívali nejprve žehem, později se vyskytují také kostrové pohřby. Na Plzeňsku nacházíme žárové pohřby pod mohylami. Slovanské kostrové pohřebiště objevil v roce 1930 Václav Čtrnáct v Přehýšově v okrese Plzeň-sever. Je datováno do 10.století (pozn. 7).

Slovanské pohřebiště, respektive jeho části, bylo objeveno v roce 1966 v Řesanicích na okrese Plzeň-jih. Navazovalo na starší pohřebiště z doby halštatské. Kostry ležely ve směru západ-východ, hlavou k západu, obličejovou částí k jihu. Bylo prozkoumáno celkem 24 hrobů. V některých hrobech se našly stříbrné záušnice, jantarové a sklovité korálky, zbytky keramiky apod. (pozn. 8).

Slované žili v obydlích kůlové konstrukce. Kůly se částečně zapouštěly do země (polozemnice). Chaty nebyly velké a převážně byly jednoprostorové. Dům měl v průměru 10 - 14 m^2, výjimečně 20 m^2 (pozn. 9). V místnosti se nacházelo kamenné ohniště, někde byla drtidla na obilí, nádoby na obilí, mouku a vodu. Podlah tvořila udusaná hlína, na níž se někdy pokládaly proutěné rohože (pozn. 10).

Jen na některých skutečně významných hradištích se objevují i dvouprostorová obydlí. Nejstarší typ dvouprostorového domu je znám z Mikulčic. Má rozměry 26x9 metrů. Další dvouprostorový dům byl zjištěn v západní části prvního předhradí na Levém Hradci. Je 8,5 m dlouhý a 6 m široký. Ivan Borkovský, který prováděl archeologický výzkum Levého Hradce, jej zařazuje do 10.století. Místnosti byly propojené. V jedné se nacházelo v rohu ohniště a šlo tedy s největší pravděpodobností o obytnou místnost. Druhou místnost, bez ohniště, lze pokládat za komoru. Na Levém Hradci byl Ivanem Borkovským zjištěn ještě další dvouprostorový dům. Dvouprostorové domy nacházíme i na dalších lokalitách, jako na hradišti Libušíně, v Kouřimi (pozn. 11).

Tříprostorové domy byly ve střední a mladší době hradištní velmi vzácné. Zatím byly u nás objeveny tři takové. Dva na Levém Hradci a jeden v Mikulčicích, tedy na místech, která byla předními hospodářskými a politickými centry a kde stavby ojedinělých víceprostorových domů souviseli jistě s diferenciací společnosti - s vydělením význačnějších jedinců a jejich rodin (pozn. 12).

Máme-li mluvit o osídlení západních Čech, pak by naše pojednání nebylo úplné, kdybychom se nezmínili o Chodech. O původu Chodů i o tom, ze kterých oblastí k nám přišli, je zatím dost nejasností. Není jednoty ani v přibližné dataci jejich příchodu na naše území. Chodové nepatřili ke starým slovanským kmenům usedlým v Čechách, ale přišli sem patrně jako kolonisté. Je možné, že to bylo za knížete Břetislava, který budoval pohraniční hrady k zajištění obrany země a dbal na udržování zemských cest. Službou střežit a udržovat zemské cesty, bránit průsmyky a převádět po stezkách cizí obchodníky byli pověřeni Chodové. Na jejich aktivní podíl při obraně hranic vzpomíná Kronika tak řečeného Dalimila ze 13.století. Uvádí, že bojovali ve Všerubském průsmyku u Brůdku v roce 1040 a přispěli k vítězství českého knížete Břetislava nad vojskem císaře Jindřicha III. Historik Rudolf Turek se zase domnívá, že se k nám Chodové dostali už v 10.století.

Poslední zprávy o původu Chodů se kloní k tomu, že Chodové byli jihoslovanského původu. Rozšířili se po obou stranách Šumavy a později, pod tlakem bavorské kolonizace, se dostali na českou stranu Šumavy. Názor, že Chodové jsou srbského původu, vyslovil již plzeňský historik Fridolín Macháček a před ním obhajoval srbský původ Chodů znalec chodského nářečí J.F. Hruška. Dokazoval, že chodské nářečí má podobnosti a souvislosti srbské. Srbskému původu by odpovídala i ta skutečnost, že nejstarší jejich sídliště bylo u Srbice a tento název ukazuje na srbský původ.

Chodové osídlili území na dnešním Domažlicku. K chodským vsím patřilo 11 obcí: Klenčí pod Čerchovem, Postřekov, Chodov, Újezd, Draženov, Stráž, Tlumačov, Mrákov, Klíčov, Pocínovice a Chodská Lhota. Na domažlické Chody navazovali Chodové přimdečtí, tachovští a plánští. O jejich původu i příchodu víme zatím velmi málo. Zdá se, že to rovněž byli Slované, ale jiného původu než Chodové domažličtí. V důsledku velké vlny kolonizace, která probíhala od 13.století, se brzy poněmčili.

Tak jako domažličtí Chodové měli své středisko v Klenčí pod Čerchovem, správním centrem přimdeckých Chodů byla Stráž.

Chodskými vesnicemi na Tachovsku se blíže zabýval plzeňský historik Jindřich Vacek v práci Dva předbělohorské urbáře panství tachovského. Uvádí zde názor historika Koferla, že chodskými obcemi patřícími k Tachovu byly: Mýto, Písařova Vesce, Bažantov, Žebráky, Maršovy Chody, Částkov, Tisová, Velký a Malý Rapotín, Pernolec, Vítkov, Sv.Kříž, Tři Sekery, Zadní Chodov, Kyjov, Chodová Planá, Broumov, Trstěnice, Horní Ves a Skelné Hutě. J.Vacek zdůrazňuje, že ovšem tento výčet asi není úplný, a že otázku chodských vsí bude třeba řešit podle jejich původu, neboť strážní povinnosti původních Chodů mohly být přeneseny po německé kolonizaci na německé obyvatelstvo (pozn. 13).

Poznámky

1) Turek, R.: Čechy na úsvitě dějin, Praha 1963, s.103

2) Hejna, A.: Archeologický výzkum a počátky sídlištního vývoje Chebu a Chebska II. In: Památky archeologické, roč. LXII 1971, č.2, s.491-2

3) Hejna, A.: cit.dílo, s.491-492

4) Janusová J. - Jílek, T.: Obraz dochovaných fortifikací v Západočeském kraji. In: Sborník PF v Plzni - dějepis XII, SPN Praha 1973, s. 44-45

5) Justová, J.: Slovanské hradiště v Hradci u Stoda a Stodsko v raném středověku. In: Památky archeologické, roč. LXX, č. 1, Academia Praha, s.180

6) Justová, J.: cit.dílo, s.131-212

7) Justová, J.: cit.dílo, s.196-198

8) Zeman, J. - Sláma, J. - Buchvaldek, M.: Pozdně halštatské a slovanské hroby z Řesanic, okr. Plzeň-jih. In: Památky archeologické, roč. LXII, 1971, č. 2, s.364-405

9) Pitterová, A: Vývoj základních půdorysných typů tradičního domu na území ČSSR ve světle archeologických pramenů. In: Český lid, roč. 52, Praha 1965, s.277

10) Buchvaldek, M. a kol.: Pravěk světa, učební texty vysokých škol

11) Borkovský, I.: Ukončení výzkumu na Levém Hradci v r.1954. In: Archeologické rozhledy, 7, Praha 1955, s.655

12) Pitterová, A.: cit.dílo, s.279-280

13) Vacek, J.: Dva předbělohorské urbáře panství tachovského. In: Sborník VPŠ v Plzni, 1958, s. 3-33

Stará Plzeň

V 10.století představovala Praha hlavní sídlo knížat a přemyslovského státu. Vedle Prahy tu byla hradiště další, jako Levý Hradec, Budeč, Libušín. Jejich význam však patrně poklesl vybudováním Pražského hradu.

Také v západních Čechách měli Přemyslovci svůj hrad. Byl jím pomezní hrad Stará Plzeň, vypínající se na protáhlém ostrohu mezi úvalem potoka Bradavy a řekou Úhlavou v místě, kterému se dnes říká Hůrka ve Starém Plzenci. Hrad střežil cestu z Bavor k nám. Nejstarší zmínku o něm najdeme v kronice merseburského biskupa Dětmara. Zpráva se jmenuje "O pobití Bavorů pod hradem Plzní" a je z roku 976. Líčí, jak bavorské vojsko překročilo české hranice, aby zasáhlo proti českému knížeti. Bavoři se utábořili pod hradem Plzní. Protože bylo horko, svlékli se a koupali se v řece. Nic netušící je přepadla česká posádka z hradu Plzně a do jednoho je pobila:

"A tu nepřítel obrněný přicházeje, je nahé ve stanech i na zelenajících se lukách pobil a se vší kořistí se radostně bez pohromy vrátil."

Z hradu Plzně se do dnešních dnů dochoval areál mohutného ostrožna, část opevnění na východní straně, kde nad příkopem je 10 m vysoký val a rotunda sv. Petra, datovaná do třetí čtvrtiny 10.století. Připomíná původní staré kostelíky na Levém Hradci a Budči. Stojí na bývalém předhradí, jehož rozloha je kolem 3 ha. Vnitřní plocha hradu měřila 1 ha 37 a. Zde byl původně dřevěný palác s věží. Nedochoval se, zato byly objeveny zbytky kostela sv.Vavřince. Jeho podlahu kryly původně dlaždice, několik se jich tu při výzkumu našlo. Nesou podobiznu římského císaře Nerona, který neblaze proslul jako pronásledovatel křesťanů. Jeho portrét byl v křesťanské době dáván na dlaždice, neboť pro křesťany představoval muže, po kterém je třeba šlapat.

Za velkým valem hradiště byly objeveny základy kostela sv.Kříže. Patřil asi jako soukromá stavba některému z hradních správců. Byl spojen můstkem se sousedním obydlím. Na západní straně měl tribunu - oddělené místo, vyčleněné z ostatního prostoru kostela, jež sloužilo výhradně feudálovi.

Vedle těchto kostelů existovalo v bývalém podhradí ještě pět církevních staveb, a to kostel P.Marie, kostel sv.Jana Křtitele, kostel sv.Václava, sv.Martina a sv.Blažeje. Z nich se dochoval kostel sv.Jana Křtitele a kostel P.Marie s románskými prvky - část severní a západní věže, románské okénko na severní straně lodí. Kostel P.Marie byl goticky přestavěn ve druhé polovině 14.století. Uvnitř jsou cenné gotické malby z poloviny 14. a z 15.století. V západní části lodi jsou stopy po bývalé tribuně (pozn. 1).

Takovýto velký počet sakrálních staveb svědčí o tom, že Stará Plzeň představovala v minulosti významné politické a hospodářské centrum. Vedle Prahy, Olomouce a Znojma se řadila k důležitým feudálním střediskům. O významu Staré Plzně svědčí i skutečnost, že na hradě pracovala mincovna. Poměrně časté nálezy denárů Boleslava I., Boleslava II., Boleslava Chrabrého, Soběslava II. a Vladislava II. dokládají její existenci (pozn. 2).

Bitva na Brůdku r. 1040

"A ihned rozeslav listy po celé říši, sebral velmi silné vojsko... Císař sám se položil táborem na obou březích řeky Řezny. Když se druhého dne, minuv hrad Koubu, s prapory přiblížil k hvozdu, dělícímu Čechy od Bavor, poznal, že Čechové zatarasili cesty v něm. Rozmrzen jsa, maličko se odmlčel a potřásl třikrát hlavou; jeho srdce zachvátil hněv, císaře hodný. I otevřel ústa, aby pronesl tato slova: "Byť i vystavěli hradby vyšší než lesy, byť i vyzdvihli věže strmící až do oblak, nic nezmohou záseky Čechů proti Němcům" ... Kázal jim, aby šli pěšky do boje, vítězství jim těmito slovy slibuje: "Není nám potřebí namáhavého boje, jen sestupte dolů; oni jistě utekou ze strachu, vždyť nemohou snésti váš útok." .... Ihned se valí podle rozkazu králova obrněné voje, o první místo v boji závodí velmoži; daleko viděti, jak se stkví šiky jako průhledný led, a když slunce zasvítilo na jejich odění, zalesklo se od něho listí a vrcholky hor." (Kosmas, Kronika česká).

Těmito slovy líčí Kosmas tažení německého vojska do Čech roku 1040. Výpravu uskutečnil císař Jindřich III. proti českému knížeti Břetislavovi I. Břetislav nastoupil na trůn v roce 1034. Jako silný a schopný panovník se zabýval myšlenkou vytvoření velké slovanské říše a chtěl připojit k českému státu polský stát Piastovců. Dvakrát se vypravil do Polska, dobyl Poznaň, Hnězdno a Krakov. Kronikář Kosmas, ač jinak Břetislava v kronice velebí, neváhal napsat o loupeživém charakteru těchto výprav, kdy Břetislav uloupil množství zlata a pokladů. Proti rostoucí moci českého knížete se postavil císař Jindřich III. Vojenská výprava do Čech měla Břetislava pokořit. Část německého vojska se sešikovala v Sasku a překročila hranice v severních Čechách u pomezního hradu Chlumce (pozn. 3). Druhá, větší část Němců, vedená samotným císařem, šla z Bavor k Všerubskému průsmyku.

Český kníže Břetislav se rozhodl zadržet právě v něm Němce. Věděl totiž, že kdyby se Němcům podařilo průsmyk přejít a spojit se v zemi s druhou částí vojska, jež přišla ze Saska, těžko mohl této přesile odolat. Navíc jádro německého vojska tvořili jízdní těžkooděnci, kdežto Břetislav měl vojsko složené převážně z pěchoty. Proto zadržení Němců ve Všerubském průsmyku mělo značný význam.

Břetislav nakázal udělat v průsmyku záseky a další opevnění. Když se císařovo vojsko přiblížilo k průsmyku a prostřednictvím zvědů zjistilo položení českého vojska, rozhodl císař o následujícím postupu. Vyčlenil skupinu bojovníků, pod vedením Oty Svinibrodského. Ta měla české postavení obejít a zaútočit z týlu. Ve stejné době měl být proveden útok čelně. Této skupině velel markrabě Werinhar. Němci však byli nedočkaví. Nevyčkali, až se přesune Ota Svinibrodský se svými muži do týlu českého vojska a sami zahájili postup proti českým zásekům. Avšak vojáci postupovali horským terénem po úzké cestě jen velmi pomalu. Byli to jízdní bojovníci nezvyklí chůzi. Navíc měli na sobě těžké odění a brzy se znavili v srpnovém vedru. Kronikář Kosmas o tom píše:

"Nikoho však nenalezli, sestoupivše do údolí, na obou stranách byl jen hustý hvozd a nepropustná místa. A jak bývá při každém boji, že zadní voj žene muže vpředu do boje, byť i proti jejich vůli, tak velmoži již unavení, byli zas od těch, kdo šli za nimi, tlačeni tak, že museli přejíti i přes druhou horu. Ale už jim horkem a žízní lpí jazyk na dásních, sil ubývá, pravice umdlévají; těžce nabírají dechu z prsou, a přece se nemohou zastaviti. Někteří shodí svá brnění přes štíty, jiní stojí, podpírajíce se o stromy a marně lapajíce naprázdno vzduch, jiní leží jako pařezy, lidé tlustí a nezvyklí chůzi v pěším boji."

Když dorazili k českým zásekám, byli těžko schopni boje. Čeští bojovníci, odpočatí a svěží, zahájili prudkou střelbu z luků a útok proti nepříteli. Netrvalo dlouho a Němci byli poraženi. Padl zde i jejich velitel Werinhar. Druhá část vojska, vedená Otou Svinibrodským, nevěděla o této porážce. Zaútočila z týlu, avšak Břetislav i sem přesunul část svých bojovníků a i tent útok odrazil. Kosmas vystihl porážku císařova vojska těmito slovy:

"Bylo tam porubáno takové množství urozených mužů, jakého nebylo ani na pláních thessalských ani za časů Sullových, ani za žádného moru, ani prý nikdy nezahynulo nepřátelským mečem tolik německé šlechty."

Císař Jindřich III. se o rok později rozhodl opakovat tažení. Při druhé výpravě mu pomohl poustevník Vintíř, jenž byl sice v příbuzenském svazku s Břetislavem, ale pracoval pro císaře. Měl poustevnu na Šumavě u Hartmanic, kde je dnes osada Dobrá Voda. Znal dobře Šumavu a věděl o přechodu přes hranice, kudy také německé vojsko převedl. Němci se dostali na naše území a v bitvě pak porazili vojsko knížete Břetislava. Břetislav se musel vzdát svých výbojů do Polska (pozn. 4).

Zemské stezky

V místech, kudy převedl Vintíř německé vojsko, vznikla pak používaná zemská stezka, zvaná Vintířova nebo také Hartmanická. Vycházela z benediktinského kláštera na Niederaltaicku nad Dunajem, šla přes bavorský Zwiesel k českým hranicím. Ty překročila u Prášil či u Železné Rudy a vedla k Hartmanicím do Sušice.

Všerubským průsmykem vedla tzv. domažlická stezka. Začínala v bavorském městě Řezně a měla dvě ramena. První vedlo přes hranice u Brodu nad Lesy, šlo na Všeruby, Brůdek, Stráž do Domažlic a Plzně. Druhé rameno vstupovalo do Čech za Mnichovem nad Lesy, vedlo přes Klenčí a Draženov do Domažlic, odtud do Horšovského Týna, Stoda, Chotěšova a Plzně.

Význam zemských cest spočíval v tom, že jedině po nich byl možný vstup do země. Všude kolem byl neproniknutelný prales a bažiny. Tam, kde nebylo vyhnutí a stezka musela jít bažinatým a mokrým terénem, zpevňovala se hatěmi - kmeny a kládami naházenými do země. Brody nebo dřevěné mosty umožňovaly zase přechod přes potoky a řeky. Přechod po stezkách nebyl možný za velkých dešťů, povodní a ve sněhu. Tmavý prales kolem rovněž činil přechod nesnadným. Cizí obchodníci, kteří cest používali, byli provázeni domácím obyvatelstvem - Chody, kteří jako strážci hranic znali dobře zemské stezky a dovedli uchránit kupce před různým nebezpečím. Hlavní povinností Chodů byla ovšem ochrana hranic před nepřítelem.

Zemské stezky byly dosti úzké a kupci po nich dopravovali zboží nejprve na zádech, později používali soumarů. Teprve později, když se cesty upravily a rozšířily, mohly po nich projíždět vozy.

Zemské stezky vstupovaly do země tzv. zemskými branami, kde byly celní stanice. Clo představovalo pro panovníka značný zdroj příjmů. Při zemských cestách z Bavor byly zemské brány v Domažlicích, Hartmanicích, Přimdě, Kynžvartu a Teplé.

Obchodníci, aby se vyhnuli placení zla, často používali zakázaných, postranních tzv. travních cest, z nichž se později rovněž staly legální cesty. Na zemských stezkách vznikala od 13.století města, jejichž prosperita byla právě spjata s polohou na frekventovaných obchodních spojnicích.

Vedle zemské stezky Domažlické a Vintířovy procházely západními Čechami ještě další cesty. Byla to stezka Norimberská, jež vedla z Norimberka přes Waidhausen, přimdským průsmykem na Stráž, dále na Stříbro, Plzeň, Rokycany a Prahu. Z Norimberka vedla ještě jedna stezka, a to přes Barnau k tachovskému hradu, na Planou, do Teplé, odtud do Manětína a Kralovic na Prahu. O tuto stezku dbali tachovští Chodové.

Z Naaburgu na řece Naabě vedla tzv. Chebská stezka, jež šla přes waldsaský klášter na Cheb, Žandov a Kynžvart.

Jednotlivé zemské stezky se postupem času upravovaly, což souviselo jednak s existencí řady měst, kterými tyto cesty procházely, jednak s osídlením velké části pohraničních hvozdů. Za Karla IV. mizí označení "zemská stezka" a můžeme již mluvit o širokých a dobře upravených silnicích, jež ovšem sledují směry starých zemských cest a zůstávají v podstatě zachovány do dnešních dnů (pozn. 5).

Poznámky

1) Wirth, Z.: Umělecké památky Čech, Praha 1957, s.718

2) Turek, R.: Staroplzenecko v časném středověku. In: 1000 let Starého Plzence, Západočeské nakladatelství v Plzni, 1976, s. 24-28

3) Jde o Chlumec v Krušných horách, kde r.1126 zvítězil český kníže Soběslav I. nad císařem Lotharem III.

4) Choc, P.: S mečem a štítem, Praha 1967, Kosmova Kronika česká, Praha 1950, Kronika tak řečeného Dalimila, Praha 1977, Roubík, F.: Bitva u Brůdku 1040, In: Průvodce po bojištích ČSR, Praha 1935

5) Roubík, F.: Silnice v Čechách a jejich vývoj, Praha 1938, Horna, R.: Cesty a silnice v zemských zřízeních, Praha 1930

Literatura:

[1] PhDr. Janusová, Jana: Regionální prvky v učivu dějepisu v 5.roč ZŠ, Krajský pedagogický ústav v Plzni, 1982

časopis o přírodě, vědě a civilizaci