"Jestliže jste v Japonsku šest neděl, je vám všechno jasné. Za šest měsíců začínáte mít pochybnosti. Po šesti letech si nejste jisti ničím." Britský cestovatel P. Watson.

Názvy Zahrada kamenů, Zahrada filosofů, zahrada Rjóandži a desítky dalších pojmenování patří patří největší pamětihodnosti a pravděpodobně nejvzácnějšímu pokladu japonského města Kjóta, v němž déle než tisíc let sídlili japonští císařové. Také existuje celá řada výkladů toho, co před dávnými časy chtěl patnácti neopracovanými, různě velkými kameny rozestavenými v bílém písku vyjádřit moudrý mnich Sóami.

Řekl jsem patnáct kamenů, protože to tak stojí v turistickém průvodci. Ve skutečnosti však jich návštěvník vždycky spatří jen čtrnáct. Patnáctý nikdy není v zorném poli, protože ho zaclánějí kameny sousední. O krok dál po dřevěném ochozu, který vede podél jedné strany vypískovaného obdélníku (ze zbývajících tří stran je zahrada uzavřena kamennými klášterními zdmi), je vidět zase pouze čtrnáct kamenů. Patnáctý, jenž byl dosud skrytý, je teď sice vidět, ale zmizel jiný. Po dalším kroku se geniálně zkomponovaný chaos jeví opět v jiném seskupení týchž patnácti kamenů, z nichž jeden není nikdy vidět.

"Je to názorný model poznání, podobenství vědy. Vždycky nutně zůstává něco nepoznané, nezapočítané. něco, co se nebere v úvahu. Jsme přesvědčeni, že vidíme beze zbytku všechno, co existuje, a vůbec nás nenapadne, že je ještě něco, co nevidíme."

Nemá zahrada vyjadřovat myšlenku, že lidé chápou jedno a totéž různě, každý po svém? A nikoho přitom nenapadne tvrdit, že jen on vidí svět správně, a ostatní nikoli. Je snad klíč k myšlence, kterou mají vyjadřovat kameny v zahradě Rjóandži, třeba hledat v chartě, jejíž autorství připisují japonské letopisy princi Šótoku, jenž jako regent vládl v Japonsku v sedmém století? V tomto dokumentu, který dodnes udivuje hloubkou moudrosti je mimo jiné psáno: "Každý člověk má srdce a každé srdce má své sklony. On se domnívá, že je něco dobré, a mně se zdá totéž špatné. Já považuji něco za dobré, ale podle něj je to špatné. Já však zcela určitě nejsem mudrc a on rozhodně není hlupák. Oba jsme jen obyčejní lidé."

Po přečtení prvního vydání této knížky, vyslovil jistý čtenář myšlenku, která mne překvapila. V podstatě řekl, že jedinec dokáže v zahradě kláštera Rjóandži spatřit pouze čtrnáct kamenů, ale všichni lidé, kteří jsou v ní přítomni, ji společně vidí celou. Tato myšlenky potvrzuje můj závěr, že naše vědomosti o Japonsku budou tím úplnější, ucelenější a správnější, čím více kombinací z oněch čtrnácti kamenů si ukážeme. Žádný náš výklad určitě neodhalí úplně všechno, co se skrývá za zrcadlem v japonské říši divů, ale v každém budou zrnka pravdy, která se skládá ze spousty pohledů. ... Pochopit smysl kamenného chaosu vytvořeného lidským géniem je možno jen za předpokladu, že se divák očistí od navyklých stereotypů, zaujatosti a domýšlivé víry, že není otázky, na kterou již neexistuje odpověď.

(Vladimír Cvetov - Japonské otazníky)

Původ japonského národa nebyl dodnes uspokojivě vysvětlen: zcela jistě se na jeho vzniku podílelo několik etnických skupin, mezi nimiž důležitou roli sehráli Ainové (Ainuové, dnes jich je v Japonsku nepatrný počet, asi 10 - 15 tisíc na Hokkaidó).

Podle pověstí bylo japonské císařství založeno již v roce 660 př.n.l., ale na základě výsledků z výzkumů historiků a archeologů se zformovalo až kolem počátku našeho letopočtu. První doložené historické zprávy o existenci japonského císařství pocházejí z roku 297 z čínsky psané kroniky království Wej. V jiné čínské kronice, vydané roku 445, existuje záznam o poselství ze země Wa (tak tehdy Číňané nazývali Japonsko) k čínskému císaři Kuang Wuovi roku 57. Od 5. století nastává období intenzivních styků s Čínou, odkud Japonci přejímají mimo jiné znakové písmo a buddhismus. Výraznou osobností počátků japonských dějin byl princ Šótoku, který jako regent byl faktickým vládcem země v letech 592 - 621 a zasloužil se o reformy a centralizaci tehdejšího státu podle čínských vzorů. V průběhu celých japonských dějin vládla stále jediná císařská dynastie, takže s dějiny nedělí na éry vlády jednotlivých dynastií jako například v Číně, ale na několik základních historických období.

Následuje stručný přehled historických událostí.

552:                  Oficiální přijetí buddhismu z Číny prostřednictvím Koreje.

592 - 621:         V zemi vládne princ Šótoku.

645:                   Velká reforma Taika.

Období Nara (710 - 794) Doba vrcholného obdivu k Číně a přejímání čínských vzorů.

710 - 784:          Prvním hlavním městem císařství Heidžókjó, dnešní Nara, postavené podle vzoru tehdejších čínských metropolí Čchan-an

Období Heian (794 -1192) Doba vrcholného kulturního rozkvětu, "zlatý věk japonské kultury".

794:                  Císařským výnosem založeno nové hlavní město Heiankjó, dnešní Kjóto - které bylo císařským sídelním městem až do roku 1868.

866:                  První regent z rodu Fudžiwarů začíná vládnout v zastoupení nezletilého císaře.

1068 - 1072:     Vládne císař Gósandžó, který se snaží vymanit z moci Fudžiwarů.

1156:                Začínají boje mezi rody Taira a Minamoto.

1185:                Konečné vítězství rodu Minamoto u Dannoury.

Období Kamakura (1192 - 1333) První období vojenské vlády v Japonsku - tzv. Kamakurský šógunát. Vytváření vojenské šlechty - samurajů.

1192:                Vůdce Minamoto no Joritomo vyhlašuje vojenskou diktaturu a sám se prohlašuje prvním vojenským vládcem - šógunem - se sídlem v Kamakuře (císař v Kjótu jen formální symbol moci).

1274, 1281:      Mongolové se pod vedením Kublajchána neúspěšně pokusili o invazi na japonské ostrovy.

Období Ašikaga - Muromači (1333 - 1573) Šógunát členů rodu Ašikaga. Celé období poznamenáno neustálými válkami a neklidem.

1333:                Svržení moci kamakurského šógunátu, pokus o obnovu císařské moci.

1336:                Spory o následnictví na císařském trůnu, kromě dosavadního "severního" císařského dvora v Kjótu vzniká "jižní" císařský dvůr v Jošinu v prefektuře Nara.

1338:                Vojevůdce Takandži z rodu Ašikaga se prohlásil novým šógunem v Kamakuře, podporuje "severní" císařský dvůr v Kjótu.

1378:                Třetí šógun z rodu Ašikaga přemísťuje své sídlo z Kamakury do Kjóta ve čtvrti Muromači.

1392:                Ukončení válek mezi severním a jižním císařským dvorem, opět uznán jediný císař, za něhož vykonávají faktickou moc šógunové z rodu Ašikaga.

1543:                První kontakt Japonců s portugalskými námořníky.

1573:                Poslední šógun z rodu Ašikaga sesazen.

Období Azuči - Momojama (1573 - 1603) Období "tří sjednotitelů".

1573:                Po sesazení šóguna v Kjótu zahajuje vojevůdce Oda Nobunaga tažení za získáním nadvlády nad celou zemí.

1582:                Po Nobunagově smrti pokračuje v boji za sjednocení Japonska Tojotomi Hidejoši.

1590:                Hidejoši se stává faktickým vládcem Japonska.

1592 a 1597:     Dvě neúspěšné výpravy do Koreje, první expanze na asijský kontinent.

1598:                 Po Hidejošiově smrti začaly boje o nástupnictví mezi jeho synem a vojevůdcem Iejasu Tokugawou.

1600:                 V bitvě u Sekigahary porážejí stoupenci Tokugawy stoupence rodu Hidejošiho.

Období Tokugawa (1603 - 1868) Vláda tokugawského šógunátu v Edu ( dnešní Tokio). Naprostá izolace země.

1603:                 Iejasu Tokugawa se stává šógunem a přenáší sídlo šógunátu do Eda.

1639:                 Vyhlášení téměř naprosté izolace Japonska od ostatního světa.

1853 - 1854:      Americké bitevní loďstvo pod vedením komodora Perryho si násilím vynucuje otevření země.

1867:                 Poslední šógun z rodu Tokugawů předává moc do rukou císařů.

Období Meidži (1868 - 1912) Doba rychlého seznamování s Evropou a "západním" světem. Rychle však narůstá také militarismus a agresivita Japonska.

1868:                 Císař vyhlašuje Přísahu o pěti článcích, Edo přejmenováno na Tokio a stává se hlavním městem země.

1898:                 Vyhlášena první ústava.

1894 - 1895:      Vítězství v čínsko-japonské válce.

1904 - 1905:      Vítězství v rusko-japonské válce.

1910:                  Anexe Koreje.

Období Taišó (1912 - 1926).

1914 - 1918:       Účast v I. světové válce na straně Dohody.

1923:                  Tragické zemětřesení.

Období Šówa (od roku 1926 dodnes).

1931:                  Vpád japonských vojsk do Mandžuska, vytvoření loutkového mandžuského císařství (tzv. Mandžukuo).

1937:                  Počátek japonské agrese v Číně.

1940:                  Japonsko uzavírá Pakt tří s Německem a Itálií (osa Berlín - Řím - Tokio).

1941, 7.12.:        Útok na americkou vojenskou základnu Pearl Harbour a definitivní zapojení Japonska do vojenských akcí II. světové války.

1945, 6.8.:          Svržení americké atomové pumy na Hirošimu.

1945, 9.8.:          Svržení americké atomové pumy na Nagasaki.

1945, 15.8.:        Bezpodmínečná kapitulace Japonska.

(Jiří Jánoš - 99 zajímavostí z Japonska)

Odchod posledního rjúkjúského krále Šo Taie do vyhnanství 30. března 1879 znamenal definitivní tečku za samostatností kdysi slavného království Rjúkjú.

Místní obyvatelé vytvořili svébytnou kulturu, která má sice mnoho příbuzného s kulturou japonskou, ale zachovala si i řadu svých zvláštních rysů, jejichž kořeny leží v době vzdálené více než 2000 let. Dodnes se na těchto ostrovech udržela řada dialektů jazyka - rjúkjúštiny (jap. rjúkjúgo).

Na Rjúkjú vládli králové "božské" dynastie Tenson asi do roku 1200. Pak vstupuje na scénu Šunten, který posledního krále dynastie Tenson svrhl a založil novou dynastii.

Za vlády Šuntenovy i za panování jeho dalších nástupců došlo k rozkvětu hospodářského i kulturního života země. V první polovině 13. století byl zbudován královský zámek v Šuri na ostrově Okinawa a rovněž přejato japonské slabičné písmo. Koncem 13. století přišel na ostrovy buddhismus, který sehrál důležitou roli i v rozvoji výtvarných řemesel a umění.

V roce 1609 na přístavní Nahu na Okinawě zaútočila japonská trestná" výprava, která obsadila Nahu, dobyla královský palác v Šuri a odvlekla krále do Kagošimy na Kjótu, kde byl donucen podepsat přísahu uznávající naprostou svrchovanost Japonska nad Rjúkjú. Definitivním zakončením byla úplná anexe Japonskem roku 1879. (Jiří Jánoš - 99 zajímavostí z Japonska)

Dnešní japonské ženy i muži chodí v evropském oblečení, přesto kimono je i z hlediska současného Japonska důležitější než u nás například u nás lidové kroje.

Kimono se dostalo do Japonska z Číny někdy kolem 13. století. V průběhu dalších století se vyvinula řada nejrůznějších druhů kimon a z volby správného střihu a vzoru i vhodných doplňků včetně účesu se stala celá věda. Také správné obléknutí a upravení kimona včetně tzv. pásu obi není nic snadného a neobejde se často bez pomoci někoho dalšího. To je také jeden z důvodů, proč dnes Japonci v běžném životě dávají jednoznačně přednost evropskému oděvu. (kimono = to, co se nosí, obléká)

Kořeny japonských zahrad pocházejí z Číny. Japonci je však upravily svému cítění a představám o kráse a již v období Heian se staly jedním z vrcholů japonské zahradní architektury.

Japonské zahrady se vyznačují malou barevností a důslednou asymetrií.

Pro pochopení podstaty japonských zahrad je nejlepší pokládat je za originální umělecká díla - "trojrozměrné obrazy". Každý povrch přesně vymezuje úkol. ale jako celek by měla působit nenásilným a přirozeným dojmem a symbolizovat soulad člověka s přírodou a jejím koloběhem. Japonský zahradník je pouze pomocníkem přírody. Zahrada si musí zachovat svou krásu a půvab za všech ročních období. To se dociluje zejména kombinacemi jehličnatých stromů a neopadavých zelených rostlin a šedí kamenů; květy jsou vysazovány velmi střídmě. Celková kompozice je dána zejména zásadami buddhismu sekty zen - takto komponována většina nejznámějších zahrad v Kjótu.

V Kjótu, starém japonském císařském městě, se návštěvníkovi otevírá tajemný, tichý, k meditaci vybízející svět japonské zahradní architektury. Zahrady tvoří nedílnou součást chrámů, svatyní, pavilónů, domů a paláců. Stavby se otevírají do krajiny a jsou do ní zakomponovány. Rozlehlé zahradní komplexy ztělesňují vznik a zánik, rozklad a obnovování, symbolizující v kráse a přísnosti nikdy nekončící koloběh života.

Zahrada císařského paláce Sento-Gošo je součástí areálu, který byl postaven v období Heian (8. - 11.století). Její původní kompozice je založena na kontrastu dvou jezer uprostřed lesíka vysokých stromů. Voda je důležitým architektonickým prvkem, protože vybízí ke klidu a tichu. Na jižním jezeru je zřejmé, že bylo založeno uměle; lidská ruka naskládala daleko do vodní hladiny množství kamenů. Kameny jsou symboly stálosti a dlouhého života.

Zahrada císařské vily Šugakuin, postavená v 17. století počítá ve své kompozici s okolní krajinou. Umělé jezero zde tvoří s horskými hřbety v pozadí jednotný, přirozený a harmonický celek. Jezero vzniklo navršením náspu zeminy v ústí horských potoků; řeky Otowa, svedena do jezera, tvoří vodopád.

Zahrady jsou zmenšeným obrazem japonské krajiny, všechny napodobují přírodu.

(Monumenty, Fortuna Print spol. s.r.o., Praha 1993)

"Z malé plochy písku dýchá nekonečnost oceánu a z rozeklaného kamene nebetyčnost velehor."

Zahrada kláštera Sajhódži, známá jako Kokedera, což znamená Mechový chrám, vznikla ve 14. století. Leží na západní straně Kjóta, na pokraji lesa poblíž říčky Oi. Roste tu více než třicet druhů mechů a lišejníků. Jejím tvůrcem je zenistický opat Musó Kokuši, uznávaná a ctěná veličina zahradního umění své doby.

Zahrady zen-buddhistického kláštera Daitokudži byly založeny ve 14. století. Klášter tvoří areál různých budov mezi nimiž postupně vznikaly malé zahrady různých stylů. Ani jedna se druhé nepodobá.

Zahradní architekti 15. a 16. století - Kotori Enšú, Sen Rikjú a Sóami.

Stavebním materiálem pro paláce jsou většinou přírodní materiály. Orientace na ně určila i volbu dřeva jako stavebního materiálu pro paláce.

Roku 1603 vznikl palác Nidšo, sídlo šógunů, vojevůdců, kteří byli v Japonsku po staletí nositeli moci. Palác se skládá z pěti budov, které na sebe stupňovitě navazují a jsou spojeny koridory. Parketová podlaha chodeb vrže, což mělo zabránit nepozorovanému vniknutí do paláce. Obrazy na zasouvacích dveřích mají typické japonské motivy: borovice, třešňové květy a ptáky.

Kjótský bleší trh v parku pod pagodou Tódži. Tato stará pětipatrová pagoda, založená roku 796 buddhistickou sektou Šingen,je se svou výškou 56 m nejvyšší pagodou v Japonsku.

Bleší trh v Kjótu (výrobky uměleckých řemesel - keramika, porcelán, bronzové sošky, obrazy, vějíře s ručními malbami, dřevořezby, kopie samurajské výzbroje - mnoho i cenných předmětů) má dnes téměř stoletou tradici. Patří nerozlučně k tváři města jako paláce, chrámy, zahrady nebo slavnost aoi-micuri (císařský průvod). A stejně jako ony dýchá atmosférou starobylosti.

Chrám Higaši Hongadži, pavilon Kinkakudži, hala Sandžúsangendo s tisícem soch tisíciruké bohyně Kannon, zázračný pramen vyvěrající pod chrámem Kijomizu-dera.

Princezna bambusového květu, Konohama-saku-ja-hima (též Fudžihima), je sestrou bohyně slunce Amaterasu, božské pravládkyně japonských císařů. Jako bohyně ovládá krásnou a současně nebezpečnou horu - Fudžisan. Hora Fudži, jak se sopka v překladu nazývá, je posvátnou horou Japonska a současně symbolem země. Náhle vybuchující sopka může šířit smrt i zkázu. Naposled se to stalo v roce 1707, kdy se po zemi rozlily asi 1.5 km široké a 30 km dlouhé proudy lávy. Hlavní město Edo, dnešní Tokio, vzdálené 100 km na západ, bylo pokryto 20 cm vrstvou popela. Této zkázonosné stránce hory odpovídá jméno, které jí dali Ainuové: Fudži byla bohyní ohně.

Fudži dnes dosahuje výšky 3 776 m a zaujímá plochu 908 km2, největší z jejích asi 70 vedlejších kráterů, Hoei-san, vzniklý v roce 1707 na jejím jižním úbočí, se nachází ve výšce 2 702 m. Svatá hora Fudžisan je svým ideálním tvarem symbolem věčnosti, ztělesněním čistoty a průzračnosti duše. Centrální kráter, který má v průměru 600 m a je hluboký 200 m, se jmenuje Nai-in, což znamená svatyně. V roce 806 zřídil na jeho vrcholu císař Heizei svatostánek boha Šinto, svatyni japonského náboženství - šintoismu. Na hoře se však usadili i buddhističtí mniši. Jako na všechna japonská přírodní posvátná místa byl i na Fudžijamu až do roku 1868 zakázán ženám přístup.

Zhotovení Velkého Buddhy (Daibucu) pro chrám Tódaidži v Naře, největší 16 metrů vysoké Buddhovy sochy v Japonsku, si vyžádalo dobu pěti let a veškeré zásoby bronzu, které Japonsko mělo. Pozlacení obrovské plastiky zabezpečil krátce před tím objevený důl na zlato. Socha vznikla v letech 744 - 749 podle návrhu Korejce Kuninakano-Kimimara. Po těžkém poškození při požáru byla znovu ulita roku 1691. Před Buddhou stojí dvě postavy. Za ním jsou sochy dvou ze čtyř strážců nebes. Rozdupávají démony a symbolizují tím hájení buddhismu. Buddha stojí ve zvlášť pro něho postavené síni (daibucen), největší dřevěné stavbě na světě. Příkaz k vybudování chrámu Tódaidži dal v roce 745 císař Šómu, aby dostál svému slibu, který složil v době, kdy v zemi řádila morová epidemie, jíž padlo za oběť mnoho lidí. Chrám byl zasvěcen roku 754 slavnostním obřadem, jehož se zúčastnila císařské rodina a asi 10 000 kněží a věřících.

Stavba chrámu byla významná pro celý národ. Stala se architektonickým vzorem pro četné další buddhistické chrámy v Japonsku.

Japonský svatostánek v Nikkó má pro své návštěvníky připraveno mnoho překvapení. Byl postaven pro šóguna Iejasu Tokugawu, jednoho z mocných šógunů, kteří přes 250 let byli jako vojenští regenti nejmocnějšími muži Japonska. Iejasův vnuk Iemicu zahájil roku 1634 stavbu, která po dva roky zaměstnávala 15 000 řemeslníků. 1668 byl chrám zasvěcen kultu bohy Šinto. Je výrazem rozkvětu kultury a umění na začátku epochy Tokugawů a symbolem moci vládnoucího rodu. Jeho přebohatá výzdoba barevným lakem, malbami, dřevořezy, kovovými ozdobami a v neposlední řadě zlatem, kterého je tolik, že by pokrylo plochu 600 m2, je pro jinak velmi zdrženlivou japonskou architekturu netypická.

Nejznámější posvátnou bránou Japonska, jednou z nejkrásnějších na světě, je červená dřevěná "torii" svatyně na Icukušimě (na ostrově Mijadžima západně od Hirošimy). Je největší v Japonsku a stojí v malé zátoce uprostřed vody. Dva hlavní sloupy 16.20 m vysoké nesou prohnutý 23.50 m dlouhý horní trám. Na okraji zátoky za bránou se nacházejí chrámové budovy s bílými zdmi a červenými trámy. Stojí na kůlech a při přílivu se zdá, že magicky kloužou po vodě, která zrcadlí jejich odraz. Brána byla postavena v roce 1875. Svatyně samotná je však mnohem starší než brána a je jednou z nejuctívanějších svátostí v Japonsku. Celý ostrov je posvátný.

Ke zdolání 350 km vzdálenosti z hlavního města Japonska Tokia do Ósaky potřebuje 400 m dlouhý expres Šinkansen (střela) jen 3 hodiny 10 minut. Od roku 1964 spojuje tento rychlovlak nejdůležitější hospodářská centra Japonska, kde žije a pracuje celkem 36 mil. obyvatel. Síť tratí má být do konce 90. let prodloužena na 3 000 km. Potom má být na síť expresů napojen i nejsevernější japonský ostrov Hokkaidó a doba jízdy mezi Tokiem a metropolí tohoto ostrova Sapporo se má zkrátit z dosavadních 10 hodin 21 minut na pouhých 6 hodin.

V době hlavního provozu, tj. mezi 6. a 20. hodinou, se pohybují několikrát za hodinu mezi hlavním nádražím Tokia, které je železničním uzlem, a průmyslovými centry japonského jihu dva typy superexpresů: Hikari (blesk) a Kodama (ozvěna). Oba mají 14 osobních vozů, z toho dva první třídy a dva jídelní vozy. Vlaky se od sebe liší jen počtem nádraží, v nichž staví; zatímco Hikari na trati Tokio - Hakata staví jen šestkrát, staví Kodama častěji a potřebuje k jízdě přirozeně víc času než Hikari, který urazí trať 1 177 km za pouhých 6 hodin 56 minut při průměrné rychlosti 166.6 km/h. Aby mohly expresy Šinkansenu jet co možná plnou rychlostí, bylo položeno mezi Tokiem a Hakatou 350 km převážně rovných tunelových tratí. Optimální rychlost vlaků podle tratí a sledu propočítává centrála v Tokiu a hlásí vlakvedoucímu do jeho kabiny.

První trať expresů Šinkansen mezi Tokiem a Ósakou byla uvedena do provozu roku 1964 a do roku 1975 prodloužena do Hakaty na ostrově Kjúšú. Další trati vedou do Niigaty a Marinoky.

Když byl 10. dubna 1988 otevřen most Seto-Ohaši, byly poprvé všechny čtyři japonské ostrovy spojeny kolejnicemi. Nový most překlenuje vnitrozemské moře (Seto) mezi ostrovy Honšú a Šikoku, jednu z nejkrásnějších ostrovních krajin na světě.

Mýtní most se elegantně pne mezi městy Kurašiki na Honšú a Sokaide na Šikoku přes pět malých ostrovů, a tak překonává vzdálenost dvanácti kilometrů. Správnější je mluvit o mostech, protože tento obrovský technický projekt spojuje mnoho mostů konstruovaných rozdílným způsobem.

Most Seto-Ohaši je dvojitý most s železničním a silničním spojením.Hořejší polovinu tvoří čtyřproudová dálnice a spodní plošina je určena pro železniční dopravu. Stavba trvala deset let a náklady dělaly asi 9.5 miliardy dolarů. Most je konstruován tak, že může vydržet zemětřesení o síle 8.5 Richterovy stupnice. Od roku 1988 se pracuje na konstrukci dalšího dvouposchoďového mostu mezi Honšú a Šikoku. Má být dokončen v roce 1998. Tento obrovský most Akaši-Kaikyo bude mít hlavní rozpětí 1780 m a bude nejdelším visutým mostem na světě.

Kořeny tohoto názvu spadají do 6. století. Až do té doby Japonci nazývali svou zemi Jamato podle oblasti poblíž dnešní Ósaky, kde se mělo nacházet sídlo prvního legendárního japonského císaře Džimmua.

Nippon = země vycházejícího slunce (píše se dvěma znaky: niči = slunce + hon = kořen, počátek). Dnes se toto jméno vyslovuje a přepisuje častěji jako Nihon.

Do Evropy se dostaly první zprávy o Japonsku přes Čínu, a protože čínské čtení těchto dvou znaků je ž'-pen , již slavný cestovatel Marco Polo píše ve 13. století v italštině o Japonsku jako o Cipangu (vyslovováno džipangu). Později se obdobně vytvořilo anglické Japan [džepn], francouzské Japon [žapon] a nakonec i české Japonsko.

Kult uctívání slunce úzce souvisel s představou, že japonští císařové jsou přímými potomky bohyně slunce Amaterasu. Slunce se objevuje i na dnešní japonské vlajce - hi no maru (sluneční kotouč). Také císařský znak je tvořen zlatou chrysantémou na pozadí rudého slunce.

Literatura:

[1] Cvetov, Vladimír: Japonské otazníky

[2] Jánoš, Jiří: 99 zajímavostí z Japonska

[3] Monumenty. Fortuna Print spol. s.r.o., Praha 1993

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci