Tento článek je zpracován podle seminární práce se zadáním "Výzkum mluvy zvolené oblasti", kterou vypracovala Lenka Ládková, obor: Čj - D III.st., 2.roč, Pedagogická fakulta Západočeské univerzity v Plzni.

Velká část území někdejšího Západočeského kraje, zahrnující zvláště okresy Karlovy Vary, Sokolov, Cheb, Tachov a okrajové části okresů Plzeň - sever, Domažlice a Klatovy, je součástí tzv. pohraničí, tedy území, které bylo po roce 1945 nově dosídleno vnitřní kolonizací. Na rozdíl od oblastí se starým kompaktním osídlením, kde běžná mluva nastupující generace plynule navazuje na mluvu generace předcházející a přejímá řadu charakteristických, regionálně podmíněných rysů, formovala se mluva pohraničních oblastí na nářečně a někdy i jazykově smíšeném podkladu, v němž se často střetávaly a vyrovnávaly různorodé prvky.

Je známo, že utváření tzv. kolonizačního nářečí, tj. splývání mluvy osídlenců z různých jazykových prostředí v nový jazykový celek, má jisté společné rysy. Výsledný nářeční tvar je sice závislý na sestavě výchozích složek, avšak jeho dominantní charakter nemusí být vždy určován složkou nejpočetnější; rozhodující je různá průbojnost a životnost jednotlivých nářečí dané sestavy. Druhým faktorem, který může mít v průběhu dalšího vývoje rozhodující vliv na utváření výsledného mluvního úzu osídlenců v novém prostředí, je míra vlivu bezprostředního jinojazyčného sousedství.

Podle regionálního původu převažovali v českém pohraničí obyvatelé z Čech a z nich pak osídlenci ze sousedních oblastí. Převaha osídlenců z Čech, jejichž mluvní úzus přes četné dílčí odlišnosti spojovaly znaky společné celému území Čech, znamenala, že mluva mladé nastupující generace se utvářela na bázi obecné češtiny, tj. na podkladě znaků společných většině příslušníků rodičovské generace. Pro vývoj v západočeském pohraničí bylo důležité sousedství s regionálně příznakovou jihozápadočeskou a s minimálně příznakovou středočeskou oblastí./1

Oblast, o které hovoříme, je součástí jihozápadočeské jazykové podskupiny. Pro tuto skupinu jsou příznačné zvláště tyto jevy:

a) disimilace zubnic v případech typu zaplajte, aj ci;

b) zbytky í (ej) po ostrých sykavkách v případech cíťit, sítko, vozík;

c) podoby místních a rodinných jmen typu Horažďojce, Novákojc;

d) zachování rozdílu mezi tvary 2. a 3., 6. pádu jednotného čísla ženského rodu tvrdého skloňování přídavných jmen a rodových zájmen, např. s tí druhý strani X na tej druhej straňe;

e) nesklonné tvary přídavných jmen přivlastňovacích typu tatínkovo bratr, sestra, sestříno (sestřino) ďeťi;

f) vyrovnání koncovky 6. pádu jednotného čísla mužského a středního rodu měkkého skloňování rodových zájmen se skloňováním tvrdým, např. vo vašom, f čom, vo ňom;

g) tvar si v 2. os. jednotného čísla slovesa být ve funkci spony i osobního morfému v složených formách minulého času;

h) sestava koncovek -ou, -í, -ají (-aji/ oj) v slovesných tvarech 3. os. množného čísla, např. nesou, kupujou, prosí, umí, volají.

Převážně jen v západních jihozápadočeských nářečích se kromě toho vyskýtá:

ch) vkladné j, před ť, ď v zavřených slabikách, např. ajť, tejď;

i) v 1., popř. též ve 4. pádu množného čísla podstatných jmen životného mužského rodu, nejčastěji koncovka í, např. chlapí, sedlácí, strnaďí;

j) koncovka -om v 3. pádu množného čísla jmen mužského a středního, omezeněji též ženského rodu, např. chlapom, kuřatom, kravom;

k) rozdíl mezi tvarem 1. pádu množného čísla mužského životného rodu přivlastňovacích zájmen a tvary ostatních rodů, např. naší klucí X naše stroje, krávi (X naše kluci, stroje). Podobně se rozlišuje mužský životný rod dvá X neživotnému dva. /2

V rámci dialektologického výzkumu lze využít řadu různých metod a postupů. Pro náš cíl, tj. provést informativní sondu do jazykového podvědomí obyvatel města Tachova, bylo využito základních dialektologických metod, tj. dialektologické heuristiky, ve které byl za pomoci postupu poloskrytého kontaktu získán jazykový materiál, který byl dále zpracován.

Základní průzkum se dotýkal sedmi osob; ze sedmi získaných asi dvaceti minutových nahrávek, byly čtenářským přepisem zpracovány čtyři a podle nalezených tvaroslovných a hláskoslovných odchylek od obecné češtiny (lexikální stránka byla úplně pominuta) byl vypracován dotazník. Ten byl zadán jedenácti respondentům všech věkových kategorií a dále hodnocen.

Problematika jazykového materiálu získaného na základě nahrávek

Zpracované nahrávky obsahovaly poměrně rozsáhlý improvizovaný monolog čtyř žen, ročníků 1944, 1953, 1959 a 1962. Všechny tazatelky žijí v Tachově více než 20 let a pocházejí ze západních nebo středních Čech.

Celkový počet zkoumaných substantiv byl 22. Nejčastěji opakovaným jevem byla unifikace koncovky v nominativu, dativu, akuzativu a lokálu singuláru i plurálu u substantivizovaných adjektiv všech rodů, např. kapesný, na mužský, k Novákový, v Planý apod. V zakončení ženských příjmení se vyskytoval vedle tvaru zakončeného na -ová též tvar zakončený -ů (Nováků). Tvar -ojc (Novákojc) se nevyskytoval. V instrumentálu plurálu se vyskytovala téměř výlučně unifikovaná přípona -ama namísto -ami (frajerkama, s punťíkama, s ďetma), zřejmě jako pozůstatek dvojného čísla. Ve slovech typu čtvrtek, čtvrtý se vyslovuje zásadně š, tj. štvrtek apod. Početně značně zastoupeno bylo obecně české protetické v na začátku slova před samohláskou, např. voči, vodčítání. Také se zde vyskytl doklad tendence k nespisovnému zkracování dlouhých samohlásek, které se týká nejvíce samohlásky í a ú, např. ročnik. Toto krácení je velmi zajímavým jevem. Podívejme se na něj tedy podrobněji.

Příčinu toho, proč se zkracují z dlouhých samohlásek především í a ú, vysvětloval již ve dvacátých letech J. Chlumský tím, že výslovnost í a ú je z hlediska artikulace nejobtížnější a také nejnáročnější. Vyžaduje totiž značnou artikulační námahu svalstva jazyka, který je při jejich tvoření v postavení artikulačně nejvyšším ve směru posunu vzhůru k paterní klenbě. Toto obtížné artikulační postavení svádí k jisté uvolněnosti, jejímž výsledkem je pak krácená výslovnost dlouhých samohlásek. Nespisovné krácení samohlásek postihuje dlouhé samohlásky nejčastěji v nepřízvučných slabikách koncových (neňi, myslim) i v slabikách přízvučných (řikam, vim). /3

Jako poslední problém u substantiv bychom mohli uvést tvar nominativu plurálu od substantiva člověk lidé výhradně ve tvaru lidi a také změnu -ý uvnitř slova v -ej, např. tejden.

Adjektiv bylo prozkoumáno 40. Největší zastoupení měl již zmiňovaný jev ý X é v koncovkách tvrdých adjektiv u všech rodů, tj. velký díry, děsný problémy, bylo to hotový apod. Analogicky se tatáž změna projevila v příponě genitivu singuláru co je novýho, toho slavnýho. V nominativu a akuzativu singuláru se však namísto spisovného ý objevuje obecně české ej, tj. zlitej byt, měla pernej den.

V nominativu plurálu životných maskulin dochází k unifikaci s koncovkou neživotnou, která je potom užívána téměř výhradně, např. jsme mokrý jako strašáci, mokrý jako myši, apod.

V instrumentálu plurálu se objevuje již zmíněné zakončení -ýma namísto ými, navíc ještě v podobě -ejma. U adjektiva nějaký došlo v mluvené řeči ke kontrakci s výsledným tvarem ňáký a také skupina -tš- se zjednodušuje na č (vječí).

Zkoumaných zájmen bylo celkem 35. Z již připomínaných jevů se objevovalo krácení samohlásek (s tim, s nim), dále je zde zastoupena unifikace rodů v ukazovacích zájmenech (ty lidi, ty muži, ale voni holky), protetické v (von, vona, vono), v koncovkách pak místo ý ej - kterej a v instrumentálu plurálu s těma, s nima.

Pro zájmena jsou však charakteristické jiné změny. Např. změna skupiny -chn- v -ck-, typ všecky; dále je zaměňována skupina -hl- za -dl- - todlecto, tendle. U tázacích zájmen se vyskytl tvar charakteristický pro jihozápadočeskou nářeční podskupinu, totiž tvar o čom; také se ale vyskytlo copa - tj. otevřená slabika na konci slova. Byly též nalezeny tvary tuto, kerá atp.

Ve sledované promluvě bylo uvedeno všeho všudy jen sedm číslovek. Změny, které v nich byly obsaženy, byly stejné, jako u substantiv a u adjektiv (štyry, padesátej, po šesté, vosumnáct).

Celkový počet zkoumaných sloves 56. Sloveso být je ohýbáno zvláštním způsobem: sem, seš/si, je, sme, ste, sou a v infinitivu bejt; analogicky mejt ale také cejtit! Při časování slovesa být je zde viditelná snaha stírat nepravidelná zakončení tohoto slovesa. Z toho pak plynou tvary jako bysme, bysi, apod.

V infinitivu některých sloves se k t přidává ještě c: zamect, ject a na druhou stranu je koncové -l minulého příčestí ve 3. osobě maskulin vynecháváno on zalez. Střední rod má tvary příčestí -lového shodné s neživotnými mužskými či ženskými zakončeními - vajíčka se malovaly, pole byly, apod.

O krácení a jeho vzniku jsme již hovořili.

Ve 3. osobě množného čísla se jako jednotné zakončení pro všechny slovesné třídy a pro všechny jmenné rody objevuje -ej, tj. nechtěj, myslej. Tvary typu potřebuju, kupuju jen potvrzují jistou oprávněnost změny v současně platných pravidlech pravopisu, která toto zakončení, oproti dřívějšímu -i (kupuji), již považují za spisovné.

Kromě vynechávání počátečního j ve slovech jsem, jsi apod., které je v zásadě ortoepické, došlo k vynechání j především ve slovech jako jde, tj. de, půjde, tj. pude apod.

V kořeni slova se pak -é- změnilo na -í-, např. navlíknout. Těžko ale říci, proč například došlo ke změně ve slově vodevírat, kdy se neznělé t změnilo v d.

Z 25 adverbií byla většina zkoumána pro svou lexikální zajímavost. Toto je ovšem v naší práci pomíjeno a proto jen pro zajímavost - velikou škálu podob má např. příslovce teď - teď, teďko, teďkon, teďka atd. Vyskytly se podoby jako tudle (místo tuhle) teda (X tedy), dokad X dokud, tolika X tolik, skorem X skoro; násuvné j úplně chybí (ešťe), stejně tak je zjednodušena skupina -vž-, která úplně vypadává: dycky.

Ostatní jevy vyskytující se u adverbií byly už rozebrány výše.

Vyskytovaly se tři a jediný jev, který na nich byl pozorován, byla přítomnost protetického v (vo čem).

Spojky byly zkoumány tři: typ dyby, dyš apod. Částice dyť.

Srovnávací tabulka jevů různých skupin bude vypracována v souvislosti s hodnocením dotazníku, již nyní je ale zřejmé, že převažovat budou jevy obecně české.

V dotazníku byly do jedné roviny postaveny jevy obecně české, jihozápadočeské a jevy, které vyskytly v nahrávkách. Na první místo pak vždy byl postaven ten tvar daného slova, který je považován za spisovný.

Poznámka: Abs. = absolutní počet, % = počet v procentech.

Bohužel je nutno konstatovat, že přes veškerou naší snahu nebyla do dotazníku zahrnuta řada jevů a naopak, některé problémy se v něm vyskytovaly i několikrát.

V odpovědích na dotazník se objevilo i několik zajímavostí: např. dva respondenti uvedli, že tvar oběma/mi neužívají vůbec a přiklonili se k tvaru obouma, dále v odpovědích dvou rodáků z Moravy byl sice potvrzen jev -ma X -mi v instrumentálu plurálu, ale nikoliv ve tvaru dětma, nýbrž pouze děckama. Nalezly jsme též podobu túto (X toto), ovšem zde se jedná zcela jasně o individuální záležitost, kterou bychom mohli přičíst věku respondenta (ročník 1979) a tím jeho momentální touze odlišit se od ostatních i v jazykovém projevu. Vyskytlo se též slovo radči a raději.

V podstatě i lidé narození a převážnou dobu svého života žijící v Tachově nebo jeho blízkém okolí dávají přednost užití jevů obecně českých před jevy charakteristickými pro jihozápadočeskou nářeční podskupinu.

Slova jako na tej druhej straně, chlapí, chlapom apod. se vlastně vůbec nevyskytovala! Výjimkou může být užití o čom, ovšem u rodačky z Moravy. Toto ovšem nelze brát úplně směrodatně, neboť v nahrávkách se tvar o čom vyskytoval několikrát i u rodáků z Tachovska.

Tabulka č. 2: Rozdělení respondentů podle místa narození

Poznámka: Jde o bývalé administrativně správní kraje.

Tabulka č. 3: Původ rodičů respondentů

Především je třeba poznamenat, že vzorek čtyř a pak jedenácti osob z celkového počtu 14000 obyvatel Tachova je příliš malý na to, aby závěry z něho vyvozené mohly mít nějakou obecnější platnost.

Z uvedených tabulek je zřejmé, že mluva obyvatel, kteří se do oblasti přistěhovali z různých koutů naší země, je si velmi podobná a vykazuje některé charakteristické rysy. Je též vidět, že jazykovým pojítkem zdejší populace je především hovorová a obecná čeština a teprve na druhém místě stojí jazykové podvědomí rodné oblasti, které se ale spíše než v rovině tvaroslovné a hláskoslovné uchovává v rovině lexikální (rožnout, šufánek, děcka, atp).

* žena, roč. 53, rodiště Bor u Tachova, v Tachově od r. 1973

Bude zima, uš to vidim. Ty bláho, tady je to taky jak u blbejch... Sem vješela prádlo na balkóně, svítilo sluníčko, tak řikám paráda, vono se nám to začalo, podivej se na to ... my sme včera taky vyrazili ven, a neš sme došli, protože Jakup ten chodí hodinu, neš ňekam dojde, von musí to brát dycky přes Norimberk, víš, to obchází všechno, sme přišli domů, mokrý jak strašáci sme byli...

* žena, roč. 62, rodiště Plzeň, v Tachově od r. 1968

Miloš řikal, že tam možná skočí, šesnáct no, že by byl zrovna velkej, von se spíš cejtí, víš. Dyš si myslí, že uš je ve druháku. A co ty, jaký máš plány, žádný...

* žena, roč. 59, rodiště Planá u Mariánských Lázní, v Tachově od r. 1959

Vono jako v tu chvíli neni vo čom mluvit. Vono je to vopravdu. Ňegdo řekne mikrofon a teť mluvit todlecto. Je to narychlo... třebas ten bordel, jo, že jako teda jo to uš je vrchol jako všeho možnýho, že jako co si to dovolí každej...

1. Jančák, Pavel: Mluva v západočeském pohraničí. In.: Lumír Klimeš a kol., Západočeská vlastivěda - Jazyk. Plzeň 1992, s. 105 - 106

2. Bělič, Jaromír: Nástin české dialektologie. Praha 1972, s. 224 - 230

3. Kol.: Mluvnice češtiny 1. Praha 1986, s. 94

Literatura:

[1] Bělič, Jaromír: Nástin české dialektologie. Praha 1972

[2] Cuřín a kol.: Vývoj českého jazyka a dialektologie. Praha 1977

[3] Jančák, Pavel: Mluva v západočeském pohraničí. In.: Lumír Klimeš a kol., Západočeská vlastivěda - Jazyk. Plzeň 1992

[4] Kol.: Mluvnice češtiny 1. Praha 1986

[5] Voráč, Jaroslav: Česká nářečí jihozápadní. Praha 1976

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci