Kdesi nahoře, skryt věčnými weskerskými mraky, rachotil a rostl hrom. Obchodník John Garth ho zaslechl, zarazil se, a zatímco mu nohy zvolna klesaly do bláta, nastražil své zdravé ucho, aby zachytil zvuk. Zvuk sílil a znovu mizel v husté atmosféře, ale postupně nabýval na hlasitosti.

"Ten zvuk je stejný jako zvuk tvé oblačné lodi," pravil Itin s netečnou weskerskou logičností, pomaloučku myšlenku rozmělňoval a zrníčka jedno po druhém obracel a blíže zkoumal. "Ale tvoje loď ještě pořád stojí tam, kde jsi s ní přistál. Musí tam stát, i když ji nevidíme, protože ty jsi jediný, kdo ji umí řídit. A i kdyby ji uměl řídit ještě někdo jiný, slyšeli bychom ji stoupat do oblak. A jelikož jsme ji neslyšeli a jestliže ten zvuk je zvuk oblačné lodi, pak to musí znamenat, že ..."

"Jo, je to jiná loď," přisvědčil Garth, až příliš ponořený do vlastních myšlenek, než aby čekal, až těžkopádné řetězy weskerské logiky dořinčí na konec úvahy. Samozřejmě, že je to další kosmolet. Byla to jen otázka času, kdy se nějaký objeví. Dal by krk na to, že přistávají podle radaru, jako to udělal on. Přivandrovalci mají jeho loď na obrazovce jako na dlani a určitě sednou co nejblíže od ní.

"Budeš muset hodit kostrou, Itine! Vem to vodou, ať jsi ve vesnici co nejdřív. Vyřiď všem, ať se schovají do bažin, hezky daleko od pevniny. Ta loď přistává automaticky a každého, kdo se nebude včas klidit z místa přistání, uvaří hezky do růžova."

Tak bezprostřední hrozba byly malému weskerskému obojživelníku dost jasná. Než Garth stačil domluvit, Itin složil své žebrované uši jako netopýr křídla a neslyšně sklouzl do blízkého kanálu. Garth čvachtal dále blátem, tak rychle, jak mu to lepkavý povrch dovoloval. Dorazil právě na okraj mýtiny, na níž ležela vesnice, když se hukot vystupňoval v úděsný řev a loď prorazila nízkou vrstvou mraků. Garth si zakryl oči před plamennými jazyky a se smíšenými pocity zkoumal rostoucí obrysy šedočerné lodi.

Po téměř standardním roce pobytu na Weskeru musel přemáhat touhu po jakékoli lidské společnosti. A zatímco ten v hloubi duše pohřbený zlomek pocitu stádnosti žadonil o zbytek opičího kmene, jeho mozek obchodníka pilně sečítal sloupec čísel, podtrhával a psal výslednou částku. Docela dobře to může být další obchodník, a jestliže je to tak, tak je s jeho monopolem na obchod s Weskerem amen. Nebo to také vůbec nemusí být obchodník, pročež zůstal schovaný pod obří kapradinou a rozepnul pouzdro s pistolí.

Loď vysušila a spekla sto čtverečných metrů bláta, řev motorů ustal a nohy podvozku se s chroupnutím zabořily do křupavé kůry. Kov zaskřípal a usadil se na své místo a mračna kouře a páry pomalu klesala vlhkým vzduchem.

"Garthi, ty mazanej vyděrači domorodců, kde jsi?" zaduněl lodní tlampač. Obrysy kosmoletu mu připadaly trochu povědomé, ale ten skuhravý hlas, to nemohla být mýlka. Garth nasadil úsměv, vystoupil na volné prostranství a pronikavě zapískal na dva prsty. Směrový mikrofon se vysunul z pouzdra na konci jedné z ocasních ploch a natočil se jeho směrem.

"Který čert tě sem přinesl, Singhu?" zakřičel směrem k mikrofonu. "Copak si nemůžeš najít vlastní planetu, a musíš si to přihasit zrovinka sem a připravovat poctivého obchodníka o zasloužený zisk?"

"Poctivého!" duněl zesílený hlas. "No ne, a tohle mi tvrdí chlap, který byl v tolika basách - to už je tedy výkon. Je mi líto, kamaráde mého mládí, ale nemůžu se k tobě přidat a odírat tuhle domorodou díru. Mám namířeno do světa s mnohem příjemnější atmosférou, kde už se celí třesou nedočkavostí, až přiletím a nadělám tam balík. Jsem tu u tebe jen na skok, protože se mi naskytla příležitost poctivě si přivydělat pár kreditů jako taxikář. Vezu ti přítele, dokonalého společníka, dělá do jiného kšeftu než ty a mohl by ti i pomoct. Vylezl bych ven a pozdravil tě osobně, kdybych se pak nemusel odmořovat kvůli místním bakteriím. Pošlu ti ho komorou. Doufám, že mu pomůžeš se zavazadly."

Alespoň že na planetě nebude další obchodník, tak tuhle starost má z krku. Garthovi ale pořád nešlo na rozum, co to může být za pasažéra, který si zaplatil přepravu na neobydlený svět, bez toho, aby se postaral o zpáteční let. A proč v Singhově hlasu cítil cosi jako potlačovanou škodolibost? Obešel kosmolet na druhou stranu, kde se mezitím spustil nájezd, a spatřil v nákladové komoře muže, nemotorně zápasícího s velkým kontejnerem. Muž se otočil, Garth uviděl obojek kolárku, a už mu bylo jasné, proč se Singh tak pochechtával.

"Co tu chcete?" vyštěkl Garth úsečně, přestože se snažil ovládnout. Pokud si toho muž povšiml, nedal to najevo, protože se cestou z nájezdu usmíval a napřahoval ruku k pozdravu.

"Jsem otec Mark z Misijní společnosti bratří. Je mi ctí, že vás..."

"Ptal jsem se, co tu chcete?" Garth se ovládl a jeho hlas byl klidný a chladný. Věděl, co má dělat, a že to - pokud se to má povést - musí udělat rychle.

"Ale to je snad jasné," podivil se otec Mark s dosud nezkaženou dobrou náladou. "Naše misijní společnost poprvé ve své historii uspořádala sbírku a shromáždila finanční prostředky, aby mohla vyslat věrozvěsty na cizí světy. A já měl štěstí, že..."

"Seberte si svých pět švestek a už ať jste zpátky v lodi. Jste tady nežádoucí osoba a nemáte povolení k přistání. Byl byste tu jen na obtíž a na Weskeru není nikdo, kdo by se o vás mohl starat. Nastupte zpátky do lodi."

"Nevím, kdo jste, pane, a proč lžete," ohradil se kazatel. Byl stále ještě klidný, ale úsměv z tváře mu zmizel. "Studoval jsem velmi pečlivě galaktické právo a dějiny této planety. Nejsou tu žádné nemoci nebo zvířata, kterých bych se měl nějak zvlášť obávat. Kromě toho je to otevřená planeta, a dokud Vesmírný topografický úřad nezměnil její statut, mám stejné právo na ní pobývat jako vy".

Kazatel měl samozřejmě pravdu, ale Garth to tak nemohl nechat. Doufal, že svá práva nezná, a snažil se ho oblafnout. Ale on je znal. Zbýval mu už jediný nechutný způsob a musel se do toho dát, dokud je ještě čas.

"Tak vrátíte se do té lodi, nebo ne?" zařval a už se nepokoušel skrývat vztek. Plavným pohybem vyklouzla jeho pistole z pouzdra a černé ústí náhle zelo jen několik centimetrů od kazatelova břicha. Muž ztratil barvu, ale nepohnul se.

"Co to, krucinál, vyvádíš, Garthi!" skřehotal Singhův poděšený hlas z tlampače. "Ten chlap si cestu zaplatil a ty nemáš nejmenší právo ho vyhazovat z planety."

"Mám tohle právo," řekl Garth, zvedl pistoli a zamířil knězi mezi oči. "Dávám mu třicet sekund na to, aby se vrátil na palubu lodi, jinak zmáčknu spoušť."

"Buď ses zbláznil, nebo to má být fór," skuhral na něj Singhův podrážděný hlas z výšky. "Jestli je to fór, tak je to hodně blbej fór, to ti teda řeknu. Ať je to, jak chce, stejně se ti to nepovede. Tahle hra se dá hrát ve dvou, jenomže jsem tady ještě já a já ji umím hrát líp".

Zarachotila těžká ložiska a na boku lodi se otočila dálkově ovládaná věž se čtyřčetem a namířila na Garthe. "Tak a teď dáš pryč tu pistoli a hezky pomůžeš otci Markovi s bagáží," poručil tlampač a do hlasu se vrátil pobavený tón. "Strašně rád bych ti pomohl, starý brachu, ale nejde to. Mám dojem, že je načase, aby sis s otcem trochu popovídal; já měl to potěšení celou cestu ze Země až sem."

Garth nacpal pistoli zpátky do pouzdra s tísnivým pocitem porážky. Otec Mark postoupil vpřed, už zase s vítězným úsměvem na tváři a biblí, vytaženou z kapsy hábitu, v napřažené ruce. "Synu můj," pravil.

"Nejsem váš syn," bylo to jediné, co ze sebe Garth vypravil přes pocit porážky, který ho zachvacoval. Popadl ho vztek, ruka se mu sevřela v pěst a nestačil už udělat nic jiného, než ji otevřít, takže ho uhodil jenom dlaní. I tak rána poslala kazatele neodvratně k zemi a rozevlála stránky knihy během letu, zakončeného hlasitým šplouchnutím do hlubokého bahna.

**

Itin a ostatní Weskeřané pozorovali všechno se zdánlivě nezúčastěným zájmem, a Garthe ani nenapadlo odpovídat na jejich nevyslovené otázky. Vykročil směrem ke svému domu, ale vrátil se, když viděl, že se stále nehýbají.

"Přišel nový člověk," informoval je. "Bude potřebovat pomoct s věcmi, které si přivezl. Když je nebude mít kam dát, můžete je uložit do velkého skladiště, než bude mít vlastní dům."

Pozoroval je, jak se batolí přes paseku k lodi, pak zašel do domu a pocítil alespoň trochu uspokojení, když bouchl dveřmi tak prudce, až v okně vyletěla tabulka. Podobné s bolestí smíšené potěšení zaznamenal, když otevřel jednu z posledních lahví irské whisky, opatrovaných pro zvláštní příležitosti. Tohle rozhodně byla dost zvláštní příležitost, i když zrovna takhle si to nepředstavoval. Whisky byla výborná a částečně zahnala a vypálila pachuť v ústech, ale ne docela. Kdyby mu taktika vyšla, úspěch by dal za pravdu jakýmkoli prostředkům. Ale nepovedlo se to, a kromě bolesti z prohry ho trápil vtíravý pocit, že ze sebe udělal nebetyčného vola. Singh vystřelil, ani se nerozloučil. Dalo se těžko uhodnout, jak se na tu trapnou příhodu dívá, ale určitě o tom bude barvitě tlachat v obchodnické lóži. Kvůli tomu ho ale hlava bolet nemusí, dokud tam sám zase jednou nezavítá. Teď musel nějak dát do pořádku tu věc s misionářem. Zašilhal do deště a uviděl, jak se namáhá postavit stan a veškeré obyvatelstvo vesnice stojí ve vyřízených řadách a sleduje ho. Nikdo z nich mu přirozeně nenabídl pomocnou ruku.

Když se chlapíkovi konečně podařilo vztyčit stan a uložit do něj kontejnery a bedny, déšť ustal. Hladina tekutiny v láhvi o hezký kousek poklesla a Garth pocítil mnohem větší chuť odbýt si nevyhnutelné setkání. Po pravdě řečeno docela se těšil, jak si s ním popovídá. Kšeft nekšeft, po roce samoty mu každá lidská společnost byla dobrá. Nepovečeřel byste se mnou? John Garth napsal na zadní stranu staré pozvánky. Možná, že hochovi nahnal víc strachu, než je zdrávo a bude se k němu bát... S tím by se mu vztahy, ať už jakékoli, navazovaly dosti těžko. Zahrabal pod postelí a našel konečně dostatečně velkou krabici. Položil do ní pistoli. Když otevřel dveře, Itin samozřejmě čekal venku, protože na něm byly řada jako na sběrači vědomostí. Podal mu vzkaz a krabici.

"Odnes to laskavě novému člověkovi," přikázal mu.

"Nový člověk se jmenuje Nový člověk?" zeptal se Itin.

"Ne," odsekl Garth. "Jmenuje se Mark. A já jenom chci, abys mu tohle dones, a ne se s tebou vybavovat."

Jako vždycky, když se přestal ovládat, Weskeřané se svým zvykem brát všechno doslova vítězili na celé čáře. "Nechceš se se mnou vybavovat," pronesl pomalu Itin, "ale Mark se může chtít vybavovat. A ostatní se mě budou ptát, jak se jmenuje, a když nebudu vědět, jak se jmen...," Garth uťal hlas prásknutím dveřmi. Stejně to nemělo cenu, protože až Itina příště potká - za den, za týden, nebo třeba i za měsíc -, Itin naváže monolog slovem, kterým skončil, a nedá pokoj, dokud se myšlenka nedokodrcá až k otřepanému konci. Garth potichu zaklel a poli vodou dva z nejchutnějších koncentrátů, které mu ještě zbývaly.

"Dále", odpověděl na tiché zaklepání na dveře. Kazatel vešel a podával mu krabici s pistolí.

"Děkuji vám za půjčku, pane Garthi, vážím si pohnutek, které vás přiměly, abyste mi ji poslal. Nechápu, co zapříčinilo to nešťastné nedorozumění při mém přistání, ale domnívám se, že nejlépe učiníme, když na to oba zapomeneme, jestliže máme po nějakou dobu společně pobývat na této planetě."

"Napijete se? zeptal se Garth, převzal krabici a ukázal na láhev na stole. Nalil dvě plné sklenice a jednu podal kazateli. "Tak nějak jsem to chtěl říct, ale stejně bych vám ještě měl vysvětlit, proč to všechno tam venku." Na sekundu se zamračil do sklenice a pak ji zdvihl směrem k návštěvníkovi. "Vesmír je velký a my musíme dělat, co se dá. Na rozum!"

"Bůh s vámi," odpověděl otec Mark a pozvedl sklenici.

"Ne se mnou a s touhle planetou taky ne," rozhodně nesouhlasil Garth. "A v tom je jádro pudla." Hodil do sebe půl sklenice a odfoukl si.

"To říkáte, abyste mě pohoršil?" dotázal se s úsměvem kazatel. "Mohu vás ujistit, že mě to vůbec nepohoršuje."

"Nechtěl jsem vás pohoršit. Myslím to úplně doslova. Jsem to, čemu vy říkáte ateista, takže pro mě za mě si můžete kázat až do alelujá. Ale tihle domorodci, i když to jsou primitivní a nevzdělaní tvorové na úrovni doby kamenné, se vypracovali tak daleko bez jakýchkoliv pověr nebo víry v bohy. Doufal jsem, že v tom budou moct pokračovat."

"Co říkáte?" vyděsil se kazatel. "To nemají žádné bohy, žádnou víru v posmrtný život? To musejí zemřít...?"

"Zemřít musejí a v prach se obrátí jako všechna ostatní zvířata. Mají blesk, stromy a vodu bez toho, že by měli bohy hromovládce, duchy zakleté do stromů nebo vodní žínky. Nemají žádné odpudivé bůžky, tabu nebo zaříkadla, která by jim otravovala a omezovala život. Je to jediný primitivní národ ze všech, co jich znám, naprosto nezatížený pověrčivostí, a připadá mi, že právě proto jsou mnohem šťastnější a rozumnější."

"Vy jim chcete zamlčet, že existuje Bůh a věčná blaženost?" vyvalil oči kazatel a poodtáhl se.

"Ne," řekl Garth. "Chtěl jsem jim zamlčet, že existují pověry, do té doby, dokud nebudou vědět dost na to, aby si je mohli věcně a střízlivě rozebrat a nenechali se jimi ovládnout a možná i zkazit."

"Napadáte církev, pane, když ji kladete naroveň s pověrou..."

"Prosím vás," napřáhl Garth ruku na obranu, "jenom žádné teologické hádky. Nemyslím si, že by vám vaše společnost platila tenhle výlet, jen abyste se mě pokusil obrátit na pravou víru. Prostě vemte na vědomí, že jsem ke svým názorům dospěl po hezkých pár letech usilovného přemýšlení a nějaká našprtaná metafyzika jimi nepohne. Slibují vám, že se vás nebudu snažit obrátit na svoji víru - když vy totéž slíbíte mně."

"Platí, pane Garthi. Jak jste mi správně připomněl, moje mise spočívá ve spáse těchto duší před zatracením, a já ji splním. Ale co vám na mé práci vadí tolik, že jste mi chtěl zabránit v přistání? Dokonce jste mi hrozil pistolí a...," kazatel se zarazil a sklopil oči do sklenice.

"A že jsem vás dokonce praštil?" doplnil jeho otázku Garth a náhle se zamračil. "To se nedá ničím omluvit, a rád bych vám řekl, že toho lituju. Zkrátka a dobře špatné vychování a ještě horší sebeovládání. Zkuste nějaký čas žít sám a uvidíte, že na tom budete stejně." Zadumaně se zahleděl na své velké ruce, ležící na stole, a probíral se vzpomínkami, vepsanými do nich jizvami a mozoly. "Říkejme tomu třeba zklamání, lepší slovo mě nenapadá. Ve svém zaměstnání jste musel mít spousty příležitostí nakouknout do temnějších zákoutí lidské mysli, a měl byste něco vědět o pohnutkách a o štěstí. Vedl jsem vždycky příliš rušný život, abych vůbec kdy měl čas myslet na to, že bych se mohl usadit a založit si rodinu. A až donedávna mi to vůbec nevadilo. Možná že mi díky únikovému záření měkne mozek, ale začal jsem se na ty chlupaté rybí Weskeřany trochu dívat jako na vlastní děti, a cítit vůči nim jakousi odpovědnost."

"Všichni jsme jeho dítkami," pronesl klidně otec Mark.

"Co já vím, tak tu má pár dítek, které si ani nedovedou představit, že by mohl existovat," utrousil Garth a najednou ho popadla zlost na sebe sama, že popustil uzdu něžným citům. Přesto se hned nato znovu zapomněl a pod návalem citů naklonil dopředu. "Copak si neuvědomujete, jak je to důležité? Žijte nějaký čas mezi Weskeřany a objevíte jednoduchý a šťastný život, podobný stavu milosti, o kterém lidé jako vy pořád melou. Žijí s chutí - a nikomu nepůsobí bolest. Náhodou se vyvinuli na skoro úplně pustém světě, takže po materiální stránce neměli nejmenší možnost dostat se dál než na úroveň doby kamenné. Ale mentálně se nám vyrovnají - nebo nás možná i předčí. Všichni se naučili moji řeč, takže jim lehce můžu vysvětlit všechno, co chtějí vědět. Vědomosti a shromažďování vědomostí jim přináší opravdové uspokojení. Občas je to s nimi k nevydržení, protože každý nový fakt si okamžitě musí zařadit do struktury všech ostatních věcí, ale čím více se učí, tím rychleji to probíhá. Jednou se člověku vyrovnají po všech stránkách, možná nás předeženou. Pokud - udělal byste mi něco k vůli?"

"Vše, co bude v mých silách."

"Nechte je na pokoji. Nebo je učte, když už musíte - dějiny, přírodní vědy, filozofii, právo, cokoliv, co by jim pomohlo čelit realitě vesmíru, o kterém přednedávnem vůbec nevěděli, že existuje. Ale nepleťte jim hlavu vaší nenávistí a bolestí, vinou, hříchem a trestem. Kdo ví, jakou škodu..."

"Pane, vy mě urážíte!" vyrazil ze sebe kazatel a vyskočil. Temeno jeho šedivé hlavy sahalo astronautovi jen k mohutné bradě, a přesto neohroženě bránil to, v co věřil. Garth také vstal a vypadl z role kajícníka. Stáli proti sobě a navzájem se probodávali hněvivými pohledy, tak jak se muži odjakživa stavěli na obranu toho, o čem si mysleli, že je správné.

"Vždyť mám pravdu," řval Garth. "Jak může někdo být tak omezený a zaslepený a myslet si, že by jeho nepůvodní mytologie, co se jen v pár podrobnostech liší od tisíců jiných mytologií, které pořád ještě zatěžují lidstvo, pro ně mohla udělat něco jiného, než jim zamotat hlavy! Copak nevidíte, že věří v pravdu - a že nikdy ani neslyšeli o něčem takovém, jako je lež? Ještě si nezvykli na to, že jiné mozky můžou myslet jinak než oni. Nemůžete je toho uchránit...?"

"Vykonám svou povinnost a splním jeho vůli, pane Garthi. To zde jsou tvorové boží a jako takoví mají nesmrtelnou duši. Nemohu se vyhýbat své povinnosti, spočívající v tom, že jim přinesu slovo boží, aby mohli dojít spasení a vstoupit do království nebeského."

Jakmile kazatel otevřel dveře, vítr mu je vyrval a rozrazil je. Muž zmizel v rozbouřené tmě. Dveře se komíhaly sem a tam. Poryv větru zahnal dovnitř spršku dešťových kapek, a Garthovy boty nechávaly cestou ke dveřím na podlaze blátivé otisky. Za zavřenými dveřmi zmizely i obrysy Itina, který seděl trpělivě, bez jediného slovíčka stížnosti, v bouři a doufal, že se Garth u něj na chvíli zastaví a přenechá mu nějakou nádhernou vědomost, kterých má v zásobě takovou spoustu.

**

Podle nevyslovené dohody se nikdo z nich o první noci už nezmínil. Po několika dnech samoty, horší o to, že oba věděli, že ten druhý je nedaleko, zjistili, že se spolu baví o pečlivě vybraných neutrálních tématech. Garth pomalu zabalil a uložil zboží a nikdy si nepřipustil, že jeho práce skončila a že by mohl odletět každou hodinu. Měl hezkou hromádku zajímavých drog a rostlin a nepochyboval, že je dobře prodá. A weskerské artefakty určitě vyvolají senzaci na galaktickém exkluzívním trhu. Umění na planetě se před jeho příletem omezovalo většinou jen na dřevořezby, s nesmírnou námahou vyťukané do tvrdého dřeva úlomky kamene. Dal jim nástroje a surový kov z vlastních zásob, nic víc. Za několik málo měsíců se Weskeřané nejenom naučili pracovat s novými materiály, ale přetvořili vlastní vzory a tvary do nejpodivnějších - a přitom nejkrásnějších - artefaktů, jaké kdy kde viděl. Stačilo vrhnout je na trh, vyvolat prvotní poptávku a pak se vrátit pro další zásilku. Weskeřané požadovali výměnou jen knihy, nástroje a vědomosti a on si byl jist, že se vlastními silami vypracují do galaktické unie.

Takhle si to Garth představoval. Ale osadou, která vyrostla kolem jeho lodi, burácel uragán změn. Už nebyl středem pozornosti a ohniskem života ve vesnici. Musel se ušklíbnout, když si vzpomněl, jak přišel o moc; příliš pobavenosti v tom úsměšku nebylo. Vážní a pozorní Weskeřané se stále ještě střídali ve funkci sběračů vědomostí, ale takové zaznamenávání holých faktů bylo v ostrém kontrastu s intelektuální vichřicí, obklopující kazatele.

Garth vyžadoval za každou knihu a nástroj práci - kazatel je rozdával. Garth se snažil dodávat jim vědomosti postupně, choval se k nim jako k bystrým, ale nevzdělaným dětem. Chtěl, aby se nejdřív naučili chodit, a teprve potom běhat, aby dokonale ovládali každý krok, dříve než přejdou k dalšímu.

Otec Mark naproti tomu jim prostě a jednoduše přinesl dobrodiní křesťanství. Vyžadoval od nich jen jedinou fyzickou práci, a to vystavět kostel, místo, kde budou velebit boha a nabývat vědomosti. Z nekonečných bažin planety se vynořili další Weskeřané a během několika dní vztyčili krov, podpíraný kostrou z kůlů. Každé ráno sbor chvíli pracoval na zdech a pak se vřítil dovnitř, aby se učil všelibující, všezahrnující veledůležitá fakta o vesmíru.

Garth Weskeřanům nikdy neřekl, co si myslí o jejich novém zájmu, především proto, protože se ho na to nikdy nezeptali. Hrdost nebo čestnost mu zabraňovaly popadnout ochotného posluchače a ulehčit svému soužení. Ale Itinovi skončila služba den po kazatelově příchodu a Garth s ním od té doby nemluvil.

Nemálo ho překvapilo, když po sedmnácti trojnásobně dlouhých weskerských dnech objevil ráno po snídani před svými dveřmi delegaci. Jejich mluvčím byl Itin. Měl pootevřená ústa, stejně jako mnoho ostatních Weskeřanů. Jeden z nich dokonce vypadal, jako by zíval, a odhaloval dvojitou řadu ostrých zubů a temně nachové hrdlo. Otevřená ústa na Garthe udělala hluboký dojem, protože si uvědomil, jak důležité je to setkání. Byl to jeden z citových projevů Weskeřanů, které se naučil rozeznávat: pootevřená ústa znamenala nějaké silné citové pohnutí - štěstí, smutek, hněv - nikdy si nebyl úplně jistý jaké. Weskeřané byli obvykle mírnost sama, a proto neviděl dost otevřených úst na to, aby hned poznal příčinu. Teď ho však obklopovala.

"Pomůžeš nám, Johne Garthi?" zeptal se ho Itin. "Chceme se tě na něco zeptat."

"Odpovím vám na všechno, na co se budete ptát," ujistil ho Garth s více než náznakem nedůvěry. O co jde?"

"Je bůh?"

"Co myslíš slovem bůh?" opáčil Garth. Co jim na to má říct?

"Bůh je náš otec na nebesích, jenž nás všechny stvořil a jenž nás ochraňuje. K němuž se modlíme o pomoc, a dojdeme-li spasení, dostaneme se do..."

"To stačí," přerušil ho Garth. "Bůh není."

Teď měli ústa otevřená všichni, dokonce i Itin, jak zírali na Garthe a přemýšleli o jeho odpovědi. Řady růžových zubů by vypadaly hrozivě, kdyby ty tvory tak dobře neznal. Na okamžik ho napadlo, jestli náhodou už nepřijali kazatelovo učení za své a nedívali se na něj jako na kacíře, ale pak myšlenku zaplašil.

"Děkujeme ti," řekl Itin, načež se všichni otočili a odešli.

Ačkoliv bylo chladné ráno, Garth si povšiml, jak silně se potí, a napadlo ho, proč asi.

Reakce na sebe nedala dlouho čekat. Itin se vrátil ještě téhož odpoledne. "Mohl bys přijít do kostela?" požádal ho. "Hodně z toho, co se učíme, je těžké, ale nic není tak těžké, jako tohle. Potřebujeme, abys nám pomohl, protože tě musíme slyšet s otcem Markem. Jelikož on říká, že něco je pravda, a ty říkáš, že něco jiného je pravda, a obojí nemůže být pravda zároveň. Musíme najít, co je pravda."

"To víš, že přijdu," slíbil Garth a snažil se zakrýt, jak dobře je mu u srdce. Neudělal proto nic, a přece za ním Weskeřané přišli. Pořád ještě nemohl odůvodněně doufat, že se nedají zotročit.

Uvnitř kostela bylo horko a Garthe překvapilo, jak mnoho Weskeřanů přišlo, víc než kdy viděl pohromadě na jednom místě. Bylo tam mnoho pootevřených úst. Otec Mark seděl za stolem, pokrytým knihami. Vypadal nešťastně, ale když Garth vstoupil, neřekl nic. První přerušil mlčení Garth.

"Doufám, že je vám jasné, že to byl jejich nápad - že za mnou přišli z vlastní svobodné vůle a požádali mě, abych sem přišel."

"Já vím," odevzdaně připustil kazatel. "Někdy je s nimi těžká práce. Ale učí se a chtějí věřit, a to je nejdůležitější."

"Otče Marku, obchodníku Garthi, potřebujeme vaši pomoc," prohlásil Itin. "Oba znáte mnoho věcí, které my neznáme. Musíte nám ukázat cestu k náboženství, protože to není lehké." Garth chtěl něco říci, ale pak si to rozmyslel. Itin pokračoval. "Přečetli jsme bibli a všechny knihy, které nám otec Mark daroval, a jedna věc nám není jasná. Mluvili jsme o tom mezi sebou a všichni jsme se na tom shodli. Ty knihy jsou moc jiné než ty, které nám dal obchodník Garth. V knihách obchodníka Garthe je vesmír, který jsme neviděli, a funguje bez boha, protože se v nich o něm nikde nemluví; hledali jsme velice pečlivě. V knihách otce Marka je bůh všude a nic bez něj nemůže fungovat. Jedno z toho musí být správné, a druhé musí být špatné. Nevíme, jak je to možné, ale až najdeme, co je správné, pak snad budeme vědět. Jestliže bůh neexistuje..."

"Ale samozřejmě, že existuje, dítka moje," přerušil ho otec Mark s procítěným důrazem. "Je to náš otec nebeský a náš stvořitel..."

"Kdo stvořil boha?" vypálil bez rozmýšlení Itin. Mumlání ustalo a pozornost všech Weskeřanů se soustředila na otce Marka. Ten poodstoupil před nárazem jejich pohledů, ale pak se usmál.

"Nic boha nestvořilo, protože on je stvořitel. On existoval vždycky..."

"Jestliže existoval vždycky - proč by nemohl existovat vždycky vesmír? Bez toho, aby měl stvořitele?" zaútočil vodopádem slov Itin. Důležitost této otázky byla nade všechny pochyby. Kazatel odpovídal pomalu, s nekonečnou trpělivostí.

"Jen kdyby odpovědi na takové otázky byly jednoduché, dítka moje. Ale i vědci se hádají, jak byl stvořen vesmír. A tam, kde oni pochybují, my, kdož jsme spatřili světlo, my víme. Vidíme zázrak stvoření všude kolem sebe. A jak by mohlo existovat stvoření bez stvořitele? Bez něho, našeho otce, Hospodina na nebesích. Vím, že pochybujete; pochybujete, protože máte duši a svobodnou vůli. A přesto je odpověď tak jednoduchá. Stačí důvěřovat. Nic víc než věřit."

"Jak můžeme věřit bez důkazů?"

"Jestliže nevidíte, že tento svět sám je důkazem existence boží, pak vám říkám, že víra nepotřebuje důkazů - máte-li důvěru v boha."

Místnost se naplnila žvatláním a další weskerská ústa se pootevřela, jak se jejich majitelé snažili protlačit myšlenky zamotané přadenem slov a oddělit nit pravdy.

"Můžeš nám poradit, Garthi?" požádal Itin a zvuk jeho hlasu uklidnil pozdvižení.

"Můžu vám poradit, abyste použili vědeckou metodu, kterou se dá zkoumat všechno - včetně vás samých. Pomůže vám najít odpověď na to, zda jakékoliv tvrzení je pravdivé, nebo lživé."

"Ano, to musíme udělat. Došli jsme ke stejnému závěru," řekl Itin a položil před sebe tlustý svazek. Vlna souhlasného přikyvování proběhla davem." Prostudovali jsme bibli, jak nám přikázal otec Mark, a našli jsme odpověď. Bůh učiní zázrak a tím nám dokáže, že na nás patří z nebes. A my ho podle toho znamení poznáme a přijdeme k němu."

"To je hříšná pýcha," ohradil se otec Mark. "Bůh nepotřebuje dokazovat svou existenci zázraky."

"Ale my potřebujeme zázrak!" vykřikl Itin, a přestože to nebyl člověk, bylo v jeho hlase slyšet opravdovou potřebu."Četli jsme tu o mnoha menších zázracích, o bochnících, o rybách, o vínu a o hadech - bylo jich mnoho a z mnohem malichernějších důvodů. Teď stačí, aby učinil zázrak a získá nás všechny - bude to zázrak, až se celý nový svět pokloní před jeho trůnem tak, jak jste nám vyprávěl, otče Marku. A také jste nám vysvětlil jak je to důležité. Mluvili jsme o tom a shodli jsme se, že jen jeden zázrak je v takovémto případě nejlepší."

Otrávenost z teologické disputace z Garthe okamžitě spadla. Musel být na hlavu padlý, jinak by už dávno přišel na to, kam celá disputace směřuje. Zahlédl ilustraci na místě, kde Itin otevřel bibli, a předem věděl, jaký obrázek to bude. Pomalu se zvedl ze židle, jakoby se protahoval, a otočil se ke kazatelovi za sebou.

"Připravte se!" zašeptal. "Vyjděte zadem a utečte k lodi; já se je tady pokusím zdržet. Myslím, že mně nic neudělají."

"Co...?" nechápal otec Mark a překvapeně zamrkal.

"Dělej, ty blázne!" zasyčel Garth. "O jakém zázraku myslíš, že tady mluví? O jakém zázraku se tvrdí, že obrátil celý svět na křesťanskou víru?"

"Ne!" zděsil se otec Mark, "to nemůže být pravda. To prostě nemůže být...!"

"VYPADNI!" zařval Garth, vytáhl kazatele za židle a smýkl jím k zadní stěně. Otec Mark klopýtl, zastavil se a ohlédl. Garth k němu skočil, ale bylo pozdě. Obojživelníci byli malincí, ale bylo jich příliš mnoho. Garth se rozmáchl a srazil pěstí Itina, až pozpátku odletěl do davu. Probojovával si cestu ke kazateli, ale namísto Itina přicházeli noví a noví. Mlátil do nich, jenomže to bylo jako bojovat proti vlnám. Chlupatá pižmová těla se přes něj valila a pohltila ho. Bojoval, dokud ho nesvázali, a zmítal sebou, když ho ještě chvíli tloukli do hlavy. Vytáhli ho před kostel a on nemohl dělat nic, něž tam ležet v dešti, klít a dívat se.

Weskeřané byli nesmírně šikovní a všechno do nejmenších podrobností napodobili podle ilustrace v bibli. Na malém kopečku stál, pevně zapuštěn v zemi, kříž, byly tam i lesklé hřeby a kladivo. Otec Mark byl nahý až na pečlivě zřasenou bederní roušku. Vyváděli ho z kostela.

Když spatřil kříž, téměř omdlel. Potom hrdě vztyčil hlavu a rozhodl se zemřít tak, jak žil. S vírou.

Bylo to však těžké. I pro Garthe, který se jen díval, to bylo k nesnesení. mluvit o ukřižování a dívat se na křehké tvary vyřezávaných těl v potemnělém kostele je jedna věc. Něco jiného je vidět, jak se provazy zařezávají do kůže nahému člověku, visícímu na dřevěném břevně. A vidět, jak zdvíhají jako jehlu ostrý hřeb, přikládají ho na měkké maso jeho dlaně, vidět, jak se kladivo vrací s netečnou rozvahou, vloženou řemeslníkem do dobře mířeného úderu. Slyšet přidušený zvuk kovu, pronikajícího masem.

A pak poslouchat bědování.

Jen málo lidí se rodí proto, aby se stali mučedníky. Otec Mark nebyl jedním z nich. Po prvních úderech mu ze rtů, v místech, kde se střetly se zaťatými zuby, začala stékat krev. Pak se jeho ústa široce otevřela, hlava se zvrátila dozadu a hrdelní hrůza jeho výkřiků se zařezávala do šumění padajícího deště. Vracela se jako nehlasná ozvěna od davů přihlížejících Weskeřanů, protože ať už jim ústa pootevřela jakákoliv emoce, zmítala teď jejich těly plnou silou, a řady zejících čelistí odrážely agónii ukřižovaného kazatele.

Milosrdně omdlel v okamžiku, kdy byl poslední hřeb zatlučen na své místo. Z čerstvých ran vytékala krev, mísila se s deštěm a kapala mu v narůžovělých kapkách z nohou, tak jak z něj unikal život. Garth vzlykal a cloumal pouty, dokud právě v té chvíli, někdy v té chvíli, znecitlivělý od ran do hlavy, neztratil vědomí.

Probudil se ve vlastním skladišti. Bylo už šero. Někdo přeřezával spletené provazce, jimiž ho svázali. Venku stále ještě kapal a pleskal déšť.

"Itine?" oslovil ho. Nikdo jiný to být nemohl.

"Ano," zašeptal v odpověď cizí hlas. "Ostatní se radí v kostele. Lin umřel od tvé rány do hlavy. A Inon je moc nemocný. Někteří říkají, že bychom tě měli také ukřižovat, a já si myslím, že to tak dopadne. Nebo tě možná ukamenují. Našli v bibli místo, kde se říká, že..."

"Já vím." s nekonečnou únavou dodal :"Oko za oko. Takových míst najdete v bibli spoustu, stačí hledat. Je to ohromná kniha." hlava ho hrozně bolela.

"Musíš jít, dostaneš se k lodi a nikdo tě neuvidí. Už bylo dost zabíjení." I Itin mluvil s nově nabytou únavou.

Garth sebral síly a postavil se na nohy. Zapřel se hlavou do stěny z hrubě přitesaných prken, dokud se mu žaludek neuklidnil.

"Je mrtvý." řekl to jako konstatování, ne jako otázku.

"Ano, před časem. Jinak bych se na tebe nemohl přijít podívat."

"A samozřejmě jste ho už i pohřbili, jinak by je nenapadlo, že je řada na mně."

"Pohřbili jsme ho!" v hlase toho tvora se téměř ozvalo zaujetí, ozvěna zaujetí mrtvého kazatele. "Pohřbili jsme ho a on vstoupí na nebesa. Tak stojí psáno a tak se i stane. Otec Mark bude tak šťastný, že to takhle dopadlo!" hlas zakončil zvukem, podobným lidskému vzlyku.

Garth se bolestně propracovával ke dveřím a opíral se přitom o stěnu, aby neupadl.

"Udělali jsme to správně, že ano?" ptal se Itin. Nedostal odpověď. "On přece vstane z mrtvých, Garthi, že vstane z mrtvých?"

Garth dorazil ke dveřím. Z jasně osvětleného kostela vycházelo dost světla, aby bylo vidět jeho otlučené a krvavé ruce, křečovitě svírající veřeje. Vedle něj veplul do světla Itinův obličej a Garth pocítil, jak ho jemné ručky s mnoha prstíky, zakončenými ostrými nehty, chytily za šaty.

"On přece vstane z mrtvých, že ano, Garthi?"

"Ne," odpověděl Garth," zůstane pohřbený přesně tam, kam jste ho položili. Nic se nestane, protože je mrtvý a zůstane mrtvý."

Déšť stružkami stékal po Itinově chlupaté pokožce a jeho ústa byla otevřená tak široce, až to vypadalo, jako by křičel do noci. Mluvil jen s největším vypětím, nutil ze sebe cizí myšlenky v cizím jazyce.

"Takže my nedojdeme spasení? My nebudeme očištěni?"

"Vy jste byli čistí," řekl Garth hlasem, v němž se mísil pláč se smíchem. "V tom je ta hrozná špinavost. Vy jste byli čistí. A teď jsou z vás ..."

"Vrazi," doplnil Itin a voda mu stékala po skloněné hlavě a odtékala do tmy.

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci