Publius Ovidius Naso

autorka: Lenka Ládková

Narodil se roku 43 př.n.l., tedy v době, kdy Caesarovi přívrženci založili triumvirát, a jeho plné občanské jméno znělo Publius Ovidius Naso. Příjmení Naso znamená nosatý.

Ovidiův otec byl příslušníkem jezdeckého stavu, který představoval po senátorském stavu nejváženější složku římské republikánské společnosti. Podařilo se mu nashromáždit značné jmění a uchovat je i v dobách občanských válek. Jeho životním cílem bylo postarat se o své dva syny, aby získali povolání, které by jim zabezpečilo pokud možno více než existenční jistotu. Proto spatřoval budoucnost mladých lidí své doby v úřední dráze.

Již v dětství se u Ovidia začaly projevovat jisté sklony, které udivovaly Ovidiovo okolí. Všeobecnou pozornost budila zvláště Ovidiova schopnost vyjadřovat se ve verších. Otec začal tušit, že by jeho plány mohly být zmařeny. Jednou ho veršíky, jimiž mluvil jeho syn, vyvedly z klidu natolik, že uštědřil nastávajícímu poetovi pořádný výprask. Pod těmito argumenty Ovidius slíbil, že už nebude mluvit ve verších. Svůj slib však pronesl plynulým hexametrem: Parce, pater, virgís, iam numquam carmina dícam. (Šetři otče metly, již nikdy nebudu říkat básně. Přestaň mě, tatínku, bít, už nikdy neřeknu veršík!)

Ovidius si vážil svých rodičů a vycítil, že otcovo naléhání a touha vtěsnat ho do vyježděných kolejí řadového římského úředníka vyplývá z otcovy upřímné snahy zabezpečit pro své syny co nejlepší životní podmínky. Proto také se z otcova příkazu bez odmluv odebral i s bratrem do Říma.

Proměnu Ovidia a jeho bratra v řečníky pečovali dva známí rétoři - Arellius Fuskus, který měl zálibu v květnatém stylu, a Marcus Porcius Latro, milovník střízlivějšího vyjadřování.

Rétorská výchova se Ovidiovi příliš nelíbila. Přednášení dlouhých řečí ho unavovalo. Přesto však vzbudil již v této době pozornost svým nadáním. Je příznačné, že upoutal pozornost tak známého rétora, jako byl Lucius Annaeus Seneka, otec proslulého stoického filozofa.

Po skončení řečnických studií podnikl Ovidius, jak bylo tehdy zvykem, cestu do Athén, aby dovršil své předchozí vědomosti poznáním města, které zůstávalo symbolem i udržitelem řeckého kulturního odkazu. V doprovodu přítele, básníka Pompeia Marka, navštívil Malou Asii a zejména Sicílii.

Z jeho potají složených básnických výtvorů z této doby se nic nezachovalo.

Nakonec se ale otec dozvěděl, že Ovidius porušil svůj slib a skládá básně. Položil mu tedy zásadní otázku:"Proč děláš, co nenese zisk?" Autoři literárních děl totiž nedostávali ve starém Římě honoráře, i když podnikaví knihkupci vydělávali na jejich úspěšných dílech. Kdo se chtěl věnovat spisovatelské nebo básnické činnosti, musel mít zajištěny nutné příjmy odjinud. S vědomím, že už Ovidius nemůže od otce očekávat finanční podporu, nastoupil Ovidius svou úřední dráhu.

Její počátky se nevyznačovaly přílišnou okázalostí. Nejnižší funkce nebyly v Římě nikterak přitažlivé, ale nebyly nikomu prominuty. Nejprve se stal členem centumvirální (tj. stočlenné) poroty. Tento soud představovalo celkem 105 občanů, z nichž se vytvářely menší komise projednávající konkrétní sporné případy. Obvykle šlo o dědické záležitosti. Jeho další funkci bylo členství v tříčlenném dozorčím sboru, pověřeném dohledem nad věznicemi a výkonem hrdelních trestů.

Když mu bylo devatenáct, zemřel jeho starší bratr. Bylo to zrovna v době, kdy se pevně rozhodl, že zanechá své úřednické dráhy a bude se věnovat básnictvím. V žádném případě, však toto rozhodnutí nepramenilo z touhy utéct před reálným životem. Ovidius viděl v poezii své životní poslání a při své činnosti nikdy neztratil kontakt se životem.

Ovidius se záhy stal uznávaným představitelem mladé básnické generace, která tvořila za zcela jiných podmínek než její předchůdci. Ovidiovi vrstevníci znali krvavé války a jejich následky, které byly průvodním jevem rozpadu republiky, jen z vyprávění. Mír i existenci císařství přijímali jako pevný fakt a nechápali proto ani touhu po míru, která stále nacházela svůj výraz v dílech starší generace.

Starší generace se v průběhu 1.stol. př.n.l. programově inspirovala helenistickými vzory a zdůrazňovala učenost tématu jako jednu z pozitivních stránek díla. Proto se také obracela k úzkému okruhu znalců.

Augustus brzy vystihl závažnost literatury v době, kdy se všemožně snažil přesvědčit vzdělané vrstvy římského obyvatelstva, že císařství je vyvrcholením římských dějin. Promyšlená propaganda císařského režimu, provázená vlasteneckými hesly, nezůstávala bez ohlasu. Tomuto úspěchu napomohli i někteří Augustovi rádci, jejich cílem bylo zvýšit popularitu nového zřízení tím, že získávali schopné a veřejnosti známé básníky, zabezpečovali je hmotně a působili na ně, aby svá díla zaměřili aspoň zčásti na podporu a oslavu Augustových činů.

Velkou iniciativu rozvíjel v tomto směru známý Gaius Cilnius Maecenas (74/64 - 8 př.n.l.) a Marcus Valerius Messalla Korvinus (64 př.n.l. - 8 n.l.).

Maecenas a Messalla si vytvořili v Římě básnická sdružení, jejichž posláním bylo zabezpečit pro nadané básníky takové podmínky, aby se mohli nerušeně a bez existenčních starostí věnovat své činnosti. Do Maecenatova kroužku vstoupili špičkoví představitelé tehdejší básnické tvorby - Vergilius, Horatius a Propertius. Z básníků, kteří měli svou oporu v Messallovi, byli nejznámější Tibullus a Ovidius Naso.

Je příznačné, že inspiraci ke svým prvým básnickým sbírkám Ovidius hledal a nacházel v životě, který ho obklopoval. Byl to život politického centra světovládné říše, měnícího se ve světové velkoměsto. Básníka zaujaly zejména citové vztahy mezi lidmi žijícími jen sobě a přítomnému, okamžitému prožitku. Básně, které vznikaly asi od roku 22 př.n.l., shrnul Ovidius do sbírky nazvané lakonicky Lásky. Tento soubor raných Ovidiových literárních výtvorů, psaných elegickým distichem, byl vydán někdy mezi léty 19 až 16 př.n.l. a původně se dělil na pět knih. Asi po patnácti letech se autor ke své prvotině znovu vrátil, vyřadil z ní básně, které neshledal dostatečně vyspělé, a zmenšil počet knih sbírky z pěti na tři. V této podobě se Lásky zachovaly do dnešní podoby.

Milostné elegie, které vytvořil, jsou zdařilými pohledy do života mladého člověka, do jeho nitra. Láska je v Ovidiových básních zachycena v rozmanitých projevech a formách.

Ústřední postavou Lásek je Corinna, milenka básníkova, o jejíž skutečné či jen domnělé existenci bylo vysloveno mnoho dohadů. Corinna byla pro Ovidia typem dívky, která nepatřila k urozené římské společnosti, kde se vztahy mezi mladými lidmi obvykle navazovaly v rámci jejich stavovské příslušnosti nebo rodinnými poměry. Corinna náležela do řad tehdejší bohémy, pro niž citové vzplanutí zdaleka nezaručovalo jeho trvalost.

Ovidius dává najevo závislost na Corinně, ale v lásce, jak ji zobrazuje ve svých básních, si neklade vážnější cíle. Není cestou uzavření manželství, jemuž by dala citovou náplň, natož prostředkem k založení početné rodiny, jak bylo ideálem v dobách římské republiky. Láska v Ovidiově pojetí je hříčka, která sice dovede ranit, ale v zásadě nestojí za vážnější zamyšlení. Vztah k vdané ženě, oddanost dvěma dívkám najednou a na druhé straně trýzeň vyvolaná žárlivostí či poznáním nevěry milované dívky dovršují tematický okruh Ovidiových milostných elegií.

Překrásná chvíle
Bylo tak parno a den již polední hodinu přešel;
leh jsem si doprostřed lůžka, abych si pohověl tak.
Okno je zavřeno napůl a napůl je pootevřeno:
měl jsem takové přítmí, jaké as mívá kdy les,
jako je v soumraku přísvit, když slunce z oblohy mizí,
nebo když uplyne noc, ještě však nenastal den -
takové skrovné světlo buď dopřáno stydlivým dívkám,
ve kterém bázlivý stud doufá mít bezpečně kryt.
Hle tu Corinna vchází, jen v košilku volnou se halí,
dva jí prameny vlasů skrývají bělostnou šíji:
proslulá Semíramis prý vcházela v ložnici takto,
takto i Lájis, již prý miloval kdekterý muž.

Košilku strhnu: tak tenká mi v pohledu vadila málo -
bránila se a chtěla košilku nechat si přec.
Že se však bránila přitom jak žena, jež zvítězit nechce,
snadno jsem zvítězil nad ní - zradila sama svůj boj.
Jakmile před mým zrakem pak stanula, svlečena z roucha,
nikde na celém těle nebyla jediná z vad.
Jaká jsem ramena spatřil a jakých se dotýkal paží!
Jaká to krásná ňadra, příhodná sevřít je v dlaň!
Jaká to pevná hruď a pod ní hlaďounký život!
Jaká to líbezná stehna, kyprý a nádherný bok!

K čemu část po části líčit? Co spatřil jsem, musel bych chválit;
k tělu tu nahou dívku stále a stále jsem tisk.
Nevíte, co bylo dál? My zemdleni ulehli oba ...
Kéž se mi dostane často takových poledních chvil!

K přízni čtenářů mu však nepochybně napomohl i způsob, jímž své náměty zpracovával. Lehký verš, čtivé podání.

Zájem o Ovidiovy básně umocňovala nepochybně i doba, kdy byly vydány. Tato léta, stejně jako celá doba Augustovy vlády, byla poznamenána úpornou císařovou snahou o morální obrodu římské společnosti, rozložené v období vleklých občanských válek v 1.stol. př.n.l. Při postupném vzniku režimu osobní moci se rozkládal i systém morálních hodnot. Obnova starořímských mravů a upevnění tradičních náboženských představ se staly přední složkou Augustových snah na ideovém poli. Znovu měl být před Římany, a hlavně před římskou mládež, postaven jako vzor a cíl všeho snažení ukázněný občan, vědomý si světovládného postavení Říma i své povinnosti přispět k posílení a rozšíření impéria.

Do akcí, zaměřených k upevnění morálky, se zapojili i Augustovi oddaní básníci Vergilius a Horatius. Vergilius svojí Aeneidou a Horatius ve sbírce Ody. Oba oslavovali římskou ctnost, zbožnost, prostotu a Augusta.

První Ovidiova básnická sbírka tedy ostře vybočila z oficiální atmosféry, a tato okolnost k ní obrátila širokou pozornost.

Krátce po své první sbírce překvapil Ovidius Řím dalším dílem. Byla to divadelní hra, drama nazvané podle své ústřední postavy Medeia. Básník v ní zpracoval vrcholné události rozsáhlého a oblíbeného mýtu o řeckých plavcích vedených hrdinou Iasonem, kteří se na lodi Argo vypravili do thessalského města Iolku do daleké Kolchidy, aby odtud přivezli pověstné zlaté rouno. Patřilo kolchidskému králi Aietovi, který je uložil v Areově posvátném háji. Iason by se nikdy nebyl rouna zmocnil, kdyby mu nepomohla Aietova dcera, kouzelnice Medeia, která vzplanula k řeckému hrdinovi vášnivou láskou a v milostném zaslepení podřídila všechny své činy Iasoniovu zájmu.

Taková byla předehra životní tragedie Medeie, která pro lásku k Iasonovi neváhala opustit otce i vlast a na útěku zabila svého bratra, roztrhala jeho tělo a házela jeho části do cesty svým pronásledovatelům, aby získala s Iasonem potřebný náskok. Za cenu bratrovraždy se Medei podařilo dosáhnout Iolku.

Nad městem tehdy vládl Pelias, nevlastní bratr Iasonova otce Aisona. Nárok na královský trůn patřil vlastně Aisonovi, ale Pelias se zmocnil vlády násilím. Pelias sice slíbil Iasonovi, že se vzdá trůnu, když mu přinese na oplátku zlaté rouno z Kolchidy, ale když Iason proti Peliovu očekávání rouno vskutku přinesl, odmítl svůj slib splnit. Toto jednání vyvolalo u Iasona touhu po pomstě, a Medeia se stala jejím nástrojem. Svými kouzly omladila starého Iasonova otce Aisona, úskočně zosnovala smrt Pelia, jemuž zasadily smrtelné rány jeho vlastní dcery, a dopomohla tak k splnění Iasonových snah: Vláda nad Iolkem se dostala zákonnému králi.

Omlazení Aisona však vneslo do děje nový prvek. Iason totiž počítal s tím, že se v dohledné době sám stane králem, a Medeia nevědomky tento jeho předpoklad zmařila. Iason se proto začal kořit Kreuse, dceři korinthského krále Kreonta, neboť se domníval, že spolu s Kreusou se mu dostane i vláda nad Korinthem. Při tomto rozhodnutí zapoměl na Medeiu i na vše, co pro něho učinila.

Znovu však zasáhla Medeia, tentokrát jako mstitelka své pokořené hrdosti. Obětí její msty se nejprve stala Kreusa s Kreontem, potom, po vnitřním boji sama se sebou, pobila Medeia i děti, jež měla s Iasonem. Na voze taženém draky se vznesla do oblak a prchla do Athén.

Iasonovi Medea darovala život. Učinila tak ne ze soucitu, protože smrt jakkoli hrozná by mu nakonec přece jen přinesla vykoupení. Sklonek svého života měl Iason tedy prožít v zoufalství a osamělosti, z nichž mu nebylo dopřáno úniku. Jeho několikaletému živoření učinila konec náhoda. Byl zabit troskami své rozpadající se lodi Argo, když se jednoho dne uložil v jejím stínu k odpočinku a usnu.

Z Ovidiovy hry se bohužel zachovaly pouhé dva verše.

Zájmu o náměty, čerpané ze zdroje řecké mytologie, zůstal básník věrný, i když někdy nezpracovával přímo legendární náměty, rád sahal po příměrech z této oblasti. Jeho zájem o citový život lidí se však Medeiou posunul do jiné roviny, než ve které se pohyboval v předchozí sbírce Lásek. V Ovidiově tvorbě náhle vystoupila láska ve své tragické podobě. Stává se z ní síla, která ničí člověka a žene ho do záhuby. Taková láska je však jen prostředníkem, jímž se prosazuje osud předurčený ženám i mužům.

Aspekt erotického vzplanutí prostoupil básně další Ovidiovy sbírky Listy heroin. Námětem se v ní básníkovi stal duševní stav žen, odloučených nebo opuštěných od svých milenců a manželů. Básník zpracovává náměty ve formě dopisů, k nimž vedla tyto ženy snaha přimět své oblíbence k návratu, nebo je aspoň zpravit o svém rozhodnutí řešit bezvýchodnou situaci. Tento postup dovolil Ovidiovi zobrazit vnitřní stav svých hrdinek v jeho nejcitovějším a současně nejintimnějším projevu.

V Listech heroin zachycuje Ovidius řadu žen známých z mytologických vyprávění. Patří mezi ně Penelope, snažící se přimět Odyssea k návratu, i Briseovna, která byla propuštěna Agamemnonem a naléhá na Achillea, aby ji přijal zpět. Faidra chce získat lásku svého nevlastního syna Hippolyta, Medeia líčí Iasonovi, proč v ní dozrálo rozhodnutí zabít své syny ...

V jednom z listů vystupuje i historická osobnost - slavná řecká básnířka Sapfo. Svým dopisem se obrací ke krásnému mladíkovi Faonovi, do něhož se zamilovala tak, že si bez něho nedovede představit svůj další život. Faon však odešel na Sicílii a Sapfo mu posílá dopis, v němž mu dojímavě líčí svůj život, snaží se vyjádřit zoufalství, které ji naplňuje, a vzpomíná na chvíle, které spolu prožívali:

Pro tebe, Faóne, trpím! Co snů mi tě přivádí nazpět,
snů, jež dávají světla více než nejhezčí den.
Ve snách se shledávám s tebou, ač celé země nás dělí;
škoda, že krátká je radost, kterou nám přináší sen!
Často tě zřím, jak ve své náruči svíráš mou šíji,
často pak pažemi svými tebe zas objímám já.
Cítím polibky tvé, jež svěřovals jazyku svému,
sladce je dovedl dávat, sladce je přijímal sám.
Leckdy ti lichotky říkám a slova tak podobná pravým
pronáším: pro mé city ústa i jazyk můj bdí.
Ostatní stydím se líčit, však děje se všechno - a mne to
těší: tak je mi možno stále tě u sebe mít.

Vzpomínky a představy minulosti však jen zostřují Sapfino hoře, neboť není pochyb, že se Faon nechce vrátit. V zoufalství se Sapfo rozhodne zbavit se životem skokem z Leukadské skály a sděluje Faonovi své rozhodnutí. Tento list, v němž Ovidius zpracoval pověst o Sapfině smrti, byl někdy považován za dílo jiného básníka. Přesvědčivé důkazy však nalezeny nebyly.

Listy heroin nalezly v Římě vřelé přijetí. Zdánlivě neaktuální problémy heroin nacházely totiž porozumění u lidí, kteří četli jejich příběhy. V soudobé římské společnosti bylo jistě dost že, které samy prožívaly obdobné situace.

I z čistě literárního hlediska se staly Listy heroin krátce po svém vydání senzací. Ovidius vystoupil před veřejnost s neotřelým námětem osobitě zpracovaným. Listy heroin však prozrazují závažný Ovidiův rys, a totiž píle, s níž shromažďoval materiál, zejména k básním s mytologickými náměty. I on byl tedy učeným básníkem, ale byl jím v dobrém slova smyslu.

Látku k dopisům čerpal z nejrůznějších pramenů. Vedle Homéra mu ji poskytl Vergilius, vedle Kallimacha proslulý římský lyrik Gaius Valerius Katullus, ale především známé i méně proslulé řecké tragédie.

Básně se nejen četly, ale působily dále jako inspirační a tvůrčí podnět. Tak se stalo, že Ovidiův přítel, básník Sabinus, složil k některým listům heroin básnické odpovědi mužů, jimž byly dopisy Ovidiem adresovány. Sabinovou zásluhou se dočkala kromě jiných hrdinek odpovědi Penelope od Odyssea, Faidra od Hippolyta i Sapfo od Faona. Tato Sabinova díla se bohužel nezachovala.

Díla, jež Ovidius psal po Listech heroin, neměla již nic společného s jejich vážným meditativním tónem. Byly to hříčky nesoucí se v duchu Lásek.

Básnický návod Jak pečovat o dámskou pleť se stal kuriozitou nejen mezi poetickými výtvory své doby, ale i celé antické epochy. Básník v ní dává pokyny ženám, které chtějí být krásné, jaké prostředky jim napomohou k tomu, aby se jejich pleť stala hladkou, aby zmizely skvrny s jejich tváří a aby jejich líce byly bílé jak sníh. Báseň se bohužel nezachovala celá a její fragment umožňuje o ní jen kusou představu.

Někdy v době na přelomu letopočtu vydal Ovidius v rychlém sledu dvě nová díla, jimiž šokoval tehdejší římskou společnost. Byla to sbírka Umění milovat, rozdělená do tří knih a uveřejněná brzy po roce 1 př.n.l., a krátce na to soubor básní Jak léčit lásku. Zhruba ve stejné době složil i drobnou báseň, která tvoří součást souboru, nazvaného Pripea, který obsahuje básně lascivního obsahu sepsané různými autory. Těmito svými výtvory se Ovidius stal nekorunovaným králem antické erotické poezie, avšak sám tyto sbírky za vrchol svého umění nepovažoval.

Je třeba předeslat, že Ovidius jistě nezamýšlel svými básněmi urychlit probíhající rozklad tradičních mravních hodnot. Staví-li se autor svými erotickými sbírkami do role učitele, který chce zasvětit mladou generaci do umění milovat nebo naopak zachránit se z podmanivého vlivu lásky, a prohlašuje-li, že jeho všechny rady jsou prověřeny osobní praxí, není to nic jiného než postoj, do něhož se ostatně již vmýšlel při psaní Lásek.

Ovidius si byl vědom nebezpečí, do kterého by jej mohlo postavit odvážně zvolené téma. Pokládá proto za vhodné upozornit, jak sám chápe své dílo:

Chci je neškodnou lásku a přípustné zálety líčit,
nebude tedy v mé básni tajit se nějaký hřích.

A aby bylo zřejmé, že Umění milovat je sbírka, která se nemusí a ani nechce skrývat před veřejností a není namířena proti Augustově oficiální politice, vkládá Ovidius do její první knihy na čestné místo oslavu císaře jako vítěze nad obávanými Parthy, kteří ohrožovali východní hranice říše.

První kniha Umění milovat se obrací k poznáníchtivým mladíkům souborem rad, jak mají vyhledávat své protějšky a jakými prostředky si mohou získat jejich náklonnost. V druhé knize se jim dostává poučení, jak si počínat, aby si udrželi lásku svých dívek. Třetí kniha se obrací k ženám, jak musí o sebe dbát i jak vystupovat při rozmanitých příležitostech, aby si uchovaly svěžest a krásu a vzbuzovaly zájem mužů, o které samy stojí.

Musíš teď milence hrát a zraněné srdce jí líčit;
abys ji přesvědčil o tom, způsoby všemi se snaž.
Uvěří snadno, vždyť každá si myslí, že hodna je lásky,
jakkoli škaredá žena "krásu svou" v oblibě má.
Často, kdo předstíral lásku, pak opravdu milovat začal,
často pak skutečně byl, zprvu co toliko lhal.
K tomu, kdo předstírá cit, tím vlídnější, dívenky, buďte!
V skutečnou lásku se změní, co bylo šálení dřív.

Také ti prospějí slzy, neb slzami i obměkčíš kámen;
lze-li, ať u tebe vídá od pláče zavlhlou tvář.
Budou-li slzy ti chybět (vždyť nepřijdou pokaždé zavčas),
dotkni se očí rukou, kterou sis navlhčil dřív.

Třeba to násilím nazvi, je milé to násilí dívkám -
často se dávají nutit k tomu, co těší je dát.
Každá se raduje z náhlé a násilné loupeže lásky,
nestoudně drzý tvůj čin uvítá jakožto dar.

Sbírka měla v Římě živý ohlas. Ozvaly se však i hlasy proti a jejich tón jasně básníkovi naznačil, že bude-li pokračovat tam, kde skončil svou poslední sbírkou, bude stíhán za porušování mravnosti. Proto Ovidius začal hledat pro svá díla jiné náměty.

Nevyčerpatelný inspirační a tematický zdroj nalezl Ovidius v řecké a římské mytologii. V té době zastínil všechny tehdejší žijící básníky. Vrcholná Ovidiova tvorba je poznamenána snahou vytvořit monumentální básnické dílo. Mytologické náměty pro něj ale nebyly útěkem před skutečností. Výsledkem jeho snah se stala dvě Ovidiova nejrozsáhlejší básnická díla - Proměny o patnácti knihách a nedokončený Kalendář, jehož torzo obsahuje šest knih.

Ovidiovi při tvorbě Metamorfóz napomáhala jeho neobyčejná sčetlost v dílech slavných helenistických i římských básníků. Na tematickou orientaci Proměn zapůsobil nepochybně helenistický básník Nikandros z Kolofonu, autor sbírky nazvané rovněž Proměny, ale skrovnější rozsahem ve srovnání s Ovidiovým dílem. Podněty k práci Ovidiovi poskytl i Parthenios z Nikaie, který žil od roku 73 př.n.l. v Římě a byl ve styku s významnými představiteli soudobé římské poezie. Ze současníků působil na Ovidia zvláště jeho starší přítel Aemilius Macer. Látku k Proměnám čerpal Ovidius i z četných dalších pramenů. Patřili k nim zejména řečtí tragikové a někteří římští básníci, zvláště Vergilius, ale i tehdejší mytologické a encyklopedické příručky. V Proměnách Ovidius ztvárnil 250 příběhů, o kterých vyprávěly známé i méně rozšířené mýty a legendy. Pojem proměny pojal básník velmi široce. Jeho součástí je již vznik světa z předchozího chaosu, vývoj lidské společnosti od ideálního zlatého věku přes stříbrný a bronzový k věku železnému, potopa světa, v níž Jupiter vyhladil lidstvo, i zázračná obnova lidského pokolení, k níž došlo zásluhou Deukaliona, syna Prometheova, a jeho manželky Pyrrhy.

Než bylo moře a země a nebe, jež nad vším se klene,
příroda na celém světě jen jedinou podobu měla,
jejíž jméno byl chaos: změť surová, bez ladu skladu,
nic než beztvará hmota, shluk zárodků v hromadě jedné,
nestejnorodých to prvků, jež k sobě jen náhodou lnuly.
Nebylo doposud Slunce, jež světu by dávalo světlo,
Nebylo Luny, jež mohla by růst a nabývat růžky,
ve vzduchu rozlitém vůkol se nevznášela ni Země
vyvážená svou tíhou a po dlouhém okraji pevnin
bohyně mořských vln svá ramena nerozestřela.
Byla tam sice země a moře a vzduch tam byl také,
země však nestála pevně a vody nemohly plynout,
vzduch pak postrádal světla. Nic nemělo stálého tvaru,
všechno si překážkou bylo, vždyť v tomto tělese jednom
zima se svářila s teplem a s vlhkem se svářilo sucho,
lehounké s těžkými věcmi a s tvrdými válčily měkké.

Myšlenkou věčné proměny v přírodě, jejíž součástí je i sám člověk, se Ovidius zabýval z obecného filozofického hlediska v rozsáhlém exkurzu, v němž parafrázoval názory Pythágorovy. Strach ze smrti je z tohoto hlediska nicotný, protože zánik jedné formy existence se stává počátkem druhé:

Nemá ni téhož vzhledu nic na světě: Obnovitelka
věcí, příroda, v nový vždy tvar tvar dřívější mění.
Nic pak nepřijde nazmar, ó, věřte mi, na celém světě,
vše se jen střídá a přetváří vzhled. My díme, že vzniká
něco, když jiným to začíná být, než bylo; že hyne,
jestliže přestává býti to týmž. Snad přejde cos onam,
ono pak opět tam, však celek zůstává stejný.

Prvořadým básníkovým cílem však nebyly jen všeobecné úvahy o proměnlivost světa v neustálém koloběhu přírody, v němž život a smrt jsou pojímány jako dvě fáze jeho vývoje. V daleko větší míře se dal Ovidius unést mytologickými vyprávěními. V těchto příbězích se lidé mění v jiné živé nebo neživé součásti přírody - ve zvířata, ryby a ptáky, ve skály, stromy a rozmanité rostliny, ale i v prameny nebo ozvěnu. Básníkovi však zřejmě nešlo o pouhou uměleckou reprodukci bájí. Pod clonou mytických příběhů se skrývá celá řada osudů, v nichž jednotlivec dostává zaslouženou odměnu nebo trest za své činy. Původci proměn lidských osudů jsou nejčastěji bozi.

Častým motivem, který vyúsťuje v proměnu hlavního hrdiny, bývá vztah lidí k bohům. Jen v malém množství zpracovává Ovidius příběhy, v nichž proměna se stává odměnou lidem, projevujících spontánní úctu k bohům. Snad nejznámějším vyprávěním z tohoto okruhu je příběh chudé fryžské dvojice Filemona a Baukidy, kteří přijali vlídně Jova Merkuria, procházející se v lidské podobě jejich krajem. Bozi se odměnili svým hostitelům. Chatrč Filemona a Baukidy proměnili v nádherný chrám, kde dožívali svůj dlouhý život v pokorné službě bohům, zde došli i společné smrti, jak si sami přáli. Když se naplnila jejich doba, proměnili se v dub a lípu, které vytrvale symbolizovaly jejich manželskou lásku a věrnost.

Působivost Proměn je zdůrazněna básníkovým citlivým vztahem k přírodě. Nejde tu nikterak o evokaci barvité kulisy děje, nýbrž o součást děje samého, který se stává jedinečný nejen svým obsahem, ale i prostředím, v němž se odehrává.

Ovidius se snažil dát svému dílu logickou kompozici a uspořádat sled bájí tak, aby utvářel vnitřně skloubený celek. Ve shodě s touto zásadou zařadil na počátek Proměn vyprávění o počátcích světa, o potopě a následujícím znovuzrození lidí i celé přírody. Další báje jsou seskupeny v útvary, jež se pojí k významným hrdinům antické mytologie. Ovidius vytvořil velkolepou galerii nejznámějších hrdinů starořeckých a starořímských legend a končí samozřejmě hrdiny své doby Caesarem a Augustem.

Druhým velkým výtvorem Ovidiova vrcholného tvůrčího rozmachu byla sbírka nazvaná Kalendář. Básník v ní chtěl popsat v chronologickém sledu náboženské slavnosti konané v Římě v průběhu roku, osvětlit význam jednotlivých dnů z hlediska astronomického a připomenout důležitá výročí z římského života náboženského i politického.

V Kalendáři Ovidius vyhradil každému měsíci zvláštní knihu, takže dílo se mělo skládat z dvanácti částí. Svůj plán však uskutečnil jen z poloviny. V zachovaných šesti knihách Kalendáře zpracoval měsíce od ledna do června.

Podobně jako k sepsání Proměn získával Ovidius inspiraci ke Kalendáři od helenistických a římských básníků. Kalendář znamenal jistý přelom v Ovidiově myšlenkovém vývoji. Těžiště básníkova nového díla tkvělo v římských a staroitalských náboženských představách a zvyklostech, které již delší dobu musely čelit sílícímu tlaku rozmanitých východních kultů. V jeho verších ožívají starobylé zvyky z dob, kdy Řím byl ještě malým městem. Cílem Kalendáře tedy nebylo pobavit, ale poučit čtenáře.

Rychlý Ovidiův umělecký a společenský vzestup byl přerušen nenadálým zvratem. První ranou osudu byla otcova a zakrátko i matčina smrt.

Stejně těžce nesl Ovidius i smrt svého velkého příznivce Messally Korvinu (zemřel r. 8 n.l.) Téhož roku byl Ovidiovi doručen císařský edikt vydaný samotným Augustem. Císař v něm Ovidiovi nařizoval, aby ve stanovené lhůtě opustil Řím a usadil se v Tomidě, osadě na západním břehu Černého moře. Ponechal mu římské občanské právo i veškerý majetek, ani nezakročil proti nikomu z jeho rodiny. Šlo tedy o mírnější formu vyhnanství, označovanou jako vypovězení - relegace.

Oficiální příčinou císařova zákroku vůči Ovidiovi byly jeho erotické verše, zvláště sbírka Umění milovat, která údajně demoralizovala soudobou společnost. Básník, ve své pozdější tvorbě často zmiňuje příčinu svého neštěstí, ale hovoří vždy velice nejasně.

Ovidius byl Augustovým jednáním otřesen. Byl si vědom jistého provinění a nesnažil se přesvědčit jiné, že císař jednal bezdůvodně. Deprimovala ho však výše trestu, neúměrného vině, kterou si otevřeně přiznával. Z reakce svých známých pochopil, že nemůže doufat v bezprostřední odvolání ediktu, a že mu tudíž nezbývá nic jiného než se podrobit císařovu příkazu. Cestou do Tomidy se s konečnou platností uzavřelo vrcholné období básníkova života.

Do Tomidy se dostal zhruba po půlroční cestě v dubnu nebo v květnu r. 9 n.l. První dojem, který Tomis vyvolala u básníka, zvyklého na pohodlný život v Římě, byl stísňující.

Obraz poměrů v Tomidě, tak jak jej Ovidius utvářel v básních, které postupně vznikaly v místě jeho nuceného pobytu, měl sloužit konkrétnímu cíli. Básníkovou snahou bylo vyvolat u svých římských přátel a příznivců dojem, že život v Tomidě je pro Římana jeho založení zcela nesnesitelný a není ničím jiným než postupným umíráním. Proto Ovidius do popředí svých básní stavěl především negativní stránky jeho pobytu.

Hlavní příčinou Ovidiových nářků však bylo především drsné klima, jen těžko snesitelné člověku zvyklému na mnohem mírnější italské podnebí:

Leží tu sníh, jenž deštěm ni sluncem nemůže roztát,
tuhost a trvání dlouhé dává mu Boreův dech.
Dosud neroztál první, nový zas napadne na něj,
setrvá na mnoha místech často i přes zimy dvě.
Takovou severní vítr má sílu, když začne se bouřit,
střechy že odnáší z domů, se zemí srovnává věž.

Důsledky těžkých životních podmínek v Tomidě pro básníkovo zdraví, na sebe nedaly dlouho čekat. Ovidius onemocněl a jeho obtíže ještě zvyšovala nezvyklá strava a nedostatek školených lékařů.

Největší útěchou se Ovidiovi stala básnická činnost. Duševní stav Ovidiův se promítl do dlouhé řady literárních dopisů, jež básník posílal svým přátelům do Říma, aby jim vylíčil podmínky, v nichž žije, a přiměl je k zákroku.

Tragicky laděné básně, psané v elegickém distichu, které Ovidius vytvořil na své cestě z Říma k pontským břehům a v prvních třech letech svého pobytu v Tomidě, byly shrnuty ve sbírce nazvané Žalozpěvy. Tento soubor, vydaný r. 12 n.l., se dělí na pět knih.

V první knize Žalozpěvů jsou obsaženy básně, v nichž Ovidius zachytil dojmy ze své pouti do Tomidy. Druhou knihu tvoří jediný dopis. Byl určen přímo Augustovi a básník se v něm snažil zapůsobit na císaře, aby zmírnil své původní rozhodnutí a dovolil mu žít na příznivějším místě.

Toto dílo, čítající 587 veršů, bylo jakousi Ovidiovou veřejnou obhajobou. Ovidius se vědomě nestaví do pozice nevinně trestaného člověka. Nezastírá svou vinu, ale snaží se popřít její širší dosah, a z tohoto hlediska polemizuje proti výši vyneseného trestu.

Snaha o navázání smírného kontaktu s Augustem však nevyvolala očekávaný ohlas. Císař přešel Ovidiův dopis přezíravým mlčením.

Třetí až pátá kniha Žalozpěvů je tvořena verši věnovanými manželce. Jsou prostoupeny vřelým citem i vděčností za její věrnost, ale i obavami o její osud a budoucnost.

Básně, které skládal od r. 12 n.l., byly shrnuty do sbírky Listy z Pontu, která obsahuje čtyři knihy. V prvních třech jsou sebrány básně, jež Ovidius sepsal v krátkém období v letech 12 - 13 n.l. Závěrečná kniha vznikala zřejmě v delším časovém úseku. Poslední přesně datovaná chronologická narážka, která je v tomto díle obsažena, se vztahuje k roku 16 n.l.

Po obsahové stránce jsou Listy z Pontu logickým pokračováním Žalozpěvů. Básník se však již nemusel obracet na své přátele v Římě anonymně, a mohl bez obav uvádět jejich jména ve svých dopisech.

Přesto, že mezi Ovidiovými přívrženci byli stále někteří lidé zvučných jmen, zůstávaly básníkovy prosby bez ohlasu. Již dlouhou dobu ostatně bylo zřejmé, že jakákoli iniciativa v Ovidiův prospěch nemá ani teoretickou naději na skutečný úspěch.

Roku 14 zemřel Augustus. Na trůn nastupuje Tiberius. Vztahy mezi Tiberiem a Ovidiem však byly značně chladné. Ovidiovi bylo zřejmo, že ani od nového císaře nemůže očekávat přátelské gesto. Tiberius skutečně ponechal v platnosti všechna Augustova opatření.

Poměrně brzy po svém příchodu do Tomidy se naučil básník sarmatsky a getsky, což mu ulehčovalo styk s místním obyvatelstvem. Getštinu ovládl dokonce tak dokonale, že v ní byl schopen psát básně. Počáteční vzájemná nedůvěra mezi tomidským obyvatelstvem a Ovidiem se postupně vytrácela. Své sympatie k básníkovi dala městská správa najevo tím, že mu prominula daně, které vyžadovala od svého obyvatelstva.

Tomidští obyvatelé si brzy básníka začali vážit jako význačného představitele římské kultury. Ovidius ze své strany dobře vyciťoval jejich sympatie i snahu ulehčit mu v mezích možností jeho osud. Chápal, že jeho snaha dostat se pryč z pontského břehu mohla by vyvolat pochybnosti, jak vlastně reaguje na jejich přátelské city. Ovidius si toho byl vědom.

Ve svých listech, které Ovidius psal do Říma, vyslovil jednou obavu, že bude pochován v barbarské zemi, daleko od Říma, v zemi, v níž zůstane zapomenut a níž nikdo nebude udržovat jeho památku. Básník však sice zemřel daleko od Říma, ale jeho zlé předtuchy se nenaplnily. Obyvatelé Tomidy si ho vážili jako umělce i člověka. Byli mu vděčni za vše, čím povznesl jejich město, ale rozuměli i jeho touze odejít z něho, jakmile by se k tomu naskytla příležitost.

Ovidiova popularita v Římě neochabovala ani v době, kdy básník dlel v Tomidě.

V následujících obdobích se zájem soustřeďoval na jeho Proměny. V širokém povědomí však zaujal první místo Vergilius, jehož národní římský epos Aeneis dodával Římanům sebevědomí. I ve středověku stál Ovidius dlouho ve stínu Vergiliově.

Pod vlivem Ovidiových milostných básní jsou i některé výtvory středověkých trubadúrů. Od 12. a 13.stol. přibývá opisů jeho prací.

Ovidius si byl vědom svého nadání i významu svého díla a věřil v jeho nesmrtelnost. Byl přesvědčen, že spolu s jinými velkými římskými literáty bude čten po celou dobu, pokud bude trvat římské impérium. V tomto ohledu však překonala skutečnost jeho předpověď.

Hic ego qui iaceo tenerorum lusor amorum,
ingenio perii Naso poeta meo.
At tibi, qui transis, ne sit grave, quisquis amasti,
dicere: Nasonis molliter ossa cubent.

Básník Naso zde leží, jenž milostné popěvky skládal,
básník, jenž nadání svého smutnou se obětí stal.
Kdokoli mimo teď kráčíš a v životě milovals také,
zajisté s ochotou řekneš: Klidný ať Naso má sen!

Postačí jistě ten nápis, neb písní mých svazečky útlé
větším mi pomníkem budou, delší též přečkají věk,
i když mi na škodu byly, přec věřím pevně, že jméno
nesmrtelné mi dají, slávu pak po všechen čas ---

Literatura:

[1] Burian, Jan: Publius Ovidius Naso. Praha 1975

[2] Brant J. - Ryba B.: Publius Ovidius Naso, Výbor z básní. Praha 1934

[3] Ovidius Naso, Publius: Proměny (Meramorfózy). přeložil Ivan Bureš, Praha 1974

[4] Ovidius Naso, Publius: O lásce a milování. přeložil Rudolf Mertlík, Praha 1969

[5] Ovidius Naso, Publius: Listy heroin. přel. Jan Fišer, Praha 1960

(c) 1997 Intellectronics


časopis o přírodě, vědě a civilizaci