Aristotelés byl největší Platónův žák a odpůrce. Pocházel z lékařské rodiny. Narodil se r.384 př.n.l. ve Stageiře v Thrákii, dnešním severním Řecku. Jako mladík přišel do Athén a dvacet let byl žákem Platónovy Akademie. Již tehdy mezi téměř šedesátiletým Platónem a o jeho více než čtyřicet let mladším žákem vyvstaly určité názorové neshody.

Po Platónově smrti žil Aristotelés nějakou dobu v Malé Asii na dvoře svého někdejšího spolužáka, který se stal diktátorem, a oženil se s jeho adoptivní dcerou. Filip, král makedonský, který násilně sjednotil Řecko, ho povolal na svůj dvůr, aby převzal výchovu jeho syna Alexandra, později zvaného Veliký.

Když se Alexandr Veliký ujal vlády, vrátil se Aristotelés do Athén a otevřel zde vlastní filozofickou školu zvanou Lykeion (Lyceum). Rozvinul zde svoji rozsáhlou badatelskou a pedagogickou činnost. Kromě vlastního majetku měl pravděpodobně k dispozici rozsáhlé finanční prostředky od Alexandra. Aristotelés si založil soukromou knihovnu a přírodovědeckou sbírku rostlin a zvířat z celého tehdy známého světa. Za účelem srovnání pořídil Aristotelés také sbírku všech tehdy známých státních ústav, kterých celkem bylo 158.

Ke konci dvanáctého roku vedení své školy se Aristotelés ocitl v politických nesnázích, protože se narušil jeho vztah k Alexandrovi a jednak na něj jako na Alexandrova přítele a zastánce makedonské politiky silně nevražili jeho spoluobčané. Po náhlé smrti Alexandra Velikého se hněv proti "makedonské" straně vybil náhlým výbuchem. Aristotelés byl obviněn z bezbožnosti, vyhnul se však hrozícímu trestu smrti útěkem. V následujícím roce 322 př.n.l. zemřel osaměle v exilu.

Aristotelés přednášel pro malý okruh pokročilých žáků, ale měl i populárnější přednášky pro širší veřejnost. Část jeho spisů je podána pro tento širší okruh, ostatní však byly čistě odborné a vědecké. Z prvních spisů, které byly ve starověku stavěny vedle Platónových dialogů, se nezachoval žádný. Z odborných spisů se zachovala pouze část, která je však ještě dostatečně rozsáhlá a mnohostranná a podává tak představu o celé šíři Aristotelova díla.

Seřazení Aristotélových spisů podle doby vzniku je nemožné. Proto jsou obvykle členěny do skupin podle obsahu:

• Kategorie dvojí Analytiky (nauka o soudu a důkazu).
• Topiky (Aristotelova dialektika, ve starověku byly tyto spisy shrnuty do díla "Organon" - nástroj k správnému filozofickému myšlení).

• Fyzika (8 knih).
• O nebi.
• O vzniku a zániku.
• Meteorologie.
• O duši.
• O zkoumání živočichů.
• O částech živočichů.
• O chůzi živočichů.
• O vzniku živočichů.

• Spisy metafyzické. Pod tímto názvem uspořádal antický vydavatel spisy pojednávající o obecných příčinách věcí. V jeho souborném vydání byly zařazeny po spisech přírodovědeckých, tj. po spisech o věcech fyzických - řecky: "meta ta fysika". Toto čistě vnější označení bylo v průběhu filozofického vývoje v pozdní antice vyloženo jako "to, co přesahuje přírodu", "to, co je za přírodou". Od této doby se metafyzikou označuje filozofická disciplína, která se snaží poznat nikoliv jednotlivé věci, nýbrž věci co do jejich bytí, "jsoucno jakožto jsoucno".

• Spisy etické
• - Etika Nikomachova (10 knih, nazvaných podle Aristotelova syna Nikomacha, který je po smrti svého otce vydal).

• Spisy politické
• - 8 knih

• Spisy o literatuře a rétorice
• - 3 knihy o řečnictví, jedna o básnictví.

Aristotelés založil logiku jako vědu ve vlastním slova smyslu. Název logika je odvozen od řeckého slova "logos". Aristotelés sám toto slovo ještě neznal a používal označení "analytika" a jiné termíny. Logika je nauka o správném myšlení, přesněji o formách a metodách myšlení (tedy nikoliv o obsahu myšlení). Nemůže ukázat, co musíme myslet, ale pouze jak musíme v myšlení postupovat, abychom od něčeho daného dospěli ke správným závěrům. To odlišuje logiku jako formální vědu od věd reálných. Od psychologie, která se také zabývá lidským myšlením, se odlišuje tím, že neučí, jak myšlení skutečně probíhá, ale jak má probíhat, aby vedlo k vědeckým poznatkům. Je tedy zjevné, že logika patří k nejabstraktnějším a tím i k nejobtížnějším oborům filozofie.

Přistupme nyní ke stručnému výkladu Aristotelovy logiky.

Naše rozumové myšlení se děje v pojmech. Správné může být naše myšlení pouze tehdy, když pracuje se správnými pojmy. Jasné pojmy pro vědecké myšlení získáme jejich definicí.

Každá definice má dvě části. Musí předně zařadit definovaný předmět do třídy, jejíž obecné znaky souhlasí se znaky definovaného předmětu: Co je to člověk? Člověk je živočich. Na druhé straně musí udat, čím se tento předmět odlišuje od ostatních předmětů téže třídy: Člověk je živočich obdařený rozumem. Definice tedy obsahuje znak oddělující a rozlišující a znak spojující, společný (případně více takových znaků).

Existují pojmy vyšší a nižší obecnosti. Živočich je např. obecnější pojem než člověk nebo pes, protože kromě nich existují další živočichové. Pokud vyjdeme od pojmu, který má vyšší obecnost (rodový pojem), můžeme přibíráním dalších "specifických rozdílů" sestoupit k užším pojmům s nižší obecností (druhový pojem) a od těch dále k pojmům, které jsou tak úzké, že je již nelze štěpit do dalších podskupin, protože se týkají jednotlivostí: živočich - savec - pes - jezevčík - hnědý dlouhosrstý jezevčík - "tento, konkrétní" hnědý dlouhosrstý jezevčík. Aristotelova nauka kladla důraz na to, aby sestup od obecného ke zvláštnímu a vzestup od zvláštního k obecnému probíhal ve správném pořadí, v postupných krocích, které nevynechají žádný krok.

Aristotelés zavedl také pojem kategorie. Zvolil nejprve namátkou pojem a zkoumal, zda jej lze či nelze odvodit z nadřazených rodových pojmů. Tímto postupem dospěl k deseti kategoriím, o kterých soudil, že již nemají žádný společný nadřazený pojem, tedy že jsou pojmy základními a původními pro všechny pojmy ostatní. Tyto kategorie vyznačují jakoby různá možná hlediska, z nichž se lze na daný pojem dívat.

Původně Aristotelés zavedl následující kategorie: substance, kvantita (množství), kvalita (vlastnost), relace (vztah), kde, kdy, poloha, mít, činit, trpět.

V pozdějších spisech Aristotelés při výčtech ještě některé kategorie vypustil. Podle něj kategorie nemají stejnou hodnotu. První čtyři jsou nejdůležitější, mezi nimi však především substance. Je zřejmé, že se lze o tomto závěru přít, což se v hojné míře dělo.

Pojmy spojujeme ve věty, neboli soudy (v logickém smyslu). V každém soudu jsou spojeny nejméně dva pojmy. Subjektem se nazývá ten pojem, o kterém se něco vypovídá. Predikátem se nazývá výpověď, která se činí o subjektu (Tento postup se opíral o stavbu řeckého jazyka).

Aristotelés se pokusil rozdělit soudy do různých tříd. Odlišoval kladné soudy ("Tento karafiát je červený") od záporných soudů ("Tento karafiát není červený"). Dále rozlišoval obecné soudy ("Všechny karafiáty vadnou"), částečné soudy ("Některé karafiáty nevoní") a jedinečné soudy ("Tento karafiát je žlutý"). Nakonec odlišoval soudy, které vypovídají, co je ("Tento karafiát kvete") od soudů, které vypovídají, že něco nutně je ("Tento karafiát musí dnes rozkvést") a od soudů, které vypovídají pouhou možnost ("Tento karafiát možná dnes rozkvete").

Soudy se spojují v úsudky. Nauka o úsudku je jádrem Aristotelovy logiky. Myšlení se podle Aristotela odehrává vždy v úsudcích. Úsudek je "řeč, ve které z určitých předpokladů vychází něco nového" [Aristotelés: První analytiky I, 24b 18]. Je to odvození nového soudu z jiných soudů. Úsudek je složen vždy z předpokladů (premis) a závěru (konkluze) z nich vyvozeného.

V centru nauky o úsudku stojí tzv. sylogismus. Skládá se ze tří částí: z (obecné) věty horní: "Všichni lidé jsou smrtelní", z (speciální) věty dolní: "Sókrates je člověk". To jsou premisy úsudku. Konkluzí (závěrem) je "Tedy (také) Sókratés je smrtelný". Aristotelés sestavil více základních tvarů (figur) takových úsudků. Slabina této sylogistické figury tkví v tom, že v již v horní větě se předpokládalo, co má vyjít až v závěru. Kdyby totiž Sókrates nebyl smrtelný, pak by horní věta "Všichni lidé jsou smrtelní" nebyla v uvedené obecnosti správná.

Úsudky se spojují v důkazy. Důkaz je logicky nutné odvození jedné věty (úsudku) z jiných vět prostřednictvím postupných úsudků. To, z čeho má být nějaké tvrzení dokázáno, musí být ovšem samo již dokázáno. Musí být dokazatelné z nadřazených vět. Pokud pokračujeme tímto způsobem, narazíme na určitou mez, na věty nejobecnějšího charakteru, které již dále dokazovat nelze. Podle Aristotela je náš rozum schopen bezprostředního a neomylného uchopení takových vět. Nejvyšší z nich je zásada sporu: "To, co je, nemůže zároveň v témže ohledu nebýt." Tím je formulována první ze čtyř zásad myšlení (Aristotelova formulace zní: "Totéž nemůže jednomu a témuž v témže ohledu příslušet a zároveň nepříslušet"). Ostatní tři principy, které byly během vývoje filozofie zformulovány později jsou zásada identity (A = A), zásada vyloučení třetího ("Mezi bytím a nebytím téže vyslovené věcné souvislosti není nic třetího") a zásada dostatečného důvodu.

Aristotelés jako přírodovědec věděl, že odvozování zvláštního z obecného pouze prostřednictvím takových důkazů nám nikdy nemůže poskytnout dostatečné poznání. V praxi musíme zpravidla jít cestou právě opačnou, totiž vyjít od jednotlivých pozorování a dospět jejich souhrnem a porovnáním k obecným závěrům. Aristotelés proto probírá i tuto cestu - indukci.

Indukce je postup, kterým větu nevyvozujeme teoreticky z věty obecnější (tzv. dedukce), ale dokazujeme ji tím, že se její faktická platnost vykáže na co možná nejvíce případech, které pod ni spadají. Např. věta "Kovy jsou těžší než voda" může být dokázána tím, že postupně dokážeme platnost vět "Zlato je těžší než voda", "Stříbro je těžší než voda" atd. Nepodmíněné jistoty ovšem tímto způsobem nikdy nedosáhneme. Ikdyž totiž vyzkoušíme všechny známé kovy, může být objeven kov, pro který to neplatí. A skutečně, mohla tato věta platit pouze do doby, než byl objeven v draslíku kov, který je lehčí než voda. Ikdyž pomocí indukce nepřekročíme větší nebo menší pravděpodobnost, přece jen indukce zůstává nepostradatelnou vědeckou metodou.

I Aristotelés ovšem věděl, že je nemožné uchopit všechny myslitelné jednotlivé případy v pozorování a tím důsledně dokázat větu induktivní cestou. Hledal proto cestu, jak indukci zajistit vyšší stupeň jistoty a nalézá ji v tom, že u dané věty vždy zkoumá, kolik učenců před ním ji považovalo za správnou a jaká autorita jim přísluší. Tento postup ovšem měl svoji mez, neboť všichni učenci se mohou shodovat a přesto se mýlit. Aristotelés opakovaně tuto mez překračoval.

Aristotelovy přednášky týkající se fyziky byly zčásti spíše metafyzikou, zčástí v každém případě fyzikou teoretickou. Zabývaly se nejobecnějšími základními pojmy fyziky: prostorem, časem, látkou, příčinou, pohybem. Aristotelés v nich načrtával obraz vesmíru. Mnohá místa v přírodovědeckých spisech obsahují výčet názorů jeho předchůdců a jejich kritika. Aristotelés zde často postupoval nespravedlivě, nicméně dnes mu vděčíme díky těmto pasážím za podstatnou část našich poznatků o učení těchto mužů.

Základní Aristotelovou myšlenkou při výkladu přírody bylo, že pozorování přírody nám všude ukazuje podivuhodnou účelnost. Od největšího k nejmenšímu je všechno účelně uspořádáno. Nic, co se děje pravidelně, nelze vyložit pomocí náhody a proto je všeobecnou účelnost přírody nutno vysvětlit tak, že vlastní důvod věcí spočívá v jejich posledních příčinách, v jejich účelovém určení. Toto vysvětlení přírody se nazývá teleologií.

Zda Aristotelés napsal vědecké dílo o rostlinách, není jisté. Zabýval se botanikou a v každém případě je zakladatelem systematické a srovnávací zoologie. Podle Aristotela všechno živé má schopnost pohybovat se samo od sebe. V metafyzice Aristotelés vysvětluje, že k pohybu může dojít jen tam, kde kromě pohybovaného je i pohybující. Proto v tom, co se pohybuje samo od sebe musí být jak pohybované, tak pohybující. Pohybované je tělo a pohybující je duše. Vztah těla a duše je týž jako mezi látkou a formou - tělo je látka, duše je forma. Duši, která pohybuje a formuje tělo, Aristotelés nazývá slovem entelchie.

Duše je účelem těla a tělo je nástrojem (řecky: organon) duše. Nejnižším stupněm organična jsou rostliny. Jejich životní funkce jsou výživa a rozmnožování. U živočichů přistupuje schopnost smyslového vnímání a změna místa, u člověka schopnost myslet. Jsou tedy tři druhy duše, vyživující (rostlinná), smyslově vnímající (živočišná) a myslící (lidská). Vyšší duše nemůže existovat bez duší nižších.

Co je vlastně skutečné? Jednotlivé nebo obecné? Platón tvrdil, že skutečnost přísluší pouze obecným idejím a jednotlivosti jsou jen nedokonalé z nich odvozené napodobeniny. Podle Aristotela, který s Platónem nesouhlasí, obecné není ideální a je jen v jiném světě jsoucí předobraz. Když vypovídáme o obecném, je to možné jen pomocí jednotlivostí, které existují v prostoru a v čase. Aristotelés nešel tak daleko jako myslitelé pozdního středověku - nominalisté, kteří tvrdili, že obecné pojmy jsou výlučně v našich hlavách a jsou získány na základě určité podobnosti abstrakcí z jednotlivostí.

Aristotelés je zajedno s Platónem v tom, že v obecném uchopujeme něco z bytnosti (esence) jsoucna. Když na základě vnímání mnoha podobných a nikdy stejných jednotlivců vytvoříme pojem člověka, nezískáme tím pouze pomocný prostředek, ale uchopujeme tím to, co je u jednotlivců společné, bytnost (esenci), která je v jednotlivcích ztělesněna. Platón i Aristotelés jsou přesvědčeni, že naše poznání a řeč jsou schopny uchopit a obrážet strukturu jsoucna.

Aristotelés však vidí, že bezpočetné "stromy" pomíjejí, zatímco "strom" jako obecnina je střídáním jednotlivých jevů nedotčen, že trvá dále. Pokud chceme mít nějaké jisté vědění, pak se toto vědění nesmí dotýkat jednotlivých jevů, ale pouze toho, co je nutné a neproměnlivé. Toto neproměnlivé Aristotelés nachází ve formách (pro které ale také používá Platónem používaný pojem "eidos" = idea).

Aby bylo možno mluvit o formě, je nutné předpokládat existenci něčeho, do čeho je forma vtisknuta, tedy něčeho, co je formováno. To zcela nezformované a neurčené, na čem se formy projevují, Aristotelés nazývá "látkou" (matérií). Látka sama o sobě, když ponecháme stranou všechny formy, nemá žádnou skutečnost. Díky formám se ale může stávat skutečnou. Formy dopomáhají látce ke skutečnosti a jsou tedy nejenom věčnými pravzory věcí, ale zároveň jsou cílem a silou, která nezformovanou látku přivádí ke skutečnosti.

Látka ovšem není ničím čistě pasívním, co teprve působením formy získává skutečnost. Aristotelés učí, že látka klade formujícím silám odpor. Z toho je zřejmé, že všechno vzniklé je nedokonalé a že vývoj přírody se děje jen v postupných krocích, od nižších forem k vyšším. Tím se látka stává určitým druhotným principem Aristotelovy metafyziky.

Rozporný výklad o látce obsahuje jednu z nejasností celého systému. Aristotelés zavrhnul na jedné straně sami o sobě jsoucí obecné ideje, na druhé straně je přijal jako formy, které jsou od Platónových idejí téměř k nerozeznání.

O látce (řecky: hýlé) a formě (řecky: morfé) Aristotelés pojednává v rámci úvahy o čtyřech příčinách jsoucna. Těmito čtyřmi příčinami jsou (v terminologii scholastické filozofie středověku):

• causa materialis - látka (např. stříbro, z něhož je zhotovena obětní miska)
• causa formalis - forma (v našem případě vlastní forma misky)
• causa efficiens - příčina (řemeslník, který misku vyrobil)
• causa finalis - účel (důvod, proč byla miska vytvořena, např. k obětním obřadům).

Tam, kde se stýká forma a látka, vzniká pohyb. Na látku nejenom působí formující síly, ale látka podle své přirozenosti dokonce touží po formách, jako po dobru. Protože forma a látka na sebe působí od věčnosti, je i pohyb bez konce. Protože pohyb vždy vyžaduje pohybované a pohybující, musel popud jednou vyjít z pohybujícího, které samo není pohybováno. Takovým pohybujícím může být jen čirá forma bez látky. Čirá forma je však naprosto dokonalá a zcela dokonalé může být jen čiré myšlení, čirý duch. Bůh myslí jen to, co je nejvyšší a nejdokonalejší, protože sám je dokonalý, myslí sebe sama.

Svými tělesnými funkcemi a nižšími duševními činnostmi se člověk řadí k ostatním živým bytostem. Tyto funkce však jsou přizpůsobeny jeho vyššímu určení. Ruce, orgány řeči, vzpřímená chůze a velikost mozku k tomu poukazují. K nižším duchovním činnostem přistupuje duch (řecky: nús).

Aristotelés důvěřoval smyslovému vnímání, ale jednotlivé smysly nás informují pouze o vlastnostech věcí, ke kterým se speciálně vztahují. Oko nás informuje o barvách, ucho o zvucích atd. Spojením informací z jednotlivých smyslů získáme jednotný obraz skutečnosti, který je dílem zvláštního smyslu, jehož sídlo Aristotelés klade do srdce.

Duch je nesmrtelný a nezaniká s tělem. Jak ale čistý duch existuje před narozením a po smrti a jakým způsobem se v živém člověku spojuje s nižšími funkcemi v jednotnou osobnost, Aristotelés neuvedl.

Aristotelés nepochybuje o tom, že pro člověka je nejvyšším dobrem blaženost. Dokonalost každého živočicha spočívá v dokonalém rozvinutí činnosti, která je mu vlastní. Člověk je především rozumovou bytostí, proto je pro něj dokonalostí nejvyšší rozvinutí této bytostné povahy. V tom spočívá lidská zdatnost (ctnost).

Člověk je živá společenská bytost (řecky: zoón politikon). Proto potřebuje společenství s jinými živými bytostmi. Mravní společenství občanů v dobrém státě, založeném na zákoně a zdatnosti (ctnosti) je nejvyšší vlastní forma mravnosti.

Také Aristotelés podává kritiku stávajících a možných ústav a popis ideálního státu. Ústavy rozlišuje tradičním způsobem podle počtu vládnoucích. Monarchie je vláda jednotlivce, aristokracie je vláda několika, "políteiá" je vláda mnoha. Jejich zvrhlými protějšky jsou tyranie, oligarchie a demokracie. Aristotelés nedává žádné z těchto forem přednost, pouze konstatuje, že ústava se musí řídit podle konkrétních potřeb příslušného národa v příslušné době.

Svou nauku o ideálním státě Aristotelés nedokončil. Platónovi se podobá v tom, že si umí ideální stát představit jen v prostorově omezených poměrech řeckého státu. Otroctví se mu jevilo jako dané od přírody. Manželství, rodinu a obec hodnotí velmi vysoko. Ukazuje, že Platónův požadavek obětovat manželství a soukromé vlastnictví je nejenom neproveditelný, nýbrž nesprávně považuje stát za jednotnou bytost tvořenou jednotlivými lidmi, zatímco ve skutečnosti musí být státní společenství celek rozčleněný do dílčích společenství.

Aristotelés patrně přecenil hodnotu logiky. Lze pochybovat o tom, zda s figurami myšlení, které stanovil, lze pracovat. Je možné, že tak soudíme proto, že se nám základní pojmy, které vytvořil jako první, dnes jeví jako samozřejmé. Faktem zůstává, že položil základy této vědy.

Přírodovědecké spisy obsahují mnoho omylů, například v astronomii. Experimentální zkoumání u Řeků zaostávalo ve srovnání s vysokou úrovní spekulativní filozofie. To souviselo se zvláštností antického společenského řádu, kdy opovrhovanou tělesnou práci vykonávali výhradně otroci a vzdělanci nepřišli do styku s technickým a výrobním procesem.

Vedle školy Platóna, který předčil všechny Sókratovy žáky, jsou rozlišovány tři školy:

Megarská škola byla založena Eukleidem z Megary (nezaměňovat se stejnojmenným matematikem), která spojovala eleatské myšlenky se Sókratovými.

Kyrénská škola byla založena Aristippem z Kyrény v severní Africe. Místo zdatnosti (ctnosti) a dokonalosti uznává Aristippos slast, požitek okamžiku. Poznání se stává prostředkem životního umění, jak v životě získat co nejvíce požitku.

Kynická škola byla založena Antisthenem. Jejím základem je indiferentnost. Kynikové nevykonávali žádné povolání, byli chudí a lhostejní ke všem běžným hodnotám, včetně lásky k vlasti. Byly proto kosmopolité. Opovrhovali uměním, vědou a pojmovou spekulací. Nejslavnější kynik byl Diogenés ze Sinópy, žák Antisthenův a současník Alexandra Velikého. Diogenés žil v sudu nebo ve psí boudě. Dostal přezdívku "pes" (řec. kyón), odkud zřejmě pochází název celé školy.

Platónova škola byla dále vedena jeho žáky. První Platónův nástupce byl jeho synovec Speusippos, po kterém následoval Xenokratés. Stará Akademie navazovala hlavně na pozdní Platónovu filozofii. Kolem r.300 př.n.l. se Akademie stala hlavním centrem tehdy rozšířené skeptické filozofie.

Podle promenády (řec. peripatos), ve které vyučoval Aristotelés, se jeho škola nazývá peripatetická. Aristotelovy nástupci ve vedení školy (např. Theofrastos, Eudémos, Aristoxenos) se více než filozofií zabývali bádáním v jednotlivých vědách, zejména v matematice, fyzice a harmonii.

(c) 1997 Intellectronics
poslední úprava: 17.4. 1998

časopis o přírodě, vědě a civilizaci