Slávu zakladatele řecké vědy, zejména matematiky, lze přiznat stejným právem jak milétským přírodním filozofům Tháletovi, Anaximadrovi a Anaximenovi, tak Pýthagorovi.

Pýthagorás se narodil na ostrově Samos a žil v období mezi rokem 571 až 497 př.n.l. Po dlouhých letech putování, které ho podle antických pramenů zavedlo i do Egypta a Orientu, se stal zakladatelem náboženského řádu v Krotónu, dnešním Cotrone v jižní Itálii.

Pýthagorás byl matematik, astronom a filozof. V matematice je jeho jméno spojeno zejména s Pýthagorovou větou a s větou, která tvrdí, že součet úhlů v trojúhelníku je roven dvěma pravým úhlům. Pýthagorás se matematikou nezabýval samoúčelně jako speciální vědní disciplínou. Postavil ji do středu své filozofie, především její nauku o číslech. Tvrdí se, že Pýthagorás byl první, kdo použil slovo "filozofie" v dnešním smyslu. Připadalo mu troufalé, aby se nazýval "sofos", tedy mudrc, jak bylo tehdy běžné, a tak si skromněji říkal "filosofos", přítelem či milovníkem moudrosti.

Pýthagorejská nauka v číslech spatřuje vlastní tajemství a stavební prvky světa. Každé z čísel od 1 do 10 má zvláštní moc a význam, především však úplná desítka. Harmonie světa, který Pýthagorás nazývá "kosmem", spočívá v tom, že je uspořádán podle číselných vztahů. Pýthagorás tyto vztahy hledal v hudbě a objevil číselné vztahy mezi harmonickým souzvukem tónů a délkami znějících strun.

Hudební harmonii Pýthagorás nalézal i ve stavbě vesmíru. Podle jeho učení každé vesmírné těleso vydává zvuk, avšak tuto "hudbu sfér" my nevnímáme.

Na rozdíl od milétských přírodních filozofů Pýthagorás nehledal tajemství světa v prálátce, nýbrž v prazákonu, tedy v neměnných číselných vztazích mezi jednotlivými součástmi světa.

Pýthagorejské učení obsahuje mnoho myšlenek morálně praktických, které však ukazuje na silnou pověrčivost pýthagorejců i na primitivní vysvětlování některých přírodních jevů, založené na náboženské fantastice.

Veškeré pýthagorejské učení se dělilo na exoterické, tedy veřejné či přípravné a na esoterické, tedy tajné vnitřní učení stoupenců (zasvěcenců) Pýthagorova učení, kteří žili ve vlastní škole v Krotónu. Fyzický i duchovní život esoteriků byl podřízen přísným pravidlům, v zásadě budovaným na víře ve stěhování duší a uzákoněným neomezenou autoritou zakladatele učení Pýthagora, jehož výrok byl pro ně vždy kritériem pravdy: "autos efá = on sám řekl" platilo za důkaz. Pýthagorejská etika má příbuzné rysy s indickou etikou, neboť vyžaduje disciplínu, střídmost a zdrženlivost.

Podle některých pramenů Pýthagorás zahynul v Krotónu při násilném rozehnání a vypálení shromaždiště, podle jiných opustil město a zemřel ve vysokém věku v Metapontu.

Hérakleitos se narodil v Efesu kolem roku 540 př.n.l. ve vznešené rodině. Starověké zprávy o jeho životě jsou velmi kusé a často i málo hodnověrné. Rekonstrukce nějakého byť jen přehledného životopisu je proto nemožná.

Období, kdy žil Hérakleitos, je charakterizováno hospodářským rozvojem řeckých maloasijských osad, podrobených perské nadvládě. Tento rozvoj připravoval půdu pro vzpoury proti Peršanům, zprvu více neúspěšným než úspěšným, jak je známo zejména z proslulé vzpoury v Milétu v roce 494 př.n.l., kdy jako odvetu toto město Peršané zcela zpustošili. Za Hérakleitova života vzrůstal nesoulad mezi ekonomickou silou otrokářských démokratů, kteří tehdy v Efesu vytvořili bohatnoucí průmyslové a obchodní centrum, a jejich politickou podřízeností rodovým aristokratům. Tento nesoulad se vyhrotil do otevřeného konfliktu. Stará rodová aristokracie byla v Efesu poražena a s ní i Hérakleitos, který byl v jistém smyslu jejím mluvčím.

Hérakleitos byl samotář, tupitel davu a nepřítel demokracie. V životě i v myšlení hledal své vlastní, dosud neznámé cesty. Své myšlenky uložil ve spise o přírodě. Spis je napsán vyhroceným svévolným a obrazy a příměry oplývajícím stylem, který usiloval o co nejsevřenější výraz a aforistickou stručnost. Spis působí temným dojmem, alespoň podle více než sta zachovaných zlomků. Ve vysokém věku se prý Hérakleitos zcela odloučil od lidí a žil jako poustevník v horách.

Učenosti ve smyslu pouhé znalosti a vědění si Hérakleitos cenil málo. Množství vědění neformuje ducha, říkal posměšně na adresu několika před ním žijících myslitelů, protože jinak by toto vědění osvítilo Hésioda, Pýthagora i Xenofana. Jde o to nalézt jednu myšlenku, která otevírá tajemství světa.

Všichni filozofové milétské školy odpovídali na otázku "co je svět?" odpovědí na otázku "z čeho svět vznikl a vzniká". Raná řecká filozofie nerozlišovala problém bytí od problému dění. Nerozlišitelnost těchto problémů se projevovala i tím, že stanovená prapůvodní látka, tedy princip bytí, musela být zároveň i nositelem proměny, tedy principem dění, pohybu a vývoje. Tháles považoval za pralátku vodu, Anaximandros nějakou nevymezenou látku (zřejmě opět vodu) a Anaximenés nevymezený vzduch. Hérakleitova odpověď, že pralátkou je věčný živý oheň (řec. pýr aeizóon), je sice co konkrétnosti odmítnutím dřívějších koncepcí Miléťanů, ale je pokračováním jejich raně filozofické snahy uchopit mnohotvárný svět v jediné myšlence, v jediném pojmu. Toto hledání myšlenkové abstrakce, tedy hledání abstraktního pojmu pro svět kolem nás, vedlo k postupnému vytváření a dotváření stále dokonalejšího filozofického pojmu hmoty, pojmu sebe sama pohybující látky. V raném období řecké filozofie však šlo spíš o redukci světa na určitý konkrétní princip, než o filozofickou abstrakci.

Zmíněnou tendenci Hérakleitovy filozofie vytvářet pojem hmoty ukazuje následující zlomek: "Tento svět, týž pro všechny, nevytvořil žádný z bohů ani z lidí, ale vždy byl, jest a bude věčně živým ohněm, rozněcujícím se podle míry a hasnoucím podle míry." Hérakleitos učinil první pokus o vytvoření pojmu, který později tradiční filozofie nazývá "objektivní realita", jak je patrno ze zlomku: "Hérakleitos praví, že bdící mají jeden společný svět, ale spící se obracejí do svého vlastního."

Hérakleitos odsunul na čas do pozadí názor Miléťanů, kteří chápali vznik světa jako jednosměrný děj, který se uzavírá zpětným návratem do prvopočátečního stavu. Hérakleitovo učení hovoří o opakovatelnosti procesu vznikání a zanikání. Tato jeho myšlenka je spjata s myšlenkou míry, pravidelnosti a pořádku, pro kterou používá také běžného pojmu nutnost (řec. ananké) nebo mytologického pojmu osud (řec. heimarmené) nebo již filozofického pojmu zákonitost a zákon (řec. logos).

Hérakleitovo neodtrhování pohybu od hmoty však neznamenalo dořešení problému bytí a dění. Šlo stále pouze o živelně správné pojetí oné doby, která si ještě vědecky tento problém nepoložila a proto ani na něm nemohla ztroskotat.

Hérakleitos pronesl výrok "Nelze vstoupit dvakrát do jedné řeky", protože mezitím přitekla nová voda a my sami jsme již podruhé jiní. Slova "Vše plyne a nic netrvá" se sice nenacházejí mezi zachovanými fragmenty, ale jsou Hérakleitovi jak antickými tak novodobými učenci připisována. Hérakleitos za nepřetržitým tokem spatřuje jednotu, jednotný zákon. Jednotu v mnohosti a mnohost v jednotě.

Jak již bylo řečeno, základní pralátkou je věčný a živý oheň, dnes bychom řekli pra-energie. Tento oheň je zároveň božský a lidská duše je jeho částí.

Z pra-energie, z věčného a živého ohně se rozvíjí mnohost podle Velkého zákona, kterým je jednota protikladů. Veškerý vývoj je výsledkem souhry protikladných sil. "Bůh je den i noc, zima i léto, boj i mír, nasycení i hlad." Každá věc potřebuje ke svému bytí svůj protiklad. Pokud pomine tvůrčí napětí a zavládne věčný mír a klid, nastane smrt. Proto ani pro člověka není dobré, aby dospěl k cíli svých přání. Neboť nemoc je tím, co činí zdraví příjemným, jen ve srovnání se zlem se ukáže dobro, jen vzhledem k hladu se projeví nasycení, jen vzhledem k námaze nalezneme klid.

Naukou o sounáležitosti a spolupůsobení protikladů Hérakleitos vytvořil model dialektického učení o vývoji, které po více než dvou tisíci letech ožilo ve spisech Hegela a v dialektickém materialismu marxistů a které představuje snad nejzdařilejší pokus lidského ducha se myšlenkově přiblížit tajemství dění. Slovo "dialektika" tak lze použít ve dvojím smyslu. V původním, řeckém smyslu, jde o umění dokazovat pomocí argumentu a protiargumentu. V moderním smyslu jde o označení vývojové nauky, kdy zákon postupujícího proudu dění je spatřován v rozporu protikladných sil, který se neustále obnovuje na nové rovině.

Hérakleitos poprvé používá slova "logos", tedy slovo, rozumnou řeč nebo rozum vůbec. Úkolem člověka je poznat logos, světový rozum, který vším vládne. Je moudré se podrobit jeho zákonům. Naše duše je jen součástí všemocného logu, do něhož se po smrti navrací. Naším cílem je tedy podřídit se, dobrovolně se odevzdat a dosáhnout onoho duševního míru, v němž může člověk jedině nalézt své štěstí. "Pro boha jsou všechny věci krásné, dobré a spravedlivé. Avšak lidé považují jedno za nespravedlivé, druhé za spravedlivé."

Učení Hérakleita z Efesu představuje první obsáhlý filozofický systém v Řecku. Hérakleitos nezkoumá jen látkový svět a jeho domnělé příčiny, ale obrací svůj pohled do propasti lidské duše - "sebe sama jsem prozkoumal". Hérakleitův vliv se neomezuje jen na založení filozofické školu, ale trvá neoslaben dodnes. Pojem logu, který Hérakleitos zavedl, se stal Božím slovem křesťanské teologie. Nauka o jednotě protikladů se znovu objevila u Hegela, myšlenka o boji jako otci všech věcí zazněla opět u Nietscheho a Darwina.

Démokritos pocházel z Abdéry, působiště svého učitele Leukippa, který byl zakladatelem nejvýznamnějšího systému přírodní filozofie ve starém Řecku.

Svůj nemalý majetek vynaložil Démokritos na studijní cesty, které ho zavedly až do Egypta, Persie a Indie. Prohlásil o sobě: "Já jsem mezi svými vrstevníky prochodil nejvíce zemí, zkoumaje největší věci, a uviděl jsem nejvíc podnebí i krajů, vyslechl jsem nejvíce učených lidí..." Po návratu žil ve skromné zdrženlivosti ve svém rodném městě až do konce života a plně se věnoval studiu a přemýšlení. Veřejných rozprav se stranil a nezaložil žádnou školu. Jeho publikace podle antických pramenů zahrnovaly matematiku, fyziku, astronomii, navigaci, geografii, anatomii, fyziologii, psychologii, lékařství, hudbu a filozofii. Z Leukippovy nauky vybudoval ucelený systém.

Eleatští filozofové, zejména Parmenidés ukázali, že mnohost, pohyb, změna, vznik a zánik nejsou možné, pokud nepředpokládáme existenci ne-jsoucna, tedy zcela prázdného prostoru, kam se jsoucno může pohybovat. Stejně tak to, co se teprve má stát, předtím ještě není "jsoucí". Protože se však jim tato hypotéza zdála nemožnou, dospěli k závěru, že pohyb, mnohost, změna, vznik a zánik neexistuje a jedinou skutečností je neměnné jsoucno. Démokritos byl na jedné straně přesvědčen, že absolutní vznik z ničeho je nemožný. Na druhé straně se mu zdálo neudržitelné zcela popírat pohyb a mnohost. Proto se na rozdíl od Parmenida rozhodl předpokládat, že existuje nejsoucno, prázdný prostor. Svět se skládá z plného jsoucna, které vyplňuje prostor, a z nejsoucího prázdna, prostoru.

Ono plné, které vyplňuje prostor, není jedno. Tvoří je nespočetná nepatrná tělíska, která pro jejich malý rozměr nevnímáme. Nejsou dělitelná, proto se nazývají atomy (řec. atomos = nedělitelný). Atomy nezanikají, všechny jsou z téže látky, mají ale rozličnou velikost a jí odpovídající hmotnost. Všechno složené vzniká spojením oddělených atomů a všechen zánik spočívá v rozlučování atomů dosud spojených.

Všechny vlastnosti věcí jsou výsledkem rozdílů ve tvaru, poloze, velikosti a uspořádání atomů, z nichž jsou složeny. Věcem o sobě přísluší jen vlastnost tíže, neprostupnosti a tvrdosti. Všechno ostatní, jako je barva, teplo, vůně, chuť, zvuky, které věci vytvářejí, má své příčiny v ustrojení našich smyslů a našeho vnímání a je to tedy přídavek, který přidáváme subjektivně k věcem. "Podle dohody barva, podle dohody sladké, podle dohody kyselé, ve skutečnosti však jsou jen atomy a prázdno."

Atomy se od věčnosti pohybují v nekonečném prostoru podle zákona tíže. Z jejich srážek vzniká víření, ve kterém se atomy shlukují a spojují. Připojuje se stejné ke stejnému a vznikají viditelné věci, tak od věčnosti vznikají a zanikají bezpočetné světy a my jsme součástí jednoho z nich. Takový svět nevyžaduje žádného plánujícího a řídícího ducha, ani pohybující síly, ale také nepodléhá náhodě. Všechno se děje podle zákonitostí, které jsou věcem vlastní (imanentní).

Člověk, jeho tělo i duše se skládají z atomů. Po smrti se atomy duše rozptýlí.

Blaženost, které může člověk dosáhnout, spočívá v radostné spokojenosti mysli (řec. ataraxiá). Vede k ní umírněnost, pohrdání smyslovými požitky, ale vysoké hodnocení duchovních statků. Tělesná síla je dobrá u tažných zvířat, ale člověka šlechtí jeho síla duševní.

5. a 6.stol. př.n.l. je obdobím vzniku filozofického myšlení v nejrůznějších částech řeckého světa. Všechny pozdější řecké a evropské filozofické směry vycházejí z filozofie tohoto období. Stěží lze dnes nalézt nějaký problém, který nebyl v té době alespoň položen a zkoumán - samozřejmě s výjimkou existenčních otázek, které se dnes týkají celého lidstva a které s sebou přinesl evropský průmyslový věk.

Mnohost systémů a rozpory mezi nimi přivodilo další kroky ve filozofickém vývoji. Čím více se vyskytovalo systémů, tím zřejmější byla možnost a nutnost je přezkoumávat, srovnávat a studovat jejich rozpory. Z nedůvěry, kterou mnozí filozofové šířili vůči spolehlivosti smyslového vnímání jako prostředku poznání, mohla vzniknout všeobecná pochybnost o poznávacích schopnostech člověka. Právě zde začala činnost sofistů.

Kromě filozofie je nutné vzít v úvahu i velké převraty, které se odehrály v politickém a společenském životě Řecka. Po úspěšném uhájení svobody ve válkách proti Peršanům (500 - 499 př.n.l) vznikl v Řecku, především v Athénách, blahobyt, bohatství a potřeba vyššího vzdělání. Demokratická ústava měla za následek stále vzrůstající význam řečnictví. Ve shromáždění lidu a před soudním dvorem měl obvykle výhodu ten, kdo uměl svoji věc uhájit lepšími argumenty a nejvhodnější formou. Kdo chtěl dělat kariéru, potřeboval důkladné vzdělání státníka a řečníka.

Této potřebě vycházeli vstříc sofisté. Řecké slovo "sofistai" znamená "učitelé moudrosti". Sofisté putovali jako potulní učitelé od města k městu a za příslušnou odměnu vyučovali nejrůznějším uměním a dovednostem, zejména výmluvnosti. Nebyli to tedy filozofové ve vlastním smyslu, ale praktici. A jako všichni praktici nepřikládali velký význam teoretickému poznání. Většina sofistů si brzy osvojila názor, že objektivní poznání není možné. Tomu dopomáhalo zejména to, že stoupající úroveň vzdělání umožnila širším vrstvám seznámit se s cizími národy, mravy a náboženstvími, a tím byly přirozeně rozkolísány dosud neotřesené předsudky. Neexistuje-li žádná objektivní míra, která by umožnila rozhodnout, kdo má v určité otázce pravdu, půjde pak právě o to, komu je za pravdu dáno, to jest kdo umí své stanovisko nejobratněji prosadit.

Tato zprvu teoretická skepse se brzy rozšířila i na oblast mravní. V lidském jednání - stejně jako v teoretických sporech - rozhoduje konec konců jedině úspěch. Řečnictví v rukou sofistů se stává spíše prostředkem přemlouvání než přesvědčování. V etickém ohledu neuznávali žádné všeobecně závazné právo, nýbrž jen právo silnějšího.

Popření objektivních měřítek pro pravdu a spravedlnost spolu se skutečností, že sofisté pobírali za své vyučování nemalý plat (zatímco Řekové prací pro výdělek pohrdali), vedlo záhy k tomu, že jméno "sofista" získalo poněkud pochybný odstín, který na něm, zejména v důsledku boje Platóna proti sofistům, lpí dodnes.

Sofisté nikdy nevytvořili žádnou školu, ale vyučovali jako jednotlivci.

Nejvýznamějším sofistou byl Prótagorás z Abdéry, který žil přibližně v letech 480 - 410 př.n.l. Putoval po celém Řecku a jako jeden z prvních učil umění, jak v právnictví a politice přesvědčivě prosazovat svoji věc. "Člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou" Tím je řečeno, že neexistuje žádná absolutní pravda, nýbrž pravda subjektivní, pravda vzhledem k člověku. Jedna a táž věta může být jednou pravdivá, jindy nepravdivá, podle toho, který člověk ji pronáší. Prótagorás neušetřil svou skepsí ani náboženství. Jeden jeho spis podle antických pramenů začíná následující větou: "O bozích nelze vědět, ani zda jsou, ani zda nejsou. Na to, abychom to mohli zjistit, je věc příliš temná a život příliš krátký."

Sókratés se narodil kolem roku 470 př.n.l. jako syn sochaře a porodní báby v Athénách. Své rodné město opouštěl jen tehdy, když se účastnil vojenských polních tažení, při nichž vynikal statečností a schopností snášet námahu. Jeho zevnějšek, podle jedné dochované busty, neodpovídá ani obvyklému obrazu Řeka. Mohutná zavalitá postava, široká hlava, kulatý obličej s tupým nosem. Povolání svého otce, kterému se vyučil, brzy opustil a právě tak zanedbával rodinu - příslovečnými se staly výčitky jeho ženy Xantipy - aby se mohl zcela věnovat novému způsobu vyučování. Prostě oblečen se procházel denně po athénských ulicích a náměstích. Obklopoval ho průvod jeho žáků, mezi kterými bylo mnoho mladíků z předních rodin města. Vyučoval bezplatně a živ byl z pohostinnosti svých žáků a přátel. Sókratés se neobracel jen na svoje žáky, ale rád oslovoval i náhodné kolemjdoucí. Začínal zpravidla nevinnými otázkami, které stále prohluboval a nepolevil, dokud nepřivedl hovor k obecným filozofickým otázkám jako: Co je zdatnost? Jak se dobereme pravdy? Která ústava je nejlepší? Přitom svého partnera zaháněl stále více do úzkých, dokud nepřiznal své nevědění, což byl výsledek, kterého Sókratés chtěl dosáhnout.

Ústava města Athén byla velmi demokratická. Pokud ovšem hovoříme o řecké demokracii, nesmíme zapomínat, že více než polovina obyvatel Athén byli bezprávní otroci. Z výnosu jejich práce vyrůstal blahobyt ostatních obyvatel. Všechny formy ústavy se vztahovaly výlučně na svobodné obyvatele. Nikdo nepochyboval o spravedlnosti otroctví. Zásady ústavy byly důsledné, až přepjaté. Jako přepjatá se ústava jevila principiálně nesprávná jejím protivníkům, straně aristokratické. V období peloponéské války (431 - 404 př.n.l.) zuřil v Athénách rozhořčený stranický boj mezi vládnoucími demokraty a těmi, kteří považovali aristokratickou ústavu Sparty za lepší. Sókratés, který se na politice aktivně nepodílel, byl považován za mluvčího aristokratické strany. Když Athény podlehly, došlo k dočasnému svržení demokratické vlády, ale po novém převratu demokracie se opět dostala k moci a osud Sókratův byl zpečetěn. Byl postaven před soud kvůli bezbožnosti. Jeho smělá obhajoba se zachovala v Platónově podání. Sókratés byl odsouzen k smrti a musel vypít pohár jedu.

Sókratés nezanechal žádné písemné dílo a obraz o jeho filozofii lze sestavit jen na základě zpráv Platóna, Xenofónta a Aristotela. Všechny bezpečné poznatky byly získány nepřímou metodou na základě zpětného usuzování.

"Sám vždy rozmlouval o tom, co se týkalo člověka a zkoumal, co je zbožné a co bezbožné, co je krásné a co ošklivé, co je spravedlivé, co nespravedlivé, co je to rozumnost a co šílenství, co je statečnost a co zbabělost, co je stát, co je státník, co je to vláda nad lidmi, a co je vládce. O těch věcech se tedy pouštěl do hovoru a o jiných, jejichž znalost podle jeho názoru činí lidi dokonalými" [Xenofón: Vzpomínky na Sókrata, přel. V. Bahník]. Obvyklý vztah, kdy žák se ptá a učitel odpovídá, je u Sókrata obrácen. Sókratés často svou úlohu srovnával s úlohou matky a říkal, že jeho úlohou není moudrost rodit, nýbrž pomáhat při zrození myšlenek jiným. Do své metody zahrnoval dialektiku sofistů, jejichž logickými úskoky nijak neopovrhoval. Se sofisty měl společné i to, že se vždy obracel výhradně k člověku a pomíjel spekulace o přírodě. Sókratovo "Vím, že nic nevím," se podobá učené skepsi sofistů.

Sókratova filozofie je rozdvojena. Na jedné straně byl Sókratés hluboce náboženským člověkem, který považoval povinnosti vůči bohům za základní povinnosti člověka. Na druhé straně je pro něj zdatnost (ctnost) spojena s rozumovým nahlédnutím. Stejně jako je nemožné dělat to, co je správné, když to neznáme, tak podle Sókrata je nemožné to nekonat, pokud to známe. Protože pak každý dělá jen to, co je pro něho nejlepší a mravně dobré je právě toto, stačí lidi o pravé zdatnosti (ctnosti) poučit, aby se zdatnými stali. Spojení zdatnosti s věděním je to nové, co Sókratova nauka přináší do filozofie. Odkrýváním nevědění chce člověka přivést k sebezkoumání a k ponoření do sebe. Připomíná mu starý řecký výrok "Gnóthi seauton" - "poznej sebe".

Sókratés se nikdy neobrací na obecnou, neuchopitelnou masu lidí, ale vždy jen na tělesně přítomného jednotlivce. Je třeba ho chápat jako vzdělavatele vedeného vírou v člověka a láskou k němu, ne jako učitele všeobecných pouček.

Sókratův význam spočívá spíše v jeho jedinečné osobnosti, než v jeho učení. Sókratem totiž vstoupilo do dějin lidsta něco, z čeho se postupně stávala stále důležitější síla: sama v sobě neotřesitelně založená samostatná osobnost, vnitřně svobodný člověk, který koná dobro kvůli němu samému.

Platón se narodil roku 427 př.n.l. v jedné z předních aténských rodin. Bylo mu 20 let, když jeho životní cestu překřížil Sókratés a rozhodujícím způsobem ho navždy ovlivnil. Platón se vzdal literárních pokusů a věnoval se filozofii. Osm let byl Sókratovým žákem. Pod otřesným dojmem Sókratova odsouzení a popravy své rodné město opustil, na přechodnou dobu odešel do Megary. Později podnikl rozsáhlé cesty, které ho údajně zavedly až do Egypta, kde se seznámil s tamnějším náboženstvím a učeností egyptských kněží. Snad pronikl i dále na východ a poznal moudrost Indů, neboť mnohé v jeho díle to potvrzuje. Delší dobu pobyl v řeckých koloniích, v jižní Itálii a Sicílii, kde navázal úzké vztahy s pýthagorejskou školou a získal podněty pro své pozdější myšlení. Nějaký čas se zdržoval v Syrakusách na dvoře tyrana Dióna, kterého se bezvýsledně snažil získat pro své ideje. Roku 387 př.n.l. otevřel ve své zahradě v Athénách školu, která ještě po staletí měla existovat jako "platónská Akademie". Zde vyučoval bezplatně okruh žáků, kteří se kolem něj brzy shromáždili. Žil zcela touto činností, kterou přerušoval jen příležitostnými ale marnými cestami do Syrakus. Dosáhl věku 80 let a zemřel uprostřed práce.

Činnost Platónova učitele Sókrata spočívala výlučně v bezprostředním působení na spoluobčany rozhovorem a řečí, ze které se od něho nedochovala ani řádka. Stejně tak pro Platóna těžiště jeho působení spočívalo v ústním výkladu.

Nicméně pro nás jsou Platónovy spisy jediným pramenem poznání jeho filozofie. Psal je více než pět desetiletí a jednotlivé problémy jsou v nich probírány tak, jak se Platónovi v příslušné době jevily. Platónova díla mají vesměs formu dialogu. V prvních dialozích, sepsaných brzy po Sókratově smrti, vystupuje Sókratés jako hlavní postava. Je přirozeně obtížné rozlišit, kolik z toho, co Sókratés říká, pochází z jeho vlastních výroků a nakolik Platón jen použil jeho postavu, aby vyslovil své vlastní myšlenky. Nejdůležitější Platónovy dialogy jsou následující:

Obrana Sókratova
- Přebásnění Sókratovy obhajoby v soudním procesu vedenému proti němu.

Kritón
- O úctě k zákonům.

Prótagorás
- Konfrontace se sofistickými názory o zdatnosti (ctnosti), zejména o její jednotě a učitelnosti.

Výše uvedené dialogy náležejí k Platónovým nejranějším spisům.

Gorgiás
- Otázka zdatnosti (ctnosti) a zda ji lze učit. Egoistická morálka sofistů je ukázána jako nedostatečná. Rétorika nestačí jako prostředek vzdělání. Mravní dobro je nepodmíněné a je metafyzicky odůvodněno. Politika, umění a básnictví jsou mu podřízeny. Závěr tvoří výhled na osud duše na onom světě.

Menón
- O podstatě poznání jako "vzpomínce". Význam matematiky.

Kratylos
- O jazyce.

Výše uvedené tři dialogy jsou pokládány za přechod k další fázi Platónova díla. Jsou sepsány zřejmě po jeho pobytu v Itálii, protože v nich lze rozpoznat vliv pýthagorejské nauky.

Symposion -"Hostina"
- Erós jako hnací síla filozofického usilování o krásno a dobro. Zde se také nalézá Alkibiadova chvalořeč na Sókrata, jenž je dokonalým ztělesněním Eróta.

Faidón - O nesmrtelnosti
- Nadsmyslovost a věčnost duše. Počátek formování platónské nauky o idejích.

Políteiá - Ústava
- Nejrozsáhlejší a obsahově nejbohatší Platónovo dílo. Věnoval mu mnoho let svého zralého věku. Dialog přechází od problematiky jednotlivce k nauce o společnosti a zahrnuje všechny oblasti Platónovy filozofie.

Faidros
- Nauka o idejích, zejména pro Platónovu nauku "o třech částech duše".

Theaitésos
- Noetický rozbor podstaty vědění.

Výše uvedené spisy vznikly v Platónově zralém věku.

Timaios
- Platónova přírodní filozofie. Vznik přírodních jevů od vesmírných těles až po pozemské živočichy.

Kritiás
- Nedokončený spis. Obsahuje slavné vylíčení zániku bájné ostrovní říše Atlantidy, k němuž došlo asi 10 000 let před dobou Platónova života. Tato říše je stále předmětem nových dohadů.

Polítikos - Státník
- Obsahuje politické názory starého Platóna a je přechodem k poslednímu významnému dílu.

Zákony
- Poslední velké dílo pozdního Platóna, které sám již nedokončil a které vydal jeden z jeho žáků po jeho smrti. Z tohoto dialogu, věnovaného opět politice, je zřejmé, že vlastním cílem Platónova myšlení bylo od počátku do konce mravní založení státu a odpovídající výchova jeho občanů. "Zákony" jsou hlavním pramenem pro poznání Platónovy pozdní filozofie.

Platónovo myšlení souvisí s myšlenkami jeho doby. Některé přijímá, některé utváří, jiné potírá a překonává.

Platón se snažil překonat sofistiku. V jeho dialozích vystupují sofisté, kteří nejprve mohou otevřeně vyložit své názory, aby pak byli poraženi. Jako základní omyl se Platónovi jeví Prótagorova věta, že člověk je mírou všech věcí a že nemůže existovat žádná všeobecná míra.

Stejně jako podle Hérakleita každá věc potřebuje svůj protiklad, tak filozof potřebuje protivníka. Platón ve své snaze distancovat se od sofistů nevidí, jak dalece na nich sám závisí. Platón má kromě společné metody - dialektiky - se sofisty společné především dvě věci. Za prvé, ani on nedůvěřuje běžnému vědění. Předvádí, že smyslové vnímání neukazuje věci tak, jak jsou, ale pouze jejich projev, který se neustále mění. Ikdyž shrnutím velkého počtu vjemů vytvoříme obecnější představu, dosáhneme sice většího stupně věrohodnosti své představy, ale i tato představa spočívá jen více na určitém druhu přemlouvání a přesvědčování (ze strany smyslů) než na jasném vědomí důvodů. Za druhé, Platón nedůvěřuje obvyklé představě o zdatnosti (ctnosti), za niž bylo pokládáno nevědomé lpění na mravech předků nebo velký oslavovaný čin státníka. Oběma ctnostem totiž, stejně jako běžnému vědění, chybí jasné vědomí důvodů, proč je toto jednání dobré a správné.

Až potud Platón se sofisty souhlasí. O to výrazněji se od nich odlišuje, pokud jde o důsledky, které je třeba vyvodit z poznání nedostatečnosti vlastního poznání a z celé dosavadní nauky o ctnosti. Podle sofistů neexistovala žádná obecná měřítka pro myšlení a jednání. Pro Platóna teprve tady začíná vlastní úloha filozofie - je třeba ukázat, že takové měřítko existuje a je třeba k němu najít cestu. Všechno ostatní je pouze příprava (propedeutika). Platón zde navazuje na dílo Sókratovo a vrací se i ke starším naukám. Platón však jde mnohem dále než Sókratés. Sókratův výrok "vím, že nic nevím" Platón nahrazuje naukou, že v našem myšlení a jednání je ve věčných idejích dána míra, kterou lze vytušit a myšlenkově uchopit. Na rozdíl od Démokrita vidí svět jako svědectví a výtvor světového rozumu. Temný základ světa je potlačen, jeho filozofie je "metafyzikou světla".

K poznání se může povznést jen ten, kdo má filozofický pud, nazývaný Platónem "erós". Dává tomuto slovu, které v řečtině znamená lásku (pud plození) vyšší význam. Erós podle Platóna je snaha přejít od smyslového k duchovnímu, je to puzení smrtelníka povznést se k nesmrtelnosti a zároveň touha probudit tento pud i v druhých. Potěšení z krásné postavy je nejnižším stupněm erótu. Všechno zabývání se krásou tento pud posiluje, především hudba, která je přípravou pro filozofii, a matematika, která učí odvracet se od smyslového světa a vidět čisté formy.

Často používaný termín "platonická láska" ve smyslu čistě duchovní nebo "přátelské" lásky mezi mužem a ženou, z níž je vyloučena smyslnost, spočívá na nedorozumění. Na příslušném místě se v Platónově díle říká: "Špatný je nízký, přízemní milovník, který více než duši miluje tělo." O vyloučení tělesnosti zde není řeč a navíc se tento text týká náklonnosti ke stejnému pohlaví, která byla tehdy velmi rozšířena a Platón o ní hovoří bez jakéhokoliv ostychu.

Nazírání krásy je přípravou k poznání idejí. Nástrojem poznání je dialektické myšlení. Aby se dosáhlo cíle, musí k erótu přistoupit správná metoda. Rétorika přemlouvá. Dialektika je umění proniknout společným hledáním v rozhovoru k tomu, co je obecně platné. Dialektické myšlení jednak postupuje od jednotlivého k obecnému, od podmíněného k nepodmíněnému a jednak sestupuje od všeobecného k jednotlivému. Je třeba se přitom vyvarovat toho, abychom z pouhých slov chtěli získat poučení, které nám může poskytnout jen pojem věci.

Obraz lidského života a lidského poznání Platón podává ve svém "podobenství o jeskyni" v Ústavě. Vězení je náš obvyklý způsob života. Pouhý stín je naše okolí, jak nám je ukazují naše smysly. Pohled na skutečné věci znázorňuje vzlet duše do světa idejí. Ideu Platón předpokládá tam, kde řadu věcí označujeme týmž jménem. Ideje (řec. eidos, ideá = obraz) jsou formy, rody, obecné rysy bytí. Nejsou to však jen jakési zobecněné pojmy, které si naše myšlení tvoří odhlédnutím od zvláštností a shrnutím společných znaků věci. Ideje jsou reálné, jedině ony mají pravou (metafyzickou) realitu. Jednotlivé věci jsou pomíjivé, ale ideje trvají jako jejich nepomíjivé pravzory.

Zda lze obecnosti přiřknout vyšší realitu než jednotlivosti, nebo zda jsou naopak skutečné jenom jednotlivosti a všeobecné ideje existují jen v našich hlavách, to je základní filozofická otázka. Pro Platóna jsou ideje tou nejvlastnější realitou.

Na rozdíl od Sókrata Platón do svého systému zahrnul i viditelnou přírodu. Protože jedinou skutečností jsou ideje, přístupné pouze čistému myšlení, může mít pro Platóna zkoumání tělesného bytí jen druhořadý význam. Přírodověda, která takové zkoumání provádí, nemůže nikdy poskytnout jistotu, ale jen pravděpodobnost.

Jak vůbec vzniká svět stínů, tedy náš viditelný svět? Přírodní věci jsou obrazy nebo jevy idejí, protože i nazírání krásného může vést k idejím. Proč se však ideje, které existují ve vyšší, duchovní sféře zjevují, byť nedokonale a oslabeně, v předmětech smyslového světa? Kromě idejí musí existovat ještě něco druhého, jakýsi "materiál", na kterém se ideje obrážejí. Platón tento "materiál" v návaznosti na Démokrita popisuje jako (prázdný) prostor, formu vnějškovosti, což by zahrnovalo nejenom existenci "vedle sebe" ale i "po sobě". Není vyloučeno, že již Platón tento druhý princip označil ve zcela obecném smyslu jako "látku", jako později Aristotelés.

Platónova nauka o přírodě vychází tedy ze dvou principů. Není však jasné, jaká síla způsobuje, aby se ideje jako pouhé v sobě spočívající praobrazy v látce obrážely. Platónova filozofie je tedy dualistická, neuzavřená, protože chybí tento třetí princip, který by mezi oběma prvními zajišťoval zprostředkování, nebo stál mezi nimi. Ve svém pozdním díle se Platón stále více klonil k hypotéze božstva nebo světové duše, která tuto úlohu plní.

Duše člověka má tři části: myšlení, vůli a žádostivost. Myšlení je jedinou nesmrtelnou částí duše, která se při vstupu do těla spojuje s ostatními částmi.

Nesmrtelná duše nemá začátek ani konec a je svou podstatou stejná jako duše světa. Všechno naše poznání je vzpomínkou na to, co duše vnímala v předchozích stavech a vtěleních. "Protože tedy duše je nesmrtelná a mnohokrát se narodila a viděla co je zde a co je v Hádu, i všechny věci, není nic, co by nebyla poznala. Proto není nic divného, že je schopna si vzpomenout na to, co již dříve věděla. Protože totiž je celá příroda sourodá a duše poznala všechny věci, nic nebrání, když si člověk vzpomene toliko na jednu - což lidé nazývají učením - aby všechno ostatní nalezl sám, je-li statečný a neúnavný v hledání, neboť hledání a poznávání je tedy vůbec vzpomínání" [Platón: Menón, přel. F. Novotný].

V říši idejí stojí nejvýše idea nejvyššího dobra. Je v jistém smyslu ideou idejí. Nejvyšší dobro je nadřazeno všemu ostatnímu jako nejvyšší cíl, je posledním cílem světa. "O slunci, myslím, řekneš, že viditelným věcem dává netoliko možnost, aby byly viděny, nýbrž i vznik a vzrůst a výživu, ač samo není vznikem? Právě tak i předměty poznání mají od dobra nejen to, že jsou poznávány, nýbrž i bytí a jsoucnost, ačkoli dobro není jsoucnost, nýbrž vyniká ještě nad jsoucnost důstojností a mocí" [Platón: Ústava].

Platónova etika je výsledkem spojení ideje nejvyššího dobra s názorem, že na světě idejí se člověk podílí nesmrtelnou duší. Cílem člověka je proto si osvojit nejvyšší dobro tím, že se pozdvihne do nadsmyslového světa. Tělo a smysly jsou pouta, jež mu v tom zabraňují, což Platón vyjádřil stručně formulí "sóma séma" (tělo (je) hrobem (duše)).

Zdatnost (ctnost) je stav, v němž se duše uvedenému cíli přibližuje. Viditelné věci jsou obrazy věcí neviditelných, mohou, zvláště v umění, sloužit jako pomocné prostředky k uchopení idejí.

Zdatnost je skutečnou zdatností jen tehdy, když je založena na vědění. Lze ji proto učit. Platón jde v nauce o zdatnosti dále než Sókratés a rozkládá všeobecný pojem zdatnosti ve čtyři základní zdatnosti: moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost. Moudrost je zdatností rozumu, statečnost je zdatností vůle. Uměřenost (řec. sófrosyné) znamená rovnováhu, schopnost najít pravý střed mezi požitkem a askezí, mezi přísností a shovívavostí. Ve vnějším vystupování pak znamená zachovávat ušlechtilou slušnost, která má k neohrabané důvěrnosti stejně daleko jako k odmítavé chladnosti. Ve spravedlnosti jsou všechny ostatní zdatnosti zahrnuty.

Platón byl politik, kterému byla znemožněna politická činnost. Platón se po celý svůj život vracel k politickému problému správného uspořádání státu. Správné jednání, zdatnost (ctnost), mravnost a spravedlnost ukazuje Platón nejprve u jednotlivce, ale teprve ve zvětšeném měřítku, ve státu, toto vše může být správně pochopeno a může dojít naplnění. Nejvyšší myslitelná forma mravního života je mravní život společenství v dobrém státě.

Ústav je tolik druhů, kolik druhů je lidí, protože ústava se rodí z charakteru lidí, kteří stát tvoří. Platón zkoumá různé formy státu a lidské typy, jež jim odpovídají.

Oligarchie je ústava, která "se zakládá na oceňování majetku; vládnou v ní bohatí a chudí jsou z vlády vyloučeni." [Platón: Ústava, překlad F. Novotného]. Oligarchie má podle Platóna tři velké nedostatky. První: "Kdyby tak někdo chtěl tímto způsobem vybírat podle výše majetku kormidelníky pro lodě; a chudým, i kdyby daleko lépe rozuměli kormidelnictví, by nebylo dovoleno kormidlovat! Ti by měli... špatnou plavbu... Není tomu tak s vedením každé jiné věci? I s vedením státu?" Druhou chybou je, "že takový stát nutně není jeden, nýbrž dva; neboť jeden tvoří chudí, druhý bohatí, a obě tyto strany se budou, ačkoliv žijí v téže obci, navzájem ohrožovat". Třetí chybou je, "že existuje možnost promrhat svůj majetek... a pak přesto nadále bydlet ve státě... jako nemajetný chudák..." "Ve státě, kde jsou žebráci, se ve stejné míře skrývají též zloději, kapsáři, chrámoví lupiči a podobní řemeslní zločinci." S nutností se objevuje lidský typ, který odpovídá této ústavě. Neboť: "Co je u lidí ve vážnosti, to také dělají, čeho si neváží, to zůstává stranou."

Z třídního boje, který vládne v oligarchii může vzniknout demokracie. "Demokracie tedy podle mého soudu vzniká, když zvítězí chudí a z nepřátelské strany nechají jedny popravit, druhé vyženou a ostatním poskytnou rovný podíl na správě státu a v úřadech..." Heslem demokracie je svoboda. "Především jsou lidé svobodní a celá obec je plna svobody a neomezené volnosti projevu a každý tu smí dělat, co se mu zachce..." "A dokonce tě nikdo nenutí, aby ses v takovém státě podílel na vládě, byť bys k tomu měl sebelepší předpoklady, ani nemusíš poslouchat, když nemáš chuť, ani válčit spolu s ostatními, ani dodržovat mír, když ho dodržují ostatní, pokud ty sám k tomu nemáš chuť,... není to pro tuto chvíli božský a nanejvýš příjemný způsob života?... Tyto a jim podobné vlastnosti by tedy měla demokracie, a je proto ústavou příjemnou, bez vlády, pestrou, a rozděluje údajnou rovnost rovnou mírou rovným i nerovným..." Jak vyhlíží člověk, který odpovídá této ústavě? Jak vychovávat mládež, když všichni lidé jsou stejní a stejně svobodní? "Učitel se za těchto poměrů před žáky chvěje a vlichocuje se jim, žáci si ale ze svých učitelů nic nedělají... A vůbec se mladí staví starším na roveň a hledí je předstihnout v řečech i činech; staří se drží s mládeží a snaží se jí vyrovnat bujností vtipu a veselými nápady, aby totiž nevznikl dojem, že jsou nespokojeni anebo panovační." "Stud nazývají hloupostí a beztrestně jej zatracují, rozvážnost nazývají nemužností, plísní ji a vyhánějí, uměřenost a domácí řád předvádějí jako slepou a ubohou bytost a vypuzují ji za hranice..."

Po demokracii přichází tyranie, vláda násilí. "Co si oligarchie vytyčila jako největší dobro a z čeho také povstala, to bylo přece velké bohatství. Avšak nenasytnost touhy po bohatství a zanedbávání všeho ostatního kvůli zisku vedlo k jejímu zániku... A nevedla i k rozkladu demokracie nenasytnost v dosahování toho, co prohlašuje za své dobro?... Svoboda." "Vskutku, kde je něco příliš vyhroceno, tam obvykle následuje zvrat a opak: tak je tomu u ročních dob, u rostlin, při výživě těla a v neposlední řadě i u států... A tak se potom, jak se zdá, svoboda vyhnaná do krajnosti zvrátí pro jednotlivého občana i pro stát právě v odpovídající otroctví." Cesta vede přes funkci vůdce lidu. "Nestaví si národ obvykle do čela jednoho muže jako svého vůdce, kterého pak opatruje a chrání a jehož moc posiluje?" Tento muž však okusí moci, jež jej opojí, jako je zvíře opojeno krví. "A není tomu tak, když vůdce lidu, podporován masou, která je mu zcela oddána, necouvne ani před proléváním krve svých spoluobčanů, nýbrž - jak to s oblibou dělávají - je na základě křivého obvinění pohání před soud a poskvrní se vraždou, volající po pomstě, protože ničí lidské životy a ... vyslovuje rozsudky smrti a posílá do vyhnanství, přičemž slibně naznačuje vymazání dluhů a rozdělení půdy. Takový člověk musí pak s neúprosnou nutností buď zahynout rukou nepřátel, nebo se stát tyranem, to znamená z člověka vlkem."

V jednotlivém člověku je spojena žádostivost s vůlí a rozumem a spravedlnost spočívá v nalezení správného poměru mezi nimi. Podobně přirozený život státu má tři rozdílné úlohy: výživu a zisk jako základ, obranu navenek a řízení rozumem. Tomu odpovídají tři přirozené stavy: "řemeslníci", "strážci" a "vládci". Ve státě musí vládnout rozum, tedy ztělesnění vládci, které lze nalézt výběrem.

Každému dítěti, lhostejno jakého původu, poskytne stát stejné možnosti vzdělání. Gymnastika a hudba jsou základní elementy výchovy dětí, protože gymnastika utváří tělo, učí odvaze a tvrdosti, a hudba formuje duši, propůjčuje jí mírnost a jemnost. K tomu pak přistupují počty, matematika a průprava k dialektice, tedy ke správnému myšlení, zvykání si na bolest a námahu a odříkání si různých svodů, aby se vyzkoušela a upevnila odolnost vůči nim. Ve dvaceti letech jsou ti, kteří nevyhovují všem požadavkům, v přísné a nestranné zkoušce vyloučeni z řad čekatelů na nejvyšší úřad. Ti, kteří obstojí, jsou vychováváni dalších deset let. Pak následuje další prosévání. Pro ty, kteří zůstanou, následuje pětileté intelektuální školení ve filozofii. Těmto již nyní pětatřicetiletým mužům, kteří mají toto vše za sebou, nyní chybí zkušenost a obratnost v praktickém životě, v boji o život. Musí se nyní po dobu patnácti let zabývat praktickými věcmi a musí se osvědčit v reálném životě. Potom, jako padesátiletí muži, střízliví a zocelení, vyzkoušení v životním boji, nastupují na vedoucí místa. A sice automaticky, aniž by bylo ještě další volby, neboť nejlepší jsou již nalezeni.

Je nasnadě, že Platón se kvůli svému původu a svému těsnému vztahu k Sókratovi klonil k aristokratickému státu. Jeho ústava je aristokracií v doslovném smyslu slova - vládou nejlepších. Je zároveň dokonalou demokracií, protože neexistují žádné dědičné výsady a všichni mají stejnou možnost dosáhnout nejvyšších míst.

Takovému státu by však hrozila značná nebezpeční z vnitřku. Zvolení vládci by jistě byli celí muži, žádní slaboši. Když budou mít ve státě neomezenou moc, ocitnou se však navzdory výchově zkouškám v pokušení, aby více než o všeobecné dobro dbali o svůj prospěch. Lákadlem se mohou stát peníze, majetek nebo žena a rodina.

Pro válečníky (strážce) a budoucí vládce Platón stanovuje předpis: "Předně ať žádný nemá žádného jmění soukromého, leda co jest nejnutnější; potom ať žádný nemá takového bytu a hospodářských místností, kam by nemohl vejít každý, kdo by chtěl. Co se týče životních potřeb, pokud jsou nezbytné pro střídmé a statečné bojovníky, ať je dostávají v určité výměře od ostatních občanů jako mzdu za strážní službu a to na rok tolik, že by jim ani nepřibývalo, aniž by neměli málo; ať chodí ke společnému stolu a žijí pospolitě jako v poli. Co se týče zlata a stříbra, ať se jim řekne, že mají stále ve své duši božské zlato a stříbro od bohů dané a nepotřebují dále žádného lidského zlata... Jim jediným z obyvatelstva obce není dovoleno obírat se zlatem a stříbrem, ani se ho dotýkat, ani být s ním pod jednou střechou, ani se jím ověšovat, ani pít ze stříbra nebo zlata. A takto by jednak sami sebe uchovávali od zkázy, jednak by uchovávali od zkázy obec. Jakmile však budou mít sami svou vlastní půdu, své domy a peníze, budou místo strážců hospodáři a rolníky, ostatním občanům se stanou místo spojenců nepřátelskými pány, po celý život budou jen nenávidět a činit nástrahy, zatímco jiní budou nenávidět a činit nástrahy jim, a daleko více a silněji se budou bát nepřátel vnitřních než vnějších, až se pak posléze sami i ostatní občanstvo octnou na pokraji záhuby." [Platón: Ústava].

Společné vlastnictví bude u strážců zahrnovat i ženy. Strážci nebudou mít žádné manželky. Spíše to bude zařízeno tak, aby "všechny tyto ženy byly společné všem mužům, aby se žádná nestýkala pouze s některým a aby i děti byly společné, takže by ani otec neznal své dítě, ani dítě svého otce." [Platón: Ústava].

Poznamenejme, že v "Zákonech", pozdním díle Platónova stáří, jsou mnohé jednostrannosti jeho dřívější nauky zmírněny a jeho pojetí se více blíží skutečnému životu.

Proti Platónově nauce bývá namítáno, že jde o utopii. Již Platónův žák Aristotelés o ní říkal: "Takové a mnohé další věci byly během let stále znovu vymýšleny." [Durant, W.: Die grossen Denker. Zurich, 7.vyd., 1945, str.61]

Především se poukazuje na to, že Platón podcenil vlastnický pud muže jak ve sféře materiální, tak pokud jde o ženu, když věří, že jeden stav přijme v oblasti vlastnictví a pohlavního života konsekventní komunismus. Pokud budou matkám odňaty děti, zanikne mateřský instinkt a tím i velká část jejich přirozené ženskosti a důstojnosti. Zničení rodiny by nutně vedlo k rozkladu společnosti.

Zastánci Platóna naopak říkají, že tyto požadavky platí pouze pro vybranou menšinu a že Platón velmi dobře věděl, že se většina lidí svého vlastnictví a majetku nikdy nezřekne. Platón sám ve zralém věku stáří většinou ze svých poněkud přepjatých požadavků ustoupil. Mnohé Platónovy představy připomínají moderní totalitní státy. Eugenická opatření (šlechtění rasy a udržení její čistoty) připomínají národní socialismus, způsob hospodaření připomíná hospodářský komunismus, vláda duchovní elity připomíná katolickou církev a jezuitský stát v Paraguayi. Konečně i Platónovi bylo jasné, že načrtl těžko dosažitelný ideál, avšak tento ideál se mu jako takový zdál nutný a cenný: "Tak stojí v nebesích vzor takové obce, a kdo chce, může ho vidět a řídit se jím bez ohledu na to, zda taková obec někde je nebo zda někde bude..., bude chtít zastávat věc této a žádné jiné obce." [Durant, W.: Die grossen Denker. Zurich, 1.vyd., str.46].

Další závažná námitka se týká toho, že Platón nevzal v úvahu neoddělitelnost politické a hospodářské moci. Vládci v Platónově státě by měli v rukou pouze politickou moc bez hospodářské základny a hospodářsky by tak byli na ostatních stavech závislí.

Platónovo postavení v řeckých duchovních dějinách

Platónovo dílo je vrcholem řecké filozofie. Vše co předcházelo, se v něm sbíhá jako v ohnisku. Kromě sókratovských a některých sofistických prvků Platón využívá i starší přírodní filozofii.

V Platónově díle se poprvé sjednotila tradice dosavadní řecké racionální filozofie s vírou v převtělování, očištění a vykoupení, která se objevila již u Pýthagora. Základní myšlenkou jeho etických úvah je toto poznání: "K čemu by člověku bylo, kdyby získal celý svět a uškodil přitom své duši?"

Platón na jedné straně dosavadní řeckou filozofii shrnuje, ale na straně druhé ji překračuje a rozchází se s ní. Musel se nutně ocitnout v konfliktu se základními prvky helénistické kultury. Neuznával velké athénské státníky za pravé vychovatele národa k mravnosti, zavrhoval celou uměleckou a literární minulost.

Působení Platónovy filozofie je nedozírné. Prvního obnovení se dočkala v novoplatónismu, který byl po několik století hlavním filozofickým systémem pozdní antiky. Ve středověku se stala Platónova filozofie hlavním spojencem křesťanské filozofie a teologie. Na počátku zažila opravdovou "renesanci". Také v současnosti se k ní obrací filozofický zájem.

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci