Historikové se domnívají, že nejstarší paleoastronomické artefakty jsou u nás spojeny s keltským osídlením. Keltové uznávali magické vlivy Slunce a Měsíce a menhiry, jichž se několik zachovalo, mají nepochybně kultovní a kalendářní význam.

Nedaleko od Prahy, v obci Makotřasy u Kladna, zkoumali odborníci několik let zvláštní stavbu. Jde o čtvercové ohrazení o straně asi 300 metrů, které uzavírá plochu téměř 9 hektarů. Stavitelé museli mít zkušenosti s používáním základních geometrických pravidel. Délka strany čtverce tvořeného příkopem a dřevěnou ohradou přepočítaná na tzv. megalitické yardy, dává číslo 360, tedy zhruba počet dní v roce.

Mimořádně zajímavou památkou je keltská svatyně u Libenice na Kutnohorsku, jejíž vznik se nyní datuje do počátku 3.stol. př.n.l. Předpokládá se, že sloužila také jako astronomická pozorovatelna. O první keltské noci na přelomu starého a nového roku se tu konaly náboženské obřady s obětmi, věnované kultu předků. Tato tradice vstoupila později do křesťanského kalendáře jako svátek všech svatých (2.listopadu).

Na počátku našeho letopočtu procházely naším územím významné obchodní stezky a římské předsunuté pozice legií nacházíme i na levém břehu Dunaje.

Z roku 141 n.l. pochází zatím nejstarší písemná zmínka o našem území, shodou okolností z pera astronoma, astrologa a geografa Ptolemaia. O obyvatelích se však nezmiňuje. Slované osídlili tuto oblast až později, snad v 5.stol. Neznali písmo, ale byly u nich velmi příznivé podmínky pro rozvoj astrální mytologie. Hluboký vztah k přírodě zřejmě byl důvodem, proč naše předky byzantští a arabští cestovatelé nazývali "zvlášť horlivými ctiteli nebeských těles".

Až do příchodu prvních křesťanských misionářů používali Slované poměrně dokonalý lunisolární kalendář, v němž se délka roku určovala podle Slunce a délka měsíců podle fází Měsíce. Rozdíl mezi měsíčním a slunečním rokem upravovali vkládáním 13.měsíce, nazývaného hruden, a to sedmkrát za 19 let.

Teprve za misionářského působení Metoděje na Moravě a v Čechách začali Slované používat sluneční, juliánský kalendář v souladu s ustanovením nicejského koncilu z roku 325. Nový rok se však slavil již 25.prosince, ve stejné době, kdy byly velké pohanské obřady kolem zimního slunovratu.

Staroslovanské hroby a pohřebiště byly často orientovány směrem k východu (a nikoliv podle místa východu Slunce v té roční době). Také první křesťanské kostelíky z doby irsko-skotských misionářů v počátcích Velkomoravské říše byly poměrně přesně orientovány podle světových stran, tedy oltářem k východu. To svědčí o značné přesnosti astronomických pozorování.

Koncem 10.stol. vyrůstá na břehu Vltavy středisko obchodu na cestě mezi východem a západem - Praha. K jejímu rozvoji jistě přispěla i ražba vlastních denárů.

Arabsko-židovský kupec Ibrahím ibn Jákub byl roku 965 překvapen výstavností "města Frágy" a čilým obchodním ruchem v podhradí.

Astronomie jako věda v té době téměř neexistovala. Ale jak rostl význam českého státu a jeho mezinárodní kontakty, rychle rostla úroveň vzdělanosti. Za vlády Boleslava II. bylo založeno pražské biskupství a vznikly první kláštery. Protože vždy platilo "claustrum sine armario quasi castrum sine armamentario" (klášter bez knihovny je jako hrad bez zbroje), byly kláštery v té době střediskem vzdělání a kolem nich vznikaly první organizované školy.

Vratislav I. vybudoval nové reprezentační sídlo, románský hrad Vyšehrad a při jeho kapitule vznikla významná iluminátorská dílna. Pro Vratislavovu korunovaci králem roku 1085 tu byl vytvořen překrásný Kodex vyšehradský, dnes jeden z pokladů české kultury. Kodex mimo jiné obsahuje mnohé dobové představy o uspořádání vesmíru a vztahu mezi nebeským a pozemským.

Ve starých rukopisech nalézáme mnohá vyobrazení Slunce, Měsíce a astrologů pozorujících oblohu. Rozkvět pražské astrologické školy nastal za Přemysla Otakara II. Ten chápal význam vzdělání pro posílení českého státu a upevnění jeho kulturní svébytnosti. Od svého bratrance Alfonse Kastilského dostal darem astronomické přístroje a skvělou literaturu.

Dodnes se zachoval především hvězdný glóbus. Jsou na něm postavy přímo provedené na sádrovém podkladě. Předlohou pro jeho výrobu bylo zřejmě nějaké dnes již ztracené dílo klasické antiky, protože profily postav jsou klasické, většinou nahé, téměř bez gotických prvků.

Václav II. byl ještě významnějším podporovatelem kultury a vzdělanosti. Usiloval dokonce o založení pražského vysokého učení, avšak jeho pokus ztroskotal roku 1294 na prudkém odporu šlechty, která se obávala zvýšení vlivu církve. Václav II. shromáždil soubor cenných rukopisů, z nichž mnohé měly astronomickou a astrologickou tématiku. Bohužel během husitského období se sbírka rozptýlila po celé Evropě, avšak část astrologických rukopisů a hvězdný glóbus zakoupil kardinál Mikuláš Kusánský a dnes se nachází ve Špitální knihovně v Bernkastel Kues na Mosele ve Spolkové republice Německo.

V letech 1290 až 1311 (a snad i déle) působil v Praze jeden z nejvýznamnějších španělských astrologů Alvaro de Ovieda. Pražští astrologové vykládali například objevení nové hvězdy (kometa nebo nova) vedle srpku Měsíce dne 5.dubna 1283 jako znamení příchodu Václava II. do Prahy.

Smrt Václava II. a jeho syna Václava III., katastrofu pro Přemyslovskou dynastii, vysvětlovali astrologové v Praze tím, že v letech 1305 a 1306 se "Slunce dotklo Saturnu" mezi znamením Berana a Vah, což je osudná konstelace pro království české. Přitom Mars "odnímal Slunci jeho světlo odražené od Saturnu" a "Saturn se nalézal ve světle pohybujícího se Jupitera". Vedle zápisu je ještě vysvětlení, že znamení Panny představuje český lid, znamení Lva českého krále a planeta Venuše je paní lidu. Nesouvisí snad poslední symbolika s kultem Anežky Přemyslovny?

Pro dceru Přemysla Otakara II. a sestru Václava, abatyši Kunhutu, bylo vytvořeno mistrovské dílo, bohatě ilustrovaný Pasionál. Unikátní latinsky psaný a ručně malovaný rukopis je ranným projevem učené panteistické mystiky (panteismus zahrnuje světové názory, které popírají rozdíl mezi bohem a přírodou). Obsahuje řadu biblických příhod s hlubokou skrytou astrologickou symbolikou.

Autoři Pasionálu, dominikánský mnich Kolda a kanovník Beneš, museli dobře znát antiku a jejich dílo má mnoho podobenství s Božskou komedií Dante Alighieriho. Kolda byl navíc pod vlivem svého řádového bratra biskupa Alberta, autora spisu De universitatis a učitele Tomáše Akvinského.

Postavy, živočichové a předměty zobrazené v Pasionálu napodobují známé nebeské objekty. Například andělé jako hvězdy, Kristus jako Slunce, Panna Maria jako Venuše, biblický Adam jako Země, ďábel a démon tmy jako souhvězdí podzimního Hada v souhlase se starým perským mýtem. Významnou roli hraje souhvězdí Ryb, neboť Kristovým astrálním znamením jsou Ryby (zřejmě odtud pochází tradice vánočního kapra). Kristův kříž představuje křížení nebeského rovníku s ekliptikou. Pojetí Krista a jeho nevěsty (Slunce a Venuše) je astronomicky propracováno v duchu geocentrismu. Doktor K. Stejskal, který se podrobně Pasionálem zabýval, zjistil, že v rukopisu je zachycena konkrétní konjunkce Slunce s Venuší v souhvězdí Ryb.

V Kuesu se zachoval Hvězdný atlas českých králů, ve kterém jsou popsány astrologické výklady narození Ježíše, Mohameda, rozdělení karolínské říše a založení františkánského a dominikánského řádu. Rukopis vznikal v letech 1301 až 1334, tedy v období blízkém vzniku první části Pasionálu. Neznámý malíř, zřejmě astronom, nakreslil postavy sedmi planet, vyznačující se fantastickým pojetím. Například Jupiter, stojící před prostřeným stolem pokrytým penězi, má na hlavě knížecí čapku a na ní biskupskou mitru, Merkur je představen jako biskup, avšak Venuše s růží je naopak nahá. Kromě toho katalog obsahuje perokresby 48 souhvězdí, stylově snad odvozených z děl mistrů strakonických maleb.

Na rozdíl od jiných míst světa na pražském dvoře nezůstávaly astronomické a astrologické vědomosti uzavřeny v latinských rukopisech a nebyly přístupné jen hrstce vyvolených, ale pronikaly již tehdy do rukopisů psaných domácím jazykem. Jedním z dokladů je mimo jiné staročeská Alexandreida, naše varianta veršovaného rytířského eposu o hrdinských činech Alexandra Velikého. Například Mistr Aristander podává řeckému vojsku výklad zatmění Měsíce a dodává:

Slunce, Měsíc i planety
od počátku všemi lety
vždy se držie svého běha
moře, řeky svého břeha...
Jak první den ustaveno
tak nebude proměněno

Převažoval astrologický determinismus, ale v této době prudkých politických zvratů a různých katastrof sužujících české království působil pozitivně a přinášel úlevu.

S příchodem Karla IV. na český trůn se začíná psát jedna s nejslavnějších kapitol naší historie a tedy i vzdělanosti u nás. Na zemském sněmu se Karlovi podařilo to, v čem neuspěl o půl století dříve Václav II. Zakládacím listem 7.dubna 1348 ustavuje svobodné vysoké učení - Universitatis magistrorum et studentium. Univerzita pražská v sobě spojovala vše, co do té doby mohly poskytnout univerzity Paříži a Bologni (založena v letech 1119 a 1160) pokud pomineme univerzitu v Salernu specializovanou pouze na lékařství.

Pražská univerzita měla čtyři fakulty: teologickou, církevního práva, lékařství a artistickou neboli filozofickou, na níž se učilo sedmero svobodných umění, mezi něž patřila také astronomie nerozlučně spjatá s astrologií.

Z astrologie se přednášel především Ptolemaiův Almagest, a to podle výňatků, které dal přeložit císař Fridrich II. do latiny. Dále to byla Theoria planetarum buď podle Jana Campany z Novary (1.pol. 13.stol.) nebo Gherarda z Cremony. Probírala se nauka o sestavování kalendáře, o pohybu Slunce a Měsíce, o hvězdách, výpočty pohyblivých svátků a základy optiky. Astronomii, která tehdy úzce souvisela s astrologií a lékařstvím, byla jako "praktické vědě" věnována vždy výjimečná pozornost.

Kromě univerzity se v době Karla IV. vytvořil pozoruhodný okruh vzdělanců, k němuž patřil zřejmě i císař. Hlavou této skupiny byl Mistr Claret, vlastním jménem Bartoloměj z Chlumce. Cílem bylo vytvořit specificky českou vědu. Významným krokem k tomu bylo sestavení česko-latinských odborných slovníků.

Doba byla nakloněna víře v hvězdy a astrologie provázela člověka téměř všude. Astrologická mystika se stala součástí výtvarného umění a je například skryta i v obraze Kristus na hoře Olivetské od Mistra Třeboňského asi z roku 1380.

Také Karlštejn v sobě skrývá astrální prvky. Představuje neobvyklé seskupení budov, jaké se nevyskytuje u žádného jiného hradu. Nejnižší stavba je pevnostní a obytná, vyšší je slavnostní a nejvyšší je královská. V ní je kaple sv. Kříže, která symbolizuje nebeskou říši s hvězdnou oblohou, Sluncem a Měsícem.

Významné stavby byly zahajovány tak, aby jejich horoskop byl nejpříznivější. Dr. Zdeněk Horský prokázal, že například pro položení základního kamene Karlova mostu bylo zvoleno datum významné jak astrologicky, tak z hlediska číselné mystiky. Okamžik založení je zcela neopakovatelný a výjimečný tím, že jej lze zapsat řadou lichých číslic: 1, 3, 5, 7, 9, 7, 5, 3, 1. První čtyři číslice určují rok, další den a měsíc, následuje hodina a minuty. Také astrologicky šlo o významný okamžik, protože všechny známé planety byly nad obzorem, Slunce, Merkur a Saturn se nacházely ve společné konjunkci. V ascendentu, tj. v místě na ekliptice, které právě vycházelo, stálo znamení Lva, heraldický symbol a astrologický vládce českých zemí a Prahy samotné.

Astrologickou symboliku skrývá v sobě také průčelí Staroměstské mostecké věže. Poznáváme tu celý tehdejší vesmír a jeho hierarchii. Spodní část na úrovni člověka figurálně znázorňuje zemskou sféru. Klenba brány s gotickou výzdobou představuje sféru Měsíce a nad ní je sféra Slunce s ústřední sochu sv.Víta a sochami Karla IV. a Václava IV. Nejvyšší patro brány zobrazuje sféru hvězd se dvěma zemskými patrony Vojtěchem a Zikmundem. Na vrcholku je socha lva, nikoliv heraldického dvouocasého, ale jednoocasého, tedy astrologického.

Astrologie měla na panovnickém dvoře Karla IV. důležitou pozici a bylo běžné v závažných situacích zkoumat "hvězdné konstelace" a řídit se předpovědí astrologů. O astrologii se dovídáme také z korespondence biskupa Jana ze Středy nebo z kapitoly O Slunci z vlastního životopisu císaře.

Na tradice české astrologie navázal také papežský legát biskup Giovanni Marignolli. V díle Cronica Bohemorum (Česká kronika), sepsané pro Karla IV., podává astrologický výklad narození Krista a rozvíjí astrální symboliku.

Syn Karla IV. Václav IV. zdědil bohatou sbírku přístrojů a rukopisů a astrologii vyznával přímo vášnivě. Tato záliba vycházela z tradic pražského dvora a ze živého zájmu o otázky přírody.

Tři astrologické rukopisy, které se z Václavovy knihovny zachovaly, shrnují v latinských překladech hlavní díla pozdně antické a arabsko-židovské astrologie, doplněná novými studiemi evropských autorů, kteří na toto dědictví od 12.stol. navazovali.

Základním pramenem byl Ptolemaiův Tetrabiblos. Václavův exemplář byl přeložen do latiny v polovině 13.stol.

Druhý rukopis (nyní ve Státní knihovně v Mnichově) je ryze astrologický. Vznikl po roce 1400 a obsahuje díla židovských a arabských astrologů, především volný překlad spisů Abú Ma'šara, doplněný výkladem o planetách. Přímou předlohou pro ilustrace byly zřejmě obrazy z hvězdného atlasu, který je dnes uložen v Památníku národního písemnictví v Praze. Toto dílo vzniklo zřejmě v Padově někdy ve druhé polovině 14.stol.

Vznikem nejstarší je tzv. Vídeňský sborník, datovaný nápisy na titulních stranách do let 1392 až 1393. Zahrnuje díla mladší evropské astrologie, spis Michaela Scotta o planetách a souhvězdích, Alfonsinské tabulky ke zjišťování poloh planet a knihu věšteb krále Sokrata.

Rukopisy zachované z Václavovy knihovny jsou jen zlomkem původního bohatství. Když se Ladislav Pohrobek po nástupu na český trůn v roce 1455 domáhal na císaři Fridrichovi III. vrácení této knihovny (tehdy uložené na Vídeňském hradě), psal o 110 kodexech, mezi nimiž uvedl na třetím místě knihy o černém umění a přírodních vědách.

Astrologie na dvoře krále Václava IV. nebyla omezena jen na rukopisy. Z jejího čelního postavení ve středověké hierarchii věd vyplývalo, že pronikla i tehdejším lékařstvím (přesněji řečeno léčitelstvím), alchymií, botanikou a ostatními vědními obory, které čerpaly svoji látku z přírody. Astrologie odpovídala na základní otázky složení a běhu vesmíru a vysvětlovala závislost lidského osudu na přírodních silách.

Panteistické zaměření se rozvíjelo nejvíce na půdě svobodného vysokého učení. Za dvě desetiletí se univerzita rozrostla a stala se jedním z vrcholů evropské vzdělanosti. Karlova univerzita významně ovlivnila celá staletí dalšího vývoje naší i světové astronomie a astrologie.

Po prvním učiteli, kterým byl Mistr Gallus (Havel) tu vyučoval Jenek z Prahy, kterého jako matematika chválil i Mistr Jan Hus. Ten byl příznivcem rozvoje astronomie a přítelem mnoha slovutných astronomů té doby. Při determinaci kněze Jakoubka ze Stříbra pronesl pozoruhodnou řeč, v níž mimo jiné pravil: "Dobře také odpověděl Empedoklés na otázku proč žije, že proto, aby hvězdy pozoroval. Odejmi, pravil, nebe a nebudu nic." Poznamenejme, že Empedoklés byl řecký filozof a lékař z 5.stol. př.n.l., který mimo jiné hlásal, že hvězdy mají materiální podstatu.

Také další Mistr univerzity, Křišťan z Prachatic, byl blízkým Husovým přítelem. Nalezl dokonce v sobě tolik odvahy, aby ho 4.března 1415 navštívil v kostnickém vězení. Křišťan proslul jako učitel, autor hvězdářských spisů i jako lékař a byl po celé Evropě uznávaným učencem. Pověstná je jeho předpověď z roku 1433, kdy podle hvězd oznámil brzkou smrt králi Vratislavovi, který následujícího roku skutečně zemřel.

Od roku 1399 přednášel na univerzitě také Jan Šindel z Hradce Králového (1375 - 1450), který rovněž proslul v tehdejším vzdělaném světě. Jako rektor univerzity se roku 1410 zasadil, aby nedošlo ke spálení Viklefových spisů. Z jeho knih se bohužel nezachovala žádná, i když víme, že ještě počátkem 17.stol. se jeho učebnice hojně používaly.

Jan Šindel byl po staletí zapomenut. Přesto mu vděčíme za jednu z dominant Prahy. Za jeho života byl v Praze totiž sestrojen orloj, poskytující nejen časové ale i astronomické a astrologické údaje. Sám název pochází z výrazu Hodloy Claretovy skupiny.

Pověst převzatá Aloisem Jiráskem vypráví, že staroměstský orloj postavil Mistr Hanuš, kterého pak dali konšelé oslepit, aby nic tak skvělého nemohl postavit v jiných městech. Historka, jak bylo zjištěno v našem století, je zcela smyšlená.

Všechno totiž nasvědčuje tomu, že orloj postavil hodinářský mistr Mikuláš z Kadaně, nejspíše kolem roku 1410. Hlavní částí orloje je jeho astronomická sféra, dokládající mimořádné znalosti svého autora. Skvělý hodinář musel mít svého vědeckého poradce a tím nemohl být nikdo jiný, než Mistr Jan Šindel.

Mistr Hanuš, ve skutečnosti Jan z Růže, pak orloj doplnil o kalendářní ciferník a zdokonalil hodinový stroj. Snad přidal i některé figurky, ale apoštolové přibyli až někdy v 17.stol. a jejich dnešní podoba je dílem Vojtěcha Suchardy. Podrobně se historií pražského orloje zabývá kniha [3].

Od roku 1427 do roku 1463 na pražské univerzitě působil Martin z Lenčice, původem z Polska, který kromě vyučování astronomie jako první profesor obdržel titul "astronomus publicus".

V univerzitní knihovně se dochoval rukopis naší nejstarší ještě latinsky psané pranostiky z roku 1455, v níž Martin z Lenčice na čtyřech listech pojednává o vzájemných polohách planet a z nich plynoucích následcích pro naši zemi. Konkrétně rozebírá zejména tři aspekty - opozici Saturnu s Jupiterem, zatmění Měsíce v souhvězdí Štíra a konjunkci Saturnu s Marsem v témže souhvězdí. Protože souhvězdí Štíra je znamením půlnočním (severním) a Saturn je oběžnice vládnoucí nad Čechami, Polskem a Pruskem, mají se prý tyto země připravit na příchod moru a válek...

V pranostikách se čtenář poučil o panování planet toho kterého roku, o zatměních, o předpokládané meteorologické situaci a úrodě, o nemocech a moru a podobně. Jejich obliba vrcholila s rozšířením knihtisku. V českém rukopise z roku 1471 (roku úmrtí Jiřího z Poděbrad), dnes uloženém ve Stockholmu, je mimo jiné planetář s rýmovanými pranostikami o počasí. Zřejmě však jde o překlad z latiny.

Jak již bylo řečeno, astrologie byla v této době úzce spjata s lékařstvím. Velkou popularitu si proto získaly tzv. minuce, což byl druh kalendáře s hvězdářskými záznamy a s označením dnů, kdy je vhodné pouštění žilou. Název vznikl z latinského "minuatio sanguinis" (vybrání času ku pouštění žilou). Podle Františka Palackého byly minuce obsahově mnohem bohatší než kalendáře.

V této době univerzita prožívala hlubokou krizi a téměř přestávala fungovat. Výuka na artistické fakultě však nikdy nebyla přerušena a zejména hvězdářství se dále rozvíjelo.

Ve světě oblíbené minuce a kalendáře vydával v němčině absolvent pražské univerzity Václav Fabri z Českých Budějovic, působící na univerzitě v Lipsku. První česky psanou minuci vydal zřejmě bývalý rektor pražské univerzity Mistr Vavřinec z Rokycan roku 1485.

S minucemi je spjato především jméno Mikuláše Šudy ze Semanína, který nejprve učil na univerzitě a poté se od 20.let 16.století věnoval vydávání municí, k čemuž měl od krále Ferdinanda zvláštní privilegium.

V 16.stol. se rozvíjela nejen astrologie minucí, kalendářů a lidových horoskopů, ale došlo také k rozvoji astrologického zázemí - matematických metod výpočtu poloh těles na obloze. Žádná astrologická předpověď se nepřipravovala podle pozorování, ale podle složitých výpočtů. K těmto výpočtům bylo třeba přesných tabulek, zvaných efemeridy, kde byly polohy planet vypočteny na léta dopředu. Oblíbené byly tabulky Regiomontanovy.

Hvězdářské ročenky, které tehdy astrologové používali, obsahovaly základní data na každý den v roce (den začínal v poledne). V tabulkách byly obsaženy údaje o ekliptikální délce a šířce pěti planet a Měsíce pro stanovení jejich polohy, dále délky Slunce pohybujícího se po ekliptice, délky výstupného a sestupného uzlu měsíční dráhy, tzv. hlava a ocas Draka. Uzel je bod na dráze Měsíce, kdy se tato dráha protíná s rovinou ekliptikou. Těchto údajů bylo přibližně pět tisíc pro jeden rok. Dále však bylo nutné spočítat vstupy Slunce do jednotlivých částí ekliptiky (znamení) s přesností na minuty, dále okamžiky, kdy planety vstupovaly do vzájemně astrologicky důležitých postavení (aspekty) a také údaje o zatměních Slunce a Měsíce. Výpočty se prováděly nejen ručně, ale i bez logaritmických tabulek. Logaritmy vynalezl, avšak včas nepublikoval, Joost Burgi v Praze až ve spolupráci s Keplerem.

Prolínání astronomie a astrologie nalezneme v díle Cypriána Lvovického ze Lvovic, který se narodil roku 1514 v Hradci Královém, avšak působil převážně v zahraničí (znám pod jménem Cyprianus Leovitius). Byl matematikem vévody kurfiřta Oty Jindřicha. Pozorování se příliš nevěnoval, ale prováděl matematické výpočty poloh planet. Některé polohy planet propočítal až do 21.století. Hrdě se hlásil ke svému českému původu. Osobně se znal s Tychonem Brahem, který si ho velmi vážil. Církví byl však zavrhován, protože vyznával Koperníkův heliocentrismus. Ve strahovském Památníku národního písemnictví je zachován jeho spis vydaný v Augsburgu roku 1556, na jehož titulním listě je poznámka "Damnatus author" - zakázaný autor. Jde o Cypriánem Lvovickým opravené Regiomontanovy tabulky s efemeridami na půl století dopředu Eclipsium omnium am A.D. 1554 usque in A.D. 1606.

Cyprián Lvovický měl mimořádné zaujetí pro astrologii a ve svém díle Opus insigne de magnis superiorum planetarum conjunctionibus shromáždil cenné materiály o kometách a konjunkcích planet za plných šest století.

Ústřední postavou české vědy 16.stol. byl přírodovědec, astronom, matematik, geodet, botanik a osobní lékař císaře Rudolfa II. Tadeáš Hájek z Hájku (1525 - 1600). Kolem Hájka se v Praze sešli Tycho Brahe, Johannes Kepler, Joost Burgi, Erasmus Habermel a výkvět dobové alchymie. V Praze půl roku pobýval i Giordano Bruno a napsal zde jeden ze svých spisů.

Tadeášův otec Šimon, bakalář svobodných umění pražské univerzity a zámožný měšťan, se zajímal o přírodovědu v širokém záběru včetně astronomie a astrologie. Zřejmě měl i přímý kontakt s Koperníkem, protože mezi jeho vzácnými rukopisy byl ještě za Koperníkova života i tzv. Malý komentář, v němž Koperník poprvé vysvětlil základní teze svého heliocentrického uspořádání planetární soustavy a který v rukopisných opisech svěřoval pouze úzkému kruhu zasvěcených. Později Hájek věnoval opis Malého komentáře svému mladšímu příteli Brahovi a tím jej vlastně zachoval pro budoucnost, protože všechny tři dochované kopie jsou odvozeny z té, kterou měl Hájek.

Tadeáš Hájek vyrůstal v domě U Hájků poblíž Betlémské kaple. Postupně studoval na univerzitě v Praze matematiku a astronomii, pak odešel do Vídně, kde studoval navíc lékařství a konečně studoval v Bologni na lékařské fakultě. Upoutalo ho dílo Paracelsovo a především všestranná osobnost Hieronyma Cardana.

Po návratu domů začal působit jako profesor matematiky. Od roku 1554 do 70.let vydával minuce, rozšířené o seznamy jarmarků v Království českém a o další užitečné zprávy. Kromě toho se věnoval lékařské praxi. Roku 1571 byl jmenován protomedikem Království českého, poté osobním lékařem císaře Maxmiliána II. a později Rudolfa II. V lékařství razil nové metody léčení a snažil se o vytvoření českého názvosloví, podobně jako při překladu Mattioniho herbáře do češtiny.

Roku 1572 pozoroval vypůjčenými přístroji ve Vídni supernovu v souhvězdí Cassiopeje a o dva roky později zobecnil své poznatky v díle Dialexis de Novae. Jeho nejdůležitějším zjištěním bylo, že nova musí ležet dále než je sféra oběhu Měsíce kolem Země. Ke shodným výsledkům došel nezávisle astronom Tycho Brahe, který navíc považoval Hájkova měření za nejlepší, vedle svých vlastních. Hájek přitom vypracoval novou metodu určení souřadnic hvězdy z výšky hvězdy nad horizontem v okamžiku průchodu místním poledníkem. Tato metoda se používá dodnes.

Vedle astronomických aspektů novy si Hájek všímal i mnoha astrologických předpovědí: "Mnozí předpovídají z objevení se této hvězdy mor, válku, hlad a nevím co vše jiného, určujíce spolu i čas, kdy se to vše má státi, jako by seděli při poradách bohů aneb jako by pouze jim nebe otevřeno bylo. Konečně nahromadí vše ve výkladu svém, co už před nimi o významu vlasatic trpkého a neštěstí věštícího napsáno kde bylo. A čím nestydatěji některý z nich si vymýšlí a nevím jaké hieroglyfy přilže, tím za učenějšího a moudřejšího znatele budoucích věcí a nepřekonaného vykladače tajností vůbec držán jest."

Roku 1577 byla pozorována jasná kometa a výsledky opět naznačily, že je daleko za Měsícem. Tycho Brahe využil při svých výpočtech paralaktické základny Hven - Praha a vyvodil z nich nové kosmologické závěry, k nimž se roku 1581 Hájek plně přihlásil. Mezitím se v roce 1575 oba slavní astronomové osobně setkali v Řezně při korunovaci císaře Rudolfa II. Přátelství bylo stvrzeno roku 1599, kdy slavný dánský astronom našel v Praze poslední útočiště především díky Hájkovi.

Hájkovo dílo nalezlo uznání po celém tehdejším světě. Navazovali na ně Keplerův učitel Mastlin, Galileo Galilei, Jan Hevelius a Tycho Brahe. Mělo samozřejmě i odpůrce, mezi něž patřil například významný jezuitský astronom Riccioli, který přesto oceňoval Hájkovu vědeckou velikost a na své mapě Měsíce označil jeden z kráterů jeho jménem.

Hájek se také hluboce zajímal o astrologii, věštění a okultismus. V jeho domě se konaly spiritistické a alchymistické seance. Spolu se svým italským učitelem Hieronymem Cardanem byl tvůrcem kuriózní nauky metoposkopie, která úzce navazovala na astrologii a rozvíjela její obecně uznávaný vliv na formování charakteru jednotlivce. Název je odvozen z řeckých slov metopon (čelo) a skopeo (zkoumat). Hájkova kniha Aphorismorum Metoposcopicorum vyšla poprvé tiskem v nakladatelství Melantrichově již roku 1562. Stala se zřejmě nejpopulárnějším Hájkovým dílem a snad prvním spisem českého vědce, který byl přeložen do jiného jazyka, než do latiny. Zásluhu na tom, že v Paříži vyšla tato kniha již v roce 1565 měl především A. Mizaldus, tajemník francouzského královského matematika a astrologa Oronce Finéa.

Základem Hájkovy nauky bylo hledání takových fyziognomických prvků, jejichž prostřednictvím bylo možné sledovat vliv planet na konkrétní osobu. Každé vrásce na čele byla přiřazena jedna z planet. Podle výskytu a tvaru vrásek se Hájek pokoušel odhadnout jak je vliv jednotlivých planet zastoupen a zaměřen v horoskopu.

Později se objevily jiné, do značné míry podobné pokusy. Například J.B.Belot roku 1640 vycházel z přiřazení vlivu planet a znamení k rýhám na ruce, tedy spojení astrologie s chiromantií.

Dánský astronom Tycho Brahe působil v Praze jen krátce. Tycho Brahe byl skvělý pozorovatel, který vybudoval na ostrově Hven observatoř Uraniborg, předchůdkyni moderních vědeckých ústavů [viz článek Jana Veselého: Holandská a dánská astronomie 1995, Natura 3/96]. Součástí observatoře byla i vlastní tiskárna. Po sporech s novým dánským králem musel odejít ze své vlasti. Když na podzim roku 1598 přesídlil do Prahy, nalezl zde dobré podmínky pro svoji práci. V Praze měl svoji observatoř v domě vedle dnešních kasáren na Pohořelci (dnešní gymnázium). V Benátkách nad Jizerou chtěl vybudovat nový vědecký ústav. Zemřel však předčasně v říjnu roku 1601. V době jeho pobytu byly z jeho popudu sestrojeny tak kvalitní pozorovací přístroje, že byly překonány až po několika desetiletích, po vynálezu a rozšíření dalekohledů. Jestliže Ptolemaios pozoroval s přesností 30 obloukových minut, Koperník s přesností 20 obloukových minut, tak jeho přístroji bylo možno sledovat polohu planet a hvězd s přesností pod 2 obloukové minuty (rozlišovací schopnost oka je přibližně 1 oblouková minuta). Jen proto, že sám nedovedl změřit pohyb Země kolem Slunce, Tycho Brahe nevěřil Koperníkově teorii.

Jaký měl Tycho Brahe vztah k astrologii plyne z jeho řeči na její obranu: "Kdo popírá vliv hvězd, omezuje též moudrost a prozřetelnost Boha a popírá zkušenost. Bylo by nesprávné se domnívati, že Bůh všechna ta zázračná umělecká díla nebes - zářící hvězdy - bez užitku stvořil. Obloha, toť hodiny, které roky, měsíce a dny ukazují. K tomu účelu pohybuje se pět ostatních planet ve zvláštních sférách, zdlouhavý Saturn... zářící Jupiter... dvouroční Mars a vznešená Venuše. A k čemu ta celá osmá sféra stálic? Nezapomínejme, že ty nejmenší tam předčí ve velikosti Zemi několikráte, ty velké stokráte. A to vše měl Bůh bez účele, bez rozmyslu stvořiti? Zkušenost často ukázala, že tělesa nebeská silami jsou nadána, která na Zemi účinkují. Slunce určuje čtyři roční období. S přibývajícím a ubývajícím Měsícem mozek zvířat, barvy stromů, masa račího a hlemýždě přibývá neb ubývá. Nepoznatelnou silou hýbe Měsíc vzduchem, zvětšuje svoji moc pomocí Slunce. Když Mars s Venuší postupuje, přichází déšť, Jupiter a Merkur - následuje bouře a nečas. Stihnou-li planety časem určitých hvězd, zvyšuje se jejich účinek. Když planety, které sami vlhkost přinášejí, ve vlhkých znameních se pohybují, bude dlouhotrvající déšť, budou-li suché planety v horkých znameních, nastanou velká sucha. To pravím z denní zkušenosti. To potvrzuje rok 1524 bohatý na deště, protože veliká konjunkce ve znamení Ryb nastala. Rok 1540 byl nanejvýš suchý, protože ve znamení Skopce zatmění Slunce, Saturn a Mars ve Vahách a Slunce s Jupiterem účinkovaly. A kdo by nevzpomínal roku 1563? Saturn a Jupiter setkaly se zcela blízko u zamžených hvězdiček v Raku (má se na mysli kulová hvězdokupa Praesepe - Jesličky). Již Ptolemaios pojmenoval tyto hvězdičky jako nesoucí zlo a mor. A hle, příštího roku řádil v celé Evropě mor, jemuž tisíce lidí padlo za oběť."

Mají hvězdy také vliv na osud jednotlivce? "Ano, přirozeně," odpovídá Tycho Brahe, "neboť jeho tělo je z těchže elementů složeno. Sucho, vlhko, teplo, zima různým způsobem je v přirozenosti každého jednotlivce uloženo a na těch závisí jeho temperament, vědění, náchylnost k nemocem, prostě jeho celý život a smrt. Totéž složení elementů, které ve chvíli narození dítěte v poloze hvězd je vyznačeno, je pro celý život směrodatno a nedá se ničím měniti."

Johannes Kepler byl německý matematik a astronom. Jeho vazba na českou vědu je natolik významná, že si lze snad právem přisvojit část jeho díla.

Kepler stanovil zákony oběhu planet kolem Slunce a tak výrazně podpořil Koperníkův heliocentrismus. Vymyslel nový princip astronomického dalekohledu a téměř na dosah ruky se přiblížil poznání gravitačního zákona. Ve svém pohnutém životě se zabýval také mystikou a astrologií. Mystice věřil po celý život, protože hledal vztahy harmonie světa. K astrologii měl vztah poněkud odtažitý, někdy až záporný. Například roku 1599 napsal: "Když Bůh dal každému živočichovi nástroj k udržení života, co má kdo závidět, že se stejným úmyslem dává astronomovi astrologii?"

Roku 1600 přišel poprvé do Prahy a dvanáct let zde strávených byla velmi významná léta pro českou vědu. Praha byla jediným místem, kde nebyl pronásledován pro svoji víru. Začal pracovat na výpočtech pro Tychona Brahe, který však nečekaně zemřel. Kepler se začal věnovat studiu pohybu planet v duchu heliocentrismu, který Tycho Brahe neuznával.

Krátce po svém příchodu do Čech sepsal Kepler drobnější dílo O pevnějších základech astrologie, které věnoval první osobnosti Českého království Petru Vokovi. Rozlišoval v něm důsledně astronomii a astrologii. "Kam by se poděla ctihodná matka astronomie, kdyby ji bláznivá dcera astrologie neživila." Obsahem spisu byla astrologická předpověď na rok 1602. Výklad možných vlivů planet na Zemi byl pojat s ohledem na tehdejší fyzikální znalosti a názory autora. Kepler se například v díle zabýval otázkou, proč Slunce ohřívá zemské ovzduší, jak působí Měsíc na dešťové srážky, ale především se pokusil vytvořit novou teorii aspektů, opravenou s ohledem na heliocentrismus, jehož byl přesvědčeným stoupencem. Současně vycházel ze svého staršího díla Kosmografická mystéria a rozvíjel úvahy o harmonii světa.

Svým vlastním astrologickým zásadám zůstal Kepler věrný i v dalších letech, kdy se vyjadřoval negativně zejména o starém arabském astrologickém věštění. Uznával především vliv planet na celou Zemi, nikoliv na jednotlivce. Jako vědec postupoval nekompromisně, avšak jako člověk se musel z existenčních důvodů od svých názorů občas odchylovat. V jeho pozůstalosti se našlo asi 800 horoskopů, z nichž některé počítal ze cvičných důvodů nebo jen pro sebe. Jiné byly evidentně placené zakázky.

V roce 1610 Kepler vydal německy psanou úvahu s latinským názvem Tertius interveniens (Třetí zasahující do jednání). Obsah vyjádřil podtitulkem Varování několika teologům, medikům a filozofům, především doktoru Feseliovi, aby při povrchním zavrhování astrologie nevylévali s vaničkou i dítě...

Mezi jeho nejbližší přátele patřil Jan Jessenius. Jessenius pomohl Tychonovi tím, že ho nechal bydlet ve svém domě ve Wittenberku. Byl skvělým lékařem a v Praze provedl roku 1600 první veřejnou pitvu. Kepler se na jeho anatomické výzkumy pak odkazoval ve svých studiích, v nichž jako první vyložil správně optickou funkci oka. Jessenius se o výzkum vesmíru živě zajímal, avšak až do svých přátelských setkání s Tychonem Brahem a Johannesem Keplerem se k astrologii vyjadřoval záporně. Ještě roku 1596 si ve spisu Zoroaster stěžoval na neúčinnost kritiky této nauky, ale o několik let později se astrologií sám začal zabývat, jak uvedl, pod vlivem příkladu Tychona Braha. Jesseniovu smrt není snad třeba připomínat. Humanista, lékař, filozof, rektor Univerzity Karlovy a osobní lékař dvou císařů byl popraven pro účast v českém stavovském hnutí.

Kepler studoval v Praze i "novou hvězdu" v souhvězdí Hadonoše, která byla vidět v roce 1604 a získal tím značný odborný věhlas. Keplera na ni upozornil český astronom Jan Brunovský.

Přítelem Keplera byl také Martin Boháček z Nauměřic, vynikající pedagog, který se však marně snažil Keplera získat pro univerzitu. Boháček zařídil, aby Kepler mohl bydlet v univerzitní koleji a společně vykonali řadu pozorování. Mezi další přátele patřil dosud nedoceněná osobnost rudolfínské Prahy, Jan Matouš Wacker z Wackenfelsu, otevřený stoupenec Giordana Bruna. Keplerovi obstaral Galileův spis Hvězdný posel a vyprovokoval ho k veřejné odpovědi na Galileovy názory. Z jejich přátelských besed vzniklo ojedinělé dílo Sen čili lunární astronomie, které v Praze Kepler napsal, ale za svého života se neodvážil vydat.

Jeden z nejvýznamnějších a rozhodně nejčastěji citovaných horoskopů sestavil Kepler v Praze pro Albrechta, vévodu z Valdštejna. První verze horoskopu s celoživotní předpovědí pochází z roku 1608, avšak nevíme, zda Kepler opravdu věděl, pro koho pracuje, protože zakázka byla zprostředkována. Dále není známo, kdy Valdštejn horoskop skutečně dostal. Jisté je, že Kepler charakterizoval budoucí životní dráhu tehdy teprve 25 let starého mladíka velmi výstižně a otevřeně. Kepler do horoskopu napsal, že jde o osobu sice bystrou a chytrou, ale pyšnou, pohrdající druhými a nevěřící. Podle osmého domu v horoskopu (dům smrti), ve kterém stála Venuše, usoudil, že je bez bratrské a manželské lásky, že nebude na nikoho brát ohledy, bude oddán jen sám sobě a svým zálibám, bude lstivý, krutý, bezohledný a svárlivý.

Valdštejn byl astrologií přímo posedlý a nechal si horoskop několikrát upřesnit a doplnit. Od roku 1628 dokonce nechal Keplera plně zaměstnat a byl jediný, kdo mu nezůstal nic dlužen, na rozdíl od císařů. Kepler se snažil odvádět svou práci co nejlépe, ale nikdy nesplnil Valdštejnovo přání, aby mu vypracoval podrobné horoskopy na dobu po roce 1634. Důvod Kepler znal: na březen roku 1634 připadala taková konstelace planet, která byla z klasického astrologického hlediska pro Valdštejna krajně nepříznivá. Skutečně byl Valdštejn v Chebu koncem února toho roku zavražděn.

Smrt císaře Rudolfa II. roku 1612 a změna poměrů měla za následek Keplerův odchod z Prahy. Krátce se sem ještě vrátil na přelomu let 1627 a 1628, ale to již byla jiná Praha.

V dobách své největší slávy si Valdštejn nechal dostavět přepychový palác na Malé Straně. Stavěl jej italský architekt Giovanni Pieroni, žák a stoupenec Galilea Galieliho. Roku 1628 se s ním Kepler spřátelil a v zahradě letohrádku královny Anny (Belvedér) společně prováděli pozorování Burgiho sextantem.

Ve Valdštejnském paláci najdeme světový unikát, astronomickou chodbu. Na freskách je zobrazeno sedm planet (včetně Slunce a Měsíce, jak bylo zvykem) spolu se znameními, v nichž podle astrologické nauky vládnou. Jejich autor Baccio del Bianco zřejmě pod vlivem Pieroniho sem kolem roku 1630 symbolicky zaznamenal i tehdejší převratné objevy dalekohledem. Například Jupitera doprovází čtyři malé Hvězdy medicejské, tedy čtyři nejjasnější měsíce Jupitera, Saturn má dva domnělé satelity (Saturnův prstenec), jak se mylně domníval Galileo.

Nová doba z různých příčin přestala věřit astrologii a nové objevy začaly astronomii od astrologie vzdalovat. Platilo to globálně i pro české poměry, byť rozvoj vědy po Bílé hoře se u nás výrazně zpomalil. Mistr astronomie a matematiky Daniel Basil byl poslední děkan svobodného českého učení pražského. Roku 1622 opustili všichni čeští profesoři svá místa na univerzitě, často i svoji vlast, aby neporušené zachovali své svědomí a přesvědčení.

Vědcem světového významu, který tehdy v Praze působil, se stal Jan Marek, zvaný Marcus Marci z Kronlandu (1595 - 1667), lékař, fyzik, matematik, filozof a astronom (nikoliv však už astrolog). Formuloval zákony rázu dvou těles, ještě před Newtonem objevil rozklad světla hranolem a z astronomie vydal spis o určování zeměpisných délek, důležitý pro námořní plavby.

Nastal soumrak víry v moc hvězd. Jan Ámos Komenský ve svém díle Labyrint světa a ráj srdce o astronomech a astrolozích píše: "Někteří tedy nalezli tam více, než z důlu toliko na ně vzhlédajíce, k čemu se která strojila, šetřili, a spořádajíc Trigony, Kvadráty, Sextile, Konjunkcí, Opposicí a jiné Aspekty vyhlašovali budoucí, buď veřejně světu nebo soukromě osobám, štěstí a neštěstí, nativitéty a pranostiky píšíc a mezi lidi pouštějíc. Z čehož nejednou na lidech bázeň a strach, nejednou veselost se dělala, zvlášť některých; jiní nedbali nic, házeli tím v kout, spílali zhvězdlhářů, pravíc, že oni i bez pranostiky dosti se najísti, napíti a naspati mohou. Na kterýž však postranní soud zdálo se mi, že dbáti nesluší, jestliže jen umění samo v sobě jisté jest; ale čím jsen na ně víc šetřil, tím jsem jistoty méně znamenal; trefilo-li předpovídání jednou, pětkrát za to chybilo. Rozuměje já tedy, že tu i beze hvězd hádati nenesnadno, kdež uhodnouti pochvalu, chybiti výmluvu má, za marnost jsem položil, déle se s tím meškati."

"Lidé věří tomu, čemu věřit chtějí. Vezměme si například rozkvět astrologie. Astronomové, kteří by toho pochopitelně měli o hvězdách vědět víc než všichni ostatní lidé dohromady, tvrdí, že hvězdy na nás kašlou. Jsou to obrovské koule rozžhavených plynů, které víří od začátku světa, a jejich souvislost s naším osudem je rozhodně daleko menší než slupka od banánu, na které může někdo uklouznout a zlomit si nohu. Jenže slupky od banánů nikoho nezajímají, kdežto i seriózní časopisy otiskují astrologické horoskopy a existují dokonce mrňavé kapesní počítače, kterých se lze před transakcí na burze zeptat, jestli jí budou hvězdy nakloněny. Ten, kdo hlásá, že ovocná slupka může mít na osud člověka větší vliv než všechny planety a hvězdy dohromady, nebude vyslyšen. Kdosi se narodil, protože jeho rodič, abych tak řekl, včas necouvl, a právě proto se stal rodičem. Když rodička zjistila, co se stalo, začala polykat chinin a skákat z almary na zem, ale nějak to nepomohlo. A ten kdosi přece jen přišel na svět, vystudoval nějakou školu a teď prodává v obchodě šle nebo úřaduje na poště či na magistrátě. Najednou se dozví, že je všechno jinak. Planety vytvořily zvláštní konfiguraci, znamení zvěrokruhu se dlouho bedlivě a vytrvale skládala do určitého vzoru, jedna polovina nebes se domluvila s druhou jen proto, aby mohl vzniknout on a postavit se za pult nebo sedět v kanceláři. To člověka vskutku povzbudí na duchu. Točí se kolem něj celý vesmír, i když mu není nakloněn, i když hvězdy zaujmou takové postavení, že výrobce zbankrotuje a on kvůli tomu přijde o místo, je to přece jen příjemnější než vědět, že na něho hvězdy kašlou a do jaké míry se o něho starají. Vymluv mu to současně se zprávou o sympatii, jakou ho obdařuje kaktus v květináči na okně, a co mu zbude? Bosá ubohá holá pustina a beznadějné zoufalství." Tak pravil profesor Tarantoga... [4]

Literatura:

[1] Grun, Marcel: Je astrologie věda?, Horizont, Praha 1990

[2] Horský, Zdeněk: Kepler v Praze. Mladá fronta, Praha 1980

[3] Horský, Zdeněk: Pražský orloj. Panorama, Praha 1988

[4] Lem, Stanislav: Mír na Zemi. Mladá Fronta, Praha 1989

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci