Tento článek si neklade za cíl posuzovat, co je pravdy na astrologii a zda má nějaký smysl. Zastávám názor jako Stanislav Lem ve svém sci-fi románu Mír na Zemi, kdy jeden z hrdinů románu, profesor Tarantoga říká: "Lidé věří tomu, čemu věřit chtějí".

Podle současných názorů lze původ astrologie hledat ve starověké Babylónii, ve státě na soutoku řek Eufratu a Tigridu. O astronomických znalostech Sumerů dnes nevíme téměř nic. Od počátku 2.tisíciletí př.n.l. však Sumerové pravidelně pozorovali planetu Venuši a věděli, že ji lze pozorovat jak na ranní obloze při východu Slunce (jako Jitřenku) tak na večerní obloze při západu Slunce (jako Večernici). Podle dochovaných záznamů si všimli i změn její jasnosti.

Z doby vlády babylónského panovníka Amisadugy se dochovaly zlomky textů, ze kterých poznáváme názvy některých jasných hvězd a některých souhvězdí.

U Babylóňanů, stejně jako asi u všech starověkých národů, jsou Slunce a Měsíc označeny jmény nejvyšších božstev. Jasné planety byly ztotožněny s dalšími významnými bohy. Například Jitřenka se stala bohyní lásky a plodnosti Ištar.

Astrologové ve službách státu a církve, zvaní mágové, se snažili vyčíst z pohybů nebeských božstev budoucnost národa. Pro zpracování astronomických pozorování začali používat svých znalostí aritmetiky a algebry.

Základem, z něhož astrologie vyrůstala, byla magická víra v působnost analogie: podobné procesy a události mají stejné příčiny a následky a výsledek jednoho může ovlivňovat druhý. Proto si mágové pečlivě všímali tzv. heliakických východů a západů hvězd a planet (tj. východů a západů společně se Sluncem) a jasnosti planet na obloze. Pozornost se věnovala i hvězdnému pozadí, na kterém se planety pohybovaly, protože všechny planety se pohybují v poměrně úzkém pásmu hvězd (což je způsobeno rovinami drah jednotlivých planet, které se vzájemně svým sklonem odlišují jen nepatrně). Babylóňané pojmenovali některé jasné hvězdy a některé tyto názvy se dochovali dodnes.

Z 8.stol. př.n.l. se dochovala první učebnice astronomie Mul Apin na hliněných destičkách. Obsahuje záznamy o pozorování Slunce a Měsíce a poznatky týkající se pravidelnosti jejich pohybu po obloze. Rovněž obsahuje záznamy o některých planetách, avšak bez vyznačení periodicity, která by byla základem výpočtu jejich polohy v budoucnosti.

Kolem roku 700 př.n.l. vystupuje astrologie již jako ustálená metoda věštění, opírající se o řadu empirických pouček, které se týkají Slunce, Měsíce a pěti planet. Pokud je pravda, že hliněné tabulky z knihovny v Ninive vládce Aššurbanipala (668 - 626 př.n.l.) jsou opisem textů ještě o sedmnáct století starších, pak více než před čtyřmi tisíciletími stavěla astrologie své předpovědi také na meteorologických jevech. V záznamech se dočteme například, že "když Lunu obklopuje halo a Jupiter se nachází uvnitř, bude akkadský král obléhán a zvířata na venkově budou hynout". A naopak, když "Luna těsně po novu nese bílou korunu, získá král nadvládu nad ostatními národy".

Další staletí vývoje babylónské astronomie a astrologie jsou nejasné. Dochovaly se až tabulky ze 3.stol. př.n.l. a řada záznamů z následujících dvou století, tedy z doby helénistické za říše Seleukovců. Znalosti té doby jsou překvapující, protože neznáme metodu výpočtů a důvodně předpokládáme, že babylónští učenci ještě neznali trigonometrii.

Všechny údaje byly vztahovány vždy k jednomu dni každého měsíce, a to ke střednímu datu novu, zjištěnému pomocí středních rychlostí Měsíce a Slunce podél ekliptiky (zdánlivé roční dráhy Slunce mezi hvězdami). K tomuto datu byly provedeny korekce na okamžitou rychlost, takže bylo možné stanovit okamžik novu s přesností na několik minut. Dále byla uvedena délka dne a noci pro toto datum a vzdálenost Měsíce od ekliptiky, takže bylo možné stanovit možnost nebo nemožnost zatmění Slunce. Podobné tabulky existovaly také pro pohyby planet, jejichž polohy bylo možné stanovit na léta dopředu i nazpět s přesností jednoho obloukového stupně.

Není známo, jak k těmto znalostem babylónští učenci dospěli. Jisté však je, že nejpozději počátkem 4.stol. př.n.l. zavedli přesný lunární kalendář a že nejstarší dochovaný horoskop s polohami planet pro okamžik narození zákazníka pochází z konce 5.stol. př.n.l. Byl sestaven pro datum 29.dubna 409 př.n.l.

Dosud bylo nalezeno a rozluštěno více než dvě stě starověkých horoskopů sestavených v rozmezí dvanácti století. Z nich jsou patrné pozvolné proměny astrologických zvyklostí i to, jak astrologie svými pravidly často odrážela přání a potřeby doby a národů v jejichž dosahu působila.

Z první poloviny 1.tis. př.n.l. jsou k dispozici pouze letmé zmínky o astrologii. Například v Illiadě označuje Homér hvězdu Sírius za špatné znamení. Vrcholným dílem doby, v níž se ještě astrologie opírala o pozorování oblohy je veršovaný epos Práce a dny (Erga kai hemerai) z počátku 7.stol. př.n.l. Tvůrce řeckých didaktických eposů Hesiodos ve svých hexametrech radil tehdejším zemědělcům podle pohybu hvězd, Slunce a Měsíce. Působení Slunce je reálné, podložené změnami ročních dob a střídáním vegetačních období. Pohyb Slunce je doprovázen viditelnými změnami viditelnosti hvězd na obloze. Tak se například v jeho díle dočteme:

Když dojdou Orion a Sirius do středu nebes
a když růžoprstá se uvidí s Arkturem Zora
tehdy, Persee, všechny očesej hrozny a do domu dones
A když pak Plejády s Hyádami
a s nimi Orion silák z nebe sestoupí
tehdy vzpomeň na včasnou orbu...

Přesné výsledky pozorování přírody jsou však promíchány s vlivy spekulativními a neskutečnými. To se týká především Měsíce, u něhož se vycházelo z analogie s periodickými vlivy Slunce. Například menstruační cyklus ženy je shodný se střídáním měsíčních fází:

Po úplňku den šestý zle rostlinám škodí
zdatné muže vždy přivádí na svět, však nesvědčí dívkám.

Měsíc se tak stal patronem plodnosti a současně opětovné objevování měsíčního srpku dva až tři dny po novoluní jako by symbolizovalo proměnlivost a přitom věčnost života.

Další zmínky o astrologii byly nalezeny až ve dvou poznámkách Euripida a Aristofana z konce 5.stol. př.n.l.

Jako samostatný obor se astrologie začala v Řecku rozvíjet až od poloviny 4.stol. př.n.l. Aristotelés ve svém spisu O nebi přiznal, že Egypťané a Babylóňané pozorovali hvězdy a planety již v dávné minulosti a Řeky naučili mnoho nového. Tento názor zřejmě odráží skutečnost, že v období před naším letopočtem se astrologie pěstovala zejména v helénistickém Egyptě, kde vládla dynastie Ptolemaiovců a pak v říši Seleukovců, kam patřila Sýrie, Palestina a Mezopotámie. Vliv staroegyptského vědění však Aristotelés silně přecenil, protože kořeny řecké astrologie jsou u Chaldejců.

Řecký pohled na oblohu byl poněkud jiný, než babylónský. Vycházel ze snahy zjistit prostor a časově vymezené pohyby v něm. Astronomie byla zálibou, nikoliv povoláním podporovaným státem. Podle Platóna je vesmír jednotný systém a má svůj řád, který se promítá v celém světovém dění. Jeho dílo Timaios obsahuje řadu astronomických názorů té doby, vymezuje působnost astronomie a připomíná, že podle konjunkcí a jiných vzájemných poloh planet lze usuzovat na budoucnost.

Historikové jsou obecně zajedno, že ze všeho, co Řekové převzali z východních kultur Malé Asie a Blízkého východu, byl nejvýraznější vliv právě astrologie. Usuzuje se, že to mohlo souviset s krizí řeckého náboženství ve 4.stol. př.n.l. Řecký občan nacházel oporu buď v magii a mystériích, nebo ve filozofii a tehdy moderní astrologii. Věštění bylo záležitostí především vyvolených, kteří uměli interpretovat obecně pozorovatelné příznaky nebo měli "bohem propůjčené" nadání intuitivně nahlížet do budoucnosti.

Naopak astrologie byla dostupná každému, kdo měl základní znalosti z astronomie a matematiky a byl ochoten studovat její stále tajemnější a uměle komplikované metody. Astrologie předkládala racionální a souborný obraz světa a ubezpečovala, že zná souvislosti, jimiž je člověk zapojen do logického, poznatelného a uspořádaného chodu vesmíru. Proti minulosti šlo o výrazný pokrok, kdy rozhodování o osudu lidí bylo odňato nadpřirozeným silám a v rozsahu toho, jak je přírodní dění poznatelné, stal se poznatelný i lidský osud sám.

Výklad míry platnosti ovšem kolísal od představy vlivů, kterým může smrtelník aktivně čelit až po nutnost pasívního očekávání osudu. V Řecku byl tradičně silný sklon k determinismu, proto víře v hvězdy byl z tohoto pohledu nejbližší světový názor stoiků.

Viditelnou část astrologie tvořila aplikovaná astronomie, jejíž vědeckost, metodičnost a duchaplnost musela imponovat každému, kdo se s ní seznámil. Největší vliv na astronomii měly nesporně názory Aristotélovy, tedy jeho výklad geocentrismu a experimentální zjištění, že vzdálenost planet od Země se mění a nelze vystačit s jednoduchými rovnoměrnými pohyby po kružnicích. Přesnější předpovědi pohybů planet umožnil Hipparchos (190 - 120 př.n.l.) a další učenci zavedením epicyků a deferentů.

Kromě astronomických poznatků do astrologie pronikly i obecné řecké představy o přírodě. Astrologie byla součástí přírodních věd a měla pozitivní vliv na jejich rozvoj. Pravidla a závěry astrologie byla tehdy myšlena právě tak dobře a přitom chybně, jako například velká část tehdejších lékařských pravidel a praktik. V antické astrologii měly mimořádnou roli například Hippokratovy čtyři základní letory. Metody hledání vlivů v rozvinuté antické astrologii byly analogické hledání vhodné diagnózy a terapie na základě úvah o zastoupení protikladů (horký - chladný, suchý - vlhký).

V posledních staletích př.n.l. vznikly ucelené teorie o souhvězdích zvířetníku (zodiaku) a jejich vlivu v souladu se čtyřmi základními živly - ohněm, vodou, zemí a vzduchem. Vytvořil se celý nový astrologický systém, mnohem složitější a důmyslnější, než byl původní systém babylónský.

Na konci 2.stol. př.n.l. začala astrologie pronikat do Říma. Roku 139 př.n.l. byla poprvé zakázána senátem, ale za druhého triumvirátu (r. 43 př.n.l., který uzavřeli Marcus Antonius, pokládaný běžně za Caesarova politického nástupce, Gaius Iulius Caesar Octavianus, Caesarův dědic a adoptivní syn a Marcus Aemilius Lepidus, jenž byl jako velitel jízdy nejbližším Caesarovým spolupracovníkem) se astrologie stala součástí životního postoje římských občanů. Marcus Manilius ve své básni Astronomica vysvětloval všechny základní astronomické a astrologické pojmy. V jeho pojetí vystupoval do popředí pocit nevyhnutelného podřízení osudu všeho živého vyššímu, kosmickému principu.

Tento pocit determinismu, který rychle ovládl římskou společnost patricijů, vyústil pro mnohé přívržence v ateismu. Pokud je vše předem dáno vůlí hvězd, není zapotřebí žádných bohů. Nikoliv náhodou byla Maniliova báseň věnována císaři Tiberiovi.

Postupně astrologie pronikala do širších vrstev obyvatel. Mezi málo vzdělanými chudými obyvateli astrologie zpopularizovala představu kulaté Země, kolem níž v prázdném prostoru obíhají ostatní kosmická tělesa. Okruh uživatelů astrologie se rozrůstal, ale počet těch, kteří dovedli pochopit složité výpočty a ovládnout pravidla astrologie byl velmi malý. Tehdy výrazně pomohla reforma kalendáře.

Z ryze praktických důvodů bylo nutné zavést pořádek do římské kalendářní soustavy. Provedl ji Gaius Julius Ceasar spolu se svým poradcem alexandrijským Řekem Sosigenem. Důsledné zavedení jednoduchého slunečního kalendáře vedlo logicky ke snadnějšímu pochopení pohybu Slunce po ekliptice. Podle data bylo možné jednoduše určit polohu Slunce mezi zvířetníkovými souhvězdími. Lidovým astrologům to stačilo a jejich klientům obvykle také.

S kalendářní reformou souviselo i zavedení sedmidenního týdne po celém území ovládaném Římem. Jména dnů v týdnu v románských a germánských jazycích jsou zřejmě nejtrvalejším odkazem antické astrologie a dokladem o jejím vlivu na běžný život lidí před dvěma tisíciletími. Každé hodině každého dne byl přiřazen planetární vládce (přičemž mezi planety se řadilo i Slunce a Měsíc). Planeta, která vládla první hodině dne, se stávala vládcem celého dne. Jestliže seřadíme podle oběžných drah planety do pořadí Saturn, Jupiter, Mars, Slunce, Venuše, Merkur a Měsíc, bude v první hodině neděle vládnout Slunce a půjde tedy o den Slunce (dies Solis, anglicky Sunday, německy Sonntag). Druhá hodina neděle bude náležet Venuši, třetí Merkuru, čtvrtá Měsíci atd. První hodina druhého dne - pondělí - případně Měsíci a půjde tedy o den Měsíce (dies Lunal, francouzsky lundi). Úterý je ve znamení Marsu (dies Martis, mardi), středa je ve znamení Merkuru (dies Mercurii, mercredi), čtvrtek je ve znamení Jupiteru (dies Iovi, jeudi), pátek je ve znamení Venuše (dies Veneris, vendredi) a sobota je ve znamení Saturnu (dies Saturni, anglicky Saturday).

Rozšíření astrologie na jedné straně přineslo obecné zvýšení zájmu i znalostí o uspořádání světa a vesmíru, na straně druhé však vedlo k postupnému úpadku astrologické formy myšlení.

Je však pravdou, že několik astrologů, kteří znali sférickou trigonometrii a základy astronomie, si nadále udrželo vysokou exaktnost a klasickou linii svých výpočtů. Ze 2.stol. př.n.l. se zachovala studie řeckého astrologa s latinským jménem Vettius Valens, který se seznámil s pozůstatky dávných babylónských metod. Naopak završitelem řecké astrologické školy se stal Klaudios Ptolemaios z Alexandrie (asi 90 - 160 n.l.). Po dlouhou dobu platil za výlučnou a jedinou autoritu a snad nikdo jiný s výjimkou Aristotela neovlivnil fyzikálně astronomické úvahy tak jako on.

Ptolemaios většinou nebyl originálním tvůrcem toho, o čem psal. Většinu pozorování sám nevykonal, ale použil Hipparchovy seznamy. Jako systematik byl skvělý a že mu o nic víc nešlo dosvědčuje původní název jeho hlavního astronomického díla: Syntaxis mathématiké. Později se mu začalo říkat Megalé syntaxis případně Megisté syntaxis (velká resp. největší skladba). Ve středověku byl přeložen do latiny z arabských překladů pod názvem Almagestum.

Na dílo Almagestum navazují čtyři knihy o astrologických předpovědích, zvané Tetrabiblos, které shrnují a důkladně třídí vše, co tehdejší učenci znali o astrologii.

Ptolemaios vytvořil systém obsahující následující zásady: O osudu jednotlivce se rozhoduje podle okamžiku zrozen případně početí nebo jiného kritického okamžiku. Pro předpověď se uznává jako základní tzv. horoskop radix a dále tzv. tranzit, který zahrnuje měnící se podmínky konstelace planet v průběhu života jednotlivce. Vychází se ze zvířetníku a zodiakálních domů, dále jsou konstruovány horizontální domy a počítány aspekty planet. Kromě toho jsou uváděny čtyři tzv. uzly světa - cardina mundi.

Přívrženci astrologie to neměli lehké. Císař Dioklecián (284 - 305 n.l.) pronásledoval jak křesťany, tak astrology. Jeho nástupce Konstantin Flavius Valerius sice ediktem milánským roku 303 n.l. křesťanství povolil, ale astrologii dále neuznával.

Z doby po Ptolemaiovi se nám zachovalo několik dalších astrologických spisů, které však nedosahují významu díla Tetrabiblos. Je to především Osm knih poučení (Mathéseis), které sepsal Julius Firmicus Maternus ze Sicílie. Zajímavý úvod do astrologie po sobě zanechal Paulus Alexandrijský na sklonku 4.stol. n.l.

V období kulturního úpadku po rozpadu Říše západořímské se astrologii příliš nedařilo. O nic lepší situace nebyla ani v Byzantském císařství. Avšak díky byzantským klášterním knihovnám se hlavní astronomická a astrologická díla dostala do islámského světa.

Obecně arabská věda vytvořila most mezi antickou vzdělaností a pozdější kulturní úrovní středověké Evropy. Hlavními centry islámské vědy se tehdy stal Bagdád a později Káhira. Stalo se tak na sklonku 2.století, za muslimské éry Hidžry.

Zejména nová dynastie Abbásovců (od poloviny 8.stol.) začala financovat překlady cizích textů do arabštiny. Tak byla přeložena nejvýznamnější antická díla včetně Galéna, Aristotela, Eukleida, Archimeda a Ptolemaia. Za kálifa Al-Mamuna byla zřízena akademie, zvaná Dům moudrosti, v jejímž čele stanul nestorián Hunayn ibn Ishaq al-Ibadi, vynikající znalec řečtiny. Hlavním překladatelem matematických a astronomických děl se stal Thabit ibn Querra, který napsal více než stovku vědeckých prací včetně komentáře k dílu Almagestum. Do arabštiny byla přeložena také nejlepší díla indická a perská.

Jedním z dvorních astrologů byl Mašalláh, který napsal řadu úvah o různých aspektech astrologie. Spisy Abú Ma'šara zabývající se astrologií a výkladem působení Měsíce se ve středověkých latinských překladech později rozšířily po celé Evropě.

Astronom al-Battaní mimo jiné opravil podle svých pozorování řadu Ptolemaiových údajů ve své Knize o hvězdokupě a perský astronom Abd-ar-Rahman as-Sufi se zasloužil o to, že řadu arabských názvů hvězd najdeme na mapách hvězdné oblohy dodnes.

V 9.století přeložil knihy Tetrabiblos Ar-Rází (zvaný též Rhazes), později je znovu přeložil Abul Vefa, astronom a matematik perského původu. Mimořádný význam mělo dílo Gawani (Elementu) Ahmada al-Farghaniho, které v první polovině 12.stol. bylo přeloženo do kastilštiny a poté do latiny v Toledu Janem ze Sevilly. Tetrabiblos se vrátil do Evropy v podobě upraveného překladu s komentáři od Haly Aben-rudiana Hebeny (zvaného též Rodan) a to prostřednictvím Maurů na Pyrenejském poloostrově.

Ve Španělsku, kde byl vliv arabských Maurů nejsilnější, vznikla také první střediska vědy v Evropě, která v té době již prakticky ztratila celý antický odkaz. V roce 961 byla v Cordóbě založena arabská vysoká škola, na níž se také přednášela matematika, astronomie a astrologie. Odtud se pak šířily arabské znalosti do celé Evropy.

Ve druhé polovině 12.stol. působil Gherardo z Cremony, jeden z nejvýznamnějších překladatelů vědeckých arabských traktátů do latiny. Překlad Almagestu Jana ze Sevilly se stal základem díla O sféře (Sphaera mundi) Johannese de Saccrobosco z počátku 13.stol., které se stalo základní evropskou učebnicí astronomie po několik staletí. Do 17.století se dočkala více než dvou set vydání.

Alfons X. Kastilský svou velkorysou podporou vědy a zejména astronomie umožnil přeložení mnoha význačných děl z arabštiny. Mezi překlady patřilo také Rodanovo zpracování díla Tetrabiblos. Rukopis zhotovený Egidiem de Tebaldisem se později stal součástí knihovny českého krále Václava IV. Tzv. Alfonsinské tabulky, sestavené podle tabulek astronoma Al Zarkálího (zvaného Arzachel), sloužily prakticky až do dob Keplerových pro výpočty předpovědí poloh (efemerid) planet.

Ve 13.stol. měla Evropa již své vlastní přírodovědce, astronomy i astrology. Biskup Albertus Magnus byl autorem několika spisů, také o astrologii. Dominikáni rychle rozšířili jeho díla, která nezůstala bez vlivu na jeho řádového bratra Koldu, spoluautora tzv. Pasionálu abatyše Kunhuty.

Díky Dantově Božské komedii se stali populárními Michael Scottus a Quido Bonatti, působící na dvoře císaře Friedricha II. Scottus ve své třídílné encyklopedii navázal na dnes již nedochovaná díla krátkého období karolínské renesance (8.stol.), která neprošla arabskou transformací.

Pozdně středověká astronomie a astrologie byly postaveny na silné antropomorfizaci nebeského dění, tedy na přenosu astronomického poznání do lidského života. Nástup renesance představuje jedno z vrcholných období rozvoje astrologie. Díky vynálezu knihtisku se významně rozšířil okruh vědců, kteří se astrologií zabývali. K rozvoji astrologie významně přispěl Regiomontanus, vlastním jménem Johannes Muller z Konigsbergu, jeden z nejvýznamnějších astronomů 15.století. Jako bakalář začal ve Vídni spolupracovat s příležitostným astrologem Ladislava Pohrobka G. Peurbachem. Seznámil se s Ptolemaiovým dílem, ovšem podle překladu lombardského matematika Gherarda z Cremony. Společně s Peurbachem začal usilovat o jeho zpřesnění, především porovnáním s původním řeckým textem. Zdokonalený Almagest byl vydán roku 1462.

V roce 1467 založil uherský král Matyáš Korvín v Bratislavě univerzitu Academia Istropolitana a Regiomontanus na ní krátce přednášel. Za několik let se však odstěhoval do Norimberku a ve vlastní tiskárně vydal devět spisů. Mezi nimi také první tištěné efemeridy, určující pozice Slunce, Měsíce a planet pro každý den v rozmezí let 1457 - 1506. Regiomontanus byl dobrý pozorovatel a pracoval společně s měšťanem a amatérským astronomem Bernhardem Waltherem. Prostředí jeho hvězdárny zachytil na mědirytině Melancolia Albrecht Durer. Roku 1472 se Regiomontanus pokusil změřit paralaxu nové komety a tak určit její vzdálenost, a to o celé století dříve, než se o to pokusili Tycho de Brahe a Václav Hájek z Libočan. Na sklonku života byl Regiomontanus povolán do Říma jako odborný poradce papeže pro reformu kalendáře a tam také roku 1476 zemřel.

V roce 1492 zhotovil jeho žák Martin Beheim první novodobý glóbus Země a Kryštof Kolumbus si na objevitelskou plavbu do Zadní Indie vzal i Regiomontanovy tabulky. Tyto tabulky používali také Vasco de Gama a Bartolomeo Diaz a později podle nich a podle pozorování Měsíce určil Amerigo Vespucci souřadnice nově objevené Venezuely.

Kromě rudolfínské Prahy kvetla astrologie především ve Francii. Astrologem Kateřiny Medicejské byl Michael Nostradamus, jehož záhadná proroctví ve verších z druhé poloviny 16.stol. jsou dodnes těžko srozumitelná a u čtenářů vzbuzují pocit tajemnosti a mystiky. Za největší osobnost francouzské astrologie historikové považují profesora ze Sorbonny a dvorního lékaře Ludvíka XIII. J.B. Morina. Na jeho celoživotní dílo Astrologia gallica navazovali o dvě století později mnozí astrologové.

17.století znamenalo soumrak víry v magickou moc hvězd nad lidskými osudy. Proti astrologii se stavěli René Descartes, Blaise Pascal i La Fontaine. Král Ludvík XIV. dokonce zvláštním dekretem zakázal tisk a rozšiřování astrologické literatury. Voltaire se astrologii sarkasticky vysmíval, Diderot a Laplace metodicky dokazovali, jak málo má společného s vědou v novém a racionálním mystiky zbaveném pojetí. Objevy přírodních věd zatlačovaly astrologii do pozadí, ikdyž Isaac Newton (1643 - 1727) se dal zapsat na Cambridgeskou univerzitu zejména proto, aby sám poznal, co pravdivého je na astrologii jako na věštecké metodě.

Evropská astrologie tvoří jen jednu ze škol. Od evropské astrologie se dodnes značně liší indická astrologická soustava. Odvozuje se od učení Varáha Mihira, autora základního spisu Bríhat Džátaka, který se stal za vlády Guptovců (dynastie ze 4. až 6.stol.) jednou z nejvážnějších místních autorit. Indičtí astronomové rozpracovali do hloubky výsledky řecké astronomie a mimo jiné došli k závěru, že Země se otáčí a tělesa ve vesmíru jsou žhavá (hvězdy a Slunce) a chladná (Měsíc a planety). Posléze mnohé názory převzali arabští učenci v 8.stol.

Svébytnou a na Evropě zcela nezávislou soustavu vytvořili astrologové v Číně, Koreji a v Japonsku.

Staří čínští astronomové pozorovali oblohu noc za nocí, rok za rokem a po celá staletí velmi pečlivě shromažďovali své záznamy ve svých kronikách. Trvalý zájem o nebeské dění zrcadlí zásadní důslednost celkového přírodního čínského myšlení. "Vše, co se děje na Zemi, jako by bylo odleskem pravidelnosti nebeských dějů".

"Hvězdná obloha je rozevřenou knihu, z níž lze číst příští osudy," píše se v jedné z nejstarších astronomických a astrologických knih. Astrologie byla ve službách státu a její poznání byla vyhrazena jen císaři a nejvyšším hodnostářům jako tajné informace nejvyšší důležitosti.

Zvláštní pozornost byla věnována kometám. Pokud nějakou kometu astrologové spatřili, museli o ní informovat ihned císaře, neboť komety přinášely císaři zvěstování nebes, obvykle nějakou neblahou zprávu. Klasifikace a záznamy o kometách jsou tak důsledné, že je dodnes lze využít k datování návratů Halleyovy komety. Císařský astrolog obvykle zastával i funkci historika.

Tradiční čínská astrologie má své kořeny v náboženské a filozofické koncepci dvou praprincipů - jin a jang. Obě tyto prasíly, jimiž se řídí celý vesmír, mají bipolární charakter a vzájemně se doplňují. Jin je ženský princip, pasívní, záporný, studený a spíše destruktivní. Přísluší mu Měsíc a Země. Jang je mužský princip, aktivní, kladný, jasný, silný a produktivní. Patří mu celé nebe, Slunce a život. Rovnováha v kosmu je závislá na harmonii mezi jin a jang, podobně jako v lidském těle, v němž kromě jin a jang působí kosmická energie čchi.

Vesmír a živé bytosti jsou tvořeny z pěti základních elementů: dřeva, hlíny, kovu a vody. Vzájemným působením v pravidelné posloupnosti vznikají a zanikají. Každému elementu je také přiřazena planeta (bez Slunce a Měsíce, které náležejí praprincipům). Dřevo - Jupiter, oheň - Mars, hlína - Saturn, kov - Venuše, voda - Merkur.

V čínské astrologii je každému roku, měsíci, dni a hodině přiřazen konkrétní symbol nebeský a pozemský, které se střídají v kosmickém rytmu.

V evropské astrologii na obloze existuje zvířetník se dvanácti znameními. Ve východní Asii začíná rok až během ledna nebo února podle lunárního kalendáře. Pořadí znamení je: chytrá a bojovná myš (také krysa), mírný buvol, odvážný tygr (nebo panter), dobromyslný zajíc, duchaplný drak (nebo krokodýl), vychytralý had, energický a netrpělivý kůň, způsobná a pasivní ovce (také koza), obratná opice, hrdý kohout, věrný pes, čestný kanec (také vepř). Znamení myši odpovídá na ekliptice našemu beranu, znamení buvola našemu býku, atd. Každému znamení náleží jiný praprincip (myš - jin, buvol - jang, tygr - jin, atd.).

Například rok 1990 - 1991 je totožný s rokem koně. To je znamení politiků, velkých řečníků a bojovníků. Kancléři Kohl a Schmidt, americký prezident Roosevelt, ruský vůdce Lenin byly "koně". Podle čínské astrologie je to znamení temperamentní, ohnivé, avšak jeho nositelé nemívají příliš přátel, jejich povaha má být egoistická, ovšem jsou pilní a mají velký organizační talent.

Dvanáct znamení pozemských se v astrologických předpovědích kombinuje s pěti znameními nebeskými (podle elementů a planet), čímž vzniká soustava šedesáti dvojitých znamení, počínajících "dřevěnou myší" a konče "vodním prasetem". Každých dvanáct let nastává rok koně, ale jen jednou za 60 let rok kovového koně, jak je tomu bylo 27.1.1990.

- pokračování -

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci