Maud Wendellová si všimla klonu, když začal pulsovat ve výlevce dřezu. Uviděla, že výlevka je ucpaná, snažila se ji prorazit držákem škrabky na nádobí. Klon nepovolil. Maud Zaklela, odhodila škrabku a zatlačila na klon ukazovákem.

Prst snadno pronikl vrchní vrstvou klonu a zabořil se do hmoty nasycené fermenty. Při doteku s tkáněmi lidského těla fermenty okamžitě zničily jejich bílkovinnou strukturu a z aminokyselin a jiných látek, které přitom vznikly, se začaly formovat tkáně klonu. Maud Wendellová necítila žádnou bolest. Teprve za několik okamžiků pochopila, že prst zmizel a místo něj se vytvořila tkáň klonu. Vykřikla a odskočila od dřezu.

Nic netušící město zářilo milióny světel. Od jeho okraje ležícího u Michiganského jezera vanul tichý noční větřík. Noc byla jasná, jen vysoko na obloze se vznášela řasová oblaka, která chvílemi clonila hvězdy.

Velká města nikdy neusínají docela. Také toto město bylo plné nočního hemžení. Okna mnoha budov jasně svítila, osobní auta a autobusy uháněly po ulicích, po chodnících spěchali lidé. Do tmy se pohroužily jen čtvrti s továrnami, jež měly noční přestávku.

Noční město se ničím nelišilo od jiných měst v této pozdní době.

Hluboko pod povrchem ulic se rozprostíraly tepny, cévy a nervy města. Vodovodem proudí voda do každého příbytku, soustava kanalizačního potrubí odvádí odpady a nečistoty. Telefonní kabely spojují obyvatele vzdálených míst. Elektrické kabely, potrubí tepláren i roury, vyřazené z činnosti, se klikatí ve vrstvách hlíny i pevných hornin. Některé pulsují pod náporem energie, v jiných život už jen doutná nebo docela vyhasl. Město by bez těchto tepen, cév a nervových kanálů nemohlo existovat.

Stěží si někdo umí představit, jak velkou spoustu chemických látek obsahují odpadové vody unášené kanalizačním potrubím. Jsou to rozmělněné živné látky všeho druhu, mýdlové roztoky i prací prostředky, barviva i inkoust, kosmetické přípravky, pomyje i odbarvovače, pryskyřice i katalyzátory, fermenty i výkaly lidí a zvířat. Tyto látky se mísí v nekonečných variacích a koncentracích za nejrozličnějších teplot a tlaků a stávají se tak chemickým kotlem, v němž může vzniknout cokoliv.

Když to všechno začalo, bylo 0 hodin 33 minut.

Poblíž středu města, malý kousek od městské nemocnice, se tyčila budova, v jejímž čtrnáctém patře sídlila malá opravna. Druhá směna dělníků už odešla, zbylo jen pár lidí, kteří uklízeli místnost před stěhováním, stanoveným na ráno. Henry Poler se zalíbením pohlédl na trubky pod výlevkami umyvadel zářící čistotou. Sehnul se a vyhodil do nádoby na odpadky hromádku veteše. Chtěl tam vyhodit také láhev od kyseliny solné, ale pak si všiml, že v ní ještě něco zbylo. Vlil zbytek kyseliny do umyvadla, vyprázdněnou lahví mrštil do nádoby na odpadky a vyšel z místnosti.

Kyselina pronikla do hlavní podzemní tepny. Prolétla všemi čtrnácti patry, aniž by se smísila s nějakou jinou tekutinou, neboť v té době nikdo nic nevyléval. Roztok kyseliny vnikl do roury ležící pod přízemím budovy, pak pod chodníkem protekl do potrubí o velkém průměru umístěného pod vozovkou, které ústilo do obrovského betonového kolektoru. Odtud vedlo široké potrubí směrem k čisticí stanici.

Ve stěně kolektoru před odvodným potrubím byl kaz - vzduchová bublina, jež vznikla při odlévání betonu. Tenká betonová blána dělící vzdušnou bublinu od vnitřní komory kolektoru se porušila a vytvořila na jeho stěně dutinu končící tři coule od vnějšího povrchu stěny kolektoru. Ve vzdálenosti jedné stopy od vnější strany kolektoru bylo koleno vysokotlakého parovodu uloženého ve vrstvě uválcované půdy. Teplo sálané parovodem zahřívalo kolektor, v němž udržovalo stálou teplotu 101 stupňů Fahrenheita.

Kyselina solná se vlila do kolektoru, v jehož obsahu se zředila. Vír odpadních vod ji vtáhl do vnitřní dutiny stěny kolektoru. Kyselina neutralizovala zásaditost prostředí a rozleptala je. Kazová dutina ve stěně kolektoru se stala matečním základem. To se stalo v 0 hodin 48 minut.

Henry Poler ještě nestačil opustit čtrnácté poschodí, když došlo k další události. Uklízečka v jedné místnosti sousední budovy naposledy namočila hadr do kbelíku se špinavou vodou. Pečlivě si prohlédla umytou podlahu a dospěla k názoru, že tady je už s prací hotova. Špinavé skvrny v rohu si přece nikdo nevšimne. Zvedla kbelík a odbelhala se k záchodové míse. Bezmyšlenkovitě tam vlila vodu, jak to dělala posledních osmnáct let vyjma soboty každou noc. Špinavá voda začala proudit kanalizací jako nesčíslněkrát předtím. Voda vnikla do horizontálního potrubí a pak do kolektoru. Stalo se to patnáct sekund poté, co se tam vlila kyselina solná. Špinavá voda pronikla do kolektoru jinou rourou. Proud odnesl do dutiny ve stěně kolektoru jenom část tekutiny obsahující trinatriumfosfát, ale i tak malé množství bylo dostatečné.

V té době kluk, který pracoval jako uklízeč v malém uzenářství, vyhodil do výlevky velkou porci masných odpadků. Nože mlýnku rozemlely maso na tak mikroskopické částice, že se i při nejnepatrnější kyselosti prostředí měnily na rozpustnou hmotu. Maso se ocitlo v kolektoru několik sekund po roztoku trinatriumfosfátu.

Tak se v jediném místě soustředily tři základní složky rozpuštěné v matečné tekutině - teplé, bublající, připravené. Kolem dutiny proplul malý proud, obsahující nepatrnou částici rosolovitého oxidu křemičitého. Ta už několik týdnů jednou vyplouvala k povrchu, jindy zase klesala ke dnu a přibírala tu několik atomů rtuti ze sloučeniny rtuti s chromem, tu zas několik atomů zinku z obvazů páchnoucích nějakou mastí, jindy vstřebávala jisté množství chromtitanové směsi, obsažené v kousku barviva, nebo se slučovala s hydroxidem hlinitým. Povrch částice oxidu křemičitého se dostával do styku s prostředím vynikajících katalytických vlastností a v této podobě částice vnikla do dutiny a klesla na dno její vzdálené části, kde byla teplota jen o zlomek stupně vyšší než v jiných částech dutiny.

Molekula bílkoviny v mase se dostala do styku s povrchem tuhého oxidu křemičitého. Jeden konec molekuly se přilepil k povrchu částice, což způsobilo změnu elektrického potenciálu celé molekuly. Ta změkla, škubla sebou a elektrický náboj na jejím opačném konci zachytil jinou neznámou molekulu ve vodě a přitáhl ji pevně k povrchu částice oxidu křemičitého. Obě molekuly se začaly navzájem přitahovat, dostaly se do styku uprostřed, takže vznikla třetí molekula, která se oddělila a plavala opodál. Tento proces se stále opakoval, neboť v dutině bylo velmi mnoho živných a jiných složitých látek. Záhy bylo ve vodě kolem částice tuhého oxidu křemičitého nesčíslné množství molekul, orientovaných podle jejich podélné osy směrem k částici oxidu křemičitého. Bylo O hodin 50 minut.

Vazkým obalem oblého tvaru, obklopujícím částici oxidu křemičitého, pronikly dva atomy jódu, který se tam dostal ze zbytků jódové tinktury. Specifické novotvary z molekul se okamžitě slily do dvou velkých houžví, jedním koncem spojených s částicí oxidu křemičitého. V témž okamžiku se do kolektoru vlila dávka tekutiny z horizontální kanalizační linky. Tam, kde byla kapička oxidu křemičitého, neproniklo nic nového, ale tekutina se dala do lehkého pohybu a dvě houžve se přemístily po stěně dutiny tam, kde byl zvýšení obsah uhličitanu vápenatého. Do sběrače se vlila další dávka odpadových vod a v dutině opět došlo k přemístění tekutiny. Tak se dvě jednotlivé molekuly sily v jednu. Právě v tomto okamžiku se zrodil klon. To se stalo v 0 hodin 51 minut.

Mohlo se stát ledacos, co by zabránilo dalšímu vývoji klonu. Sebemenší přebytek jakékoliv kyseliny nebo alkálie mohl porušit dlouhý, slabý a snadno zranitelný řetěz molekul. Reaktivní radikály každého druhu mohly přerušit regenerační schopnost molekulových řetězců. Nic takového se však nestalo. Tenký řetízek molekul se vyhnul všem těmto okolnostem, jež by pro něj znamenaly zkázu. Menší molekuly se začaly přidávat podél řetízku, slévaly se s ním a obalovaly jej ze všech stran. Spirálová konstrukce molekuly byla záhy ukončena a kolem ní se začala formovat jiná. V dutině je mnoho živných a složitých látek. Tenounký řetízek molekul se jich zmocňoval a vytvářel další řetízky. Jakmile byly čtyři, rozdělily se na dvě dvojice, spojovaly se však svými konci, takže proces pokračoval. V 1 hodinu 50 minut, tedy hodinu poté, nová látka dosáhla takových rozměrů, že byla viditelná pouhým okem. Měla velikost zrnka písku. Se zvětšováním objemu stoupala také rychlost růstu nové látky. Ve 2 hodiny 50 minut už měla rozměry kulečníkové koule. Nová látka se dostala do stavu, kdy k výstavbě řetězců svých molekul nepotřebovala materiál jiných molekul, mohla se obejít bez materiálu určitého chemického složení. Byla rovněž schopna zmocňovat se různých jiných látek a proměňovat je ve svou vlastní tkáň. Klon byl neustále rostoucím organismem, který měl potřebné živiny kolem sebe v dutině.

Za další hodinu klon dosáhl rozměru krychlové stopy. Zaplnil svou tkání celou dutinu a jeho hmota pronikla částečně do kolektoru. Tam nalezl hojnost živin, takže se jeho růst zrychlil. Lnul ke stěnám kolektoru a stále se rozrůstal. Šíření klonu končilo u stěn kolektoru, na úrovni, kam sahaly odpadní vody, pokračovalo však ve spodních částech kolektoru, kde klon snáze nacházel živné látky.

Když od vzniku klonu uplynulo něco víc než dvě hodiny, byla jím pokryta veškerá hladina kolektoru omývaná odpadními vodami. Začal se rozrůstat kolem vstupních otvorů horizontálních kanalizačních stok, aniž ucpal jejich otvory a aniž bránil pronikání odpadních vod dovnitř. Nastal však okamžik, kdy se spodní část kolektoru zaplnila hustou hmotou tkáně klonu. Tato hmota pulsovala, zhušťovala se a hledala další možnosti svého růstu. Klon se musel dát nějakým způsobem do pohybu.

Zpočátku tekl podél stěn betonové schránky kolektoru nad hladinou odpadních vod. Záhy pokryl veškerou vnitřní hladinu. V té době dosáhly tkáně klonu takového stavu, kdy byly s to klást odpor rozkladnému působení chemických látek, klon mohl zaplavit i materiál, který nestrávil a neproměňoval ve svou tkáň.

Horizontální kanalizační potrubí dále chrlilo do kolektoru odpadní vody, nebylo to však už v takovém velkém množství jako dříve, takže klon trpěl nedostatkem živin. Nezbývalo mu nic jiného, než se šířit horizontálními stokami kanalizačního systému. Vydal se podél roury, jíž se vlévalo nejvíce odpadních vod.

Klon postupoval podél kanalizačního potrubí a pokrýval jeho vnitřní povrch. Ve stokách menšího průměru se jeho růst zrychloval. S postupem klonu jeho vrstva nabývala na síle, neboť dostával stále více živných látek. Brzy zcela zaplnil vnitřní část potrubí. Klon pohlcoval a stravoval většinu obsahu odpadních vod, proto zatím nedošlo k ucpání stoky.

Když rostoucí tok klonu postoupil v první kanalizační stoce asi o dvě stě stop, z kolektoru se dala do pohybu jinou stokou jeho další větev.

Klon si teď našel nový způsob, který mu napomáhal k rychlejšímu růstu. Jakmile se dostával na rozšířenou křižovatku několika stok, vytvářel tam nový typ tkáně. Svými vlastnostmi se podobala nervové tkáni a plnila úlohu jakéhosi kontrolního střediska, podporujícího vysokou aktivitu rostoucí větve i její schopnost adaptace vůči okolí. Současně s růstem klonu v něm proto vznikala potenciální schopnost regenerace pro případ, že by se jedna nebo několik větví tkáně zničilo při hledání živných látek.

Klon postoupil podél celé délky kanalizační stoky k potrubí vedoucímu do velkého obytného domu. Klon se obvykle rozrůstal kolem otvoru roury, když však dosáhl místa spojení těchto dvou potrubí, proud odpadních vod ve vertikální stoce prudce poklesl, zatímco v horizontální části jeho prudký tok pokračoval. Klon se proto vydal hlavním potrubím. Tkáně klonu se proměnily v dravce. Dosud získával energii z malého proudu a jeho růst se zrychlil. Klon se obrátil vzhůru jedním z úzkých potrubí vedoucích do obytného domu. Potrubím tekla voda, unášející s sebou dusité látky. Klon postupoval proti tomuto proudu, dokud jeho tkáň nedospěla k výlevce dřezu, u něhož stála Maud Wendellová myjící po snídani nádobí.

Prstenec tkáně klonu u výlevky dřezu houstl. Maud Wendellová myla nádobí a klonu si nevšimla. Jeho tkáně nadále houstly, až prstenec pronikl poněkud nad otvor výlevky, do samého dřezu. Sluneční paprsky dopadající na dřez oknem v kuchyni ozářily prstenec tkáně klonu, jež poprvé pocítíla účinek energie světelného paprsku. V tkáni klonu vznikla nová zkřížená spojení, vytvořily se nové molekuly - a jeho tkáň nabyla nazelenalého odstínu. Klon se zachvíval na dně dřezu, a v tom jej spatřila Maud Wendellová.

Když po marném pokusu zbavit se klonu Maud sáhla na něj prstem, fermenty okamžitě zničily bílkovinnou strukturu části lidského těla a z aminokyselin, jež při tom vznikly, se začaly formovat tkáně klonu. Prst nepociťoval žádnou bolest. Teprve několik okamžiků poté Maud pochopila, že prst zmizel a místo něj se vytvořila tkáň klonu. Vykřikla a odskočila od dřezu.

Když Maud Wendellová odskočila od dřezu, klon, přilepený k prstu, se táhl s ní, jeho tkáně se zúžily, ale nepovolovaly, naopak nabyly na pevnosti. Při prudkém pohybu Maud upadla na kolena a na bok. Strhla přitom ze stolu několik sklenic, které se rozbily. Potřebovala několik okamžiků, aby se znovu soustředila na svou ruku. Ruku už neměla, neměla ani část předloktí, všechno se změnilo v nazelenalou svítící tkáň, která se táhla od výlevky dřezu k prstenci kůže na ruce. Maud Wendellová znovu pronikavě vykřikla.

Obchodní cestující Frank Wendell zrovna balil vzorky zboží. Když se z kuchyně ozval první zoufalý výkřik jeho manželky, pohlédl oním směrem a pronesl: "Copak se to tam děje?" Když pak zaslechl řinčení rozbitého skla, vstal a rychle zamířil ke dveřím kuchyně. Otevřel je a uviděl manželku klečící před dřezem. Táhla z výlevky cosi podobného šňůře na prádlo. "Proboha" vydal ze sebe. Přiskočil k té houžvi, uchopil ji oběma rukama a táhl ji k sobě. Houžev odolávala. Frank Wendell nahlédl do dřezu. Spatřil hmotu, která se odtud táhla k jeho rukám. Pohlédl na své ruce. Oči se mu rozšířily hrůzou, stěží potlačil výkřik a vrhl pohled na svou ženu. Klon už pohltil její pravou ruku, část ramene a prsu a už se chystal skoncovat i s hlavou.

Lidské tělo se ze šedesáti procent skládá z vody. Tkáně klonu obsahovaly pouze čtyřicet procent vody. Při pohlcování tkání lidského těla jež měnil ve svou tkáň, pohlcoval jenom tolik vody, kolik sám potřeboval. U rozmezí tkání klonu a tkání lidského těla se proto vylučovaly kapičky vody, které kanuly na podlahu. Rozmezí dvou tkání se rychle posouvalo, přebytečná voda stékala a tvořila na podlaze kaluž.

Frank Wendell se vzpamatoval ze ztrnulosti. Pokusil se odskočit od dřezu, ale také jeho náhle zastavila neviditelná síla. Začal mlátit kolem sebe rukama, chraptivě ječel a snažil se zbavit klonu. Všechny jeho pohyby však vedly jedině k tomu, že se klon ovíjel kolem jeho těla a zaútočil na ně v několika místech současně. Klon dosáhl k jeho hrudi a chrčení, které Frank Wendell vydával, záhy ustalo.

Na kuchyňské podlaze byla kaluž. Množství vody bylo příliš velké, než aby je šaty, jež zůstaly po Wendellových, do sebe vsákly. Voda se roztekla po celé podlaze a prosakovala spárami mezi jednotlivými kachlíky podlažní krytiny. Klon se roztékal spolu s louží. Pohltil veškeré nylonové prádlo a vlněné kalhoty, nedotkl se však bavlněných šatů Maud a Frankova spodního prádla. Pohltil obuv obou manželů, až nezůstalo nic, co by ještě mohl zužitkovat. Klon se roztekl slabou vrstvou po podlaze a pokusil se vstřebat hydrovosk a pak také samy kachlíky i kovové nohy kuchyňského stolu a židli i barevnou výplň. Žádná z těchto věcí mu však nezachutnala.

Klon našel živinu, o níž tak lačně usiloval, ale jen na krátkou dobu. Tykadla a tenké vrstvy tkáně klonu v různých částech kuchyně zhoustly a vydaly se zpět ke dřezu. Houžev klonu přelezla přes okraj výlevky a vplížila se do potrubí, kde se zastavila. Voda, která se roztekla po podlaze, nakonec prosákla spárami mezi kachlíky a začala skapávat ze stropu do kuchyně pod bytem Wendellových.

Bylo 7 hodin 45 minut. V potrubí pod městem růst klonu pokračoval. Klon pronikal stále do dalších větví potrubí vedoucích do kolektoru. Pronikl i do jiných kolektorů, zaplnil je a pokračoval v cestě. Občas odbočil i do větví vedoucích k obytným domům a obchodům a jiným budovám, v nichž byli lidé. Nepohyblivé části tkáně klonu potřebovaly poměrně málo živných látek, avšak jeho rostoucí části si jich žádaly mnohem více.

Klon se už rozšířil pod deseti městskými čtvrtěmi, pronikl do většiny budov tohoto obvodu, zatím však nikde nevystoupil z potrubí. V 7 hodin 55 minut pronikl do potrubí vedoucího k budově velkého úřadu, v jejímž přízemí byla restaurace. Oddělení restaurace, v němž se mylo nádobí, bylo v plné permanenci a do kanalizačního potrubí tekly nepřetržitým proudem husté pomyje. Klon postupoval proti tomuto proudu zprvu hlavním potrubím, pak potrubím vedoucím přímo ke kádi na mytí nádobí. Poslední náraz vody přivedl výhonek klonu k otvoru kádě. V tom se klon vysunul z potrubí a vytvořil bouli mírně fosforeskující nazelenalé látky.

Harry Black, umyvač nádobí, upřel zrak na tuto lehce pulsující bublinu. Štouchl do ní polyuretanovou houbou. Houba se přilepila ke klonu a před zraky Harryho zmizela. Black se ohlédl na svého pomocníka a zvolal:

"Hej, Joe, podívej. Něco sežralo mou houbu."

"Cože?" opáčil Joe. Přistoupil ke kádi a pohlédl do ní. Když spatřil nazelenalou bouli, škytl a pak se otázal: "Jak to, že nečistíš svou káď?"

Naklonil se nad kádí, ale Harry Black ho zadržel:

"Nedotýkej se toho. Sežere tě to jako tu houbu."

Joe se mu vytrhl, naklonil se a uchopil houžev klonu oběma rukama. Zatáhl za ni a trochu ji povytáhl z potrubí. Joe zatáhl silněji, ale dokázal ustoupit od kádě jen o krok.

"Co to tam máš za čertovinu!" zaklel.

"Dívej!" zvolal Harry. "Žere to tvoje ruce! Žere tě to!"

Joe pohlédl na své ruce a uviděl, že obě téměř zcela zmizely. Zakřičel, vložil do tahu celou svou sílu, aby se odtrhl od klonu. Ten se však k němu přilepil příliš pevně.

"Seškrábni to! Rychle to seškrábni!" zděšeně volal Joe na Harryho.

Harry Black natáhl ruku směrem k houžvi, ale pak si to rozmyslel.

"Počkej! Vemu na to nůž!" Harry se vrhl k desce na opačném konci místnosti, na níž visely nože.

Joe propadl panice. Měl už polovinu paží pryč, zmítal se před kádí z jedné strany na druhou a ječel:

"Tak to, kruci, ode mě odtrhni! Rychle to odtrhni!"

Druhý kuchař a kluk, umývač nádobí, společně s číšníkem k němu přiběhli. Kuchař křikl na Joea:

"Drž hubu, uslyšej tě hosti! Co to máš?" natáhl ruku k houžvi klonu.

"Nesahej na to, kouše!" zvolal Harry.

Kuchař si ho však nevšímal. Uchopil houžev, zatáhl za ni a okamžitě se k ní přilepil. Kuchař se pokusil vyprostit ze zajetí a trhl houžví, jíž zavadil o kluka, umývače nádobí. Číšník se rovněž chopil houžve a začal táhnout.

Hluk v kuchyni přivolal další zaměstnance restaurace, před jejichž zraky probíhal úporný zápas lidí s čímsi, co se podobalo obrovské žvýkačce. Někteří se vrhli mezi zápasící lidi, jiní, když spatřili, že škubající se těla lidí už byla částečně pohlcena bublající hmotou, couvli. Jakási žena pronikavě zakřičela, nějaký muž ztratil vědomí a upadl. Na jeho tělo dopadla houžev klonu, která se do něho zakousla a muže, který již nikdy nenabyl vědomí, pohltila.

Harry Black byl v pasti. Houžve klonu mu nedovolovali opustit roh kuchyně, kde stál. Držel v rukou sekáček na maso a jenom čekal na okamžik, aby jím zaútočil. Přímo před ním klon zrovna pozřel druhého kuchaře a nabobtnalá masa na chvíli znehybněla. Harry trochu zaváhal, počkal, až poblíž něho nebyla žádná zápasící těla, a vyrazil k útoku.

Opatrně se sklonil nad nabobtnalým kouskem klonu. Natáhl se k tenké houžvi, rozmáchl se sekáčkem a prudce udeřil. Sekáček projel tkání klonu a zabořil se do podlahy. Harry ho vytáhl a uviděl, že se rozdělené kousky látky znovu spojily. Harry se zoufale ohlédl.

Všude byly velké kaluže vody, jejíž proudy tekly ze stolů k přípravě jídla. U dveří se objevilo několik hostů. Když spatřili, co se děje v kuchyni, strnuli.

Jeden z hostů zahlédl Harryho třesoucího se v rohu kuchyně a zamířil k němu, přičemž překračoval houžve klonu.

"Zpátky, sežere vás to, nepřibližujte se!" zaječel Harry.

Host však neposlechl. Poslední větev klonu se dotkla jeho nohy, přilepila se na ni a začala rychle pohlcovat napřed botu, pak chodidlo. Muž vyskočil, když však uviděl, že mu to nepomohlo, začal divoce křičet.

Harry se znovu pohnul ze svého kouta. Obešel muže pohlceného klonem, sklonil se nad houžví přilepenou k jeho noze a rozmáchl se sekáčkem. Ten se zabořil do podlahy. Harry jej tentokrát navytrhl, nýbrž jím pohnul do strany, aby od sebe oddělil rozseknuté části klonu. Snadno povolily.

K osmé se frekvence ve městě zvýšila. Dopravní linky přivážely z okrajů města úředníky, kteří neměli čas ani posnídat šálek kávy s houskou. Vlaky a autobusy přijížděly jeden po druhém a chrlily stále větší proudy cestujících. Kavárny, cukrárny a bufety se otevíraly, aby přijaly hosty, ve spěchu pojídající své snídaně. Kameloti odpočítávali drobné. Městská drobotina vyběhla do ulic, aby pokračovala ve svých hrách, přerušených minulý den večer, ve dvorech, podobajících se spíše ohradám pro dobytek, nad nimiž hřmotně přejížděly přecpané vlaky nadúrovňové železnice.

Mark Cunningham, sekundární patolog městské nemocnice, vyšel z pochmurného domu a kráčel opatrně, aby si neumazal svůj bílý oblek.

Mark zachmuřeně pohlédl na klubka prachu a zrychlil krok. Nemocnice byla vzdálena pouhých osm bloků od jeho bydliště. Snažil se našlapovat svými bílými polobotkami opatrně, viděl však, jak prach proniká do všech jejich štěrbin. Markovi bylo třicet let. Byl vysoký a velmi hubený. Jeho kaštanové vlasy zřejmě toužily po holiči.

Jeho šedé oči byly posazeny hluboko pod nápadnými oblouky obočí, měl kolem úst tvrdý výraz. Cestou do práce se snažil nemyslet na to, jaká místa by mohl získat. Mohl by dát na radu svého učitele z Northwesternu, který ho lákal do vědeckovýzkumného ústavu pro vyvíjení biologických válečných prostředků podle vládních objednávek nebo k jedné soukromé korporaci, jejíž laboratoře se zabývaly podobným výzkumem. Dobře tam platí, získal by na základě toho také dobré společenské postavení. Ještě ovšem není pozdě, říkal si, ale jiný vnitřní hlas mu vzápětí jedovatě odporoval: "Jde ti o peníze. Jenže ty potřebuješ taky zkušenosti, proto si napřed odpracuj nějaké dva roky v městské nemocnici."

Zasmušil se, když zakopl o hromadu odpadků, a docela se rozmrzel, když uviděl, jaká vrstva prachu se usadila na jeho kdysi bílých polobotkách. Mark si zašel na snídani na Severní náměstí. Před vchodem do restaurace si koupil noviny, usedl ke stolku, kde vždycky snídal, a počkal si na kávu. V restauraci bylo onoho rána hlučno a v kuchyni vládl jakýsi mumraj. Mark podrážděně pohlédl směrem ke dveřím kuchyně. Objevila se číšnice Gracy, zděšeně před čímsi couvající. Mark zaslechl hlas Harryho, přehlušující ječení a výkřiky. Vstal.

Harry Black ho učil kuchařskému umění v oboru minutek, když Mark poprvé přijel do města, propadl u přijímací zkoušky, byl však přece jen přijat na univerzitu s podmínkou, že si sám zaplatí jeden semestr. Harry mu poskytl gauč s hrbolatou matrací a živil ho, když Mark utrácel za knihy peníze určené na stravu. A když Harry zvýší hlas, musí být zle.

Gracy se zastavila, tvář měla popelavě šedivou, tác v ruce se jí chvěl. Hosté začali opouštět restauraci, muž v koutě horečně vytáčel jakési telefonní číslo.

Mark proběhl sálem, strčil do dveří a překročil práh. Zprvu se mu zdálo, že tam vtrhli žáci a pustili se o uličnické hry - stříkali po sobě vodou. Všude na podlaze byla voda. Místy jí bylo tolik, že vířila, tu a tam se válely nejrůznější šaty. A mezi tím vším bylo cosi nazelenalého. Mark spatřil jakousi ruku křečovitě svírající nohu starých kamen, po zápěstí se mu plížila zelená hmota vystřikující vodu a zápěstí zmizelo. A v tom zmizela celá paže, zelená hmota se dotkla železa kamen, zastavila se a dala se na ústup.

"Doktore! Proboha, jděte pryč!" Harry křičel nezvykle ječivým hlasem. Mark pohlédl do kouta a spatřil drobnou postavičku na opačném konci kuchyně, skrčenou na výstupku tvořeném pracovním stolem a policemi. Harry se jednou rukou držel, druhá mávala sekáčkem.

"Jdi pro pomoc, doktore!" křičel. "Dej pozor, aby se tě to nedotklo!"

Rozmáchl se směrem k hadovitému výstupku zelené barvy, který postupoval blízko od něho po stěně příborníku. Useknutý výhonek se schoulil, pak začal jakoby ohledávat okolí, jako to dělá amoeba při hledání - čeho? Mark strnule pozoroval, jak se useknutý kousek nakonec spojil s velkým kusem stejné barvy a okamžitě s ním splynul.

Harry uchopil hrnec s vařící vodou a vychrstl ji dolů na zelenou hmotu. Ta na chvíli znehybněla a zbělela. Harry toho využil, seskočil z výstupku, přeskočil kaluž na podlaze a ocitl se vedle Marka. Sotva popadal dech.

"Doktore, musíme odsud zmizet! Sežralo je to! Joea, Mickyho, Ala... Sežralo je to...!"

Mark se nehýbal a prohlížel si zelenou hmotu. Když na ni Harry vychrstl vařící vodu, její pohyb se zpomalil, ale hmota žila. Stahovala se do celku, ustupovala zpět k mycí kádi.

Mark sledoval klon, dokud nezmizel v kádi. Teprve pak si vzpomněl na Harryho, který zeširoka otevřenýma očima pozoroval vše, co se kolem něho děje. Hlava se mu třásla.

"Jsi v pořádku?" otázal se ho Mark.

"Ano. Nechytlo mě to. Co je to, doktore?" Harry chraptěl, po tváři mu kanul pot, ale, jak se zdálo, nic z toho nevnímal.

Mark uchopil Harryho za ruku a táhl ho ke dveřím. Harry ho následoval a v ruce stále ještě svíral sekáček na maso.

V restauraci byla hlava na hlavě, museli si klestit cestu davem. Malý človíček s tchoří tváří visel na telefonu a Mark si pomyslel, že až odtelefonuje své redakci senzační zprávu, snad ho napadne zavolat na policii. Mark vedl Harryho postranním východem a zamířil k nemocnici.

"Vypravuj mi podrobně, co se tady stalo."

Zavedl Harryho do kanceláře. Sekretářka laboratoře Helena seděla u stolu, skloněna nad zrcadlem, a malovala si ústa.

"Zavolej šéfa!" kývl na ni Mark a postrkoval Harryho do malé komůrky.

Mark stěží ovládal své vzrušení, čekal, až se Helena dovolá. Signální lampa zablikala a Mark zvedl sluchátko.

"Doktor Agnew? Tady je Mark Cunningham. Stalo se něco mimořádného." Nedal se přerušit mumlavým hlasem na opačném konci drátu. "Znáte restauraci na Severním náměstí? Zrovna jdu odtud a viděl jsem tam tvora nebo nějaký organismus, který je schopen vstřebávat do sebe tkáně lidského těla..."

Nesouvislé mumlání na opačném konci drátu se změnilo v řev - a Mark se odmlčel, aby ho vyslechl.

"To jsi ty, Cunninghame? Co chceš, k sakru? Já se holím, Cunninghame! Co to tam meleš?"

"Nějaký druh organismu, doktore. Nevím, co to je. Vstřebává do sebe lidi."

"Prokristapána! Cunninghame, jdi si dát šálek silné kávy!" Ve sluchátku to zapraskalo, šéf zavěsil.

Mark nepřítomně pohlédl na Harryho. Stále ještě nemohl pochopit, že mu nikdo nebude chtít věřit.

"Kanalizačníci," pronesl. "Kdo odpovídá za činnost kanalizační soustavy?"

"Odbor hygieny," odpověděl Harry. "Hill. Ale u nich v úřadě ještě nikdo není, doktore." Za několik minut Mark znovu tupě zíral na mlčící telefon. Hillova odpověď byla otřesná.

"Odjíždí mimo město, musí chytit letadlo v devět třicet," bezbarvým hlasem řekl Mark Harrymu. "Mám mu to všechno dát písemně."

Mlčky se na sebe podívali.

"Co teď uděláš, doktore?"

"Asi začnu podle seznamu. Policie, zmocněnec pro zdravotnictví, tisk, budu volat komukoliv, kdo je ochoten mě vyslechnout."

"Doktore, ti všichni ještě nejsou v práci. Co kdybys zavolal Mickeyovi Dwightovi na policejní komisařství?"

Mark řekl Heleně, aby vytočila číslo policejního komisařství.

"Seržant Dwight? Tady je Mark Cunningham z městské nemocnice. Byl jsem dnes ráno na Severním náměstí v restauraci, kde se to všechno semlelo. Ano, Harry Black je tady se mnou. Dobrá, seržante. Okamžitě vyjíždíme."

Když Mark a Harry vstoupili na komisařství, tísnilo se tam už nějakých dvacet lidí. Dělali hluk, snažili se na sebe upozornit, prosili o pomoc. Marka a Harryho uvítal u dveří policista.

"Vy jste Cunningham a Black? Pojďte se mnou," řekl.

Zavedl je do místnosti za přepážkou. Návštěvníci tam vstupovali jednotlivě. Seržant, který je vyslýchal, si dělal poznámky do notesu. Ve vedlejší místnosti seděl u telefonní ústředny policista a snažil se odpovídat na stále vzrůstající počet hlášení. Bylo zřejmé, že záplavu telefonátů nestačí zvládnout.

Policista, který doprovázel Marka a Harryho, zaklepal na dveře, a aniž vyčkal odpovědi, do nich strčil.

"Přišli Cunningham a Black, pane," řekl.

V místnosti byli tři policisté - seržant Dwight a další dva.

"Vy víte, co se děje?" zeptal se.

"Hmota v potrubí?"

Dwight přikývl.

"Moc o tom nevíme. Podle všeho má schopnost vstřebávat do sebe lidské tělo a znovu se vracet do kanalizačního potrubí."

"Dobrá, chvilku počkejte, zopakujete to kapitánovi Pristleyovi."

Mlčky čekali a Mark zaslechl část telefonického rozhovoru.

"Nejmíň sedmnáct. Žádné stopy. Žádní očití svědkové... zatím žádné interview. Podám vám hlášení."

Hněvivě se zamračil a položil sluchátko.

Mark vypověděl kapitánovi všechno, co věděl, a Harry to pak doplnil podrobnostmi. Když zmlkli, nespokojeně se odvrátil.

"Zelená hmota! Organismus!" Těžkým krokem přistoupil k oknu a aniž obrátil hlavu, řekl:

"Dosud víme, že nejmíň sedmnáct osob zmizelo beze stop, možná, že je jich víc, nestačíme počítat hlášení, která dostáváme. A co říkají očití svědkové? Zelená hmota!" Obrátil se a mávl rukou. "Dobrá, jděte. Nechte tady písemné hlášení."

"Kapitáne," Mark se nepohnul z místa. "Co hodláte podniknout?"

"Co můžu dělat? Vydat rozkaz?"

"Můžete se spojit se starostou, s odborem hygieny. Můžete dát uzavřít soustavu odvodu odpadků. Začít pátrání po tomto organismu nebo čert ví, co to je..."

"Nejsem oprávněn obracet se na starostu," řekl Pristley. "Všechno jsem hlásil komisařovi. Ať rozhodne o dalším postupu."

"Než pochopí, co se děje, zmizí v kalužích vody spousta dalších lidí. Kapitáne, co kdybyste se vykašlal na subordinaci a zaletefonoval starostovi?"

"Dwigthe, vyhoďte je odsud," rozkázal Pristley.

Dwight otevřel dveře, a jelikož Mark ještě stále nerozhodně přešlapoval na místě, vzal ho za ruku a vyvedl z kanceláře.

"Nezapomeňte napsat hlášení!" zvolal za Markem.

"Ke všem čertům s vaším hlášením!" nezdržel se Mark.

Bylo 9 hodin 26 minut, když Mark a Harry znovu došli k nemocnici a vešli tam postranním vchodem. Když je spatřila úřednice přijímací kanceláře, radostně se na ně usmála. Obklíčen známými předměty a ovzduším přijímací kanceláře, při pohledu na lidi spěchající do bufetu se Mark přistihl při pocitu, že je to den jako každý jiný. Sledoval udivený pohled úřednice a všiml si, že Harry stále ještě třímá v ruce sekáček na maso. A okamžitě se mu vrátily myšlenky na katastrofu.

"Pojďme," křikl na Harryho. "Dáme si kávu." Vedl ho do nemocničního bufetu chodbou páchnoucí dezinfekčními prostředky, voskem a nemocemi. Vyhledali volný stolek a Mark přinesl kávu.

"Co chceš dělat?" zeptal se Harryho.

"Ještě jsem o tom nepřemýšlel," Harry rozpačitě pohlédl na Marka. "Mám dojem, že si musím hledat novou práci. Dneska se asi jen tak poflákám a podívám se, jak se pustíš do toho... Jestli ovšem proti tomu nic nemáš..."

Mark pochopil, že Harry se prostě bojí zůstat o samotě. Sám měl stejný pocit. Pocit bezmocnosti vyplýval z toho, že nemohl nic podniknout, protože vše, co říkali, bylo ignorováno a jejich varování tonulo v oceáně byrokratické konvenčnosti.

"Samozřejmě," odpověděl Mark. "Zůstaň se mnou. Všechno to ještě zdaleka neskončilo. Řekl bych, že by měl zůstat..."

Nestačil dokončit větu. Jeho slova zanikla v zoufalém výkřiku, který se ozval z kuchyně. Ještě než zoufalý výkřik dozněl, byli Mark a Harry u dveří vedoucích do kuchyně.

Klon se objevil u výlevky barelu z nerezu a okamžitě pohltil vše na kuchyňském stole, co bylo k jídlu. Tři kuchařky a dva kuchařští pomocníci stáli v hrůze, přitisknuti ke stolu a strnule pozorovali vláčnou nazelenalou hmotu, roztékající se po stole. Blížila se k nim. Výběžek klonu narazil na talíř s chlebíčky, druhá větev zaútočila na nakrájené maso. Klon bez hlesu požíral všechno, co mu přišlo do cesty - mizely chlebíčky, kousky masa, odřezky. Po podlaze se plížila silnější vrstva.

"Nesmí se vás to dotknout!" zvolal Mark.

Pět lidí na něho upřelo nechápavé pohledy. "Hej vy dva!" Vyskočte a upalujte pryč!" Mark se podíval směrem ke dvěma klukům, stojícím na opačné straně plížícího se klonu. "Pospěšte si, než se to svinstvo rozteče ještě víc!" Jeden z chlapců přeskočil klon a utekl. Druhý se připravil k běhu, ale klon ucítil ve své blízkosti živý organismus, začal sebou škubat a chlapec couvl.

"Tam ne, tam ne!" křikl Mark, ale už bylo pozdě. Mark se odvrátil, aby tu hrůzu neviděl, a zachvěl se, když za svými zády zaslechl zoufalý a děsivý křik. Obrátil se a spatřil, jak se klon roztéká po pultu směrem k vysokým židlím, kde se omeškalo několik lidí, kteří se nestačili včas ukrýt. "Raději odsud zmizím!" zvolal Harry pohybující se podél zdi a zachovávající uctivou vzdálenost od výlevky za pultem. U vchodu se tísnili zvědavci, kteří se snažili pochopit, co se tam děje.

"Uvolněte vchod!" křikl Mark.

Harry zamával nad hlavou sekáčkem a vrhl se na ohromené lidi, kteří před ním okamžitě ustoupili. Mark se bez váhání vydal za ním, následován třemi kuchařkami, z nichž jedna se překotně modlila. A její brebentění kupodivu působilo uklidňujícím způsobem. Na konci chodby Mark zvedl ruku na znamení, že je třeba zastavit.

Klon pokryl celý povrch pultu a byl od nich vzdálen pouhé tři stopy. Slabý výhonek klonu jim už zkřížil cestu k čistému prostoru mezi stoly. Mark překročil tento výhonek a uchopil velkou skleněnou cukřenku. Rychle vysypal její obsah kolem nejvzdálenější části výhonku. Klon se okamžitě vrhl k předložené kořisti, pozřel ji do posledního kousíčku a Mark bez přestání sypal cukr, dokud všechny kuchařky, jež byly za pultem, nevyšly z obklíčení. Mark jim uvolnil cestu. Na jednom stole ležel řeznický nůž, který tam kdosi pohodil. Mark jej uchopil a při svém ústupu stále sypal cukr.

Jeden z výhonků klonu se natáhl do délky asi šesti coulů, pak deseti, patnácti. Mark se rozmáchl nožem, prudkým úderem oddělil kousek klonu od základní masy a poté odhodil useknutou část stranou. Přikryl ji téměř již vyprázdněnou skleněnou cukřenkou. Klon se začal plazit po vnitřní straně cukřenky a požíral zbytky cukru.

Od okamžiku, kdy Mark poprvé zaslechl výkřik z kuchyně, neuplynulo více než deset minut. Nevěděl, kolik lidí za tu dobu zahynulo v bufetu.

Davem si klestil cestu nemocniční hlídač. Když spatřil Marka, ozbrojeného nožem, vytáhl pistoli a hlasitě zvolal:

"Co se tu děje?"

"Vykliďte celou místnost!" nařídil mu Mark. "Okamžitě uzavřete dolní vstup do budovy. Nikoho sem nevpouštějte!"

"Copak - bomba?" zeptal se strážný a vzápětí se jal plnit příkaz, jediné, co byl s to z celé této situace pochopit.

"Ano, ano, něco takového," odtušil Mark. "Ale hoďte sebou!" Přiběhli další dva strážní a dva policisté a Mark slyšel, jak stále častěji a hlasitěji zaznívalo slovo "bomba". Strážní věděli dobře, jak postupovat proti plynu, jak bojovat s kouřem, ohněm, nebezpečím výbuchu bomb, zkrátka proti každému známému nebezpečí, na něž byli připravováni. V bufetu však byla hrozba, kterou nechápali, a to v nich vzbuzovalo strach. Mark je o ničem nepřesvědčoval. Dal Harrymu znamení a oba se vrhli ke schodišti. Mark se potřeboval dostat co nejrychleji do laboratoře s kouskem klonu, který chytil do cukřenky.

V přízemí Mark společně s Harrym zamířil k výtahu. Podařilo se jim vlézt do rychlovýtahu, který je vezl do šestého patra, kde byla laboratoř. Mark náhle zaklel a stiskl pět tlačítek najednou.

"Co se stalo, doktore?" zeptal se Harry.

"Tahle věc neútočí jenom v přízemí nebo nižších patrech," pronesl Mark přiškrceným hlasem. "Může vylézt do kteréhokoliv poschodí. Musím najít Evu."

"Zůstanu tady," chápavě přikývl Harry, "a podržím výtah."

Mark vyběhl na chodbu ve čtvrtém patře vedoucí k rentgenologickému oddělení, kde pracovala Eva Huxleyová. Seděla u svého stolu nad referátem, jejž právě psala.

"Evo, potřebujeme tě nahoře, je to velice nutné!"

Pohlédla na něj udiveně. "Mám službu, nemohu odejít."

"Miláčku, neodmlouvej. Pojďme, cestou ti všechno vysvětlím."

Okamžik váhala, pak následovala Marka.

- pokračování -

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci